Benešova role byla těžká a tragická. Nikdo jiný by ale v září 1938 neobstál lépe, tvrdí historik

Prezident Edvard Beneš byl některými proklínaný za postoj k Mnichovské dohodě, jinými vychvalovaný jako „prezident obnovitel“, který se zasloužil o opětovný vznik Československa po druhé světové válce. Názory na něj se rozcházejí i 80 let poté, co umožnil Hitlerovi zábor českého pohraničí. Měl ale jinou možnost? „Velká část západního veřejného mínění by považovala za viníka války Československo, které nepřijalo kompromisní návrh, za který byl Mnichov tehdy považován. Většina západní veřejnosti krizi dlouho chápala jako problém postavení Němců v Československu, což je přesně ten způsob, jak ji představoval Hitler a nacistická propaganda. To samozřejmě Československou vládu znevýhodňovalo,“ vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ historik Jindřich Dejmek, který je autorem dvoudílné publikace Edvard Beneš, Politická biografie českého demokrata. Zároveň nastiňuje, které skutečnosti týkající se osudového roku 1938 badatelé dosud neobjasnili.

Beneš byl v čele státu při podpisu Mnichovské dohody, v době války, i v čase nástupu komunistů k moci. Byl podle Vás právě on prezidentem, který ve srovnání s ostatními hlavami našeho státu stál během svého mandátu před nejtěžšími zkouškami?

V obou případech musel Beneš čelit navíc nátlaku svých formálních spojenců. V roce 1938 ho nejvíc šokoval postoj Francie, protože byla naším spojencem. Od vidiny francouzské pomoci se také odvíjely vojenské plány Československa. Byl to právě postoj Francie, který podle mě Beneše přinutil ke kapitulaci. V roce 1948 byl zase ovlivněn tlakem Sovětského svazu, který prezident už od poloviny války chápal jako garanci nezávislosti státu v případě dalších výbojů Německa. V obou těchto případech selhala spojenectví, na nichž čeští lídři chtěli vybudovat zabezpečení státu. V tomto případě byla Benešova role velmi těžká a velmi tragická.

Edvard Beneš vedl 17 let do roku 1935 československou diplomacii. Nebylo selhání spojenectví v září 1938 tedy částečně i jeho vinou?

To si nemyslím, protože politická situace v obou případech měla hlubší kořeny. Francie byla jedinou velmocí, která byla v roce 1919 ochotná garantovat novou politickou strukturu evropských zemí a byla ochotna nově vzniklé státy podporovat. Tím mladé státy a jejich elity neměly možnost orientovat se jiným směrem než na Francii. Německo bylo státem revizionistickým, který se snažil strukturu zvrátit, byť ten tlak minimálně do poloviny 30. let směřoval proti Polsku a ne proti Československu. Británie byla ochotná se angažovat nejdále na Rýnu a odmítala jít dál. Itálie byla od roku 1922 fašistickým státem. A pokud se dříve počítalo s případnou pomocí Ameriky, tak Spojené státy se po porážce Woodrowa Wilsona v roce 1920 stáhly do izolace. To byl faktor, který mnohem více ovlivnil vývoj Evropy, než se původně soudí. Oslabil totiž celkové postavení demokratického řádu v Evropě. A Československo mohlo existovat pouze v době demokratické.

Jakou roli mohl hrát při Benešově rozhodování fakt, že byl následovníkem davy uctívaného Masaryka? Necítil tlak a potřebu vyrovnat se mu?

Beneš byl do značné míry ideovým žákem Masaryka a velkou část života svou politickou aktivitu rozvíjel ve spolupráci s ním. Masaryk byl za svého života konfrontován s výzvami 20. a první poloviny 30. let, které byly jiné než výzvy po roce 1935, kterým čelil Beneš. Ten se ocitl v situaci, kdy na jedné straně stálo totalitní zbrojící Německo a na druhé straně nevyzpytatelná sovětská říše. To jsou situace, které Masaryk řešit nemusel, ale sotva by je podle mě mohl řešit jinak než Beneš. Tady chci jen podtrhnout věc, na kterou se často zapomíná: Beneš stejně jako Masaryk byl politik středně velkého státu, to znamená, že byl odkázán na spolupráci s velmocemi. Myslím si, že nikdo jiný by na jejich místě v dané politické konfiguraci nemohl obstát lépe.

Jak Beneše vnímala československá společnost? A jak se změnil názor na něj po Mnichovu a po válce?

Velká část pravicové části české společnosti dlouho do 30. let vnímala Beneše jako někoho, kdo je relativně národně vlažný. V době, kdy byl ministrem zahraničí, ho navíc chápali jako levicového politika. Po roce 1935 začal Beneš vystupovat jako nadstranický lídr státu. Po roce 1945 po návratu z exilu ho lidé považovali za lídra národního odboje a jako někoho, kdo dokázal politickou a diplomatickou aktivitou vydupat v exilu obnovu československého státu více méně v původních hranicích. Po roce 1945 byl Beneš chápán i velkou částí voličů komunistů jako národní vůdce a obnovitel státu.

Takže ti, kteří mu v roce 1938 jeho rozhodnutí podvolit se vyčítali, mu v podstatě po válce odpustili?

Jeho cesta do čela odboje byla velmi dlouhá a komplikovaná. Téměř dva roky od Mnichova trvalo, než vznikla exilová vláda a další dva roky trval boj o její oficiální uznání. Tyto úspěchy dávaly Benešovi v očích české veřejnosti neuvěřitelnou prestiž. 

Kritici Mnichova Benešovi vyčítali, že jako nevoják učinil důležité vojenské rozhodnutí. Co si o tom myslíte?

To je naprostý nesmysl. Beneš úzce spolupracoval s velkou částí generality. Byl navíc jedním z klíčových činitelů odzbrojovací konference od roku 1932 do roku 1934. Čili to, že Beneš nebyl na vojně, a proto se nevyznal ve vojenství, je naprosto liché. Beneš s částí generality od roku 1933 prosazoval radikální reorganizaci československé armády. Jako její vrchní velitel se zúčastnil řady cvičení a obranných příprav a jezdil na inspekce budovaných pevností. Československo bylo státem, který se od roku 1934 připravoval na obrannou válku, ale samozřejmě počítal s pomocí spojenců. Tyto přípravy přinesly spoustu konkrétních výsledků, byť výstavba opevnění nebyla dokončena. Československo mělo v přepočtu na obyvatele jednu z nejlepších a nejsilnějších armád. Přesto bylo nuceno ke kapitulaci.

Po tom, co padlo rozhodnutí podvolit se mnichovskému diktátu, chtěl se někdo z armády nebo politické reprezentace postavit proti Benešovi?

Část generálů zamýšlela udělat převrat. Podobně smýšlela také mladší část politické garnitury od členů Národního sjednocení, tedy pravicových liberálů, až po část komunistů, kteří se také stavěli proti Mnichovu. Spád událostí byl ale velmi rychlý, na rozhodnutí měli v podstatě několik hodin, takže nebyl čas o některých věcech příliš jednat. Část generálů se sice vzpírala 30. září 1938 přijetí Mnichova, ale v momentě, kdy proti Československu se svými aspiracemi vystoupilo Polsko, tak velká část z nich cukla. Protože na myšlenku, že by československá armáda měla kromě Německa čelit i dalším sousedům, vojáci nebyli připravení. To byl jeden z momentů, kdy většina generálů akceptovala, že se musí ustoupit.

A co veřejnost? Protestovalo se v ulicích?

Lidé se bouřili proti přijetí anglo-francouzského plánu z 21. září. 23. září armáda mobilizovala, ale v době podpisu dohody už protesty slábly. Politická reprezentace se tehdy mohla rozhodnout mezi dvěma alternativami. Buď vláda a prezident mohli Mnichov přijmout, což jim dávalo naději do budoucna. Na jedné straně museli postoupit pohraničí, ale na druhé straně získali příslib mezinárodní garance pro okleštěný stát, což bylo důležité pro jeho fyzické přežití. Nebo mohli přijmout válku, ale pak to mohla být válka izolovaná a bez spojenců, tedy taková, se kterou válečné plány nepočítaly a která by pravděpodobně měla velmi rychlý průběh. Pár ministrů, mimo jiné budoucí předseda exilové vlády Jan Šrámek, sdělovalo pochybnosti, jestli Mnichov přijmout, ale v naprosté většině převážil realismus, že v daném momentu není možné udělat něco jiného. I velká část západního veřejného mínění by totiž považovala za viníka války Československo, které nepřijalo kompromisní návrh, za který byl Mnichov tehdy považován. Většina západní veřejnosti krizi dlouho chápala jako problém postavení Němců v Československu, což je přesně ten způsob, jak ji představoval Hitler a nacistická propaganda. To samozřejmě Československou vládu znevýhodňovalo.

Co by se podle Vás stalo, kdyby Beneš Mnichovskou dohodu nepřijal?

To je samozřejmě velmi obtížné určit, protože těch možných „kdyby“ je celá řada. Když ale zůstaneme u česko-německé roviny, je důležité připomenout, že v sousedství našeho státu byla 70milionová velmoc, která se od jara 1933 systematicky připravovala na válku. Německo samozřejmě nebylo tehdy připravené tak jako v roce 1940, ale mělo evidentně minimálně 2,5 až 3násobnou přesilu nad Československem. Nejproblematičtější byla vzdušná obrana státu. Československo mělo relativně početné letectvo, které se ale z většiny skládalo ze zastaralých letounů, které byly o generaci horší než většina německých letadel. Navíc by bylo pravděpodobné, že během několika prvních dnů by německé bombardéry zničily československý zbrojní průmysl a armáda by byla odkázaná jen na to, co měla v ten moment k dispozici. A zůstává ještě jedna opomínaná otázka: Na jak dlouho by československé armádě asi vystačily pohonné hmoty?

Pokud by Beneš nepřistoupil na v očích spojenců kompromisní návrh z Mnichova a vyústilo by to v konflikt, došlo by k poválečnému obnovení Československa?

To by samozřejmě záleželo na tom, jak by se odvíjela další politická linie v celé Evropě. Považuji ale za velmi pravděpodobné, že během několika týdnů by byly české země obsazeny německou armádou. Pokud by poté došlo k vypuknutí celoevropského konfliktu, tak si myslím, že je krajně nepravděpodobné, že by Československo bylo obnoveno v hranicích, v jakých existovalo v roce 1938. To je koneckonců i případ Polska. Podívejte se, jak vypadalo Polsko v roce 1939 a v jakých hranicích bylo obnoveno v roce 1945. Určitě bychom v historii našli podobných příkladů více. Myslím si, že dohoda umožnila státu byť okleštěnému přežít dalších téměř šest měsíců. Obranná válka by tak dlouho určitě netrvala.

Bylo tedy podle Vás přijetí dohody dobrým řešením situace?

Ideální by bylo, kdyby se proti Německu včas postavila koalice sil, to znamená obě velké západní demokracie, Polsko a Sovětský svaz. Kdyby spolupracovali, tak si myslím, že bylo v roce 1938 možné Německo zastavit. Mnohem důležitější křižovatkou pro vývoj situace byl ale podle mě březen 1936, když Hitler vyslal vojska do Porýní a kdy by bylo možné jej zastavit ještě mnohem snáz. Tehdy byla převaha západních mocností ještě větší a mohlo tehdy dojít k faktickému zániku nacistického režimu. Toto byla jedna z více situací, kdy západní demokracie selhaly.

Proč tedy Hitlera nezastavili, dokud to mohlo být snazší?

Odpověď může být složitá a zároveň jednoduchá. Lidé v roce 1936 nechtěli věřit tomu, že bude nová válka. Musíte si představit, že teprve před 17 lety jedna strašná evropská válka skončila. Právě v západní Evropě, a nejvíc ve Francii, neexistovala rodina, která nenesla následky první světové války, a nikomu se nechtělo znovu riskovat podobný konflikt. To je podle mě zásadní důvod. Nikdo také nedokázal předvídat, kam až by to mohlo zajít. Hitler nejprve tvrdil, že nemá žádné anekční cíle, ale že chce pouze zrovnoprávnit Německo na šachovnici velmocí. Pak začal operovat s menšinami a tvrdil, že mu jde o zrovnoprávnění německé menšiny v Rakousku, Československu a Polsku. Stále to byly ale parciální cíle, které byly pro většinu západní veřejnosti stravitelné. Většina západoevropských elit byla ochotna minimálně do jara 1939 věřit Hitlerovi, že mu jde pouze o nápravu křivd z Versailles a ne o strukturální změnu Evropy. Teprve okupace Československa v březnu 1939 otevřela velké části lidí oči, že s tímto mužem není možné dělat byznys. To slovo používám záměrně, protože Chamberlain se ze schůzky s Hitlerem v Berchtesgadenu 15. září 1938 vrátil s přesvědčením, že s Hitlerem je možné dělat byznys.

Jak se podle Vás měnilo v delším časovém horizontu vnímání Beneše a jeho činů?

To je složitá otázka, jejíž zodpovězení by vyžadovalo několik desítek minut. Velká část české společnosti kvůli komunistickému režimu a tehdejší školské politice měla dříve velmi mlhavé představy o moderních českých dějinách a o první republice. Historie byla záměrně zkreslovaná. Zdůrazňovala se role KSČ, která byla proti přijetí Mnichova, a vyzdvihovala se role komunistického odboje. Benešovy knihy až do roku 1989 nebyly v knihovnách a od roku 1968 do roku 1990 nevyšla o druhém československém prezidentovi žádná odborná kniha. V 90. letech byla velká část moderního nahlížení dějin zaplněna otázkou poválečného odsunu sudetských Němců, který byl účelově spojen s Benešem, ačkoli dnes víme, že situace byla mnohem složitější a Beneš nebyl tím, kdo by toto řešení prosazoval. Teprve od konce 2. poloviny 90. let začala převažovat u politické elity tendence Beneše vnímat věcněji. Je příznačné, že kromě Demokracie dnes a zítra, což byl Benešův nejdůležitější teoretický politický spis, až do začátku nového tisíciletí žádná z jeho prací nevyšla.  

Mění se stejně i vnímání přijetí Mnichovské dohody?

Za komunismu se Mnichov líčil především jako debakl buržoazní politiky, ačkoli Beneš byl socialista. Velmi brzy po válce začal být Mnichov interpretován zčásti oprávněně i neoprávněně jako zrada západních spojenců, což mělo ideologicky podpořit sepětí Československa se Sovětským svazem. 21. století už má jiné problémy než v 90. letech a situace je podle mě dnes posuzována věcněji. V 80. a 90. letech ještě žilo mnoho pamětníků, takže se s tou událostí dalo politicky manipulovat. Pro dnešní společnost je ale Mnichov už historická záležitost.

Nepřispívá naopak postupné odcházení pamětníků k relativizaci historie, protože už není nikdo, kdo by mohl popsat, jak to tehdy bylo?

Zjišťovat, jak to bylo, je podle mě povinností historiků a ne pamětníků, protože jejich vzpomínky jsou subjektivně poznamenané. Navíc si myslím, že co se týče situace kolem Mnichova, většina jeho aspektů je dnes už velmi dobře popsána. Přesto jsou lidé, kteří mluví o tom, že Mnichov zlomil Čechům páteř. To je podle mě velké zkreslení. Už jen proto, jak moc byly české elity ochotny se angažovat v protiněmeckém odboji jak doma, tak v cizině.

Existují podle mě asi dvě situace, které by si ještě zasloužily podrobnější nastudování. Dlouho se operovalo s tím, že Sovětský svaz byl ochotný pomoci Československu, pokud by se angažovaly i západní velmoci. Beneš odhodlaný bránit stát požádal Stalina 25. září o pomoc a Moskva neodpověděla. Podrobnosti tohoto kroku se ale nedozvíme bez součinnosti s ruskými historiky.

Druhou záhadou je, do jaké míry francouzská generalita řekla už před Mnichovem svým československým partnerům něco o francouzských vojenských plánech. Československá vojenská koncepce totiž vycházela z toho, že armáda nemůže udržet většinu území a v případě střetu ustoupí na Moravu, případně až na Slovensko, kde se její jádro připojí k nějaké ofenzivě spojenců. Nyní ale víme, že francouzská armáda od roku 1935 neměla v úmyslu vést ofenzivní válku proti Německu. Měla zůstat na Maginotově linii a mě by zajímalo, jestli to francouzští generálové alespoň naznačili svým vojenským partnerům. Torzo písemností československého vojenského atašé ve Francii o tom nic nevypovídá.

Aneta Černá

Zdroj: 
https://www.info.cz/magazin/benesova-role-byla-tezka-a-tragicka-nikdo-jiny-by-ale-v-zari-1938-neobstal-lepe-tvrdi-historik-36539.html