Historik Jan Rychlík: Na šikmou plochu sjelo Československo už v roce 1945

15.05.2021


Potlačení opozice, kontrola hospodářství i znárodnění. Komunistický převrat přišel ještě dřív než v únoru 1948, jen se odehrával v kulisách právního státu, říká v rozhovoru pro časopis Téma uznávaný historik Jan Rychlík. Jaké by to bylo, kdyby po válce nedošlo k odsunu Němců a jak jejich vyhnání souvisí s únorovým pučem, píše i ve své knize Československo v období socialismu 1945–1989.

Váš tatínek Jan Rychlík byl známý muzikant a hudební skladatel. Spolu s Vlastimilem Hálou napsali třeba výtečnou hudbu k filmu Limonádový Joe aneb Koňská opera. Máte ten film rád?
Samozřejmě. Dělal hudbu k celé řadě filmů. Třeba i k Hudbě z Marsu nebo k Cirkus bude!. Známý je i animovaný snímek Stvoření světa. Ale nejde jen o filmové plátno, kde asi zanechal nejhlubší stopu. Miloval jazz, napsal i hodně scénické hudby pro různá divadla. Mimochodem Limonádového Joea nikdy neviděl vcelku, pouze v nesestříhané podobě. Umřel v roce 1964, při dokončovací práci na něm. V hotelu Belvedere, když se tam po cestě do střižny na Barrandov stavil na oběd. Mně bylo tehdy devět let. 

Vnímal jste i takhle mladý, když tu muziku skládal?
Ale ano, ta hudební kostra vznikla už pro stejnojmennou divadelní hru o mnoho let dříve. Přesto si to z domova pamatuji. No a jestli mám ty filmy rád? V legraci můžu říct, že i proto, že mám z jejich uvádění po tátovi honoráře. Ale bez nadsázky, dívám se na ně rád. 

Nejen v 60. letech, kdy působil váš tatínek, ale i poté v období nastupující normalizace vznikaly výborné filmy, zmiňme třeba Zabil jsem Einsteina, pánové..., „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“, „Pane, vy jste vdova!“... Čím to?
Nejsem filmový teoretik, ale už v šedesátých letech vznikala řada úspěšných filmů, a speciálně i komedií. Osobně pro to mám teorii, kterou tedy nemohu dokázat, ale dává mi smysl. V nesvobodných státech, jakým tehdejší Československo bylo, film, hudba či divadlo prostě ve veřejném prostoru jakoby suplují otevřenou politickou diskusi. Pak mohou vznikat vynikající věci. Tedy pokud ten režim není úplně rigidní, že nenechá vůbec nic. Ale tady to zase v tomhle ohledu po smrti Stalina a Gottwalda, po té jakobínské době, zas tak utažené nebylo.

Myslím si, že představitelé režimu si uvědomovali, že musí existovat nějaký společenský ventil. A později, třeba v sedmdesátých letech, právě crazy komedie byly i pro ně přijatelným druhem zábavy. Celkově vámi zmiňované vzepětí kultury nebylo pouze specialitou Československa. Koukněte třeba na filmaře v Polsku – světoznámý Andrzej Wajda nebo později Agnieszka Hollandová i spousta dalších točili fantastické věci. Ještě než odešli do exilu. Takhle bych to vnímal. 

Zajímavé je, že režiséři i do epizodních roliček obsazovali známé herce, jakými byli Vladimír Menšík, Miloš Kopecký apod. To by dnes asi jen těžko někdo zaplatil.
Na tohle téma jednou mluvil Miloš Forman, který přiznával, že v tomhle ohledu to bylo pro režiséra svobodnější než pak později v Americe. Nemusel shánět producenty a přesvědčovat je, že se jim to vyplatí. Prostě si mohl točit v podstatě to, co chtěl, a herci byli rádi za nějakou práci. 

K vaší knize: jmenuje se Československo v období socialismu, ovšem uvedl jste ji už poválečným vývojem po květnu 1945. Gottwaldův puč ale přece přišel až v roce 1948.
Při svých přednáškách na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studentům vždy říkám, že je nutné si uvědomit, že hlavní parametry socialistického režimu byly nastoleny právě už v roce 1945, a nikoliv až po únoru 1948. A jaké ty rysy byly? Potlačení opozice zákazem dříve volebně úspěšných politických stran a proudů, kontrola hospodářství nebo znárodnění (kromě konfiskace majetku etnických Němců se jednalo i o rozsáhlé znárodnění dolů, velkých podniků, bank a soukromých pojišťoven, pozn. red.). Byl tu také vztah k Sovětskému svazu a naše spojenectví s ním. To všechno tu v nějaké míře bylo od roku 1945. Jediný rozdíl byl v tom, že dosud zůstávaly zachovány kulisy a limity právního státu, které se zbortily hned po únoru 1948. 

Většina obyvatel tehdy zestátnění velkých podniků vítala.
Ono totiž vždy záleží na tom, jak se lidí ptáte. Samozřejmě že když lidu oznámíte, že budou rozparcelovány velkostatky, zní to pro mnohé hezky, zvlášť když žádný velkostatek zrovna nemají. Kdybyste jim ale řekl, že pak jim tu půdu zestátníte a všechny naženete pracovat do kolchozu, už vám tleskat nebude nikdo. Podobně je to i s těmi výrobními podniky. Spousta lidí, i z opačného politického spektra, než stáli komunisté, asi uvítala, že se zabavuje firma s více než pěti stovkami zaměstnanců. Ale jak jednou sáhnete na soukromý majetek, otevíráte Pandořinu skřínku a špatně se to zastavuje. Hned totiž následují otázky, co je vlastně velký majetek. V roce 1945 to bylo 500 zaměstnanců, v roce 1948 už jen padesát zaměstnanců, a o rok později už v podstatě nula. Prostě už tehdy v roce 1945 se dostali na šikmou plochu. 

Vliv na směřování ke komunistickému puči měl i odsun Němců, že?
Vliv to mělo obrovský. A opět, když se po válce řeklo, že bude vyvlastněn majetek „zrádců národa“, našich odvěkých nepřátel Němců a Maďarů, tleskali tomu na politické scéně mnozí. I demokrati v čele s národními socialisty, kteří byli v tomhle ohledu velmi radikální. 

Odsun – nejen ten prvotní, divoký, s řáděním rudých gard, ale i ten později státem posvěcený – také překreslil politickou mapu země. Najednou zmizely miliony voličů...
Pochopitelně že vystěhování více než dvou milionů lidí, jejichž předci tady žili 700let, je nejenom nemorální, ale i z hlediska tehdejšího právního řádu protiústavní. Dnes už tenhle názor lidem u nás tolik nevadí, ale já si jím nadělal za posledních třicet let spoustu nepřátel. Jeden z nejčastějších argumentů byl, že jich opravdu většinová část volila v komunálních volbách v roce 1938 SdP (Sudetoněmeckou stranu Konráda Henleina, pozn.red.). Dostala přes 91 procent a byli na počet hlasů nejsilnější partají v zemi.

Přitom ve dvacátých letech a na začátku třicátých byla v těchto oblastech hegemonem německá sociální demokracie. S preferencemi ale dost zamávala velká hospodářská krize. SdP vznikla až v roce 1933 a byla výrazně protisystémová. To je sice pravda, ale byla v tehdejším Československu legální. A vy nemůžete právně trestat někoho za to, že volí státem povolenou partaj. V té době byli protisystémovou stranou i komunisté, a nikoho by ani nenapadlo trestat lidi ztrátou majetku a vyhnáním za to, že je volili. A to je samozřejmě správné. 

Ale co ty předválečné sudeťácké bojůvky? Napadaly české četníky a podobně.
Z hlediska práva je to jasné. Koho chytili ve Freikorpsu (sudetoněmecká polovojenská organizace založená v září 1938 za účelem destabilizace československého pohraničí pomocí ozbrojených útoků a sabotáží, pozn. red.), měl za to být souzen. Podobně k tomu měl stát přistupovat i později. Víte, já v těch prvních měsících po konci války vidím v podobě řádění samozvaných mstitelů a rudých gard především totální selhání znovu ustanovené státní moci. Ta v těchto otřesných případech nedělala mnohdy nic, nebo se na tom dokonce podílela.

Jako kapitální selhání můžu uvést známý příběh divokého odsunu z Brna, kdy byli Němci vyháněni přes Pohořelice pochodem smrti do Rakouska. Tehdejší policejní ředitel Jan Babák proti tomu neudělal vůbec nic. Pak se hájil tím, že nemohl zasáhnout. Že by to bylo nepopulární. Jenže policie tady není od toho, aby byla populární, ale aby udržovala pořádek. A jak říká Louis de Funès ve filmu Četník ze Saint Tropez: „Četník reprezentuje pořádek, a ten je nepopulární vždycky.“ Takže když to shrnu, tu netečnost státu vnímám v tomhle období jako zásadní chybu. Dobře, potrestejme konkrétní lidi, klidně je i vystěhujme. To ale nemůže rozhodovat a dělat nějaká závodní milice ze Zbrojovky, jak se to dělo.

Hodně to rezonuje i v umění. Vezměte film Krajina ve stínu od Bohdana Slámy.
Ono to souvisí i s pozdějším vývojem v zemi po roce 1948 a jakýmsi jakobínským obdobím, kdy komunistická revoluce požírala svoje děti. Nadřazení politické poptávky a nehmotné „vůle lidu“ spravedlnosti. Dopisy závodních rad a kolektivů požadující tresty smrti. Nejprve pro Miladu Horákovou. Pozdějii pro Slánského a další soudruhy. Nefunkčnost justice v podstatě podřízené prokurátorům, kdy byly předem dohodnuté verdikty, a kdyby je soud nepotvrdil, měl by velký malér. A to se netýká jenom padesátých let, ale i odsunu Němců. Při posuzování do očí bijících excesů a vražd v roce 1945 se jen velice málo z těchto případů dostalo před soud, a navíc ti, co byli pozatýkáni, byli ve většině případů prohlášeni zvláštním zákonem za beztrestné. 

Co říkáte myšlence, že mezi Němci a Čechoslováky vykopala válka nepřekonatelný příkop nenávisti a odsun byl řešením pro budoucnost Československa, které by jinak potkal podobný osud, jako když se v roce 1992 rozešli Češi a Slováci?
Je zřejmě falešná. Hypoteticky se sice něco takového mohlo stát, ale když se nad tím zamyslíte, není to pravděpodobné, s ohledem na poválečný vývoj v samotném Německu. Jakmile Němci ztratili Dolní a Horní Slezsko, které připadly Polsku, jakmile Rakušané získali novou identitu a následovalo rozdělení Německa, pak už pouhý pohled na mapu ukazuje, že znovupřipojení Sudet by nebylo technicky možné. Nepopírám, že soužití by bylo asi komplikované, ale když se podíváte na maďarskou menšinu, jejíž postavení bylo na Slovensku v roce 1945 stejné, ale mezinárodní situace už nedovolovala jejich organizované vystěhování, také to k nějakým obřím konfliktům nevedlo. Ano, slovensko-maďarské vztahy nejsou asi úplně ideální, ale že by to představovalo nebezpečí pro integritu státu, se zase říci nedá. Navíc ještě důležitější je možná poválečný vývoj v Rakousku. 

V čem?
Moje žena měla v Rakousku příbuzné, kteří se tam narodili. Nikdo z nich už nežije, ale vyprávěli mi o tom, jak při anšlusu v roce 1938 (připojení Rakouska k nacistickému Německu, pozn. red.) Vídeňáci vítali Hitlera, a zdaleka to nebyli jenom nacisté, ale třeba i voliči jiných partají, jimž Hitler sice nekonvenoval, ale oni vnímali to svoje němectví vybuzené pangermánskou myšlenkou. V průběhu války a po ní však tyhle sny o společném německém národu rychle opustili, a dnes by vám většina obyvatel řekla, že jsou prostě Rakušané. 

Jak to souvisí s Československem?
Velmi. Všechno to má kořeny v rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 a vznikem nástupnických států této monarchie. Němci na českém území, jejichž rodiny tady opravdu žily po staletí, samozřejmě nesli těžce, že se přes noc stali národnostní menšinou. 

To je pravda, týden před vznikem Československa v roce 1918 bylo vyhlášeno tzv. Německé Rakousko, které mělo zahrnovat pohraničí obývané Němci, včetně třeba Brna. A hodlali ho bránit se zbraní v ruce.
Tenhle státní útvar vyhlásili ve Vídni, ale Spojenci jej nikdy neuznali. Dokonce je nepřizvali ani na jednání v roce 1919 a oni museli čekat v předsálí, což později udělal Hitler Čechům v Mnichově. Prostě se najednou několik milionů lidí ocitlo v novém státě, kde být nechtěli.

Pojďme k poválečnému Československu. To tehdejší budovatelské nadšení statisíců mladých lidí mi přijde neuvěřitelné. Proč?
Já jsem tedy v téhle době také nežil, takže to mohu přenášet taky pouze zprostředkovaně, ale mám na to zase teorii. V dějinách bylo mnoho hnutí, jež nadchla široké masy. Lidé s nadšením mnohokrát budovali „ráj na zemi“ a podobně. Tady šlo většinou o mladé lidi, kteří přežili válku a doufali v lepší zítřky, nebo i lidi, kteří měli za sebou zmiňovanou hospodářskou krizi ve třicátých letech, jež měla skutečně devastující účinek. Stát tehdy neměl sociální síť, jak si ji představíte dneska. Dost lidí bylo o hladu, bez přístřeší. I kvůli tomu podlehlo dost z nich vidině, že přichází nová, zářná doba.

Zkusím to popsat ještě jinak. Vzpomeňte si na to krátké nadšení po listopadu 1989 a řeči předních politiků, že do deseti let ekonomicky dohoníme západní Německo. Valtr Komárek tehdy mluvil o markách za tři koruny, a taky byste našel spoustu lidí, kteří tomu prostě věřili.

Na druhou stranu existovaly i hlasy intelektuálů, kteří navštívili Sovětský svaz a popisovali, že o žádný ráj na zemi nejde.
Tyhle hlasy byly v tom obrovském nadšení a upřímné radosti z osvobození Rudou armádou rozhodně upozaděné. Navíc třeba německá propaganda za války v novinách a filmových týdenících ukazovala zvěrstva bolševiků, ale lidé to prostě brali jako šálení německých okupantů. Mluvím tedy o Československu. Třeba v Polsku měli se Sověty svoji vlastní historickou zkušenost, z dělení jejich země při paktu Molotov–Ribbentrop (pakt o rozdělení Polska uzavřely nacistické Německo a bolševický Sovětský svaz v srpnu 1939, v září pak Polsko vojensky napadly, pozn. red.). Tam byl pohled úplně jiný. 

Vždycky mě překvapí, jak už krátce po válce – v níž nacisté vyhladili miliony Židů – dokázal komunistický aparát rozehrát tak silně antisemitskou strunu. Vezměte proces s poválečným šéfem KSČ Rudolfem Slánským, který byl v roce 1952 odsouzen za velezradu a popraven.
Pravda je, že Slánský sám měl na rukou krev. Podílel se na mnoha zločinech, ale za ty souzen nebyl. Ovšem rozhodně nebyl agent Izraele ani Američanů. A máte pravdu, ten přechod k antisemitismu byl tak krátce po všech těch zvěrstvech v koncentračních táborech neuvěřitelný. Byl však podmíněn geopolitikou Sovětského svazu, který si myslel, že nově vzniklý stát Izrael bude jeho podřízenou enklávou na Blízkém východě. No a když se tak nestalo, Stalin rozjel kampaň proti Izraeli. 

Slánský byl dlouholetým přítelem Klementa Gottwalda, jenž se ale bál Stalina, a tak svého souputníka poslal na popraviště.
Gottwald se Stalina skutečně bál. Byl v Moskvě už v roce 1934, kdy se v Rusku rozjížděly velké procesy. Navíc tam pak byl celou dobu od roku 1938, stejně jako Slánský. Oba samozřejmě viděli, jak mizí lidé, museli chápat, o co jde. Nebyli to hloupí lidé. Je pravda, že na sklonku života pak Gottwald trpěl těžkým alkoholismem. Sověti mu do Prahy poslali doktory, ale on jim nedůvěřoval, protože si myslel, že ho hodlají otrávit.

Je ještě jedna věc, kterou jsem v knize nijak neakcentoval. Měl nedoléčenou syfilidu, kterou se nakazil v mládí. Když pobýval v Moskvě, měl mít nějakou lehkou mozkovou příhodu, a oni ho vzali do nemocnice a odebrali mu krev. Zjistili to z jejích rozborů. V tu chvíli jeho diagnózu znal i Stalin a on vyloženě takovými lidmi pohrdal. Gottwaldem zvlášť. Vůdce KSČ to řešil ke konci života tím, že za sebe posílal do Moskvy na jednání svého zetě Alexeje Čepičku. Navíc v jeho kanceláři našli i odposlouchávací zařízení.

Za mřížemi skončil v 50. letech i pozdější normalizační prezident Gustáv Husák. Prý se i přes mučení odmítl naučit vymyšlená přiznání a to mu nakonec zachránilo život. Co je na tom pravdy?
Fakt je, že tím, že se k ničemu připisovanému nepřiznal, zachránil sebe i mnohé ostatní. Nemohli ten proces v tak krátké době zinscenovat, jak chtěli, protože by to byla bez jeho doznání ostuda. Navíc se hájil sám. Takže se to pořád odkládalo, a mezitím umřeli jak Stalin, tak Gottwald. To Husákovi a jeho spoluobviněným pravděpodobně zachránilo život. Dostal jen doživotí, a nikoliv provaz. Šlo tehdy o proces s takzvanou federalistickou skupinou (tedy s tzv. „rozvratnou skupinou buržoazních nacionalistů na Slovensku“, pozn. red.).

Rozsudek byl zase naprostý blábol, naprosto zmatečný. Husák byl souzen spolu s ostatními v jeho „skupině“ podle zákona na ochranu lidově demokratické republiky z roku 1948 a podle trestního zákona z roku 1950. To, co jim ale kladli za vinu, se mělo odehrát v letech 1944 až 1948. Každý student ví, že zákony retrospektivně aplikovat nelze. Přesto to v tehdejším Československu nikomu nevadilo. 

Disident a polistopadový ministr zahraničí Jiří Dienstbier kdysi přirovnal vylhanost politických procesů v 70. a 80. letech právě k velkým procesům 50. let, byť už se nerozdávaly tresty smrti ani doživotí. Spousta lidí přitom dnes vnímá dobu normalizace v mnohem růžovějších barvách.
Já to samozřejmě pozitivně nevnímám. Ale byl jsem tehdy mladý, a to je samo o sobě hodně vysoká hodnota pro každého člověka. Když je člověk starý, obrací se k době, kdy byl svěží a plný elánu. Doba to ale byla rozhodně blbá, to nepochybně. Vezměte to ovšem z jiné strany. Existuje prostě dost lidí, kteří nemají žádné vysoké intelektuální potřeby, a těm se to může zpětně zdát ideální. Zvláště když se po roce 1989 takový člověk nedokázal sám osobně nějak výrazněji prosadit. Tehdy měli práci, nakradli si, nikdo jim k tomu nic moc neříkal.

Když někdo bere tohle za ideál svého života, budiž. Ale mně to přijde hodně málo. Kapitalismus stojí na schopnostech lidí. Všichni se však nemůžeme mít dobře. Pro mě je největší kvalita svoboda slova a přemýšlení. Chápu, že když někdo kope kanály a nic jiného neumí, pak mu asi na svobodě slova moc nezáleží. Já to nesnižuji, je to práce jako jakákoliv jiná, ale takhle to prostě je. 

To zní příkře.
Vždycky vzpomínám, co mi kdysi řekla jedna paní v Mladé Boleslavi, když jsem tam po revoluci dělal doškolování pro učitele. Měl jsem přednášku o sociálním vývoji za první republiky a za socialismu a ta paní vyhrkla: „Pane doktore, kdy už se konečně nám obyčejným chudým lidem bude dařit dobře?“ Musel jsem jí říct, že pro ni nemám dobrou zprávu. Chudým lidem se nikdy nebude dařit dobře! Kdyby se jim dařilo, pak chudí nebudou.

Ale ono je všechno věc úhlu pohledu. Kdo je to dnes chudý člověk? A kdo si žije v uvozovkách dobře? Je to jen otázka parametrů. Mikrovlnnou troubu má dneska každý a pračku taky. Za první republiky ji neměl ani Masaryk na Hradě. Auto je dnes předmětem každodenní potřeby, ještě v šedesátých letech to byla známka luxusu. A tak bychom mohli pokračovat. Vždy budou lidé, kteří se budou vnímat jako chudí a na jiné budou pohlížet jako na bohaté. To neodstraníme. Můžeme ale zajistit, aby nikdo netrpěl skutečnou bídou. To je ovšem něco úplně jiného. Byl jsem v Africe a tam člověk pochopí, co je to nedostatek. A v co se může vyvinout „socialismus“, se můžete zase přesvědčit třeba v Číně. 

Jak to myslíte?
Vždy byla základní myšlenkou socialismu rovnost a ne existence soukromých výrobních prostředků. Když jsem byl v Číně v roce 2015 na kongresu věnovaném historickým vědám, rozdali nám soudruzi knihu v angličtině, kde vysvětlovali, že oni socialismus povýšili. Že rozvinuli marxisticko-leninské teorie v tom, že socialismus se prý musí budovat na soukromé iniciativě a že se člověk nemá spoléhat na stát, ale na sebe. Prostě soudruzi udělali největší myšlenkový a ideologický přemet. Jejich přístup by ocenila každá opravdu tvrdě pravicová strana. (smích)

Autor: Josef Hympl Téma

Zdroj: 
https://www.idnes.cz/xman/rozhovory/historie-jan-rychlik-komunisti-cesko-socialismus-odsun-nemcu.A210513_141717_xman-rozhovory_albe

Foto: Alexej Čepička
zdroj: reflex.cz, čtk

Aktuality

Zobraziť všetky
12.09.2021

Odbŷv s’a XVI. Svitovŷj kongres Rusyniv u Krynyci. Dišlo i ku neočekovanŷm zminam

Odbŷv s’a XVI. Svitovŷj kongres Rusyniv u Krynyci. Dišlo i ku neočekovanŷm zminam Po dvoch rokach znova strityly s’a Rusynŷ z ciloho svita. 10-ho i 11-ho septembra 2021-ho roku prochodyv u poľskim kupeľnim misti Krynyc’a XVI. Svitovŷj kongres …
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
11.09.2021

11.09.2021 V ČÍSLECH

■ 19 mužů uneslo čtyři letadla. ■ 2977 lidí zemřelo při útoku a na následky zdravotních komplikací. ■ 2753 lidí zahynulo ve Světovém obchodním centru. ■ 343 z nich byli hasiči, 60 bylo příslušníků newyorské policie. ■ 157 pasažérů zemřelo na…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
10.09.2021

ANTON BESKID – POPREDNÝ RUSÍNSKY POLITIK PRVEJ POLOVICE 20. STOROČIA

V septembri 2020 uplynulo 165 rokov od narodenia jedného z najvýznamnejších rusínskych politikov vôbec– Antona Beskida. Pochádzal z malej šarišskej dedinky Hanigovce, ležiacej na južných svahoch Čergovských vrchov. Narodil sa 16. septembra 1855 …
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
10.09.2021

10. septembra 1919 sa začlenila Podkarpatská Rus k ČSR

Dňa 10. septembra 1919 štáty Dohody podpísali s Rakúskom mierovú zmluvu v Saint-Germain-en-Laye. Súčasťou zmluvy bola aj tzv. Malá minoritná zmluva, ktorá potvrdila, že Podkarpatská Rus sa právoplatne začleňuje do ČSR. Šlo o územie s veľkosťou 1…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
09.09.2021

Kancelár gréckokatolíckej eparchie: Pápež František bude v Prešove počas byzantského obradu čelom k ľuďom, naši kňazi chrbtom

Pápež František niekoľkokrát aj verejne spomenul, že ako malý chlapec chodieval v Argentíne miništrovať do ukrajinského gréckokatolíckeho chrámu, hovorí kancelár, tajomník biskupa a tlačový hovorca Gréckokatolíckej eparchie Košice Martin Mráz. V…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
09.09.2021

ROZHOVOR. Vladyka Vasiľ o pápežovi Františkovi: Je to spontánny človek

Vladyka: Ohrozuje nás hnev, nie pandémia. Predtým, než sa súčasný košický gréckokatolícky eparcha CYRIL VASIĽ SJ vrátil na Slovensko, pôsobil v pápežskej kúrii vo Vatikáne na pozícii sekretára Kongregácie pre východné cirkvi. Jeho funkcia mu …
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej

Naše obce

Zobraziť galérie

Ujko Vasyľ

Epitaf na nahrobňim kamiňu ujka Vasyľa: Byl ščaslyvyj, bo sja ne dožyl dnyšňich dňi...
Zobraziť viac
Náhľad publikácie

Československý svět v Karpatech

Československý svet v Karpatoch

Čechoslovackyj svit v Karpatach

Reprezentatívna fotopublikácia
Objednať