Generál Heliodor Píka - zachránce Rusínů z gulagu

Generál Heliodor Píka - zachránce Rusínů z gulagu
05.08.2018

Po  zhroucení Polska se území Podkarpatské Rusi ocitlo v  bezprostředním sousedství SSSR. Tato okolnost otevřela podkarpatským vlastencům, hlavně mládeži, možnost uniknout autoritativnímu horthyovskému režimu do  „vlasti všech pracujících“, jak SSSR označovala komunistická strana a  čs. levicová inteligence. Na podzim roku 1939 začala vlna masových útěků z  Podkarpatska do  Sovětského svazu.

Místo svobody čekala utečence hned po  přechodu hranice kalvárie věznic. Následoval rychlý soud a  další etapa deportace do táborů až za polárním kruhem. Z 25 000 utečenců přežila věznění jen asi čtvrtina, a to ještě díky tomu, že po roce 1942 byli přijímáni do čs. vojenských jednotek v SSSR. Iniciátorem jejich osvobození a  začlenění do  1. čs. sboru byl náčelník čs. vojenské mise v SSSR generál Heliodor Píka.

Byla to výjimečná osobnost, vlastenec, talentovaný zpravodajský důstojník, diplomat. Za  1. světové války vstoupil do  čs. legií v  Rusku. V  letech 1926- 1927 vystudoval vysokou školu válečnou v Paříži, poté byl čs. vojenským atašé v Bukurešti. Odsud v letech 1939-1941 řídil činnost čs. zpravodajské služby na Balkáně. Od podzimu 1940 do  začátku roku 1941 vedl v  Istanbulu jednání o čs.-sovětské zpravodajské spolupráci. Po přepadení SSSR Německem byl jmenován náčelníkem čs. vojenské mise v SSSR.

Zde začal intenzivně pracovat na  organizaci čs. vojenské jednotky. 18. července 1941 v Londýně došlo k podpisu úmluvy mezi exilovou čs. vládou a SSSR. Na jejím základě byly obnoveny vzájemné diplomatické vztahy. Sovětská strana souhlasila se zformováním čs. zahraniční jednotky v SSSR. Tato část úmluvy měla zvláštní význam pro tisíce uvězněných Rusínů v táborech, kteří se mohli do jednotky přihlásit jako občané Československa. 27. září 1941 byla v  Moskvě podepsána zvláštní čs.-sovětská vojenská úmluva o  formování čs. vojenských jednotek. V jejím 5. článku se pravilo, že se „tyto jednotky budou skládat z československých občanů nacházejících se na území SSSR, povolaných nebo dobrovolně se hlásících.“

Úmluva dovolila Píkovi naléhavě požadovat od sovětských úřadů propouštění uvězněných Rusínů z koncentračních táborů. Sovětské úřady postupovaly v této otázce liknavě a neochotně. Proti propouštění navíc velmi účinně bojovala čs. komunistická emigrace v Moskvě. Argumentovala u sovětských úřadů tím, že Rusíni jsou nakažení antikomunismem a fašismem, který ještě zesílil jejich pobytem v  táborech. Ve  vojenských jednotkách se stanou destruktivním prvkem. Názor komunistů sdílel i čs. vyslanec v Moskvě tehdy ještě nominálně sociální demokrat Zdeněk Fierlinger. Plukovník Píka se znovu a  znovu dožadoval splnění slibu lidového komisaře SSSR Beriji o propuštění Rusínů z táborů.

Dne 7. prosince 1941 mohl sdělit do  Londýna, že „všichni čs. příslušníci, kteří byli v  SSSR internováni pro ilegální přechod maďarsko-sovětských hranic, budou ihned osvobozeni... Schopní vojenské služby budou odsunuti do Buzuluku.“ Státní výbor obrany SSSR schválil 3. ledna 1942 amnestii internovaných a vězněných čs. státních příslušníků včetně Rusínů a dalších obyvatel Podkarpatské Rusi.. Avšak většina Rusínů nebyla z táborů propuštěna, protože je sovětské orgány označily za maďarské státní příslušníky a tudíž nepovažovaly za  spolehlivé. Píka znovu musel vysvětlovat sovětským generálům, že tito občané utekli z československého území, okupovaného Maďary, a do 30. září 1938 měli čs. státní občanství, a zaručil se za Rusíny jako za spolehlivé osoby nepřátelské vůči Maďarům a Němcům. Sovětský generál požádal, aby mu byl předložen jmenný seznam Rusínů. Dobře věděl, že vypracovat takový seznam je těžko splnitelný úkol. Avšak houževnatý Píkův pomocník, rusínský básník poručík Andrej Patrus, za několik měsíců pořídil evidenci 29 táborů Gulag, ve  kterých mělo byt uvězněno asi 20 000 Rusínů. 24. března 1942 ve zprávě prezidentu Benešovi Píka sděloval, že osud čs. vojenské jednotky záleží na povolání důstojníků z Anglie a osvobození Podkarpatských Rusínů z rukou GPU (NKVD) a Kominterny.

Podkarpatští Rusíni byli podle názoru Píky zvláštním předmětem úvah Kominterny. Zbědování pobytem v táborech a zklamaní nebratrským přijetím v SSSR představovali element protibolševický a  vyloženě československý. Po  odchodu 1. čs. samostatného praporu na  frontu v  březnu 1943 byl v  Buzuluku zřízen záložní pluk, ve kterém Rusíni od samého začátku tvořili devadesátiprocentní většinu. Do  Buzuluku přišli téměř všichni ze sovětských táborů. Na ně zaměřili svou pozornost čeští komunisté a  rozpoutali „ukrajinskou“ agitaci. Ve své depeši do Londýna z 21. března 1943 Píka hlásil: „Různé úkazy jako průtahy s osvobozováním Podkarpatských Rusů, úsilí našich komunistů, aby Podkarpatští Rusové byli pokládáni za Ukrajince, dále zvláštní zájem sovětských orgánů NKVD, abychom se v  jednotce nedotýkali národnostních otázek Podkarpatských Rusů, článek velvyslance Fierlingera v  novinách Naše vojsko v  SSSR, to vše vyvolává nejasný pocit, že v  otázce Podkarpatské Rusi jsou určité tendence nebo úmysly dosud nekonkretizované, event. nároky na přivtělení Podkarpatské Rusi k sovětské Ukrajině.“ Píka jako zkušený zpravodajský důstojník pochopil podstatu věci – Moskva zahájila přípravu anexe Podkarpatské Rusi!

Zajímavý je Píkův názor na rusínský etnopolitický problém: „Podkarpatští Rusové se mohou z čistě vědeckého hlediska pokládati za  samostatný, zvláštní národ. Pojmenování Rusín není jen překladem latinského Rutheni, nýbrž ho bylo používáno též podkarpatorusínskými buditeli a spisovateli. Blízká příbuznost s ukrajinským jazykem ještě nedává důkaz, že by museli býti národem ukrajinským... Podkarpatští Rusové se po tisíc let vyvíjeli za zcela odlišných podmínek než na  Ukrajině, bez velkých vlivů ukrajinských, čímž se vyvíjel zcela odlišný charakter podkarpatského člověka. Proto má právo býti pokládán za zvláštní národ, nikoli za  kmen Ukrajinců toliko s rozdílem nářečí. Má právo používati svého jazyka jako spisovného národního jazyka. O tom však ať rozhodne podkarpatský národ sám po  válce... Duch příslušníků Podkarpatské Rusi je jasně československý. Po trapných zkušenostech z  pracovních a  internačních táborů a  vězení je jim jejich svoboda v  ČSR pevným cílem a budou odpůrci event. sloučení Podkarpatské Rusi se Sovětským svazem.“

Dne 5. května 1943 se záložní čs. pluk v počtu 1 428 osob, z nichž bylo 1 363 podkarpatských Rusínů, vydal na  cestu z Buzuluku do  Novochopersku. Za čtyři měsíce byla v Novochopersku zorganizována 1. samostatná čs. brigáda, vybavená nejmodernější výzbrojí dodanou Brity. Z  celkového počtu 3  517 vojáků bylo 2  210 podkarpatských Rusínů. Byla v  tom nesporná zásluha generála Píky. 12. září byla brigádě slavnostně předána bojová zástava a o tři dny později vykonali její vojáci slavnostní přísahu. 18. října 1943 Ministerstvo národní obrany (MNO) čs. exilové vlády odeslalo generálu Píkovi sdělení, že rychlý spád válečných události může vytvořit reálné předpoklady pro povstání na  čs. území. Předpokládalo se, že k němu dojde postupně a že vývoj by šel ve  směru Podkarpatská Rus – Slovensko – historické české země. Depeše obsahovala příkaz k vyslání výsadkových skupin na Podkarpatskou Rus do  lokalit Rachov, Volovoje, Volovec, Veliký Berezný. 1. čs. brigáda v SSSR měla být po  zahájení povstání přesunuta na Podkarpatskou Rus a východní Slovensko. Soustředění se plánovalo v prostoru Užhorodu. 9. listopadu 1943 podal generál Píka zprávu MNO do Londýna o plánech čs. vojenské mise v SSSR: Po kyjevské operaci soustředit brigádu v  týlu operující armády, přeorganizovat ji na tři pěší prapory a menší jednotky lehkých tanků, připravit zvláštní skupiny typu „kommandos“. Brigádu použít jako celou v pohraničním prostoru mezi Podkarpatskou Rusi a Slovenskem. Podle tohoto plánu měla být brigáda připravena v březnu 1944. Jenže sovětské vedení mělo zcela jiné plány.

Koncem července 1944 bylo dokončeno formování 1. čs. armádního sboru v SSSR. Sbor měl teď už přes 16 000 lidí, z toho 3 177 Rusínů. Náčelník čs. vojenské mise generál Píka se obrátil na  velení Rudé armády s  žádostí, aby byly sborové jednotky co nejdříve nasazeny do bojových operací směrem na Užocký průsmyk v Karpatech. Měl zájem, aby se čs. jednotky co nejdříve dostaly na  území Podkarpatské Rusi. Sovětské velení však nijak nespěchalo s  nasazením sboru, zejména ne k osvobozování Podkarpatské Rusi. Sovětské politické a  vojenské velení zabránilo účasti vojáků čs. jednotek na  osvobození Podkarpatské Rusi. 1. čs. armádní sbor v  SSSR byl nasazen v rámci sovětské 38. armády 1. ukrajinského frontu do  bojů karpatsko-dukelské operace, sovětským velením špatně připravené.

Nezdařená operace si vyžádala životy více než 60 000 sovětských a 2389 československých vojáků. To vyhovovalo sovětským tajným službám, které nechtěly připustit, aby se vojáci čs. sboru rusínského původu, bývalí vězni gulagu, dostali jako osvoboditelé do  rodného kraje. 6. října 1944 překročili bojovníci 1. čs. armádního sboru československou státní hranici a  vstoupili do  východoslovenské vesnice Vyšný Komárnik osídlené převážně Rusíny.

Osvobození své rodné země se rusínští vojáci nezúčastnili, ale nebyla to jejich vina ani vina generála Píky. Po válce byl divizní generál Píka jmenován zástupcem náčelníka hlavního štábu Čs. armády (1945–1948), r. 1946 členem čs. delegace na mírové konferenci v Paříži. Po únoru 1948 byl propuštěn z  armády a  počátkem května na žádost Moskvy zatčen a obviněn ze špionáže a velezrady. Falešné „důkazní“ materiály dodal advokát K. Vaš, původem z Užhorodu. V  lednu 1949 byl ve  vykonstruovaném procesu odsouzen k  trestu smrti a  21. 6. 1949 popraven. Plně rehabilitován byl v  prosinci 1968.

IVAN POP, Dr.Sc 
Podkarpatská Rus (Česko)
Naspäť na aktuality