Ivan Pop: Osobnosti našich dějín - ERDÉLYI Béla (Adalbert)

Ivan Pop: Osobnosti našich dějín - ERDÉLYI Béla (Adalbert)
25.05.2019


ERDÉLYI Béla (Adalbert), (* 20.5. 1891, Zahatja, dnes Ukrajina, † 19.9.1955, Užhorod, Ukrajina), malíř, jeden ze zakladatelů podkarpatské malířské školy. Absolvoval Akademii umění v Budapešti (1911-15). Po ukončení studia učil na gymnáziu v Mukačevu, spoluzakladatel spolku podkarpatských umělců v Mukačevu (1921-23). V letech 1922-26 pobýval v Mnichově. V roce 1923 se v Skleněném paláci v Mnichovu konala jeho personální výstava, která měla velký ohlas. Po návratu do Užhorodu roku 1927 spolu s J. Bokšajem založil Veřejnou školu kreslení. V letech 1929-31 pobýval v Paříži, pracoval v kruhu malířů H. Matysse, M. Vlamincka, A. Deraina.
 
Nejvíce ho ovlivnil směr postimpresionismu, založený v malířství R Cezannem. Své obrazy vystavoval v Paříži, Římě, Benátkách, Florencii, Mnichově, Bruselu, Varšavě, Lvově, Budapešti, ale také v Praze, Bratislavě, Brně, Košicích, Prešovu, Užhorodu, Mukačevu a Berehovu. Zkušenosti získané v evropských uměleckých centrech ztělesnil v sérii portrétů, krajin a zátiší. „Setkávám se u Erdélyiho s osobitým uměním - psal český básník a literární kritik J. Zatloukal. - Krajiny drženy jsou převážně v studených barvách, nejvíce zelené a modré. Výrazně vystupují do popředí i kontury. Expresionismus nalezl v Erdélyim malíře velkých výtvarných potencí. Horečný zápas o vlastní výtvarnou mluvu se odráží v jeho obrazech. Na každém plátně možno zachytit stopy hledání vlastních výrazových prostředků. Dramatičnost charakterizuje tvorbu Erdélyiho, jakož i prudká útočnost barevná. Tvrdá lyričnost prostupuje plátna tohoto umělce, v nichž je zvláštní síla a nadvláda barev, jejichž prudce tvrdý tón poněkud zaráží."

Vlastní tvorbu Erdélyi charakterizoval jako cestu neustálého hledání: „V mé umělecké tvorbě odráží se celý můj bytostní podklad. Stálý neklid, věčné vlnění, které chci vyjádřit i v umění. Způsob a harmonie vyjadřování se mění. Mění se všechno okolo mne, měním se proto i já. Ba, právě chci se najít v tom ustavičném varu a neklidu. Věřím, že sám jsem předmětem toho, co se děje v přírodě a v lidstvu. Hledám stále novou a novou perspektivu, vždy nového ducha. Tyto vnitřní cíle a komplikované duševní stavy bych rád zachytil, pojal umělecky, ztvárnil a zjednodušil. Proto chci málem říci velmi mnoho."

Po návratu do Užhorodu v roce 1931 se stal jedním ze zakladatelů Spolku výtvarných umělců na Podkarpatské Rusi, jenž byl svéráznou líhní podkarpatské malířské školy. Válka znemožnila kontakty umělce s vnějším světem, ale zároveň mu dala možnost hlouběji poznat svou vlast. V tu dobu vytvořil svá vrcholná díla na téma karpatské krajiny, urbanistiky, portrétu. Tragické bylo poslední desetiletí života umělce v sovětském systému. V ptaních letech po válce podkarpatským umělcům včetně Erdélyiho ještě bylo dovoleno vystavovat své obrazy v Kyjevu a Moskvě.

„Neobyčejně zajímavá malířská škola!" psala ve svých vzpomínkách významná ukrajinská výtvarnice Tatjana Jablonská. „S jakým nadšením jsme uvítali na našich výstavách obrazy Erdélyiho, Bokšaje, Kočky, Manajla, Šoltésa! Jakým životodárným pramenem se stalo jejich dílo pro nás! Jakou aktivitu vyvinuli v našich uměleckých kruzích!" Jenže i na jejich hlavy brzy padly údery klacků Ždanovových nařízení. Projekt Erdélyiho transformací Veřejné školy kreslení v Akademii umění sovětskými úřady byl zesměšněn. Sovětským úředníkům byl cizí pojem Akademie jako studijní vzdělávací ústav. Podle jejich představ mohla Akademie umění existovat jedna, a to v Moskvě.

V ždanovské kampani „boje proti kosmopolitismu" bylo dílo Erdélyiho prohlášené za nesrozumitelné a lidu cizí. Evropského umělce nutily studovat dědictví ruských „peredvižniků", socializujících provinčních malířů 6o. a 70. let 19. století. Těžce nesl Erdélyi atmosféru klece, nemožnost jakéhokoliv kontaktu s vnějším světem. Začátkem 50. let mu bylo dovoleno učit na Škole užitého umění v Užhorodu, ale ve výkladu dějin umění nesměla padnout strany jediná zmínka o uměleckém životě na Západě. Tíživá atmosféra komunistického režimu, izolace od vnějšího světa a finanční tíseň vedly k předčasnému úmrtí velkého umělce.

prof. Ivan Pop

www.rusyn.sk
Naspäť na aktuality