Československý terminátor bojoval aj v Duklianskom priesmyku

Československý terminátor bojoval v Duklianskom priesmyku, kde sa rozhodovalo o osude Slovenského národného povstania.

Ak by sme hľadali prototyp dokonalého vojaka, len ťažko by sme našli lepšieho kandidáta ako Arnošta Steinera, nezraniteľného hrdinu nielen od Dukly. Narodil sa 12. januára 1915 v sliezskom Třinci do rodiny židovského obchodníka s textilom. Od mlada bol športovo založený a po dva roky bol dokonca majstrom boxu Moravy a Sliezska vo svojej váhovej kategórii. V roku 1938 absolvoval poddôstojnícku školu, ale už nasledujúci rok po rozbití Československa skončil aj so svojím otcom Jakubom v nemeckom zbernom tábore, z ktorého sa im však podarilo utiecť do Sovietskeho zväzu. Menej šťastia mala jeho matka Žofia a sestra Alžbeta s polročným dieťaťom, ktoré zahynuli v roku 1942 v Osvienčime. Syna s otcom poslali v Sovietskom zväze za ilegálne prekročenie hranice najskôr na desať rokov nútených prác do gulagu na Sibír. Keď sa začala formovať prvá čs. jednotka v Sovietskom zväze, boli obaja Steinerovci prepustení a začiatkom roku 1942 sa hlásili v Buzuluku u podplukovníka Ludvíka Svobodu (budúceho čs. prezidenta). Arnošta v hodnosti desiatnika zaradili do roty ťažkých guľometov, jeho otca vzhľadom na vek do kuchyne.

Arnošt sa vyznamenal už v bojoch pri Sokolove a pri oslobodzovaní Kyjeva, kde ako podporučík velil čate ťažkých guľometov. V bojoch pri dedine Ruda rozprášil jedným guľometom celú nemeckú kolónu. Pri rieke Tikič ho nemecký delostrelecký granát doslova zmietol z tanku, spolubojovníci ho v tej chvíli považovali za mŕtveho, ale jemu sa ako zázrakom nič nestalo. Priam neuveriteľné bojové výkony a schopnosť prežiť však predviedol v krvavých bojoch o Dukliansky priesmyk. Keď 29. augusta 1944 vypuklo na Slovensku protifašistické povstanie, rozhodli sa ho Sovieti na žiadosť čs. povstaleckého a exilového vojenského velenia podporiť veľkorysou vojenskou operáciou.Karpatsko-duklianska operácia však v podstate zlyhala ešte pred svojím začiatkom, keď Nemci odzbrojili dve divízie Východoslovenskej armády, ktoré mali Červenej armáde pomôcť z druhej strany prebiť sa cez Východné Karpaty. Napriek tomu i napriek krátkosti času na prípravu rozhodol maršal Konev, ktorý velil 1. ukrajinskému frontu a v rámci neho aj 1. čs. armádnemu zboru, operáciu z politických dôvodov uskutočniť.

Dukliansky mlynček na mäso
Útok Červenej armády, ktorú v priestore operácie tvorilo celkom deväť armádnych zborov vrátane československého, sa začal 8. septembra skoro ráno mohutnou delostreleckou a mínometnou prípravou trvajúcou dve hodiny. A padajúcou do prázdneho priestoru. Generálplukovník Gotthard Heinrici, prezývaný svojimi vojakmi s láskou „náš malý pankhart“ (Unser Giftzwerg, doslova jedovatý trpaslík), ktorý velil nemeckej 1. tankovej a 1. maďarskej armáde (armádna skupina Heinrici) a ktorý bol považovaný za najlepšieho nemeckého defenzívneho generála celej vojny, nariadil s vycibrenou intuíciou stiahnuť jednotky z prvej línie. Nemecká obrana siahala až 50 kilometrov do hĺbky územia a využívala všetky výhody horského, husto zamínovaného terénu. Karpatsko-duklianska operácia sa už v prvých dňoch zmenila na krvavý mlynček na mäso.

Nereálne optimistický plán sovietskeho velenia na bleskurýchly prienik Nemci prekazili hneď na začiatku nielen odzbrojením Východoslovenskej armády, ale aj udržaním strategického dopravného uzla – mesta Krosna – na poľskej strane. Postup útočiacich jednotiek uviazol v dopravnom chaose a priniesol prvé ťažké straty. Čs. jednotky útočiace v druhom slede na druhý deň 9. septembra pri Machnówke a Wrocanke nečakane narazili na silné nepriateľské postavenie nemeckej 75. pešej divízie. Nasledoval krvavý kúpeľ, pri ktorom prišli Čechoslováci o 765 mužov, čo boli najvyššie denné straty 1. čs. armádneho zboru počas celej Karpatsko-duklianskej operácie. Došlo pritom dokonca k mimoriadne kontroverznému zastreleniu v panike utekajúcich vojakov vlastnými veliteľmi. Za nezvládnuté velenie odvolal maršal Konev veliteľa čs. zboru generála Kratochvíla a nahradil ho podriadeným veliteľom 1. čs. brigády generálom Ludvíkom Svobodom (ktorý bol navyše politicky prijateľnejší), a podobný osud stihol aj veliteľa sovietskeho 25. tankového zboru generála Anikuškina.

Kóta smrti
Konev posilnil útočiacu 38. armádu generálplukovníka Moskalenka ďalšími jednotkami, ale ani to neurýchlilo postup Červenej armády a napríklad poľské mesto Dukla, ktoré malo byť obsadené už na druhý deň ofenzívy, padlo do sovietskych rúk až po dvanástich dňoch. V jeho okolí sa veľmi ťažkých bojov o bezmennú výšinu 534, ktorá prešla niekoľkokrát z rúk do rúk a vyslúžila si „titul“ Kóta smrti, zúčastnila aj 1. čs. brigáda a v jej radoch Arnošt Steiner. Ten sa medzitým pre svoju odvahu a nezraniteľnosť v boji stal medzi svojimi spolubojovníkmi už skutočnou legendou. Keď v bojoch o kótu 534 zostalo v jeho rote z 94 vojakov len 11 a v susednej rote padli všetci velitelia, prevzal velenie obidvoch rôt a vyhnal Nemcov zo zákopov, len aby z nich bol so svojou skupinou vzápätí vypudený nepriateľskou delostreľbou. Ešte pred zotmením Čechoslováci kótu s podporou tankov dobyli späť. A tak to pokračovalo celý týždeň. V zápale jedného boja napadol Steinera mohutný nemecký vojak a začal ho dusiť. Steiner už pomaly strácal vedomie, keď nahmatal pištoľ a stlačil spúšť. Keď sa prebral z bezvedomia, zistil, že okolo je plno Nemcov, ktorí postavenie medzitým dobyli. Predstieral mŕtveho, kým ho načas nedobyli opäť Čechoslováci.

Len čo padla kóta 534, dostal Steiner ihneď rozkaz k útoku na ďalšiu kótu 694 na Hyrowej hore. So svojimi 52 mužmi sa najskôr dostal do obkľúčenia, ale potom iniciatívne využil vhodnú situáciu a prekvapujúcim útokom vyhnal z kopca celý prápor Nemcov. Len čo si nepriateľ uvedomil, aká hŕstka bráni kopec, trikrát sa ho pokúsil dobyť späť. Steiner so svojimi mužmi zakaždým odolal. Keď to hlásil veliteľovi svojho práporu, ten nechcel uveriť a žiadal dôkaz. Tri zelené rakety vystrelené nad kopcom mohol obdivovať spolu s maršalom Konevom, ktorý boje o kótu 694 osobne sledoval. V tomto boji utrpel Arnošt svoje najťažšie zranenie – nepriateľská črepina mu rozťala pery.

Zabudnutý hrdina
Československí vojaci vstúpili definitívne na územie Slovenska v Duklianskom priesmyku až 6. októbra (neskôr sa oslavoval ako Deň Čs. ľudovej armády). Steinerova rota bola jedna z prvých, ktorá mala tú česť, ale aj tento vstup bol krvavo vykúpený. Veliteľa prvej prieskumnej hliadky V. Nebiljaka (pôvodom Rusína z Podkarpatskej Rusi) zabila po niekoľkých minútach na domácej pôde nemecká mínometná paľba. O pár hodín nato len niekoľko desiatok metrov za štátnou hranicou vyletelo na nemeckej míne do vzduchu auto veliteľa 1. čs. brigády. Generál Jaroslav Vedral-Sázavský, veterán ešte od Zborova z 1. svetovej vojny, sa tým stal hodnostne najvyšším čs. dôstojníkom, ktorý padol na bojiskách 2. svetovej vojny. Ťažké boje s veľkými stratami bez výraznejšieho postupu na jednej a ústupu na druhej strane prebiehali až do konca októbra, ale medzitým sa Nemcom podarilo potlačiť Povstanie, takže maršal Konev nariadil svojim jednotkám ukončiť operáciu a prejsť na dosiahnutých pozíciách dočasne do obrany (28. októbra).

Jedna z najväčších horských bitiek 2. svetovej vojny pripravila Červenú armádu o 120-tisíc mužov, z toho bolo vyše 20-tisíc mŕtvych, na nemeckej strane bolo vyše 50-tisíc mŕtvych, zranených a nezvestných. Čs. armádny zbor prišiel o 935 mužov, 4 518 vojakov bolo zranených a 756 nezvestných, čo predstavuje 38 % straty. K povstalcom sa síce prebiť nepodarilo, ale operácia aspoň viazala veľký počet nemeckých síl, ktoré tak nemohli byť nasadené proti Povstaniu. Stálo to za to množstvo mŕtvych? To je otázka, ktorá sa dá len ťažko zodpovedať pri väčšine bitiek v dejinách, ale pri tej duklianskej vzhľadom na politické súvislosti a následné (dez)interpretácie je to snáď ešte ťažšie. Československí vojaci, ktorí tam bojovali, snažili sa pomôcť povstalcom a urýchliť oslobodenie vlasti, to v tom čase brali určite inak.

Po skončení Karpatsko-duklianskej operácie Steinera prevelili na miesto spravodajského dôstojníka pri vlastnom prápore a neskôr sa stal náčelníkom jeho štábu. Ani tu sa nevyhýbal boju a ďalej viedol svojich vojakov do útoku. V posledných dňoch vojny ho pridelili na ministerstvo národnej obrany, ale krátko po vojne z armády na vlastnú žiadosť odišiel. Bývalý väzeň gulagu a spravodajský dôstojník si bol zrejme dobre vedomý, čo možno od komunistov čakať, takže zvyšok života radšej prežil skromne v ústraní ako elektroúdržbár v Brne, obľúbený a vážený pre svoje vojnové zásluhy i ľudské vlastnosti v úzkom okruhu známych, kde nakoniec takmer v zabudnutí 9. októbra 1982 zomrel a kde je aj pochovaný. Za chrabrosť v boji získal množstvo vyznamenaní, vrátane siedmich čs. vojnových krížov. „Môžete mi veriť, že som v dvoch vojnách videl mnoho, ale málokedy činy podobné Steinerovým,“ napísal o ňom vo svojich spomienkach generál Svoboda.  

Roman Mocpajchel 
študoval archeológiu a históriu na Filozofickej fakulte UK v Bratislave. Zaoberá sa vojenskými a námornými dejinami.

Použitá literatúra:
Bystrický, J. a kol.: Od priesmyku Predeal po Kurovské sedlo. Boje vo Východných Karpatoch v roku 1944. Bratislava 2011. Dostupné na internete: http://www.vhu.sk/od-priesmyku-predeal-po-kurovske-sedlo/.
Čaplovič, M./Stanová, M. (zost.): Karpatsko-duklianska operácia – plány, realita, výsledky (1944–2004). Bratislava 2005. Dostupné na internete: http://www.vhu.sk/karpatsko-duklianska-operacia/.
Kolektív autorov: Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945. Praha 2005.
Steiner, A./Drebota, J.: Za cenu života. Praha 1981.

Internetové odkazy:
a) https://web.archive.org/web/20171011233148/http://www.dukla1944.com/pametnici/arnost-steiner/
b) https://www.valka.cz/10555-Podplukovnik-Arnost-Steiner
c) https://dennikn.sk/blog/1751008/zabudnuti-hrdinovia-arnost-steiner-nas-zidovsky-rambo/

Film:
Dukla – krev a mýtus (Česko/Slovensko/Poľsko 1999, 57 + 57 min., réžia Petr Hvižď). Dvojdielny hraný dokument s výpoveďami priamych účastníkov bojov z oboch strán bojiska.
Obrazová príloha: VHU, wikipedia.org, Encyklopedia Beliana

Zdroj:
https://historyweb.dennikn.sk/clanky/detail/ceskoslovensky-terminator-bojoval-v-duklianskom-priesmyku
 

.............

Podplukovník Arnošt Steiner

Autor : Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan

Narodil se 12. ledna 1915 v Třinci na Těšínsku v rodině obchodníka. V nově vzniklém Československu (28.10.1918) se již v dětství stává členem Sokola. Věnuje se závodně cyklistice a dosahuje dobrých výsledků. Později se věnuje boxu, po dva roky byl dokonce držitelem titulu mistra Moravy a Slezska ve své váhové kategirii.

V roce 1938 je povolán k plnění vojenské služby. Byl poslán do poddůstojnické školy v Brně, kterou absolvoval jako druhý nejlepší v pořadí ročníku. Je povýšen na svobodníka a odeslán ke službě v hraničářském praporu na Náchodsku. Při podzimních bojích s německým Freikorpsem získává částečně první bojové zkušenosti. Brzo je povýšen na desátníka a určen do funkce velitele strážní hlídky. Je odhodlán, stejně jako ostatní vojáci československé armády, bránit svou vlast před očekávanou agresí Německa za každou cenu. Odstoupení čs. pohraničí Německu následkem Mnichovské dohody jej citelně zasáhne. Když 15. března 1939 Němci obsadili i zbytek zmrzačeného Československa vrátil se zpět do svého rodiště v Třinci.

Jako žid je spolu s otcem Němci koncem října téhož roku zatčen a s dalšími židovskými spoluobčany  poslán do sběrného tábora Nisko, který se nacházel v Polsku. Vědí, co je od Němců asi čeká, proto s několika dalšími  se oba Steinerové pokusí o útěk, který se jim nakonec podařil. Arnošt si přísahá pomstu Němcům.

Z Polska se svým otcem vedl jejich útěk na východ. Překročili hranice do Sovětského svazu, kde očekávali možnost budoucího boje proti Německu. Místo toho jsou ke svému překvapení na hranicích zatčeni a internováni za nedovolené překročení hranic do SSSR, následně obviněni ze špionáže. Po věznění a výsleších jsou oba posláni do gulagu u Asina v Novosibirské oblasti. Zde musejí pracovat ve strašných podmínkách na přidělených stavebních úkolech. Kolem umírají spoluvězni vysílením, v beznaději. Steinerové Asin přežili, následně jsou posláni do gulagu Itatka, kde je čeká podobný osud.

Tou dobou se po Sovětském svazu šíří zpráva o vzniku československé jednotky v Buzuluku a výzvě pro všechny Čechoslováky pro vstup do ní. Následně dostávají velitelství jednotlivých okruhů instrukce, aby odesílali všechny dosud žijící vězněné Čechoslováky do Buzuluku. Začátkem února 1942 jsou tedy i Steinerové propuštěni s tím, že stejně jako tisíce jiných musejí podepsat prohlášení, že nebudou mluvit o tom, co v táborech zažili. Po měsíční zdlouhavé cestě, takřka z prahu smrti přijíždějí oba do Buzuluku, kde se tvoří 1. československý prapor pod vedením podplukovníka Ludvíka Svobody. Arnošt Steiner po duševní i fyzické regeneraci zařazen s pořadovým číslem 130 do stavu praporu. Jeho otec též.

Při bojovém křestu 1. československého praporu U Sokolova v březnu 1943 se Arnošt Steiner vyznamenal, když při ústupu bojem přes zamrzlou řeku zachránil v nepřátelské palbě dva raněné druhy. Později byl za tento čin vyznamenán československou medailí „Za chrabrost“.

1. československý prapor se brzy po úspěšném vystoupení při obraně Sokolova a přílivu dalších Čechoslováků rozšiřuje v 1. československou samostatnou brigádu, jejímž čele je povýšený plukovník Svoboda. Ta je nasazena v listopadu 1943 do bojů u Kyjeva, kde úspěšně čelí německým jednotkám. V bojích se s v čele kulometné čety opět vyznamenává Steiner. Během boje jde odvážným přístupem všem příkladem, prokazuje skvělé velitelské schopnosti. Je vyznamenán Československým válečným křížem a Sověty navržen na vyznamenání řádem Rudé hvězdy. Jelikož se však Steiner nikdy netajil svým chladným přístupem ke komunismu, také nezapomněl na to, co zažil v gulagu, postarali se komunisté v brigádě, aby mu toto vysoké sovětské vyznamenání nebylo uděleno.

Německá armáda na Ukrajině na konci roku 1943 znovu zahájí útok ve směru na Kyjev. Do silného útoku německá strana vrhla větší množství jednotek se silnou podporou tankových svazů a letectva. 1. československá brigáda obdržela rozkaz k obraně Rudy a Bílé Cerkve. V tvrdých bojích u Bílé Cerkve se Steiner vyznamenal, když sám s těžkým kulometem zahájil z výhodného směru palbu na ustupující německou automobilovou kolonu, přičemž nepříteli způsobil velké ztráty. I přes palbu, která na něj byla ihned zaměřena ve střelbě ještě delší čas vytrval. Za chrabrost při obraně Bílé Cerkve je 1. československá brigáda vyznamenána sovětským velením Řádem Bohdana Chmelnického. Za předchozí obranu Kyjeva je brigáda vyznamenána ještě 2. stupněm Řádu Suvorova.

Když německé jednotky postupují na Žaškov a Kyjev, je 1. čs brigáda opět nasazena k obraně. Získává Ostrožany. Bojů se účastní i rota nadporučíka Bičiště, k jehož podpoře je nasazena četa těžkých kulometů pod vedením Arnošta Steinera. Zde během bojů opět Steiner prokázal osobní hrdinství, při bojích u mostu, který se nakonec Čechoslovákům podařilo zničit a tak Němcům zabránit v dalším postupu. Na zničení mostu se velkou měrou podílel právě Steiner. Po odhození náloží na mostu během dostihl vlastní tanky. Vyskočil na jeden z tanků a chtěl jeho posádku zpravit o připraveném zničení mostu. Náhle však byl tento tank z boku do pásu zasažen nepřátelskou dělostřeleckou palbou. Steiner je výbuchem odhozen několik metrů od zasaženého tanku do blízké bažiny. Příslušníky své čety je považován za padlého, všichni měli za to, že viděli, jak jej roztrhal dělostřelecký granát. V dezorientované situaci se následně jeho kulometná četa dala na ústup před palbou nepřítele. Steiner, který se rychle probral z utrpěného šoku, v bažině zakreslil do své mapy hlavní nepřátelský postavení, která viděl. Následně se dostal na břeh a ustoupil za svou jednotkou. Příslušníci jeho čety byli šokováni jeho náhlým objevením, tím více, když na sobě neměl ani škrábnutí. Okamžitě se opět ujal velení nad svou četou a vedl protiútok na nepřátelská postavení, která si předtím zakreslil. Tímto úspěšným zákrokem se mu podařilo nápor nepřítele ve svém úseku odrazit.

Steiner je za statečnost v boji u Bílé Cerkve a Žaškova vyznamenán. Za akci zničení mostu je vyznamenán podruhé Československým válečným křížem a za osobní statečnost při vedení úspěšného útoku na postavení nepřítele je vyznamenán Československým válečným křížem potřetí. Steinerova „nezranitelnost“ se začala stávat mezi příslušníky brigády legendou.

Steiner je jako skvělý velitel, oblíbený i svými vojáky, povyšován. V létě 1944 je jako podporučík jmenován do funkce velitele kulometné roty ve II. praporu 1. brigády. To se již československá armáda rozrostla do síly armádního sboru o třech brigádách. Následně vypuklo na Slovensku povstání. Na pomoc povstání je narychlo, „horkou jehlou“, připraven plán průlomu nepřátelského postavení v Karpatech. Útok měl vést karpatskými průsmyky, jejichž otevření měly zajistit dvě divize slovenské armády, s nimiž byla akce naplánována. Nikdo však nevěděl, že mezitím německá armáda, která ztratila důvěru v slovenskou armádu, tyto divize odzbrojila. Karpatsko-dukelská operace přesto začala. Předpokládaný pětidenní přechod Karpat se mění ve vleklé krvavé těžké boje Čechoslováků o každý metr.

Těžké ztráty má i 1. brigáda československého sboru. Bojů se účastní i Steinerova rota. V několika odvážných akcích se opět Steiner vyznamenává. Jeho jméno zná snad každý příslušník brigády díky jeho činům. Takřka neustále byl v útoku v čele své roty, šel osobním příkladem a vedl svou rotu v nebezpečných situacích, přičemž si vedl skvěle. Při útoku na „krvavou“ kótu 534 měla i jeho jednotka silné ztráty. Z původních 92 mužů jich padlo nebo bylo zraněno již celkem 81. Dne 14.9. 1944 měl již Steiner jen 10 mužů. On sám byl nezraněn. Nepřátelskou dělostřelbou přišla postupně rota i o všechny kulomety a bojovala jako řadová pěší jednotka. Následují další útoky na proklínanou kótu 534, kde zuří těžké boje s houževnatě se bránícími Němci. Dochází i k bojům granáty a následně muže proti muži na nože, bodáky, sekery a lopatky… Bojů se osobně účastní v předních liniích i podporučík Steiner. Při jednom z útoků je nedaleko Steinera zraněn silnou kulometnou palbou nepřítele do nohy i známý velitel československých samopalníků nadporučík Sochor. I tentokrát se zranění Steinerovy vyhýbá, vojáci mu již začínají říkat „nesmrtelný Steiner“. 15. 9. 44 má již Steiner z celé své roty jen 7 mužů. Následkem ztráty velitele 1. roty praporu převzal podporučík Steiner jako jeden z dosud žijících důstojníků velení nad touto rotou, k níž přičlenil zbylé muže své jednotky. Znovu se účastní útoku na kotu 534. Několikrát se podaří Čechoslovákům kótu dobýt a zahnat Němce na ústup, avšak v zápětí německým protiútokem zase kótu ztrácí. Tak změnila „krvavá“ kóta 534 svého majitele i několikrát denně.

Při jednom z útoků na kótu Steiner v dobytém německém zákopu zápasí s německým vojákem, který znenadání napadl a začal ho škrtit. Z posledních sil jej Steiner posledním nábojem z pistole zabil, avšak ztratil sám vědomí. Když opět k vědomí přišel, zjistil, že kolem něho jsou již opět Němci, kteří mezitím dobyli kótu zpět. Předstíral mrtvého do doby, než kótu opět na čas dobyli Čechoslováci.

Další těžký boj čekal Čechoslováky na kótě 694, Hyrowy hory. Jednalo se o vysoký prudký kopec, takřka bez porostu, kde se při útoku na německé dobře opevněné postavení na vrcholu kóty nebylo kde schovat před nepřátelskou smrtící palbou. Několik československých útoků bylo Němci odraženo. Steiner se vydal na průzkum a našel nízkou strž, vedoucí za německé postavení. Okamžitě se svou rotou, která měla po těžkých bojích 52 mužů, prošel touto strží do zad Němců na vrcholu koty 694. Jelikož v tu chvíli probíhal další útok na kótu, tentokráte s podporou tanků, byli Němci plně zaměstnáni obranou z tohoto směru. V tu chvíli se jim znenadání v zádech vynořil Steiner se svou rotou a zuřivě se vrhl do boje. Po krátkém tvrdém boji Steiner ovládl kótu 694. Skvělý úspěch ihned polním telefonem hlásí na velitelství praporu, kde tomu u telefonu náčelník štábu poručík Oldřich Kvapil, nemůže uvěřit. Teprve když na potvrzení vystřelil z koty 694 Steiner tři zelené signální rakety za sebou, uvěřili na velitelství praporu v tento nečekaný úspěch. Za tuto skvělou akci blahopřál Steinerovi a jeho jednotce i maršál Koněv. Sovětský velitel jedné z dělostřeleckých jednotek navrhl Steinera u sovětského velení na získání titulu Hrdina SSSR. Z již jmenovaných politických důvodů však Steinerovi udělen nebyl. Za hrdinství v bojích na Dukle byl vyznamenán dalšími dvěma Československými válečnými kříži a podruhé československou medailí „Za chrabrost“. Místo titulu Hrdina SSSR obdržel „alespoň“ Řád rudého praporu. Následně je ještě povýšen.

Poručík Arnošt Steiner, držitel již pěti Československých válečných křížů, je v listopadu 1944 jmenován do funkce zpravodajského důstojníka u II. praporu 1. brigády. Brzy je jmenován do funkce náčelníka štábu praporu a zanedlouho potom se stává velitelem II. praporu. To již je nadporučíkem.

Se svým praporem se účastní v řadách 1. brigády dalších tvrdých bojů při osvobozování území Československé republiky. Těžiště těchto bojů je v oblasti Prešova a Liptovského Mikuláše, kde Československý armádní sbor při dobytí německých postavení ztratil dalších 2.000 mužů. Steiner se opět účastnil osobně vedení několika úspěšných akcí. Za statečnost z těchto bojů byl vyznamenán dalšími dvěma Československými válečnými kříži (celkem již 7x). Se svou jednotkou se účastní nezraněn i dalších bojů na území republiky a dochází se svou jednotkou v květnu 1945 až do Prahy.

Po skončení 2. světové války první kroky nadporučíka Arnošta Steinera, 7x vyznamenaného Československým válečným křížem za statečnost (přičemž během války byl navržen k vyznamenání vícekrát, několikrát však byly návrhy zamítnuty), vedou do Brna. Jede i se svým otcem, který jako příslušník Čs. arm. sboru se taktéž dožil konce války. V Brně pátrá Steiner po své rodině, která se sem před Němci uchýlila. Zjistil, že jeho matka a sestra zahynuly v koncentračním táboře Osvětim.

Arnošt Steiner se rozhodl zůstat v armádě, kde je mu předvídána kariéra. Zapojuje se do práce při výstavbě nové československé armády. Je důstojníkem úseku obranného zpravodajství. Je povýšen na štábního kapitána, avšak jeho žádost o studium v zahraničí je mu jako nečlenu KSČ jeho nadřízeným, nechvalně proslulým B. Reicinem zamítnuto.  V lednu 1947 na vlastní žádost, následkem politikaření v armádě, odchází do civilního života.

V únoru 1948 přichází komunistický puč, Steiner začíná cítit, že se tato událost dotkne jistě i jeho. Na vlastní kůži s pobytu v Rusku a věznění v gulagu ví, jak vypadá komunismus v praxi.

Ještě v říjnu 1948 je pozván na Pražský hrad, kde z rukou prezidenta republiky převzal vysoké československé vyznamenání – hvězdu 2. stupně Československého vojenského řádu bílého lva Za vítězství. V udílecím dekretu k tomuto vyznamenání je uvedeno: „Za zásluhy, kterých získal o stát československý“. To však, spolu s jeho povýšením na majora v záloze, byl zřejmě poslední zářný okamžik ocenění zásluh štábního kapitána Steinara na osvobození vlasti. Přicházejí hořká padesátá léta, během nichž si komunisté na popravištích, ve věznicích a táborech nucených prací vyřizují účty s politickými odpůrci, a to i s těmi potenciálními.

Major Steiner, hrdina československého odboje, je nakonec po mnoha strastech zaměstnán u národního podníku Prefa v Brně jako elektroúdržbář. Několikrát mu bylo nabídnuto členství v KSČ, avšak vždy odmítl. V pracovním kolektivu byl velmi oblíbený a vážený, nejen pro své válečné zásluhy, ale i skvělé osobní hodnoty. V umírněných šedesátých letech je na čas politicky rehabilitován a povýšen na podplukovníka v záloze. Jeho naděje v brzký návrat demokracie však uhasíná v srpnu 1968 invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa a následná okupace sovětskou armádou.

Pádu komunistického režimu se major Steiner bohužel nedožil, i když jej předpovídal. Zemřel v Brně, v roce 1982 jako širšímu okolí neznámý člověk.

S využitím práce Jindřicha Dreboty „Nesmrtelný a nezranitelný (a zapomenutý)“ v NO č.21 z r.1999 a dalších archivních materiálů

Zdroj:
https://www.valka.cz/10555-Podplukovnik-Arnost-Steiner?utm_source=valka_cz&utm_medium=article&utm_campaign=nottranslated