České švejkování. Jak Haškův dobromyslný blb ovlivnil národní povahu

14.03.2021


Příhody dobromyslného blba, c. k. vojáka Švejka, nás za jediné století proslavily po celém světě. Jaroslav Hašek se tímto dílem zapsal do historie. Vnímáme ho jako veselou postavu, ale máme být na co hrdí? Odpověď hledal magazín Víkend.

Kulatý obličej vojáčka c. k. armády je dnes hlavně marketingovým symbolem lákajícím turisty na vepřovou se zelím a pivo. Většina z nás si Švejka spojuje se srandovním ulejváctvím. V minulosti se však o Haškova hrdinu vedly zuřivé boje.

Pro své obhájce byl Švejk jednou z nejlepších knih, které kdy byly v Čechách napsány. Odpůrci ho nazývali „morovou hlízou českého ducha“ a prototypem českého všiváctví, ohrožujícího samotnou podstatu národní povahy. 

„Pitomec u kumpanie.“ Tato slova si Hašek poznamenal roku 1911. Deset let dozrával nápad v jeho hlavě. Prošel s ním bojiště první světové války i období agitace ve prospěch bolševické revoluce. První stránky rozsáhlého románu se začínají rodit na ušmudlaných stolech pražských hospod. Po stovkách povídek a článků, které Hašek jakoby bezmyšlenkovitě sypal z rukávu jen tak pro obživu, mělo podle jeho vlastního vyjádření konečně jít o literaturu. 

*******
Literární historici (například Radko Pytlík) opakovaně upozorňovali, že představu Švejka jako ulejváka vneslo do knihy až pokračování, které po Haškově smrti dopisoval novinář Karel Vaněk. Původní Haškův Švejk je groteskní postava, která se nedá přesně charakterizovat. Stojí mimo běžné souvislosti. Nelze ji popsat několika schématy, jak se o to mnozí snažili. Hašek v knize nechtěl vyjádřit jasný názor, ale spíš dobový pocit. Švejk jako těžkopádný protest a ulejváctví se projevuje až u Vaňka.
*******


Laaciné první sešitové vydání knihy v roce 1921 mezi milovníky „velkého čtení“ vyvolalo pobouření. „S tak sprostou literaturou, jež má za účel místo inteligence vychovávat národ neomalenců, nepracujeme a nechceme hanobit jméno naší firmy. To je literatura pro komunisty, ne pro českého člověka,“ napsal knihkupec Weinfurther. Ozývaly se i hlasy požadující vytečkování neslušných výrazů. 

Nepochopení knihy, v níž viděl své vrcholné dílo a poselství naděje, Hašek těžce nesl. „Člověče, blázníš?“ rozkřikl se prý s pláčem na vydavatele Sauera. „Viděl jsi už někdy vytečkované hovno? Já ještě ne, ty blbče!“ 

Hašek jako Remarque
Historky doprovázející vznik nejpřekládanější české knihy jsou pečlivě sebrány. Švejkova obtloustlá postava je literárními vědci prozkoumána ze všech možných úhlů a rozpitvána do nejmenších detailů. Zajímavější je proto zapomenout na knihu samu a sledovat vášnivé boje a polemiky vyvolané otázkou, která se stále vrací: Je Švejk symptomem naší národní povahy? 

„Snad nemohl být tento typ nikde jinde postřehnut v té jasnosti než právě v Čechách, s jejich divným poměrem ke státní autoritě a k válce,“ poznal už v roce zrodu Haškova románu spisovatel Ivan Olbracht. V geniálním idiotovi překonávajícím nesmyslnost světové války jejím zkarikováním spatřil jeden ze základních rysů české národní povahy. 

Tuto myšlenku vzápětí rozvedl německý židovský publicista Max Brod: „Dal vystoupit postavě z nejtemnějších hloubek ducha národa a ta postava byla téměř bezprostředně od národa uznána za pravou a přešla do jeho vědomí.“ 

Knihkupecké statistiky už v té době dokazovaly, že se u nás Švejk stal knihou, která v několika měsících ovládla národ. A postupně se vydala i na vítězný pochod cizinou. Hašek tam byl přirovnáván k Chaplinovi, Remarqueovi, Rabelaisovi, Cervantesovi nebo Dickensovi. Domácí literární kritika ho ale dlouho ignorovala. Švejk, to přece není literatura.

Ohlas, který kniha vyvolala, nutil státní moc k zamyšlení. Nemůže duch švejkoviny a vychytralé simulace, který před pár lety hrozil rozložit rakouskou armádu, ohrozit i brannou moc mladého státu? Roku 1925 je proto rozkazem ministerstva obrany Švejk vyřazen ze všech vojenských knihoven a jeho četba vojenským osobám zakázána, protože „tímto spisem podlamuje se autorita vojenských úřadů a kazí disciplína“. 

Národní nebezpečí?
Podle teoretika umění Jindřicha Chalupeckého byl Hašek zhnusen falší rozpadající se monarchie, v níž už nebylo místo pro hrdost a mravnost a kde zbyla jen ubohost. Švejk, jehož humor má ve skutečnosti příchuť hořkosti, měl dojít až na dno skepse a odrazit se od něj, aby smysluplnost světa mohla být zachráněna. Švejk je zbaven všech iluzí. Musel zákonitě pohoršit všechny, kdo doufali ve starý svět a chtěli zachránit jeho hodnoty. 

Jako první dal své pohoršení najevo literát Jaroslav Durych, proslulý ironií. Jeho studie z roku 1927 nese příznačný název Český pomník. Švejk je označen za dokonalou podobu českého lidu a všech jeho snah. Durych si uvědomil nebezpečí, které může v budoucnosti pro národ znamenat dobromyslný ulejvák. 

„Jest to pomník české intelektuality, české morálky, českých vlastností,“ poznamenává sarkasticky. „Národ se v něm bude viděti jako v zrcadle, bude se z něho učit a podle něho hodnotit vše, s čím se setkává, zvláště všechny povinnosti. Vychovatelská jeho cena je nedozírná. Teprve z tohoto díla musí cizina zvěděti, co český národ jest a jaká je jeho podstata.“ 

Durychova uštěpačnost vyvolala velkou polemiku. Většina jejích aktérů se shodla, že Švejk opravdu vypovídá cosi velmi podstatného o národní povaze. „Pýcha gallského kohouta jest francouzskou skutečností, genius zrady Konrad Wallenrod jest typickým ztělesněním vzpoury polské, zatímco sebeobrana české poroby byla v umělou naivitu skrytá ironie a sebeironie,“ vysvětloval J. O. Novotný. 

Zamýšlel se i nad tím, co se Švejkovým stínem dál. „Co má být překonáno, musí být vysloveno. Hašek popsal malého českého člověka doby předpřevratové. Tím však označil mocněji a přesvědčivěji než mužové velkých slov budoucí cestu, jež nemůže být jiná než od Švejka a nad Švejka.“ 

Hrdina ulejvák
Blížící se desáté výročí republiky otevřelo prostor k souboji mýtů. Švejk v něm byl postaven proti legionářům, kteří nelibě nesli, že jejich místo válečných hrdinů obsadil antihrdina, „zbabělý a nechutný šašek, který s vítězným úsměvem cynické převahy vynese ze světového masakru svou zdravou smrdutou kůži“. Takto Haškovu knihu charakterizoval prominentní literární historik Arne Novák. 

Novou polemiku rozpoutal básník Viktor Dyk na stránkách Národních listů: „Zajímá mne problém, jak působit může na naši brannou pohotovost skutečnost, že ze všeho, co zde bylo, bilo se a umíralo, zbyl tu jediný živý hrdina, hrdina ulejvák.“ 

Také pro Dyka tedy postava dobrosrdečného vojáčka před stavovala nebezpečí. Spočívalo v tom, že ulejvák nebudí pouze smích, ale může se stát ukazatelem cesty – vzorem a příkladem. Čtenář vychovaný Švejkem k psině se prý těžko změní ve chvíli, kdy bude třeba obětí: „Na obhajobu kultu ulejváka nestačí, prohlásíme-li, že to byl hrdina za Rakouska. Od zániku Rakouska uplynulo už deset let a je na čase patologii českého vojáka za Rakouska léčit, má-li mít armáda smysl a účel.“ 

Dykovo varování před rozkladným vlivem Švejka bylo v tisku mnohokrát přetřásáno. Když třeba psal Arne Novák v Lidových novinách o desetiletí českého románu, vyzdvihl legionářské spisovatele R. Medka a J. Koptu za to, že zhodnotili obsah českého protirakouského odboje a nalezli ve válce něco víc než „onu nesmyslnou zhovadilost, proti níž spíše přiblblým veselím než pravým humorem protestuje nesnesitelně přeceňovaný Švejk Jaroslava Haška.“ Z opačné strany útočila kulturní levice. Josef Hora Dyka obvinil, že je mu Švejk pouze beranidlem v politickém útoku z pravicových pozic. Franta Sauer publikoval v Rudém právu satiru o tom, jak nezaměstnaný Švejk trpí v nové republice hlady a jeho syn se učí zpívat Internacionálu. 

Nejrůznější vykladači našli ve Švejkovi zlatý důl významů a interpretací. Konzervativně orientovaný Arne Novák v něm viděl „politováníhodný typ šaška a zbabělce, idiota a poživačníka, cynika a sprosťáka, jenž zcela tvrdošíjně a s úspěchem popírá nejen válku, ale i stát, mužnou čest, hrdinství a vlastenectví“. Do protikladu ke Švejkovi staví Novák českého důstojníka, jemuž není vlastní „tupá zbabělost třesoucího se živočicha, který chce zachránit jen svou kůži“. 

Pozadu nezůstává ani levice. Ivan Olbracht označí Haškovu knihu za vrcholné dílo české proletářské literatury a Julius Fučík prohlásí Švejka za bojovníka proti buržoazii. Politickou eskamotáž završuje Stanislav Bulín, podle něhož Švejk bojuje za dělnická práva. Švejkování se prý vyskytuje všude tam, kde „většina národa žije pod existenčním minimem, kdežto velkostatkáři a kapitalisté oplývají luxusem a blahobytem“. To jsou paradoxy, paní Müllerová…

Jak vymýtit švejkování
Hašek by měl určitě radost, kdyby se dozvěděl, že roku 1932 dostali důstojníci pražské divize rozkaz povinně Švejka číst. Generál Klecanda si od toho sliboval, že když čeští vojáci pochopí mentalitu rakouských oficírů, dokážou vymýtit švejkování z armády. 

To už zvolna přituhuje. V květnu 1933 v Německu končí Haškovy knihy na obřadně planoucích hranicích. Pro nacisty byl podvratnou a dekadentní literaturou. V roce 1935 Švejka zdramatizuje E. F. Burian. Jednoho představení se zúčastní i delegace sovětských spisovatelů. „Jak to můžete trpět?“ volali prý jeden přes druhého. „To je defétismus nejhoršího druhu, glorifikace dezerce, to si ohrožený národ nesmí dovolit. Zapomeňte na Švejka a myslete na Žižku!“ 

******
Pálení Haškových knih. Nacisté ve Švejkovi viděli projev úpadkové kultury. Označení Čechů za „smějící se bestie“ bývá připisováno Heydrichovi nebo Hitlerovi.
******


Radikální hlasy požadují zákaz knihy, jejíž čtení prý otravuje duše mladých a otupuje jejich ušlechtilé snahy. Podle hlasů umírněnějších se Švejk jako historická etapa boje za národní samostatnost prostě přežil. 

„Rozleptával jako kyselina Rakousko, ale bohužel se objevil i poté, co už Rakousko nebylo,“ píšou Lidové noviny. „Působil déle a jinak, než měl.“ V době ohrožení státu jde prý o to, aby se z „dobrého“ vojáka Švejka stal dobrý voják Švejk bez uvozovek, který vezme do ruky pušku a půjde bojovat. 

Mobilizace v září 1938 ukázala nesmyslnost obav ze zhoubného působení knihy v armádě. České slovo popsalo nadšení vojáků, jež se neslo zcela v protikladu k duchu švejkovství. Temná doba, která přišla o několik měsíců později, ale Haškovu myšlenku znovu oprášila. 

Jan Masaryk vzkazuje roku 1942 z Londýna: „Švejkujte nenápadně, půjde-li to, a bojujte, kde můžete.“ Protektorátní tisk zatím píše o „hovadu s lidskou tváří“, sloužícím mezinárodnímu židovstvu k rozkladu charakterů. 

Cesta do čítanek
Dusná léta padesátá znovu ukázala, jak univerzální je Haškův postup umožňující uchovat si vnitřní svobodu za všech okolností. Všechno, co je Švejkovi násilím vnucováno, je díky jeho geniálnímu idiotství odhalováno jako nesmysl. 

Doba velkohubých frází, planého hrdinství úderníků a komunistických lží o sociální spravedlnosti tomuto demaskování obzvlášť přeje. Vzniká nová etapa švejkoviny. Naplnilo se proroctví J. O. Novotného, že švejkovská ironie zůstane rezervoárem sebezáchovy pro možné budoucí doby národních potíží a komplikací. 

„Túto knihu zabavujem,“ říká legendární major Terazky ze Švandrlíkových Černých baronů (1969). „Máme veľa Švýkov u našich jednotiek.“ Kouzlem nechtěného se rakouský soldát v té době poprvé dostává do školních čítanek. Tentokrát ovšem interpretovaný jako bojovník proti kapitalismu. 

Významný literární vědec Václav Černý považuje Švejka za ztělesnění nízkosti, neschopnosti k vyšším ideálům a ostatních špatných národních vlastností. „Švejk je typický Čecháček,“ píše roku 1965. „Něco kapesního, přízemního. Švejk se chce z té mely sám dostat a zachránit, toť vše.“ 

To, že se Švejk ocitl ve školních čítankách, pokládá Černý za atentát na pocit životní vážnosti nastupující generace mládeže. Úředně deklarovaný blb je podle něj zcela smířen s tím, že otročina a blbost vládnou světu a že mu budou vládnout navěky. „Neměl nikdy žádnou důstojnost – je obrovským omylem přičítat mu jakýkoli smysl revoluční a mravní.“ 

Slepice, nebo vejce?
Mluvit o národním charakteru je ošidné, ale rysy třistaleté národní poroby si v sobě neseme. S nimi i pocity ublíženosti, křivdy a mučednictví. Švejkovský rys antiautoritářství proto může mít pozitivní funkci. 

A poukazování na nedostatek bojovnosti? Pokud je boj marný, někdo se prostě přikrčí a využívá skulinek, které se v útlaku naskýtají. Češi si to užili třeba za takzvané normalizace s hořkými politickými vtipy a vysmíváním se Husákovu režimu. Pokud nám vládnou krutí idioti, které nemůžeme porazit, lze si z nich aspoň dělat úlevnou legraci. 

Přikrčit se, přežít, švejkovat. Popsal Hašek mechanismus, který tu fungoval odedávna, nebo ho svou knihou vytvořil jako návod k použití? Otázka je nesmyslná, protože to od sebe lze jen těžko oddělit. Hašek zachytil zkušenost rozpadu monarchie a monumentalizoval tehdejší životní pocit. Švejk pak ale národní povahu zpětně opakovaně ovlivňoval. 

Co bylo dřív? Slepice, nebo vejce? Švejk nám opakovaně umožnil přežít národní pohromu, ale zaplatili jsme za to přízemností, přizpůsobivostí a relativizací čehokoli vyššího. Anebo ne? Ta kniha rozhodně není jen veselá. 

Autor: Ivan Brezina

Zdroj: 
https://www.idnes.cz/xman/styl/vojak-svejk-jaroslav-hasek-monarchie-rozpad.A210226_102740_xman-styl_lisv

Aktuality

Zobraziť všetky
12.09.2021

Odbŷv s’a XVI. Svitovŷj kongres Rusyniv u Krynyci. Dišlo i ku neočekovanŷm zminam

Odbŷv s’a XVI. Svitovŷj kongres Rusyniv u Krynyci. Dišlo i ku neočekovanŷm zminam Po dvoch rokach znova strityly s’a Rusynŷ z ciloho svita. 10-ho i 11-ho septembra 2021-ho roku prochodyv u poľskim kupeľnim misti Krynyc’a XVI. Svitovŷj kongres …
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
11.09.2021

11.09.2021 V ČÍSLECH

■ 19 mužů uneslo čtyři letadla. ■ 2977 lidí zemřelo při útoku a na následky zdravotních komplikací. ■ 2753 lidí zahynulo ve Světovém obchodním centru. ■ 343 z nich byli hasiči, 60 bylo příslušníků newyorské policie. ■ 157 pasažérů zemřelo na…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
10.09.2021

ANTON BESKID – POPREDNÝ RUSÍNSKY POLITIK PRVEJ POLOVICE 20. STOROČIA

V septembri 2020 uplynulo 165 rokov od narodenia jedného z najvýznamnejších rusínskych politikov vôbec– Antona Beskida. Pochádzal z malej šarišskej dedinky Hanigovce, ležiacej na južných svahoch Čergovských vrchov. Narodil sa 16. septembra 1855 …
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
10.09.2021

10. septembra 1919 sa začlenila Podkarpatská Rus k ČSR

Dňa 10. septembra 1919 štáty Dohody podpísali s Rakúskom mierovú zmluvu v Saint-Germain-en-Laye. Súčasťou zmluvy bola aj tzv. Malá minoritná zmluva, ktorá potvrdila, že Podkarpatská Rus sa právoplatne začleňuje do ČSR. Šlo o územie s veľkosťou 1…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
09.09.2021

Kancelár gréckokatolíckej eparchie: Pápež František bude v Prešove počas byzantského obradu čelom k ľuďom, naši kňazi chrbtom

Pápež František niekoľkokrát aj verejne spomenul, že ako malý chlapec chodieval v Argentíne miništrovať do ukrajinského gréckokatolíckeho chrámu, hovorí kancelár, tajomník biskupa a tlačový hovorca Gréckokatolíckej eparchie Košice Martin Mráz. V…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
09.09.2021

ROZHOVOR. Vladyka Vasiľ o pápežovi Františkovi: Je to spontánny človek

Vladyka: Ohrozuje nás hnev, nie pandémia. Predtým, než sa súčasný košický gréckokatolícky eparcha CYRIL VASIĽ SJ vrátil na Slovensko, pôsobil v pápežskej kúrii vo Vatikáne na pozícii sekretára Kongregácie pre východné cirkvi. Jeho funkcia mu …
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej

Naše obce

Zobraziť galérie

Ujko Vasyľ


Ujko Vasyľ: Kiď soj Christian Ronaldo zlomyť nohu o zadňicu Jenifer Lopez, tak zaplačena poistka bude vyšša jak rozrachunok Angoly...
Zobraziť viac
Náhľad publikácie

Československý svět v Karpatech

Československý svet v Karpatoch

Čechoslovackyj svit v Karpatach

Reprezentatívna fotopublikácia
Objednať