Ivan Pop: Autonomie – rusínský sen a skutečnost 

 Ivan Pop: Autonomie – rusínský sen a skutečnost 
16.10.2019
 
Podkarpatská Rus je z geopolitického a zeměpisného hlediska středoevropským regionem a její autochtonní obyvatelé, jihokarpatští Rusíni, sdíleli spolu se všemi národy tohoto regionu jeho složité dějiny. Avšak na rozdíl od jiných národů střední Evropy nikdy nevytvořili vlastní stát. Jejich politické dějiny byly těsně spjaty s dějinami státních útvarů, jejichž součásti bylo jimi obývané území: s legendární tzv. „Sámovou říši“, Bílým Chorvatskem, Velkou Moravou, Uherským královstvím, Sedmihradským knížectvím, Rakousko-Uherskou monarchií, Maďarskou republikou, Československou republikou, Maďarským královstvím, Sovětským svazem.  Nyní prožívá těžké chvíle politické a vojenské krize jako součást Ukrajiny.

Prehistorie národa
Rusíni si vždy byli vědomí svého postavení jako malého národa na křižovatce geopolitických zájmů sousedních národů, proto snem jejich vůdčích osobností vždy byl pouze určitý druh autonomie, který by zaručoval důstojný kulturně-politický a hospodářský vývoj jejich vlasti. Rusínští představitele si představovali autonomii v její klasické podobě jako právo zastupitelského organu regionu schvalovat vlastní zákony a nařízení, které by byly platné na území obývaném Rusíny a uskutečnění samosprávy na tomto území. O postavení rusínských kmenů v prvních státních útvarech ve střední Evropě (Avarský kaganát, Samová říše, Bílé Chorvatsko, Velká Morava) nemáme žádné písemné údaje.

První zmínku o slovanských protostátních útvarech na území obývaném předky Rusínů – o drobných knížectvích, nacházíme v kronice „Gesta Hungarorum“ z 13. stol. Tato knížectví jako dědici skomírajícího Bílého Chorvatska, byla postupně začleněna do nově vzniklého států Maďarů, Uherského království. Objevuje se nové označení pro podkarpatské Slovany: Rusíni (Rutheni). Družiníci z jejich řad vstupují do služeb maďarských panovníků, bojujících proti vzpurným kmenovým vůdcům a pro upevnění centralizované moci ve vznikajícím uherském státě. S tím byl spojen vznik tzv. Ruské marky (marchia Ruthenorum) v Potisi, spravované princem Emerichem, který byl dokonce nositelem titulu dux Ruizorum (11.stol.). Starší rusínská historiografie viděla v Ruské marce první rusínský lokální státní útvar, avšak ve skutečnosti to byl nejspíš pohraniční vojenský útvar osídlený rusínskými družiníky ve službách uherského panovníka.

Do konce 11. stol. bylo celé území jihokarpatských Rusínů začleněno do Uherského království, ve 12. a začátkem 13. stol. bylo rozděleno do šesti komitátů (žup) – Ung, Bereg, Ugoča, Marmaroš, Šariš a Zemplín. Hranice komitátů rozdělily území Rusínů a začlenily do nich i jiné etnické skupiny (Slováci, Maďaři, Rumuni), což se stalo v budoucnu vážnou překážkou při formování jednotného rusínského národa. Splynutím maďarské rodové šlechty se šlechtou nemaďarskou vznikl v Uhrách zvláštní typ aristokracie „všeuherského“ charakteru. Takového typu byla i šlechta, která dostávala od krále majetky na území obývaném Rusíny ve 13.–14. stol. Proto bychom ve středověku marně hledali jakousi národní elitní rusínskou vrstvu, která by bojovala za zvláštní práva Rusínů. Národně zaměřená ukrajinská historiografi e glorifi kuje na Podkarpatsku činnost podolského litevského knížete Teodora Koriatowicze v letech 1396–1414. Knížete vyhnal z Podolska litevský velkokníže Vitautas (Vitold). Koriatowicze přijal jako svého leníka král Zikmund Lucemburský, daroval mu mukačevské a makovické panství a jmenoval ho županem berežským a šarišským. Koriatowicz ze své strany postoupil Zikmundovi své, už pouze nominální, právo na knížectví Podolské. Poskytnuté majetky Koriatowicz spravoval pouze jako královský leník, neposkytoval žádná zvláštní práva místnímu, většinou rusínskému obyvatelstvu, ani je nevyžadoval od krále. Po jeho smrti byly majetky vráceny do královské domény.

Důležitá role církve
V 15. stol. se rusínská společnost jako celek ocitla v poddanském stavu. Jedinou strukturální jednotkou, která ji spojovala přes hranice jednotlivých žup, byla pravoslavná církev. Avšak pravoslavní kněží se v sociálním postavení nelišili od poddaných. Finančně nebyli podporováni ani vrchností, ani státem. Mukačevský biskup byl fakticky poddaným majitele mukačevského panství a nacházel se v přímém podřízení kapitána mukačevského hradu. Právě proto přistoupili v době kontrareformace v 17. stol. pravoslavní hierarchové na sjednocení rusínské pravoslavné církve s katolickou (1646), a to cestou vzájemného kompromisu – tedy unií. Tím získali stejná práva, jaké měli katoličtí duchovní. Rusínská pravoslavná církev podléhala patriarchovi konstantinopolskému (jehož prestiž v tureckém zajetí beztak utrpěla) a uznala jurisdikci římského papeže. Zároveň byla zachována byzantsko-východní (církevněslovanská) liturgie nové uniatské církve. Tento proces byl uskutečněn pod patronátem magnátské rodiny Drughetů a jagerského biskupství.

„Patronát“ jagerských biskupů omezoval postavení Mukačevské uniatské eparchie (diecéze). Uniatští biskupové dlouhá léta bojovali o nezávislost eparchie, která v té době byla jedinou sjednocovací strukturou rusínské společnosti; v určitém smyslu tak bojovali za autonomii, aspoň konfesionální, Rusínů. V době osvícenství v 18. stol. se rusínští uniatští činitelé rozhodli využít centralizační politiky panovnice Marie Terezie a jejího úsilí o omezení politického vlivu katolické církve pro defi nitivní konstituování samostatné uniatské církve. Marie Terezie podpořila duchovní mukačevské diecéze a zakázala jagerské katolické kanceláři vměšovat se do jejích záležitostí. Císařská dvorská kancelář se pak jménem Marie Terezie obrátila na papeže s doporučením, aby souhlasil s osamostatněním mukačevské diecéze. Papežskou bulou z roku 1771 byla založena samostatná mukačevská uniatská diecéze (eparchie). Zároveň uniatská církev dostala nový název – řeckokatolická.

Reformy Marie Terezie a Josefa II. a také ideály svobody, rovnosti a bratrství hlásané francouzskou revoluci výrazně ovlivnily proces konstituování moderních národů ve střední Evropě. Tento proces je zpravidla nazýván národním obrozením. Snaha maďarských reformátorů o vytvoření jednotného „maďarského politického národa“ v Uhrách vyvolala odpor představitelů nemaďarských národů a obavy z maďarizace a vedla k formulování jejich vlastních politických požadavků. Rusínský program vytvořil v průběhu revoluce 1848-1849 A. Dobrjanský. Avšak byl si vědom slabého postavení Rusínů v Uhrách, jejich rozpolcenosti a nevýrazné národní identity. Proto on a jeho skupina vypracovali širší politický program: sjednocení Rusínů Uherské Rusi, východní Haliče a Bukoviny v jednu provincii v rámci habsburské monarchie. Tento program byl v plném souladu s českou koncepcí austroslavismu: předpokládal dominující politickou úlohu dynastie Habsburků v „nadnárodním“ reformovaném státě. Svůj program představil Adolf Dobrjanský ve Vídni na jaře 1849. Vídeňský dvůr si byl už jisty svým blízkým vítězstvím nad revolučními Maďary za pomoci Ruska a o rusínskou věc neměl žádný zájem. Vytvoření rusínské provincie bylo zamítnuto „ve „státním zájmu“. Byl totiž vlastně v protikladu k centralizačním zásadám politiky Vídně. A. Dobrjanský situaci pochopil a svůj plán stáhl, vzápětí přijal nabídku stát se císařským komisařem ve štábu ruské armády směřující do Uher.

Po revoluci A. Dobrjanský aktivizoval činnost své skupiny a začal připravovat další jednání ve Vídni ve věci zřízení rusínské provincie i uznání Rusínů jako svébytného národa. Skupina vypracovala rozsáhlé Memorandum pro císaře Františka Josefa I. (Pamjatnyk Rusinov Uhorskych). Zůstalo však jen u návrhů. Koncem října vídeňská vláda „reorganizovala“ Uhry. Území království bylo rozděleno do pěti vojenských okruhů sestavených z několika civilních kruhů. V severovýchodní části Uher byl vytvořen Košický okruh ze tří civilních okruhů. Jedním z nich byl Užhorodský, zahrnující župy Už, Bereg, Ugoča a Marmaroš. Hlavním administrátorem Užhorodského okruhu byl jmenován baron Ignaz von Villetz, jeho prvním referentem a vedoucím kanceláře se stal právě A. Dobrjanský. Rusínská inteligence mylně pochopila tento krok Vídně jako zřízení rusínské autonomie a ihned začala uskutečňovat „prospěšná opatření“ pro Rusíny. Dne 28. března 1850 však byl Užhorodský okruh zrušen. Rusínská inteligence označila tento krok za „katastrofu v Užhorodě“. Pro rodící se národní rusínské hnutí, pro národní obrození Rusínů, to byla skutečně katastrofa. Likvidací už jednou vyčleněného rusínského území zasadil bachovský absolutismus Rusínům zvlášť citelnou ránu. Přesto to byl důležitý mezník v dějinách Rusínů, neboť tím byli poprvé uznáni jako svébytný národ. Rusínská inteligence prokázala svoji politickou zralost a vypracovala program federalizace Rakouské říše, ke škodě říše však ve Vídni nepochopený.

Světová válka jako mezník
Dalším mezníkem ve vývoji rusínských politických programů se stala velká evropská katastrofa, první světová válka. Tentokrát převzala úkol vytvořit rusínský národně státní program jiná část rusínského národa – početná rusínská emigrace v USA. Ruská revoluce v roce 1917, krach válečných záměrů Rakouska-Uherska a Německa – to všechno vzrušovalo rusínské emigrantské spolky a nutilo je přemýšlet nad osudem staré vlasti. Nejvíce rusínských emigrantů přitahovala československá akce, se kterou je seznámili američtí Slováci. Situace v rusínském hnutí v USA se měnila s urychlením vývoje událostí v Evropě a blížícím se koncem války. Vedoucí představitel Amerikanskoj narodnoj rady Uhro-Rusinov (ANRUR) Grigorij Žatkovič v říjnu 1918 vypracoval memorandum pro prezidenta USA W. Wilsona. 21. října se Žatkovič setkal s prezidentem USA. V memorandu, které vypracoval, byl formulován jako první požadavek přiznání Rusínům statutu samostatného, a bude-li to možné, plně nezávislého národa, který by mohl vytvořit svůj stát. Pokud to nebude možné, lze uvažovat o variantách spojení na zásadách autonomie s některým sousedním slovanským národem. Jestliže se nezmění hranice Uher, pak autonomie v jejich rámci. Variantu autonomie v rámci Uher Wilson zavrhl stejně jako možnost samostatného státu. Doporučoval připojit se k některému slovanskému státu a také vstoupit do projektované Středoevropské demokratické unie. 23. října vstoupila ANRUR spolu s představiteli 11 národností střední, východní a jihovýchodní Evropy do Středoevropské demokratické unie. Její představitelé podepsali ve Filadelfi i Deklaraci všeobecných cílů nezávislých středoevropských národů. Jménem Uhro-Rusínů tuto deklaraci podepsal právě G. Žatkovič. Tím se rusínská otázka stala otázkou mezinárodní.

Společně s Československem
Ve Filadelfi i se Žatkovič poprvé setkal s T. G. Masarykem a společně posoudili otázku připojení území jihokarpatských Rusínů k Československu. Masaryk mu sdělil, že pokud se Rusíni rozhodnou připojit k Československé republice, budou mít autonomní území. V prosinci 1918 proběhl v ANRUR plebiscit, v němž 67 % zúčastněných hlasovalo pro připojení území jihokarpatských Rusínů k Republice československé. Rozpad Rakouska-Uherska na konci října 1918 urychlil vývoj rusínské společnosti. Na území od Popradu po Jasiňu vznikla celá řada tzv. národních rad různorodé orientace.

Vláda v Budapešti rovněž jednala rychle. Dne 21.prosince 1918 zákonem č. X (10) vyhlásila zřízení autonomní rusínské provincie Ruská krajna. Avšak území autonomní provincie přesně ohraničeno nebylo. Předpokládalo se, že se do této provincie začlení župy Marmaroš, Ugoča, Bereg, Už. V této hře pokračovala po převratu od března 1919 také tehdejší komunistická vláda. Rusínští činitelé pochopili, že budapešťské vládě jde jen o zachování integrity Uher. Pod vlivem situace v Rusku (občanská válka), na Ukrajině (bolševická okupace) a v Maďarsku (komunistický převrat) zcela převážilo mínění, že pro Rusíny bude nejlépe orientovat se na vznikající Československo. 8. května 1919 se v Užhorodu konala společná schůzka zástupců všech rusínských rad a delegace amerických Rusínů, která schválila návrh na připojení regionu jako autonomní jednotky k Československu. Začátkem září 1919 defi nitivně vyřešila podkarpatorusínský problém mírová konference v Paříži. Mezi státy Dohody a Rakouskem byla 10. 9. 1919 podepsána mírová smlouva v Saint-Germain -en-Leye. Součástí smlouvy byla tzv. malá minoritní smlouva, podle níž, zejména dle článků 10. až 13., bylo území jihokarpatských Rusínů právoplatně začleněno do Republiky československé, na základě nejširší možné autonomie.
 
Připojení Podkarpatské Rusi k ČSR bylo dodatečně stvrzeno trianonskou mírovou smlouvou, podepsanou mezi mocnostmi Dohody a Maďarskem (4. 6. 1920). Mírové smlouvy však neurčily lhůtu, ve které měla být autonomie Podkarpatské Rusi provedena, což vlády první ČSR využívaly, nebo spíš zneužívaly. Dne 7. listopadu 1919 schválila čs. vláda první dokument týkající se statutu území – Generální statut pro organizaci a administraci Podkarpatské Rusi. Statut stanovil název země – Podkarpatská Rus. Autonomie byla zakotvena v Ústavě ČSR, schválené 29. února 1920. Avšak ustanovení mírové smlouvy týkající se autonomie Podkarpatské Rusi byla převzata do ústavy s celou řadou omezení (pravomoc sněmu, guvernéra atd.).

5. května 1920 prezident republiky T. G. Masaryk jmenoval G. Žatkoviče dočasným guvernérem, avšak skutečnou moc ponechal v rukou českého úředníka, viceguvernéra. Po desetiměsíčním fungování v úřadu guvernéra Žatkovič podal demisi jako jistou formu protestu proti postupu čs. vlády na Podkarpatské Rusi jak v otázce autonomie, tak i v postavení guvernéra, který byl podle slov Žatkoviče „guvernérem jen podle jména“. Žatkovič, zklamaný z postupu československé vlády, opustil Podkarpatskou Rus a vrátil se do USA, čímž podkarpatorusínská politická scéna tohoto důsledného a nejschopnějšího oponenta pražskému centralismu ztratila.

Většina obyvatelstva, zbídačená válkou a okupací, byla politicky apatická. Rusínské politické strany a hnutí na Podkarpatské Rusi přežívaly na okraji politické scény ČSR, nedokázaly vytvořit společný program ani v té nejožehavější otázce – uskutečnění ústavního práva Podkarpatské Rusi na autonomii. Vláda ČSR úspěšně ignorovala požadavky rusínských činitelů, využívala přitom roztříštěnosti podkarpatské politické scény (přes 40 stran a straniček) i ostré nevraživosti mezi její směry: rusínským, ukrajinským a ruským. Vláda a prezident se obávali, že uskutečnění autonomie pro jednu národní skupinu v mnohonárodnostním státě může vyvolat řetězovou reakci, proto neustálé oddalovali splnění požadavku rusínských politiků. Až v červnu 1937, kdy republika čelila především v sudetské otázce značnému tlaku doma i v zahraničí, parlament schválil zákon č. 172/1937 O dočasné úpravě právního postavení guvernéra Podkarpatské Rusi a o souvisejících opatřeních organizačních. Nebyl to zákon o autonomii, pouze určitá modifi kace vnitřní organizace správy území s autonomními prvky.

Po Mnichovu
Mnichovský diktát ukončil nadějný vývoj rusínské společnosti v demokratickém Československu. Pražská vláda čelila územním nárokům Polska a Maďarska. Dne 11. října 1938 byla jmenována autonomní vláda Podkarpatské Rusi „rus’kého“ směru v čele s Andrejem Bródym. Avšak za dva týdny, 26. října, byl Bródy zatčen a obviněn z vlastizrady (pokusil se vyhlásit v regionu plebiscit a samostatně jednat s Maďarskem). Německá diplomacie poté důrazně „doporučila“ pražské vládě jmenovat autonomní vládu ukrajinské orientace v čele s Augustínem  Vološinem. Ústřední vláda přání Berlína pohotově vyhověla. Vláda A. Vološina byla pouze pěšákem na šachovnici německých tajných služeb, které zahájily dezinformační akci s tzv. ukrajinskou kartou. Úkolem této akce byla demonstrace údajně východního směru expanze Německa a její cílem bylo jak oklamání západních mocností, tak zastrašení Polska a znepokojení sovětského diktátora Stalina.

2. listopadu ve Vídni proběhlo německo-italské arbitrážní jednání o československo-maďarské hranici, v jehož důsledku Podkarpatská Rus ztratila hlavní města, větší část svého průmyslu i úrodnou nížinu. Nové hranice zpřetrhaly hlavní dopravní tepny. Hlavním městem se stalo městečko Chust, region, z hospodářského hlediska autonomní, ztratil životaschopnost. Vláda A. Vološina urychleně demontovala demokratické instituce a formovala autoritativní systém po vzoru Německa. Tomu napomáhal masový přiliv haličských ukrajinských nacionalistů, kteří se stali hlavními aktéry kampaně k „budovaní ukrajinského Piemontu v Karpatech“, tedy centra budoucího sjednocení všech „Ukrajinců“ pod záštitou Třetí říše.

12. února 1939 se na území tzv. Karpatské Ukrajiny konaly volby do zemského sněmu podle jednotné kandidátní listiny vládní ukrajinské strany (UNO). Výsledky voleb byly klasické pro autoritativní režimy – 92,5 % pro vládní stranu UNO, proti 6,7 %. Pražská vláda s velkou nevoli sledovala vývoj „ukrajinské frašky-operety“ v Chustu, projevila dokonce ochotu postoupit ji za určitou kompenzaci Maďarsku. Avšak v únoru 1939 padlo rozhodnutí o osudu tzv. Karpatské Ukrajiny v Berlíně, Hitler se rozhodl definitivně rozbít ČSR a její východní autonomní provincii postoupit Maďarsku. Na pokyn z Berlína „sičovci“ vyvolali v noci z 13. na 14. března puč, běhen několika hodin zlikvidovaný čs. vojskem. Puč měl demonstrovat „neudržitelnou situaci“ v ČSR.

Následovalo vyhlášení nezávislosti Slovenska. Karpatská Ukrajina se ocitla v politické izolaci a rovněž vyhlásila nezávislost, která trvala necelých 29 hodin. Důvtipní novináři ji označili jako „republiku pro jeden den“ (Republic for a day). Chustští „státnici“ ještě před příchodem maďarského vojska stačili svolat první a poslední zasedáni sněmu, zvolili prezidenta a vládu, kteří ihned odešli do exilu. 18. března 1939 maďarská armáda ukončila obsazení Podkarpatské Rusi. Válečná doba pro Rusíny začala o něco dřív, než pro jiné národy Evropy. Na území Podkarpatska, jak známo, se bojovalo sporadický už před Mnichovem, válečný střet v březnu 1939 mezi jednotkami čs. armády na Podkarpatsku a jednotkami maďarské armády se stal svéráznou předzvěstí druhé světové války.

Autonomie znovu na stole
Před obsazením Podkarpatské Rusi nařídil maďarský ministerský předseda Pál Teleki vypracovat projekt autonomie tzv. Podkarpatského vojvodství jako samosprávného území. Teleki, významný maďarský odborník v oboru geopolitiky, považoval uskutečnění autonomie za účinný lék pro obyvatele Podkarpatské Rusi, „nakažené“ československým liberalismem. Po obsazení území maďarskou armádou probíhala v Budapešti diskuse o statutu obsazené Podkarpatské Rusi a jejím pojmenování. Podkarpatská Rus byla pro maďarské politiky pouze „osvobozenou“ a „připojenou“ částí zemí Svatoštěpánské koruny. Všichni se shodli na neutrálním a dočasném názvu Kárpátaljai terület (Podkarpatské teritorium), zkráceně Kárpátalja. Na obsazeném území byla zřízena „dočasná vojenská administrace Karpatského území“, zrušena v červnu 1939. Na území Kárpátalja byl zřízen úřad komisáře-regenta, který spravoval tři expozitury, užskou, berežskou a marmarošskou. Zvláštní župu tvořilo území připojené k Maďarsku podle vídeňské arbitráže. Koncem února 1940 byl maďarské vládě předložen projekt autonomie. Vystoupili však proti němu generálové a nacionalisté. Následně byl projekt projednán v parlamentu a předložen regentu M. Horthymu. Regent postoupil projekt autonomie Kárpátalja parlamentu k projednání. Hned poté odešli poslanci na letní prázdniny a projekt autonomie se už nikdy neprojednával.

Iniciativy Miklóse Kozmy
V září 1940 byl regentem-komisařem Kárpátalja jmenován Miklós Kozma. 15. září na velkém shromáždění vyhlásil svůj program. Projekt autonomie prohlásil za neuskutečnitelný, „protože rusínská společnost postrádá střední vrstvu, která by byla schopna autonomii uskutečnit.“ Nabídl formu i cestu urychleného konstituování svébytného „uhrorusínského národa“, odlišného od ostatních východoslovanských národů. Slíbil všestrannou podporu kulturnímu rozvoji regionu, zabezpečení rozvoje rusínského školství, vydavatelské činnosti, kodifikaci „uhrorusínského jazyka“ jako literárního. Zdůraznil, že v nejkratší době uskuteční všechno to, co Československo nedokázalo za 20 let. Maďarskou administraci varoval před pomstychtivostí vůči „Rusínům nevěrným Svatoštěpanské koruně“, před používáním metod maďarizace z konce 19. a začátku 20. století. Zdůrazňoval, že Rusíni jsou už jiní, dvacet let liberální demokracie v nich zanechalo nesmazatelné stopy. Proto jejich návrat na platformu hungaristického vlastenectví vyžaduje jiný přístup.

M. Kozma se domníval, že uznání Rusínů jako svébytného národa eliminuje jejich nostalgii po československé demokracii a ukrajinofilství části mládeže a inteligence. V lednu 1941 byla z jeho iniciativy založena Podkarpatská vědecká společnost – Podkarpatskoje Obščestvo Nauk (PON), jakási svérázná rusínská Akademie věd. Vydávala vědecké sborníky (Зоря-Hajnal), časopisy, rusínské školní učebnice, kalendáře pro hospodáře, sérii překladů knih maďarské a světové literatury. Nejvýznamnějším přínosem PON bylo vydání Gramatiky rusínského jazyka, kterou byl ukončen proces kodifi kace rusínského jazyka, a Všeobecné bibliografi e Podkarpatska (1944). Aktivně působila i Společnost podkarpatských spisovatelů. Svého vrcholu v této době dosáhla podkarpatská malířská škola. Ne náhodou i ti, kteří nesympatizovali s maďarským režimem (F. Potušňak, M. Lelekač, J. Staninec) tuto dobu hodnotili jako „zlatý věk rusínské kultury“ i když ten „věk“ trval pouhých pět let.

Podkarpatská Rus v plánech zahraničního odboje
Problém Podkarpatské Rusi za 2. světové války byl součástí plánů čs. zahraničního odboje o poválečném obnovení republiky v předmnichovských hranicích. V červenci 1940 se v Londýně stal členem čs. Státní rady i zástupce Podkarpatské Rusi Pavel Cibere. Zároveň byl jmenován vedoucím Kanceláře prezidenta s agendou řešení problémů Podkarpatské Rusi. Existenci této kanceláře ovšem sám prezident Edvard Beneš nebral vážně, proto problém státoprávního postavení Podkarpatské Rusi v obnoveném Československu za války prodiskutován nebyl. Už na začátku války měl prezident E. Beneš pochybnosti o budoucnosti Podkarpatské Rusi (Podkarpatská Rus může patřit jenom nám, nebo Rusku). V červenci 1943 člen Státní rady P. Cibere předložil čs. vládě v Londýně memorandum. Žádal v něm, aby vláda učinila veřejné prohlášení v otázce autonomie Podkarpatské Rusi. Jeho požadavky nebyly akceptovány, zároveň byla zrušena Kancelář pro Podkarpatskou Rus.

Při Benešově schůzce se Stalinem v prosinci 1943 se rovněž projednávala otázka budoucnosti Podkarpatské Rusi. Stalin Benešovi s náznakem neodvolatelnosti v hlase řekl: „Podkarpatská Rus bude Československu vrácena. Uznali jsme předmnichovské hranice Československa, a tím je to jednou provždy vyřešeno.“ Podle Stalinovy verze Beneš při této schůzce Podkarpatskou Rus Sovětskému svazu přímo nabídl, ale Stalin jeho návrh ještě nepřijal. Avšak v sovětských dokumentech z téhož období se Podkarpatská Rus objevuje jako území, o které má zájem SSSR a je ochoten tuto ztrátu pro ČSR „odškodnit“ částí území Slezska. Za rok se o žádném odškodnění už nemluvilo, sovětští agenti NKVD pod rouškou „opětovného sjednocení“ jednoduše anektovali Podkarpatskou Rus (Zakarpatskou Ukrajinu) jako strategickou „oblast za Karpaty“. Jakákoliv zmínka o autonomii byla trestná.

Od konce 40. let 20. století v dějinách karpatských Rusínů nastupuje „doba temna“, doba denacionalizace, etnocidy ve všech státech, které si rozdělily území Rusínů. Komunistické režimy v Sovětském svazu, Polsku, Československu se snažily všemi prostředky vymýtit samotný etnonym „Rusín“ a otevřely dokořán bránu pro poturčence všeho druhu.

Naneštěstí pro Rusíny se jejich vlast z geopolitického hlediska nachází ve významném regionu střední Evropy, na přechodu z Východu na Západ. Každý stát, jehož hranice se dotýkají tohoto regionu, má zde svůj geopolitický zájem, avšak nemá zájem o osud zde žijícího svébytného národa, Rusínů. Řešení jejich problémů nabízejí Rusínům pouze v době hluboké politické krize (Rakouská říše v letech 1848–1849, tzv. Rus’ký okruh; Maďarsko na přelomu let 1918–1919, „Rus’ká krajna“; Československo v tragickém roce 1938, autonomní Podkarpatská Rus; Sovětský svaz před svým rozpadem v letech 1990-1991, jednání o autonomní republice).

Autonomie zůstává neuskutečněným snem Rusínů.
 
IVAN POP 

Ilustračne foto:
Mapa P.R.

 
Podkarpatská Rus (Česko)
Naspäť na aktuality