Jak republika přišla o Podkarpatskou Rus

  
Karpatsko-dukelská operace Sovětské armády, zahájená za účasti jednotek 1. čs. armádního sboru 8. září 1944, byla součástí rozsáhlejší operace východokarpatské. V jejím průběhu vojska 4. ukrajinského frontu na sousedním úseku vstoupila na území Podkarpatské Rusi, patřící k předválečné Československé republice, kterou Sovětský svaz i ostatní spojenecké velmoci uznávaly jako právně trvající stát v předmnichovských hranicích. Když koncem září sovětská vojska dokončila její osvobození, československá exilová vláda v souladu s československo-sovětskou dohodou o správě osvobozených území rozhodla ujmout se na jejím území svých vládních pravomocí. Vládní delegát ministr Němec se svými poradci cestoval přes oblast povstaleckého Slovenska na Podkarpatskou Rus do jejího tehdejšího správního centra Chustu. Doprovázel je sovětský důstojník enkávedista (člen tajné policie) plukovník Mišin, styčný důstojník, který rozuměl česky a dával pozor na každé jejich slovo.

Slovenský povstalecký předák Vavro Šrobár, který cestoval s nimi, svěřil členu delegace Prokopu Drtinovi, co mu Mišin sdělil v důvěrném rozhovoru. Že nerozumí tomu, proč Šrobár tak podporuje Beneše, že by přece pro Slováky bylo lepší a výhodnější, kdyby trvali na samostatném Slovensku. Zkrátka – mluvil proti Čechům, Benešovi a Československu. Enkávedisté byli nepochybně dobře zasvěcení lidé. Tajná služba kráčela vždycky nejméně krok před oficiální politikou. Mišinovy záludné řeči byly zrcadlem spojenecké neloajálnosti a protičeskoslovenských intrik v sovětských stalinistických kruzích, které už měly před očima nikoli Benešovo samostatné demokratické Československo, ale teritorium začleněné do sovětského impéria. Pokud by se rozpadlo na jednotlivé menší části, bylo by připojení snazší.

Za Slovenského národního povstání byla v řadách vedoucích komunistů rozšířena myšlenka připojení Slovenska k Sovětskému svazu. Sám čelný představitel KSS Gustáv Husák patřil k jejím zastáncům. Však také jedním z úkolů, které plnil Jan Šverma vyslaný na území povstání komunistickým byrem, bylo usměrnit názory slovenských komunistů tak, aby se neprotivili programu obnovení Československa. Nyní však, když se vládní delegace chystala převzít správu osvobozené Podkarpatské Rusi jako součásti předválečné Československé republiky, vynořovaly se hroty tajných sovětských plánů na připojení tohoto území k Sovětskému svazu.

Šéf československé vojenské mise generál Píka je vytušil již před rokem z rozepří rozdmýchaných kominternisty záludně mezi Podkarpatorusy, zda jsou Rusíny nebo Ukrajinci. Václav Kopecký (agent NKVD) v jednom z dopisů Klementu Gottwaldovi, jímž ho informuje o přerušení stranických styků s Podkarpatorusem poručíkem Patrusem z vojenské mise (který se odhalil jako bezectný dobrodruh a sňatkový podvodník) uvádí: „Řekl, že prý chápe, že nemůžeme za něho jako strana odpovědnost přejímati, poněvadž z činnosti, kterou z jiného pověření vykonává, se nám nemůže odpovídati a jest odpověden jiným orgánům.

Přitom Patrus naznačil sekretnost své práce asi v takovém smyslu: nepřestal být důstojníkem Rudé armády, jež jej do československé vojenské části poslala. Prosil, aby mu nebyly činěny překážky v jeho sekretních úkolech. Podivnost svého jednání vykládal nutností utajení. Patrus sám ujišťuje, že jest oddán Sovětskému svazu, že byl raněn a vyznamenán jako důstojník Rudé armády v bojích o Kyjev, že prý pracuje pro řešení osudu Podkarpatska jeho připojením k Sovětskému svazu...“ Také J. Dostál v dopise Gottwaldovi sděluje fakta svědčící o tom, že Andrej Patrus spolupracuje s NKVD a že „ve věci ukrajinské otázky obrátil se na soudruha Manuilského přes sovětské soudruhy...“

Zdá se, že sovětská tajná služba na vyřešení podkarpatoruské otázky pracovala s předstihem. Československá vládní delegace dne 27. října 1944 odletěla ze Lvova do Przemyslu a odtud pokračovala v cestě do Turky, kde sídlilo v té době hlavní velitelství 4. ukrajinského frontu. Ministr Němec tady vstoupil v jednání s neblaze proslulým stalinistickým generálem Mechlisem, členem vojenské rady, do jehož politické kompetence patřily veškeré politické záležitosti včetně správy osvobozeného uzemí. Již z prvního rozhovoru s generálem Mechlisem členové vládní delegace vycítili, že se snaží klást jejich činnosti všemožné překážky. Mechlis odevzdal vládní delegaci do správy pouze několik nejvýchodnějších okresů. Stanovil přitom hranici, kterou žádný člen delegace nesměl bez povolení překročit. Zakázal delegaci styk s civilním obyvatelstvem za demarkační čárou, ohraničující území odevzdané do československé správy. Žádal přitom, aby vládní delegace nezabraňovala Podkarpatorusům ve vstupu do Rudé armády. Zakázal delegaci rovněž přímý radiotelegrafický styk s československou – tedy její vlastní – vládou v Londýně (takže generál Hasal-Nižborský musel později používat s velkým rizikem vysílaček umístěných na džípech, aby mohly rychle měnit místo vysílání, dříve než budou zaměřeny). Přidělil delegaci jako styčného důstojníka plukovníka NKVD, který – jak se záhy ukázalo – měl hlavně kontrolovat veškerou její činnost. Jako působiště bylo delegaci určeno město Chust. Člen delegace generál Hasal-Nižborský se skupinou vyšších důstojníků zřídil velitelství osvobozeného území a přikročil k organizování armády.

Na jeho rozkaz přijel 5. listopadu do Sevljuše kádr československého náhradního pluku a týž den byli ustanoveni okresní vojenští velitelé v Chustu, Sevljuši, Volovém, Rachově a Ťačevu. Nazítří byl zahájen nábor dobrovolníků do československé armády a od 13. listopadu byla v jednotlivých okresech vyhlášena mobilizace. Zřizovala se doplňovací a výcviková střediska. Místní sovětští velitelé a hlavně důstojníci NKVD však začali zasahovat do ustavování místních a okresních národních výborů, svévolně odstraňovali stoupence demokracie a sounáležitosti s Československem a nahrazovali je protičeskoslovensky orientovanými komunisty. Podnikali přitom zastrašovací akce proti československy smýšlejícím Podkarpatorusům, zatýkali je a odvlékali do Sovětského svazu. Zakládali všude komunistické organizace a přísliby různých výhod lákali, ale i nutili občany, aby do nich vstupovali.

Narušovali probíhající československou mobilizaci tím, že bránili jejímu provádění a snažili se mobilizovat občany do Rudé armády. Veškeré protesty vládního delegáta Němce i osobní intervence u velitele 4. ukrajinského frontu generála Petrova byly bezvýsledné. Generál Mechlis, bděle dohlížející na každý Petrovův krok a horlivě jej denuncující u Stalina, zařídil ignorování všech protestů a stížností. Zjevné přehmaty sovětských orgánů byla hlavně jeho zásluhou ofi ciálně tolerovány Mechlis se také důrazně dožadoval, aby vládní delegace souhlasila se vstupem Podkarpatorusů do Rudé armády, což vládní delegát odmítal, ježto vstup do cizí armády byl podmíněn povolením prezidenta republiky. Mechlis byl hlavním strůjcem porušování československo-sovětské vládní dohody o správě osvobozených území.

Protičeskoslovenský postup vyvrcholil 26. listopadu 1944 svoláním pečlivě zrežírovaného tzv. sněmu představitelů krajských národních výborů, do nichž byli předem plánovitě prosazeni komunisté protičeskoslovenského smýšlení. Sněm, který se konal v Mukačevě a k jehož jednání nebyl připuštěn nikdo z vládní delegace, odhlasoval rezoluci žádající připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu. Sněm také zvolil Národní radu Karpatské Ukrajiny v čele s bývalým příslušníkem 1. čs. armádního sboru podporučíkem Ivanem Turjanicou, který byl před časem přidělen k vládní delegaci a nyní zběhl

Vládní delegace zaslala velitelství 4. ukrajinského frontu protest. Dostalo se jí odpovědi, že Sovětský svaz nemůže bránit spontánnímu přání rusínského lidu. Ihned poté sovětské orgány zesílily svou sabotáž a bránily činnosti vládní delegace. Rozkazem velitele frontu byla zrušena štábní rota v Chustu, náhradní pluk i ženijní rota z Krivé odveleny k 1. čs. armádnímu sboru do Humenného. Generál Hasal zaslal veliteli frontu gen. Petrovovi telegrafický protest. Poukázal na to, že rozpuštění této jednotky je nepravomocným zásahem do československé velitelské kompetence a znamená úplné znemožnění činnosti československého velitelství osvobozeného území zřízeného zvláštním rozkazem prezidenta Československé republiky k zajišťování působnosti vládní delegace na základě sovětsko-československé smlouvy.

Protesty nebyly nic platné. Sovětská vláda připustila skandální porušení spojenecké smlouvy i mezivládní dohody. Připustila i otištění Turjanicova protičeskoslovenského článku, který byl neslýchaně hrubou, štváčskou urážkou a lživým ostouzením spojenecké země. Turjanica se v něm s provokativní drzostí tázal Rusínů, „zda si zase přejí nohu českého četníka na svém hrdle. Zda se zase chtějí nechat ždímat, aby se za jejich peníze stavěly v Praze paláce, anebo zda si raději přejí vzít svůj osud do svých rukou.“

Na území Podkarpatské Rusi byla činnost vládní delegace v rozporu s platnými mezistátními smlouvami s licoměrnou věrolomností nekompetentními institucemi zcela znemožněna. Vládní představitelé byli ultimativně vyzváni, aby do tří dnů opustili její území. Nejvyšší sovětské orgány, které si jinak na svém území velice snadno dokázaly poradit s jakýmkoli jiným národním hnutím, pokud se příčilo vládním zájmům, přitom v tomto případě předstíraly, že proti vůli karpatského lidu nic nezmohou. Československým představitelům nešlo o to neuznat vůli lidu, ale mít jistotu, že to je opravdu lid, kdo má pravomoc rozhodovat.

V každém případě se tato ožehavá záležitost měla projednat až po válce, a to při respektování uzavřených mezistátních smluv. Mělo se tak stát nejprve na nejvyšší vládní úrovni, poté v sovětském Nejvyšším sovětu a československém parlamentu; popřípadě mělo být odtržení Podkarpatské Rusi schváleno všelidovým referendem. Že se tak nestalo, bylo varovným signálem nerovnoprávného a záludného přístupu stalinistů k spojenectví.

KAREL RICHTER