Dnes po půlnoci zemřel Vasil Timkovič (*1923 - †︎2023)

02.01.2023


Narodil se na Podkarpatskej Rusi. Patřil mezi poslední žijící vězně gulagu, kteří na vlastní kůži zažili stalinský režim. 

Největší masakr byl na Dukle

- narozen 21. března 1923 ve vesnici Skotarskoe na Podkarpatské Rusi
- studoval gymnázium v Mukačevě, později ve Svaljavě
- na podzim 1939 utekl přes hranice do SSSR a byl a odsouzen za ilegální překročení hranic
- 1940 až 1942 vězněn v táboře Pečorlag
- vstoupil do Svobodovovy armády, účastnil se formování jednotky v Buzuluku
- účastník bojů o Kyjev a na Dukle
- po válce zůstal v České Třebové, dostudoval střední školu
- celý život strávil v armádě
-podílel se na vzniku Československé obce legionářské v Ústí nad Orlicí
-zemřel 2. ledna 2023 v České Třebové.

Vasil Timkovič se narodil 21. března 1923 ve vesnici Skotarskoe na Podkarpatské Rusi jako nejmladší ze čtyř dětí v rodině lesního správce Georga Timkoviče. Základní školu absolvoval ve Skotarském, a protože byl velmi bystrý, poslali ho rodiče studovat na české gymnázium do šedesát kilometrů vzdáleného Mukačeva. Po mnichovské dohodě zabralo Maďarsko jižní regiony Podkarpatské Rusi, a tak se Mukačevo ocitlo za hranicí. České gymnázium se proto muselo i se svými studenty přestěhovat do Svaljavy. V březnu 1939 zabrali Maďaři i zbytek území. Na podzim 1939, asi dva měsíce poté, co se polská hranice proměnila v sovětskou, se Vasil  spolu se dvěma spolužáky z gymnázia, s Kohutičem a Logoidou, rozhodl pro útěk do Sovětského svazu. Hranici měli doslova za humny. „Neměli jsme peníze na to utéct na západ,“ vysvětluje pamětník, „bylo to příliš složité, mysleli jsme si, že nás Rusové přijmou a dají nám šanci bojovat proti Maďarům.“ Slovanští bratři na ně na hranicích skutečně čekali, místo přátelské náruče jim však otevřeli bránu gulagu.

„Číhali na nás hned za hranicí,“ vzpomíná Vasil Timkovič, „běželi k nám a křičeli, ať odhodíme zbraně, ale my jsme žádné neměli. Prošacovali nás a odvedli do nějaké stodoly k ostatním, které tu noc už pochytali.“ Tenkrát utíkalo mnoho lidí nejen z Podkarpatské Rusi, ale také z Polska a Rumunska. „Do rána nás tam bylo asi třicet,“ vzpomíná  na útěk do Sovětského svazu Vasil, „seřadili nás a v zástupu nás vedli do polského města Skole. Chtěl jsem utéct, skočit do lesa a zmizet, ale bál jsem se. Řekli nám, že kdo udělá krok vpravo nebo vlevo, toho zastřelí.“ Kdyby tehdy šestnáctiletý Vasil tušil, jak těžké roky ho čekají, možná by se rozhodl jinak...

PRVNÍ VÝSLECHY A VĚZNĚNÍ
Ve Skole je zavřeli po šesti do vězeňských cel a postupně vyslýchali. „Nejhorší byly noční výslechy,“ vzpomíná, „svítili mi lampou do obličeje, takže jsem neviděl, s kým mluvím, ptali se pořád, proč jsem utekl, ale vlastně je to nezajímalo.“ Ve věznici ve Skole ucítil pamětník poprvé bolestivost hladu. „Ti, co utíkali na západ, dostávali větší příděly chleba než my, kteří jsme přišli k Rusákům.“ Hlad ho pak provázel několik následujících let.

Ze Skole narušitele hranic přesunuli do mnohem větší věznice v Charkově. Před odjezdem jim všem dali po slanečku. „Do Charkova je to přes tisíc kilometrů,“ vzpomíná Vasil, „a po celou dobu nám nedali napít. Měli jsme tak strašnou žízeň, prosili jsme je o vodu, ale oni nás odbyli, že voda není. Ti strážní, to nebyli lidé, to byl dobytek.“ Ani v charkovské věznici nebyly podmínky lepší. „Cely byly přecpané k prasknutí,“ vzpomíná Vasil, „když jsme spali vedle sebe, spali jsme na boku, abychom se vešli, a tam nahoře byla nějaká hlasatelka a ta čas od času zavelela, ať se otočíme z pravé strany na levou. Ten, kdo spal u ‚paraši‘, tak se říkalo kbelíku, kam se chodilo čůrat a tak, ten strašně smrděl, jak byl tím vším politý. Bylo to strašné a my jsme na dozorce volali, ať ten kbelík vynesou, ale oni to nechtěli vynášet, a tak to pořád přetékalo. Později jsme se jako neplnoletí dostali do jiného vězení, kde už to bylo o něco lepší.“

Mladistvý Vasil Timkovič byl odsouzen za nelegální přechod hranice na tři roky nucených prací. S mnoha dalšími odsouzenci ho poslali na dálný sever do Pečorského nápravně pracovního tábora.

TŘI ROKY V PEČORLAGU
Vasil Timkovič byl tehdy šestnáctiletý zdravý chlapec, když přijel s ostatními vězni k řece Pečoře. Přepravovali je dobytčáky a poté nákladní lodí. V Archangelsku, který je už za polárním kruhem, se poprvé setkal s bílou nocí. „Ptal jsem se ostatních, kdy už bude noc,“ směje se pamětník, „protože slunce pořád ne a ne zapadnout.“ Když pak čekali na menší loď v Narjan-Maru, řekli jim, že loď před nimi se potopila. Vasil Timkovič se dostal do kolonie č. 8. Vězňové tam žili ve velmi špatných podmínkách, ve velkých stanech po 120 lidech, spali na dřevěných pryčnách na kulatině, které říkali „nary“. Odsouzenci měli na nohou válenky, do kterých si balili onuce, to ale pamětník neuměl. Všichni měli neustále hlad a byli plní vší. Vasil přežil tříletý trest jen díky svému věku a dobrému zdraví. „Museli jsme to přetrpět,“ vzpomíná, „hodně starších lidí to nevydrželo. Když někdo zemřel, prostě ho hodili za bránu, a když jich tam bylo čtyři nebo šest, tak je bůhvíkam odvezli.“ Vězňové na Pečoře káceli les a stavěli železniční trať z Vorkuty do Moskvy. „Oni se chlubili tím, jak jim na lidech nezáleží,“ vypráví Vasil Timkovič, „ich mnogo, říkali, že pod každým pražcem bude ležet jedna mrtvola.“ Pracovalo se bez jakékoliv techniky, všechno jen ručně s krumpáči, sekerami a motykami. A jaký byl denní příděl jídla? „Záleželo na tom, jestli jsi splnil normu,“ vysvětluje Vasil, „byli tam takzvaní rekordisté a stachanovci, překračovali normy za kus chleba, ale ti brzy poumírali, oni se udřeli a nepřežili. Nešlo o to se dost najíst, ale přežít!“ Kdo splnil v gulagu normu, dostal půl kila chleba, kdo nesplnil, dostal 300 gramů. „Já jsem ji nesplnil nikdy,“ vzpomíná na těžké chvíle Vasil, „a tak jsem dostával jen 300 gramů a měl jsem pořád hlad. Ráno nám dávali smradlavou polívku, ve které plaval kus tresky, samá kost, měli jsme těch kostí plné zuby.“

V kolonii č. 8 byli s Vasilem Timkovičem také Poláci a chlapci z Rumunska a objevil se tam i jeho bratranec, když se ale o jejich příbuzenském vztahu dozvědělo vedení tábora, přesunulo ho do kolonie č. 12. V každé kolonii bylo 350 až 400 lidí. A byli mezi nimi také Němci z Povolží. „Ptal jsem se jednoho, za co sedí,“ vzpomíná na spoluvězně Vasil, „a on mi odpověděl, že tam u nich byl takový hlad, že jedli svoje děti. Dostali za to deset let.“ V jeho táboře nebyli žádní političtí vězni. „Já jsem se o politiku nezajímal,“ vysvětluje pamětník, „třeba o Stalinovi jsem v té době vůbec nevěděl.“ Dozorci vězně nebili, ale chovali se k nim špatně. „Jednou jsem už měl takový hlad, že jsem se pokusil vyprosit si víc jídla, rusky ‚dobavku‘. Odpověděli mi, že jestli mi jsou tři roky málo, ať si zajdu za prokurátorem, on že mi ‚dobavit‘, tj. přidá.“ Životní podmínky v táboře byly tak nesnesitelné, že se Vasil rozhodl skončit se životem. „Vypil jsem hnijící vodu z louže, snědl kus mýdla, ale dostal jsem jenom průjem a za pár dní jsem šel znovu do práce.“ Vězni se práci snažili vyhýbat všemožnými způsoby. „Jednou za mnou přišel vězeň, nějaký Babič,“ vzpomíná Vasil, „a prosil mě, ať mu useknu pět prstů, ale já jsem to nedokázal, bál jsem se, co by z toho mohlo být. Usekl mu je jiný vězeň a oba je pak odsoudili za ‚mastěrku‘, tedy úmyslné poškození zdraví.“

Po třech letech Vasilu Timkovičovi sdělili, že si může jít, kam chce, ale že se v Buzuluku formuje československá vojenská jednotka. „Šel jsem do Buzuluku, šli tam všichni, kteří mohli. Lepší bojovat než v lágru zdechnout hlady,“ konstatuje pamětník.

Z BUZULUKU DO PRAHY
V Buzuluku prodělal Vasil Timkovič základní vojenský výcvik. Už nemusel nelidsky dřít, ale hladu se nezbavil. „Chodili za námi místní a prodávali takovou podivnou hmotu,“ vzpomíná Vasil, „ptali se vždycky: ‚Čech, makuchu budeš kušať?‘ Byla to taková podivná hmota z mouky a tuku.“ V Buzuluku byl asi rok, to byla Čkalovská oblast, kde prodělal základní výcvik, odtud pak šli do Voroněžské oblasti do Novochoperska a potom už na frontu. „Když přišel první boj,“ říká pamětník, „vyhrabal jsem si díru a vlezl do ní, ale přišli za mnou a poručili mně, ať vylezu, že musím tahat kabely, abychom měli spojení.“ Vasil Timkovič vzpomíná také na jednu událost, která se stala přímo na železnici: „K večeru přiletělo letadlo a rozbilo nám trať vepředu i vzadu, velitel transportu, nadporučík Drnek, vydal rozkaz, že nikdo nesmí z vagonu. Šel jsem s nějakým rozkazem do předního vagonu a tam v poli ležel mašinfíra s pomocníkem, šel jsem k nim a něco jsme si povídali. Noc byla jasná. Hodinu po půlnoci najednou přiletělo letadlo a začalo pouštět bomby. Trefilo se do sousedního vagonu. Bylo tam devětatřicet vojáků, všichni uhořeli, v té bombě musel být nějaký fosfor nebo něco podobného, protože ta těla strašně dlouho hořela. A ten smrad, ten jsem ještě hodně dlouho cítil, dva dny jsem nedokázal nic sníst.“

Vasil Timkovič se s jednotkou Ludvíka Svobody účastnil osvobozování Kyjeva. „Když jsme se dostali k Dněpru,“ popisuje Vasil, „naši to zamlžili, abychom se dostali na druhou stranu, protože nás německé messerschmitty pořád bombardovaly. A já na tom břehu slyšel plakat a naříkat nějaké děti: ‚Mamočka rodnaja, ja uže tebja nikogda neuvižu‘ (Maminko milá, už tě nikdy neuvidím).“ Z Kyjeva si vzpomíná na zničený Chreščatyk (hlavní bulvár) a jásající lidi v ulicích, kteří je vítali: „Věděli, že jsme Češi ze Svobodovy armády.“ Vítězili, ale hlad je stejně stále doprovázel. „Po útoku na Kyjev přijel tank,“ vzpomíná Vasil na nelehkou dobu, „doufali jsme, že veze jídlo, ale oni přivezli vodku. Všichni jsme se opili a jako mrtvoly jsme leželi na zemi.“

Po osvobození Kyjeva šli na Volyň, kde žila početná česká komunita. Tam setrvali asi měsíc. Většina volyňských mužů se ke Svobodově jednotce přidala a z Volyně odcházeli už jako sbor o síle třiceti tisíc vojáků.

NEJHORŠÍ TO BYLO NA DUKLE
Posíleni o volyňské vojáky pokračovali dál na západ. Až se na podzim 1944 dostali na Duklu. „Tam to byl strašnej masakr,“ vzpomíná Vasil, „sloužil jsem u minometu 120 mm a tam byl zkušený velitel, kapitán Bedřich, který povídal, že až spadne salva na tyhle kopce, okamžitě přebíhejte a na nic se neohlížejte. Protože tam bylo tolik raněných, jeden měl utrženou ruku, druhý nohu, a plakali a prosili a my jsme utíkali odtamtud pryč, jen abychom se ukryli.“ Nad hlavami jim přelétávaly messerschmitty a nepřetržitě bombardovaly. „Kdybychom jim pomáhali, tak jsme na Dukle zůstali taky.“ Další boje byly na Slovensku kolem vrchu Obšár, kde se střídali na pozicích s Němci. „Po německých vojácích tam zůstávalo jídlo,“ vzpomíná Vasil, „měli jsme zakázané ho jíst, že může být otrávené, ale my jsme měli tak strašný hlad, že jsme vždycky všechno snědli, a nikdy nám nic nebylo.“ Z Obšáru pokračovali přes Vladimírovo, Vrútky a Ružomberok, podél Váhu směrem na západ. Konec války je zastihl ve Vsetíně: „Zčistajasna začala zběsilá střelba a já se ptal, co se děje? ‚Končalas vojna!‘ Rusové stříleli, a já jsem si zalehl, aby mě na samém konci nezastřelili.“ Auty se pak přepravili do Prahy, kde se zúčastnili slavnostní přehlídky. Vasil Timkovič, československý občan, viděl Prahu poprvé ve svých dvaadvaceti letech v květnu 1945.  

PO VÁLCE ZŮSTAL V ČESKOSLOVENSKU
Rodina ve Skotarském o Vasilovi od roku 1939 neslyšela, rodiče ani sourozenci nevěděli, jestli žije. Maminka nechala syna hledat Červeným křížem, který ho skutečně kontaktoval. Pamětník tedy odjel do Skotarského, ale doma už našel jen maminku. Otce zatkla dva dny před jeho příjezdem NKVD. „Byl prý u mojí sestry ve vedlejší vesnici,“ popisuje svoji poválečnou návštěvu domova Vasil, „držel vnuka v náručí, když pro něj přišli, řekli, že je zatčen, on vnuka pustil na zem a tak, jak byl, tak ho odvedli. Už ho nikdo nikdy neviděl.“ Rodina podnikla nějaké kroky na jeho záchranu, pokusila se ho vyplatit, ovšem marně, otec se domů už nikdy nevrátil, jeho život pravděpodobně vyhasl v některém ze sovětských gulagů.

Pamětníkovy sestry i bratr zůstali na Podkarpatské Rusi. Vasil Timkovič vzpomíná na období, kdy se jednalo o připojení Podkarpatské Rusi k SSSR. „Lidi to nechtěli, ale báli se NKVD,“ vysvětluje, „v Užhorodě bylo po záchodech psáno: ‚Lidé, bijte ruské okupanty!‘“ Vasil v Sovětském svazu žít nechtěl, a tak přijal nabídku, aby zůstal v Československu a sloužil v československé armádě. Dostudoval střední školu a poté sloužil na různých místech, většinou u dělostřelců. Do důchodu odešel v 57 letech. Jako válečný veterán stál u zrodu místní jednoty Československé obce legionářské v Ústí nad Orlicí, které několik let předsedal. Poslední roky žil plukovník Vasil Timkovič se svou ženou v České Třebové. Poslední roky žil plukovník Vasil Timkovič se svou ženou v České Třebové.

zdroj a foto:
https://www.pametnaroda.cz/cs/timkovic-vasil-20191207-0

Aktuality

Zobraziť všetky
31.01.2023

Gorali žiadajú, aby boli oficiálne uznanou národnostnou menšinou

To isté chce aj vietnamská komunita. BRATISLAVA, SPIŠ. Úrad splnomocnenca vlády SR pre národnostné menšiny nemá pripomienky k predloženému návrhu na uznanie vietnamskej komunity za oficiálne uznanú národnostnú menšinu. Splnomocnenec László…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
31.01.2023

Ivan Pop: Autonomie – rusínský sen a skutečnost 

  Podkarpatská Rus je z geopolitického a zeměpisného hlediska středoevropským regionem a její autochtonní obyvatelé, jihokarpatští Rusíni, sdíleli spolu se všemi národy tohoto regionu jeho složité dějiny. Avšak na rozdíl od jiných národů střední …
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
30.01.2023

Bratislava: Pozvánka na vystúpenie FS Železiar

ŽELEZIAR - TAKA TOTA NAŠA NOUTA Dátum: 19. februára 2023, 16:00 h Miesto: Veľká sála, DK Zrkadlový háj, Bratislava Adresa: Rovniankova 3, Bratislava 5 - Petržalka Vstupenky si môžete kúpiť TU: https://www.ticketportal.sk/event/ZELEZIAR-…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
29.01.2023

15. výročia zriadenia Gréckokatolíckej metropólie na Slovensku

Apoštolský nuncius sa zúčastnil osláv  V sobotu 28. januára si duchovenstvo a veriaci Gréckokatolíckej cirkvi pripomenuli v katedrále sv. Jána Krstiteľa v Prešove 15. výročie od reorganizácie tejto cirkvi a jej povýšenia na metropolitný stupe…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
26.01.2023

Rozhovor. Už prestávame podporovať aj dobré projekty...

...20 miliónov je málo, hovorí šéf Fondu na podporu umenia Jozef Kovalčik Jozef Kovalčik vedie Fond na podporu umenia (FPU) od jeho vzniku v roku 2015. Ide o verejnoprávnu inštitúciu, ktorá poskytuje dotácie pre kultúrnu scénu vo výške 20 mil…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
25.01.2023

Na Slovensku budeme mať 763 menšinových obcí

Vláda na dnešnom zasadnutí schválila nový vykonávací predpis k menšinovému jazykovému zákonu. Nové naradenie vlády v zmysle výsledkov sčítania obyvateľstva v roku 2021 reaguje na novelizovaný zákon z roku 2011, ktorý zaviedol 15% hranicu pri apl…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej

Naše obce

Zobraziť galérie

Ujko Vasyľ


Paraska:
-Ja jem pryjala kategorične rišiňa - ľubovnyka/milenca vecej ne choču...!
Naj sja mij Vasyľ sam mukaryť...!
Zobraziť viac
Náhľad publikácie

Československý svět v Karpatech

Československý svet v Karpatoch

Čechoslovackyj svit v Karpatach

Reprezentatívna fotopublikácia
Objednať