Chust, neděle 14. ledna 1945

Od sovětské anexe Podkarpatské Rusi již uběhlo více než tři čtvrtě století. Přesto jsou události podzimu a zimy na přelomu let 1944 a  1945 především ve  vztahu k  dnešku stále aktuální. Ukazují, jak se za tuto dobu jen málo změnil scénářagresivní politiky Moskvy.Pouhé dva dny po  osvobození města, 28. října 1944, dorazil do  Chustu československý vládní delegát ministr František Němec. Všude vlály československé vlajky. V den, kdy nacisté obsadili povstaleckou Bánskou Bystrici se v Chustu mohlo zdát, že obnova čs. státnosti se v nejvýchodnější části republiky stala skutečností. Němcův úřad pro správu osvobozeného území i vojenské Velitelství osvobozeného území řízené generálem Antonínem Hasalem se daly do práce na obnově země.

Předehra k anexi
Idyla trvala pouhých několik dní. Od počátku listopadu začaly přicházet stále více znepokojivé zprávy. Již v  prvních dnech měsíce byly zaznamenány zatím jen ojedinělé hlasy, žádající „sjednocení“ se sovětskou Ukrajinou. Čtvrtého listopadu se objevily vyhlášky vyzývající místní obyvatelstvo k dobrovolnému vstupu do Rudé armády. Nábor do Rudé armády však měl od počátku spíše charakter nucených odvodů. Ve stále větším počtu měst a obcí docházelok násilným změnám ve složení národních výborů. Všechny protesty čs. úřadů u sovětských velitelství byly marné. Dne 19. listopadu 1944 se v Mukačevu sešla stranická konference zakarpatských komunistů, na  níž byla ustavena na  KSČ nezávislá „Komunistická strana Zakarpatské Ukrajiny“, v jejímž čele stanul bývalý Němcův politický poradce a podporučík čs. armády Ivan Turjanica, který několik dní před tím dezertoval. 

O týden později pak na stejném místě pod dozorem ozbrojených rudoarmějců proběhl sjezd usměrněných národních výborů, který aklamací odhlasoval vystoupení země ze svazku Československé republiky. Sjezdem byla zvolena Národní rada Zakarpatské Ukrajiny, která se stala samozvanou loutkovou vládou toho, co bychom dnes mohli nazvat „separatistickou provincií“. Turjanica dopisem vyzval ministra Němce, aby on sám i všichni čs. vojáci a úředníci okamžitě opustili Podkarpatskou Rus. To Němec rozhodně odmítl. Bylo však více než zřejmé, že nejde o spontánní hnutí, ale o proces, který je přímo na Podkarpatí řízen Rudou armádou, a to téměř jistě na příkaz nejvyššího sovětského vedení. Velitel IV. ukrajinského frontu generál Ivan Jefimovič Petrov a jeho zástupce pro věci politické generál Lev Zacharovič Mechlis však s Němcem a Hasalem sehráli trapnou komedii, když jim celou dobu do očí tvrdili, že o ničem neví. Tuto masku museli odhodit teprve krátce před Vánoci 1944.

V zemi totiž panovalo faktické dvojvládí. Turjanica sice 5. prosince 1944 přikázal národním výborům všech stupňů, aby vztahy s čs. úřady okamžitě přerušily, to se však v praxi nestalo. Čs. úřady stále prováděly alespoň v omezené míře mobilizaci a nábor do čs. armády a také jinak se snažily uplatňovat státní autoritu. Národní rada Zakarpatské Ukrajiny, přestože denně štvala proti Čechům, neměla vlastní prostředky k tomu, aby jim v tom zamezila a otevřeného konfliktu se separatisté prozatím obávali. Jejich sovětští protektoři tedy museli odkrýt karty.

Československá vlajka pošlapána
Dne 22. prosince 1944 vyzval generál Petrov generála Hasala k okamžitému rozpuštění štábní roty Velitelství osvobozeného území jako „nezákonné“ (!) a odeslání většiny příslušníků výcvikových jednotek, které se nacházely na Podkarpatské Rusi k 1. čs. armádnímu sboru na Slovensko. Generál Hasal se pokoušel tomuto rozkazu vzdorovat, nicméně počátkem ledna nakonec souhlasil. Do 13. ledna 1945 odjelo, převážně z Chustu a okolí, 575 příslušníků čs. branné moci.

Teprve teď mohly promoskevské loutky zatroubit do útoku. V neděli dne 14. ledna 1945 obsadila skupina asi dvou desítek příslušníků chustské milice (rekrutujících se však převážně z  řad příslušníků místní „galerky“) Vojenské velitelství okresu Chust. Odzbrojili čs. stráž a z průčelí budovy strhli čs. vlajku, kterou pak pošlapali. Nepodařilo se jim však zadržet velitele, poručíka Štefana Kunošiho. Ten o  vzniklé situaci okamžitě informoval plukovníka Jaroslava Hrabovského, který zastupoval generála Hasala. Ten okamžitě odešel za  styčným důstojníkem Rudé armády podplukovníkem Ljaškem. Jako z udělání jej však nemohl nikde najít. Obrátil se tedy na velitele města gardového majora Kruckiče.

Kruckič však v  několika předchozích incidentech stranil zcela nepokrytě místním a Hrabovského odbyl s tím, že jde o věc, která se jej netýká. Mezi tím oddíl milicionářů dorazil k budově bývalého okresního úřadu, kde v přízemí sídlilo Velitelství osvobozeného území. Počínali si stejně agresivně. Odzbrojili stráž a začali čs. úřadníky vyhánět z jejich kanceláří. Mezi tím přicházely zprávy i z jiných částí města, kde byly rozmístěny další čs. úřady. Všude panovala stejná situace. Zvlášť alarmující bylo, že se útočníci zmocnili peněžního depozitu, v němž se nacházelo 2,2 miliardy čs. korun v peněžních poukázkách. Čs. vojáci měli přísný zákaz použít zbraně, protože bylo zřejmé, že to je právě to, o co agresorům jde. 

Předseda Slovenské národní rady Vavro Šrobár, který se v té době v  Chustu také nacházel, se spolu s  plk.  Hrabovským pokoušel vyjednávat s velitelem milicionářů Landauem. Ten jim však jen samolibě potvrdil, že milice splní příkaz Okresního národního výboru k obsazení budov i za cenu prolití krve. Následně milicionáři začali rabovat ubikace, garáže, skladiště a asi dvě stě metrů vzdálená kasárna strážní jednotky. Když se milicionáři snažili strhnout automat z ramene jednoho z čs. vojáků, des. Viktora Michulky, padl výstřel. 

Přestože šlo o nešťastnou náhodu, při níž nebyl nikdo zraněn, byl Michulka sovětskými úřady následně zatčen a několik dní vězněn.Teprve po několik hodinách se dostavil pplk. Lajško a vydal milicionářům příkaz, aby zabrané objekty zase vyklidili. Ještě během odpoledne však docházelo k dalším střetům. Kasárna nedaleko vládní budovy vyklidila milice definitivně teprve následujícího dne ráno.Hmotné škody byly značné. Útočníky byl rozkraden soukromý majetek vojáků a úředníků a ovšem i majetek československého státu – od střelných zbraní až po žárovky.

Provokace
Loutky splnily svůj úkol, nyní byla řada opět na protektorech. Následujícího dne zaslali generálové Petrov a Mechlis generálu Hasalovi dopis, v němž mu sdělili, že viníky incidentu jsou Čechoslováci, kteří se nepřípustným způsobem „míchají“ do práce národním výborům a tím akci milicionářů v podstatě vyprovokovali. Za provokaci, která může mít nedozírné následky, označili také náhodný výstřel z automatu desátníka Michulky. Dne 16. ledna 1945 se po několika týdnech z Moskvy vrátil ministr Němec. Ani on neměl žádné povzbuzující zprávy. Bylo jasné, že jediným řešením je evakuace čs. vojáků a úředníků na Slovensko. Ve městě zavládla panika. Mnozí se snažili zachránit podáním přihlášky do čs. armády. Na chustských středních školách se v podstatě vylidnily nejvyšší ročníky. Chlapci i děvčata se hlásili k vojenské službě. Mezi těmi, kteří hledali u čs. úřadů ochranu, se ocitl i, nyní již bývalý, velitel milice Landau.

Pocházel ze zámožné rodiny, které byl, i přes jeho čerstvé „zásluhy“, právě v  těch dnech znárodněn majetek. Proti tomu se ohradil a následně byl zbaven místa a obával se další perzekuce. Byl však odmítnut a zanedlouho poté zmizel. Údajně uprchl do Rumunska. 

Ústup čs. vládní delegace 
Znovu museli zasáhnout sovětští protektoři a 23. ledna 1945 další nábor do čs. armády zakázat. Na nějaký respekt ke svému československému spojenci si už ani nehráli. Dne 25. ledna 1945 odjel z  Chustu do  Trebišova a  odtud pak do  právě osvobozených Košic první transport s  35 členy vládní delegace, oprovázenými 150 čs. vojáky. Prvního únorového dne pak odjeli zbylí. Ve  stejné době provedli zakarpatští milicionáři další výpad, když obsadili slovenské město Čop a  jeho okolí o  rozloze asi 250 kilometrů čtverečných, které násilím připojili k  Zakarpatí. Také nyní bylo jasné, kdo za touto akcí stojí – Sovětský svaz si tak do budoucna zajistil důležitý železniční uzel. Úřad vládního delegáta zde zůstal reprezentován pouze jedním politikem, bývalým komunistickým členem Státní rady v  Londýně Ivanem Petruščákem, jehož poslání však skončilo již v dubnu 1945. Následně byl odsunut na  bezvýznamný post předsedy glajšaltovaných zakarpatských odborů. 

Na  základě dohody s  velitelstvím IV.  ukrajinského frontu na  Podkarpatské Rusi zůstala v pěti okresech (Chust, Sevluš, Volové, Ťačovo a Rachov) i po 1. únoru 1945 formálně čs. vojenská velitelství, zajišťující však v  podstatě jen jakýsi sociální servis pro rodiny čs. vojáků a péči o vojenské invalidy. Na hranicích s Rumunskem a částečně i s Maďarskem byly dočasně zachovány také stanice čs. finanční stráže. Ty ukončily svoji činnosti na přelomu června a července 1945, v  souvislosti s  podpisem čs.-sovětské Smlouvy o Zakarpatské Ukrajině. Většina z  necelých dvou stovek vojáků a  financů byla následně evakuována do Československa. Jako poslední zástupce čs. úřadů opustil Užhorod v říjnu 1945 poručík Vasil Valo, který vykonával funkci styčného důstojníka u zakarpatských úřadů. Krátce na to „vláda“ Zakarpatska jednostranně uzavřela novou hranici.


JIŘÍ PLACHÝ

Foto:
Okresní úřad v Chustu, sídlo VOÚ
archiv a autor