Konec impéria. Těžké probouzení Rusínů v novém státě – nezávislé Ukrajině

Konec impéria. Těžké probouzení Rusínů v novém státě – nezávislé Ukrajině
14.01.2018
 
V polovině 80. let minulého století se Sovětský svaz ocitl na rozcestí. Tři úmrtí nejvyšších představitelů státu za sebou (L. Brežněv, J. Andropov, K. Černěnko) donutil vedení KSSS – průměrný věk členů ÚV dosahoval 75 let! – hledat mladšího, aktivnějšího kandidáta na funkci generálního tajemníka i hlavy státu. Strnulý systém běžel naprázdno, bezvýsledná, potupná válka v Afghánistánu drtila armádu, nízké platy a zásobovací problémy probudily dělnickou třídu, zvl. její „avantgardu“, horníky. Výbušná situace vznikla na Kavkaze.

Volba padla na M. S. Gorbačova, energického, rázného partajního lídra, avšak pouze se zkušenostmi krajského tajemníka. Byl si vědom nutnosti reforem; jejich soubor pojmenoval slovním neologismem „perestrojka“ (přestavba). Zkostnatělou byrokracii se rozhodl rozhoupat za pomoci „glasnosti“ (otevřenosti). To byl jeho zásadní omyl. Totalitní režim nesnesl kritiku, která se ze všech stran valila na její páteř, komunistickou stranu. Systém se ukázal být nereformovatelným, ve vedení strany sílilo konzervativní křidlo, které posléze vyvolalo puč, jenž skončil jako fraška. Ve státě a společ- nosti se nenašly síly, které by chtěly dodat život monstru v agonii. Svazové republiky vyhlašovaly suverenitu; úmrtní list SSSR, prohlášení o jeho zrušení, podepsali na státní chatě v Bělověžském lese v Bělorusku 8. prosince 1991 představitele Ruské federace (Jelcin), Ukrajiny (Kravčuk) a Běloruska (Šuškevič).

Dnešní prezident Ruské federace V. Putin nazval rozpad SSSR největší geopolitickou katastrofou 20. století. Dějiny jsou však neúprosné, SSSR zkrátka totálně prohrál nejdelší válku v dějinách Ruska, i když válku studenou. A ten, kdo válku prohraje, nese ztráty politické, ekonomické a také územní. Komunistický režim se ukázal být neschopný života. Byl vymyšlen socialistickými snílky 19. století a uskutečnila jej zločinecká hrstka ruských bolševiků. Jejich šílený sociálně ekonomický experiment přinesl pouze ztrátu milionů lidských životů, bídu pro ostatní a celkovou zaostalost SSSR a jeho satelitů.

Také podkarpatská rusínská společnost se probudila z letargie; v únoru 1990 se v Užhorodě konala ustavující konference Společnosti podkarpatských Rusínů, která v září schválila Deklaraci o návratu práv svébytného národa Rusínů a obnovení rusínské autonomie. Požádala prezidenta SSSR Michaila Gorbačova a parlament SSSR o zrušení usnesení Nejvyššího Sovětu, které rozhodlo o reorganizaci – přeměnu Zakarpatské Ukrajiny v Zakarpatskou oblast (22. 1. 1946) a o vytvoření autonomní republiky Podkarpatská Rus. Začátkem roku 1991 v Moskvě probíhala jednání mezi představiteli Společnosti podkarpatských Rusínů a předsedou Rady národností Nejvyššího sovětu SSSR. Jednání však ztroskotalo v důsledku známého moskevského puče a následného rozpadu SSSR.

Ukrajina vyhlásila suverenitu 24. srpna 1991. Vzápětí zahájily ukrajinské nacionalistické organizace válku proti Společnosti podkarpatských Rusínů. Své úsilí zaměřily na rozbití jeho vedení. Předseda Společnosti, hlavní architekt města Užhorodu M. Tomčanij, musel dokonce emigrovat do Maďarska. Pod tlakem nacionalistů a z existenčních důvodů opustila vedení většina jeho zvolených členů. V září 1991 se delegace Společnosti podkarpatských Rusínů zúčastnila v Moskvě zasedání OBSE. V sekci pro problematiku národnostních menšin vystoupil představitel této společnosti a upozornil delegáty na cílevědomou etnickou likvidaci vedenou proti rusínskému národu Podkarpatské Rusi jak ze strany sovětského režimu, tak i nového ukrajinského státu.

V podzimních měsících probíhala na půdě oblastního zastupitelstva v Užhorodě bouřlivá diskuse o problému autonomie Podkarpatské Rusi. Ukrajinští nacionalisté se všemi způsoby snažili zablokovat schválení usnesení na toto téma. Na pomoc jim 21. listopadu náhle přijel z Kyjeva předseda Prezídia Nejvyššího sovětu Ukrajiny L. Kravčuk. Obratnou demagogii dokázal „přesvědčit“ zastupitele oblastní rady o nevhodnosti použití „cizího“ pojmu autonomie v projektu budoucího statutu Podkarpatska a místo něj nabídl ukrajinský pojem „samospravnisť“ (samosprávné administrativní území). Komunističtí zástupci jeho nabídku pokorně odsouhlasili.

Dne 1. prosince 1991 se konalo referendum o nezávislosti Ukrajiny. Na Podkarpatsku se pak uskutečnilo trojí referendum: o nezávislosti Ukrajiny, o samosprávě Zakarpatska a o vytvoření maďarského autonomního území. Pro nezávislost Ukrajiny hlasovalo 92,59 % voličů, pro samosprávné (autonomní) území se zvláštním statutem 78 % voličů, zatímco 81,4 % obyvatel Berehovského okresu hlasovalo pro vytvoření maďarského autonomního území. O týden později, 8. prosince 1991, představitelé Ruské federace, Ukrajiny a Běloruska zpečetili oficiální zánik Sovětského svazu. Začátkem března 1992 schválili zastupitelé oblastní rady na svém zasedání usnesení o zřízení Samosprávného území Zakarpatsko se zvláštním statutem, dále legalizaci rusínské národnosti, zřízení Berehovského maďarského autonomního okruhu s centrem ve městě Berehovo.

Avšak parlament Ukrajiny pod nátlakem nacionalistů odmítl toto usnesení potvrdit. V červnu 1992 sice schválil zákon o svobodné volbě národnosti pro občany Ukrajiny, ale naproti tomu nově zvolený prezident Ukrajiny L. Kravčuk vydal interní nařízení, závazné pro všechny úřady, aby Rusíni byli i nadále registrováni pouze jako Ukrajinci. 

23. května 1993 zastupitelé oblastní rady na svém řádném zasedání definitivně schválili výsledky prosincového referenda (1991) včetně hlasování o samosprávném území a maďarském autonomním okruhu. Výsledky všelidového hlasování v Zakarpatské oblasti se staly zákonem, který může být zrušen pouze opakovaným referendem. Ovšem Kyjev zcela ignoroval usnesení oblastní rady. V červnu 1996 parlament Ukrajiny schválil novou ústavu, která upevnila unitární uspořádání státu, uznávajícího pouze autonomii Krymu (a to ještě pod nátlakem Ruska). Ústava definitivně pohřbila naděje na demokratické, federativní uspořádaní Ukrajiny, důsledně zohledňující a podporující regionální zájmy jednotlivých historických zemí včetně Podkarpatské Rusi.

Ukrajinská politická elita tím potvrdila svou státotvornou bezradnost. Ukrajina získala nezávislost díky „převratové“ souhře vnějších okolnosti v důsledku zhroucení SSSR. Tato samostatnost zastihla nepočetnou ukrajinskou opoziční elitu zcela nepřipravenou. Ta totiž neměla žádnou koncepci – ani ekonomickou, ani státotvornou, ani zahraničně politickou. Právě proto úzkostlivě lpěla jen na udržení nečekaně získaného daru od totalitního komunistického režimu – ukrajinského státu. Disidenti projevili úplnou neschopnost řídit stát, v němž žilo na 50 milionů lidí, a proto ochotně spolupracovali s bývalou komunistickou byrokracií, hluboce nakaženou centralismem, unitarismem a korupcí. Dokonce i bývalí vězňové gulagu přijali bez zábran unitaristickou ústavu, rozpracovanou nacionalisty, což vlastně byli pouze přebarvení příslušníci komunistického establishmentu.

Z různorodých skupin obyvatelstva, spojených na území Ukrajiny během staletí Ruskem a SSSR bylo rozhodnuto vytvořit „jednotný ukrajinský politický národ“. Místo organické práce rozdmýchali národnostní vášně. Na Podkarptsko přijížděly z Haliče bojůvky haličských ultranacionalistů a zastrašovaly rusínské a maďarské obyvatelstvo. Začala invaze haličských Ukrajinců na Podkarpatsko; usazovali se hlavně ve městech, vytlačovali z poměrně dobře placených míst Rusíny, rozpoutali halasnou kampaň poukrajinštění Rusínů, prohlásili je za „nezralé Ukrajince“. Starousedlíci Užhorodu, Mukačeva, Vinohradova, Chustu opouštějí kraj, stěhují se do Maďarska, na Slovensko, do Česka či Rakouska.

Nadměrnou aktivitu zahájila podkarpatská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu, urychleně stavěla ve městech s pomocí Moskvy gigantické kostely v ruském stylu, menší ve vesnících, jakoby chtěla říct „Jsme tady a zůstaneme!“ Takové „katedrály“ změnily tradiční středoevropské architektonické siluety podkarpatských měst. Jako houby po dešti vznikaly pravoslavné kláštery, dnes je jich v kraji téměř 100!

Řeckokatolická církev, obnovená v době perestrojky, praktický ani nezačala boj proti nezadržitelnému šíření vlivu pravoslaví. Ukrajinští nacionalisté vnesli do řeckokatolické církve rozkol: rozčlenila se na přívržence zachování jejího tradičního administrativního přímého podřízení Vatikánu a konání bohoslužeb v církevní slovanštině, na zastánce podřízení lvovskému kardinálu a bohoslužby v ukrajinštině. O situaci v této církví svědčí fakt, že po smrti dvou biskupů (proukrajinského a prorusínského) podkarpatští hierarchové nedošli ke shodě o nástupci. Pro uklidnění situace jmenoval papež biskupem Mukačevsko-Užhorodské eparchie… Slováka!

Svérázným vrcholem protirusínské politiky Kyjeva se stalo schválení rozsáhlého programu potírání rusínského hnutí a všech jeho projevů na domácí půdě i v zahraničí – Soubor opatření pro řešení problémů Rusínů-Ukrajinců (Plan zachodiv ščodo rozvjazannja problem Rusyniv-Ukrajinciv) – schválený vládou Ukrajiny 7. října 1996.

V hospodářské sféře zavládl na Podkarpatsku chaos a úpadek. Žádná restituce se na Ukrajině nekonala. Měnová reforma byla provedená konfiskačním způsobem. Se zavedením ukrajinské měny obyvatelstvo ztratilo veškeré své úspory v rublech. „Originální“ agrární reformu uskutečnil prezident L. Kravčuk. Rozdal každé rodině jeden hektar půdy, zbytek nechal kolchozům, které se měly transformovat do agrofirem. Avšak jak záhy zjistili noví majitele půdy, 1ha pro tržní hospodaření je málo, ručně obdělávat je nesmírná dřina, půda na Podkarpatsku je těžká. Mechanizovat práci v takovém hospodářství nemá smysl. Noví sedláci se houfně zbavovali tohoto danajského daru, nebo nechali ležet půdu ladem a odjížděli za prací na maďarské, rakouské a italské farmy. Bývalé sovětské podniky přestaly fungovat, kolchozní systém se zhroutil, nezaměstnanost dosáhla 80–90 %.

Na Ukrajině žádné zásadní hospodářské reformy neproběhly, politické, administrativní i hospodářské posty nadále ovládala zkorumpovaná postsovětská nomenklatura. Společnost zachvátily zoufalství a beznaděj. Větší část práceschopných obyvatel odjížděla za prací do zahraničí. V posledních letech Podkarpatsko a jeho obyvatelé jsou často sužováni přírodními katastrofami, nebývalými povodněmi. V listopadu 1998 bylo zaplaveno 70 000 ha půdy a 118 vesnic a obcí včetně částí Užhorodu, Mukačeva, Chustu, Vinogradova. Voda zasáhla 14 500 domů, 1 500 jich bylo zcela zničeno, o domov přišlo na 20 000 lidí. Zcela zničeno bylo 339 km silnic a 22 mostů, poškozeno 316 mostů. Nenávratně zničena byla i unikátní usť-čorňanská železnice. Zároveň úřady evidovaly více než 2 000 lokalit s půdními sesuvy. Katastrofální povodně na Podkarpatsku jsou přímým důsledkem barbarské těžby dřeva v Karpatech. V sovětském a ukrajinském období bylo na Podkarpatsku vytěženo přibližně 100 milionů kubíků dřeva (pro srovnání: v době první ČSR na Podkarpatsku bylo vytěženo kolem 7,5 milionů m3 dřeva a navíc se opět zalesňovalo).

Odmítavý postoj ukrajinské vlády, prezidenta a parlamentu k rusínskému hnutí vyvolal svérázný „souboj“ mezi Užhorodem a Kyjevem. Už v květnu 1993 byla totiž v Užhorodě vytvořena tzv. stínová dočasná vláda Podkarpatské Rusi. Později se ukázalo, že to byla provokační fraška ukrajinských tajných služeb, zaměřená na diskreditaci rusínského hnutí („vláda“ zanikla v roce 2000).

23. května 1993 zastupitelé oblastní rady na svém řádném zasedání definitivně schválili výsledky prosincového referenda (1991) včetně hlasování o samosprávném území a maďarském autonomním okruhu. Výsledky všelidového hlasování v Zakarpatské oblasti se staly zákonem, který může být zrušen pouze opakovaným referendem. Ovšem toto usnesení oblastní rady Kyjev zcela ignoroval. Teprve v dubnu 2002 vynesl krajský odvolací soud rozsudek o uznání právoplatnosti rusínské národnosti. Na Podkarpatské Rusi to byl první případ soudního uznání existence národnosti Rusín od roku 1946. Rusínské organizace uznaly toto rozhodnuti jako průlom v ignorantských praktikách ukrajinských úřadů. Začátkem prosince 2002 zastupitelé oblastní rady na svém řádném zasedání schválili usnesení o právoplatnosti původního etnonyma autochtonního slovanského obyvatelstva „oblasti“ – Rusíni.

Na Ukrajině se konalo sčítání lidu. Představitelé rusínských spolků se ho na vlastní žádost zúčastnili na Podkarpatské Rusi jako pozorovatelé. Podle jejich údajů navzdory štvavé protirusínské kampani ukrajinských úřadů a nacionalistů se jen v okresech mukačevském, užhorodském, svaljavském, perečinském a voloveckém hlásilo k rusínské národnosti kolem 70 000 obyvatel. Ukrajinská státní statistika uvedla – pod tlakem mezinárodního společenství a orgánů EU – číslo 10 100 osob hlásících se k rusínské národnosti.

Vztah Rusínů k novému státu názorně charakterizuje jejích vnímání rusko-ukrajinského válečného konfliktu na východě státu. Donbas je jim ukradený, mládež se snaží uniknout mobilizaci; největší procento dezertérů z řad armády je právě z Podkarpatska. Ve společnosti zavládla deprese spojená s rostoucím nezájmem o věci společenské. Výsledek sociálních a ekonomických experimentů různých ideologických snílků ve 20. století byl negativní. Zvlášť negativní byl pro rusínskou společnost s její neúplnou sociální strukturou, postrádající duchovní, kulturní a majetnou elitu. Tamní společnost byla vesnická, zničená „socialistickou“ kolektivizaci. Likvidace tradiční hospodářské a duchovní kultury rusínské vesnice měla pro rusínskou společnost tragické následky. Téměř otrocká práce v kolchozech likvidovala tradiční cyklus života rusínské rodiny, těsně spojený s přírodou. Tzv. „zarobitčanstvo“ (brigadničení) mužů v Rusku a na Ukrajině, dnes po celé Evropě, zničilo rusínskou rodinu, a tím i její národní identifikaci. Probouzení se dotklo pouze tenké vrstvy intelektuálů a proto ulehčuje denacionalizaci Rusínů.

prof. Ivan Pop

Foto
Robert Štursa
Pohrebný sprievod v Koločave
Podkarpatská Rus (Česko)
Naspäť na aktuality