K činnosti některých negativistických stran na Podkarpatské Rusi v roce 1938 

13.04.2022


Politický systém meziválečné Podkarpatské Rusi2 byl nesmírně komplikovaný – drobné politické strany a seskupení vznikaly, slučovaly se, štěpily a zanikaly, aniž by po sobě zanechaly nějaký trvalý odkaz. Jen pomalu se v zemi vytvářel klasický model politického spektra (tak jako např. v českých zemích již v 90. letech 19. století). Podobná situace byla i v polovině 30. let, když se v posledních parlamentních volbách o devět poslaneckých mandátů ucházelo dvanáct stran a volebních koalic.

Vznik běžné občanské společnosti brzdilo navíc teprve probíhající formování národní identity u rusínského a ukrajinského obyvatelstva, velký počet různých národnostních menšin, majících často navíc jistý kulturní a hospodářský náskok před většinovým místním etnikem, náboženská roztříštěnost a celková zaostalost regionu. Níže uvedený text je věnován činnosti politických stran v zemi během posledních měsíců existence první Československé republiky, a to z pohledu československých úřadů a bezpečnostních složek. Primárním archivním pramenem při jeho zpracování byly písemnosti z fondu Prezidium Zemského úřadu pro zemi podkarpatoruskou v Užhorodu. Osudy těchto dokumentů jsou mimořádně dramatické. Počátkem listopadu 1938 byly odvezeny z ohroženého Užhorodu do Chustu, kde však o několik měsíců později, 16. března 1939, padly stejně do rukou okupační maďarské armády. V říjnu 1944 pak změnily majitele – od Maďarů je ukořistila Rudá armáda. Přesto, že v té době na Podkarpatské Rusi ještě působila československá vládní delegace a území bylo de iure nedílnou součástí ČSR, sovětské orgány si materiály ponechaly. Spolu s několika desítkami dalších „československých“ fondů nakonec skončily ve Státním archivu Zakarpatské oblasti v Užhorodu, pobočka v Berehovu, kde jsou uloženy dodnes. Využití těchto důležitých pramenů k našim dějinám tak není ani po více než sedmdesáti letech zcela běžné a bezproblémové.

Parlamentní volby v roce 1935
Jak bylo výše zmíněno, na jaře 1935 se o přízeň voličů na Podkarpatské Rusi ucházelo celkem dvanáct volebních seskupení. Po předchozích negativních zkušenostech naprostá většina místních politických stran spojila své síly s některou celorepublikovou stranou – tak měly šanci, že jejich hlasy nepropadnou díky vysokému volebnímu číslu a jejich kandidáti se dostanou do parlamentu na základě mezistranických politických dohod. Dne 19. května 1935 odevzdalo své hlasy ve 481 obcích užhorodského volebního kraje celkem 309 990 oprávněných voličů.3 Jednoznačným vítězem se jako již v letech 1924 a 1925 stala Komunistická strana Československa (KSČ), které zde připadl každý čtvrtý hlas (25,61 %). Daleko za ní následovali agrárníci, tedy Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, resp. Sdružení ruských zemědělců republikánské strany (19,6 %). Třetí byla volební koalice Autonomního zemědělského svaz (AZS),4 zaštítěného Hlinkovou slovenskou ľudovou stranou (14,85 %). Další pořadí bylo následující: spojené maďarské strany (11,05 %), Československá sociální demokracie (resp. Sociálně demokratická strana Podkarpatské Rusi)5 s Židovskou stranou (9,58 %), Ruská nacionálně-autonomistická strana, kterou podpořilo Kramářovo Národní sjednocení (9,34 %),6 Českoslovenští národní socialisté s Karpatoruskou stranou práce malorolníků a bezzemků a Ruskou národní jednotou (3,64 %),7 celostátní Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská (2,8 %), Československá strana lidová, kandidující společně s Vološinovou Křesťansko-lidovou stranou Podkarpatské Rusi (2,36 %),8 henleinovská Karpatoněmecká strana (0,49 %), Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR (0,38 %) a Hospodářská strana dlužníků všech stavů (0,29 %).9 Výsledky voleb byly jasnou porážkou dosavadní vládní koalice, když jejím stranám vyjádřilo podporu jen 38,36 % podkarpatoruských voličů. Do pražského Národního shromáždění bylo zvoleno devět poslanců a pět senátorů – v roce 1938 vítězné komunisty zastupovali Olexa Borkaňuk, 10 Vasil Fuščič11 a Vasil Popovič, 12 agrárníky Pavel Kossey, 13 Josef Zajíc14 a Edmund Bačinský, 15 autonomisty z AZS Andrej Bródy 16 a Julius Feldösi, 17 sjednocené maďarské strany Endre Korláth18 a Karoly Hokky, 19 sociální demokraty Julian Révay 20 a Josef Balla, 21 nacionalisty Štefan Fencik22 a Židovskou stranu, která se do sněmovny dostala s pomocí sociálních demokratů Chaim Kugel.23 Poslanecký mandát získali: Kossey, Ivan Lokota, Török (resp. po nich Borkaňuk a Fuščič), Bródy (I. skrutinium), Revay, Kugel, Pál Korláth, Fencik (II. skrutinium) a Zajíc (III. skrutinium). Senátory byli zvoleni: Hokky, Feldösi, Balla, Bačinský a Popovič.24 Druhým poslancem AZS, zvoleným však na východním Slovensku, se stal Ivan Pješčak, pozdější člen podkarpatoruské autonomní vlády. Obecní volby v květnu 1938 byly vypsány pouze v 59 obcích Podkarpatské Rusi.

Německá krajní pravice – Karpatoněmecká strana (Karpatendeutsche Partei)
Přestože německá menšina na Podkarpatské Rusi představovala pouze necelá dvě procenta místního obyvatelstva,25 byla její politické aktivizaci ve druhé polovině 30. let věnována, vzhledem k vývoji v českých zemích, československými úřady zvýšená pozornost. Nacionalistická Karpatoněmecká strana (Karpatendeutsche Partei, KdP) vznikla již v červenci 1928 a navazovala na dřívější Karpatoněmecké národní společenství (Karpatendeutsche Volksgemeinschaft) existující od roku 1927. Do voleb v roce 1935 šla společně s henleinovskou Sudetoněmeckou stranou (SdP) a s její podporou získala zastoupení v poslanecké sněmovně. Poslancem byl zvolen zakladatel a vůdce Německého kulturního spolku (Deutscher Kulturverein) na Slovensku Ing. Franz Karmasin,26 který také do té doby stál v čele KdP, a senátorem Sigmund Keil. Strana se po parlamentních volbách de facto změnila v zemskou organizaci henleinovy strany pro Slovensko a Podkarpatskou Rus. Zdá se, že podkarpatoruští Němci byli zpočátku poněkud mimo centrum zájmu KdP. Před volbami na jaře 1935 mezi nimi agitoval nakonec neúspěšný kandidát na senátora Richard Karsten.27 Samotné parlamentní volby dopadly v rámci německé menšiny méně průkazně než např. v českých zemích. KdP získala celkem 1 533 hlasů, což představovalo 0,5 % hlasů odevzdaných na Podkarpatsku.28 Zvítězili sice nad svými rivaly z německé sociální demokracie (1 175 hlasů a 0,38 %), avšak uvážíme-li celkový podíl Němců na populaci země, znamená to, že zhruba polovina z nich s největší pravděpodobností volila KSČ. Např. v obci Německá Mokrá však KdP získala celkem 30,77 % hlasů, což představovalo její druhý nejlepší výsledek v obcích užhorodského volebního kraje.29

V té době však neměla KdP v zemi žádnou místní organizaci. Teprve v listopadu 1935 sem byl jako Karmasinův emisar vyslán Kurt Melzer,30 německý vysokoškolák z Bratislavy. Po jeho návštěvě byla založena první místní organizace strany právě v obci Německá Mokrá v okrese Ťačovo, která se pak stala baštou henleinovců na Podkarpatsku. V létě 1936 na jeho propagační cestu navázali další němečtí studenti ze Slovenska, vyslaní sem pod hlavičkou Německého kulturního spolku, který spolu s Německým turnerským spolkem (Deutscher Turnverein) KdP prorůstal a ve vhodných chvílích suploval její činnost. V té době byla zřejmě také ustavena okresní organizace KdP v Ťačově, v jejímž čele stál Ludwig Holzberger z Německé Mokré. Již v červnu 1936 si Prezidium Zemského úřadu v Užhorodu poprvé vyžádalo od svých podřízených složek zmapování činnosti KdP v obvodu své působnosti.31 Podle hlášení okresních úřadů bylo ustavení místních organizací chystáno v Usťčorné, kde měl předsedat lesní dělník Thomas Schleier,32 ve Svalavě a především v Mukačevu a jeho okolí. Stoupenci KdP překvapivě nevyvíjeli až do Vídeňské arbitráže téměř žádnou organizační činnost v samotném Užhorodu.33 Podobná byla situace i v Berehovu, kde tamní nepočetná německá menšina zřejmě podporovala Maďarskou sjednocenou stranu.34 „Hlavním městem“ hnutí se tak stalo Mukačevo, kde byl během roku 1936 zřízen zemský (resp. krajský) sekretariát KdP pro Podkarpatskou Rus, který sídlil na Komenského ulici č. 3. Jeho tajemníkem se stal Karmasinův spolupracovník Ing. Karl Biehal,35 jehož později (zřejmě počátkem roku 1938) vystřídal Heinrich Drkosch36 a v létě 1938 Hans Berger.37 Dalšími vlivnými mukačevskými straníky byli okresní soudce JUDr. Wilhelm Strach, profesor německého nižšího reálného gymnázia Dr. Brandl, ředitel německé měšťanky Hans Thomas, stavitel Ferdinand Boleslawski a další.

Jistou počáteční nevšímavost způsobenou zanedbatelným počtem voličských hlasů vystřídal v letech 1937–1938 okázalý zájem špiček SdP. Šířit Henleinovy myšlenky mezi těmi, kteří již dvě staletí drželi pochodeň německé kultury a civilizace obklopeni pologramotným slovanským obyvatelstvem v této zaostalé zemi, se stalo do jisté míry módní záležitostí sudetoněmeckých politiků z českých zemí: např. v lednu 1937 promluvili v Usťčorné poslanci Rudolf Gross a Franz Nemetz, v únoru 1938 tamtéž poslanec Richard Knoore, v červnu 1938 v Mukačevu poslanec Josef Illing a další. Sám Franz Karmasin jezdil na Podkarpatskou Rus velmi často a na rozhodující místa v zemském vedení strany dosazoval své blízké spolupracovníky, navíc krajany a osobní přátele.V březnu 1937 byly také na Podkarpatskou Rus uvedeny henleinovské odbory.

První organizační jednotka Deutsche Arbeitergewerke (DAG) vznikla opět v Německé Mokré.38 V nedaleké Usťčorné měl být pro změnu ve stejném roce pořádán první podkarpatský prvomájový průvod KdP, který však československé úřady zakázaly.39 Československé bezpečnostní složky na Rachovsku také v létě 1937 znepokojil odjezd několika desítek německých dělníků na práci do Německa. Podle zpravodajských informací tam totiž měli procházet vojenským výcvikem. Byť se tuto zprávu nepodařilo prokázat, bylo zřejmé, že se z Třetí říše vracejí minimálně ideologicky zocelení v duchu nacistické propagandy. To se projevilo např. na vánoce 1937, kdy většina z nich  přijela na svátky domů a v dosud výrazně religiózních obcích vystoupila s otevřenou kritikou katolické církve.40 Na rozdíl od východu země (okresy Ťačovo a Rachov), kde měla KdP mezi místními Němci již od počátku výraznou podporu, si však v německých obcích v okolí Mukačeva (Paušín, Vyšní Koropec, Palanok, Barbovo, Lalovo, Žofie, Berezinka, Německá Kučová a částečně i Kuštanovice a Hrabovo)41 až na výjimky zachovaly pozice až do roku 1938 levicové (německá sociální demokracie a KSČ) a občanské strany.42 Zvlášť výraznou podporu měli komunisté např. v obci Palanok – v roce 1937 se zde KdP pokusila uspořádat schůzi, která však byla stoupenci KSČ zcela rozbita.43 Obsazení Rakouska a jeho připojení k Německu znamenalo zásadní obrat v politice německých stran ochotných spolupracovat s pražskou vládou. Ještě do konce března 1938 svoji činnost dobrovolně ukončily dvě německé parlamentní a vládní strany: Svaz německých zemědělců a Německá křesťansko-sociální strana. Spolu s německými živnostníky následně převedly svoje členstvo do Henleinovy SdP. Z vlády vystoupili i němečtí sociální demokraté, což znamenalo definitivní konec německého politického neoaktivismu. Mezi sudetskými a karpatskými Němci vrcholila snaha soustředit ve svých řadách všechny československé občany německé národnosti. Anšlus měl i na Němce na východě republiky výrazný dopad.

Nadšení vzbudil především mezi mladými. Nejradikálnější byli zřejmě opět v Německé Mokré – v noci z 24. na 25. března 1938 pomaloval neznámý pachatel místní židovské obchody antisemitskými nápisy a hákovými kříži. Krátce na to uprchl tajně do Německa místní Ortsleiter Ludwig Holzberger, takže přestože četnictvo případ nakonec odložilo jako nevyřešený, bylo všem jasné, odkud vítr vane. Agenda místní skupiny byla předána Rudolfu  Hofferovi, později se místním vedoucím stal hostinský Stephan Cauner.Dne 30. dubna 1938 se KdP veřejně přihlásila k nacionálnímu socialismu. V té době měla celkem čtyři oblastní (krajské) organizace: Bratislava, Kremnica – Nitrianské Pravno, Kežmarok a Podkarpatská Rus.44 Jako na západě republiky SdP, vyhlásila také KdP po karlovarském sjezdu strany cíl „sjednotit“ všechny Němce v zemi do 15. května 1938. Po tomto datu již pro případné váhavce mělo „být pozdě“. Výzva blízká ultimátu účinkovala i zde podobně – ke Karmasinovi přeběhla celá řada dosud pevných stoupenců německé sociální demokracie a KSČ. Přestupovali i němečtí členové maďarských frakcí stran stojících mimo Maďarskou sjednocenou stranu (agrárníci, odštěpenecká frakce křesťanských sociálů). 

V červenci 1938 se ve Vratislavi konaly turnerské slavnosti, kterých se zúčastnilo několik desítek tisíc členů turnerského svazu z Československa. Mezi nimi bylo také 38 podkarpatských turnerů. Jako organizátor zájezdu vystupoval učitel Hans Thomas, a to z pozice předsedy mukačevského Německého kulturního spolku. Ten také účastníkům větší část cesty a pobyt dotoval. Sami dopláceli mezi 120 až 180 Kč, některým byla cesta hrazena zcela. KdP se v přípravě akce formálně neangažovala, avšak bylo zřejmé, že k cestě byli vybráni jen její prověření stoupenci nebo jejich rodinní příslušníci. Zemský úřad v Užhorodu, kam byla podána žádost o hromadný cestovní pas, se však oklamat nenechal a nařídil příslušným četnickým a policejním orgánům prověřit státní spolehlivost všech účastníků. Jen u poloviny, tedy u devatenácti, nebyly zjištěny žádné závady. Na vyšších místech se však nakonec vzhledem k probíhajícím jednáním mezi československou vládou a SdP rozhodlo, že turnerských slavností se mohou zúčastnit všichni zájemci. Do Vratislavi tak nakonec pod vedením Hanse Morgenthala,45 zámečníka z Chustu, odjela výprava v původním složení.46 Dne 16. září 1938 byla československou vládou rozpuštěna Sudetoněmecká strana a toto opatření se týkalo i její slovensko-podkarpatoruské odnože. Někteří její funkcionáři byli následně úřady internováni (např. stavitel Ferdinand Boleslawski a Hans Hosch z Mukačeva), jiní pak uprchli do Polska anebo se skrývali v lesích.47 Po vyhlášení autonomie Karmasinova strana obnovila pod názvem „Deutsche Partei“ (jako autonomní složka NSDAP ve druhé československé republice) svoji činnost. Jejím představitelem se na Podkarpatské Rusi stal Anton Ernst Oldofredi.48 

Maďarská pravice – Sjednocená maďarská strana (Egyesült Magyar Párt)49
Sjednocená maďarská strana (Egyesült Magyar Párt) v Československu vznikla po sjezdu v Nových Zámcích 21. června 1936 spojením Krajinské křesťansko-socialistické strany v ČSR (Országos Keresztényszocialista Párt) a Maďarské národní strany (Magyar nemzeti párt). V jejím čele stáli poslanci János Esterházy a Andor Jaross. Fúze stran byla důsledkem výsledků parlamentních voleb v květnu 1935. Koalice obou maďarských stran50 získala sice osm z dvanácti „maďarských“ poslaneckých mandátů a zhruba polovinu hlasů voličů maďarské menšiny, avšak to bylo (ve srovnání s výsledky Henleinovy SdP) považováno za nedostačující.51 Na Podkarpatské Rusi byla EMP reprezentována poslancem Dr. Endre Korláthem a senátorem Dr. Károlym Hokky. Zemským tajemníkem byl Károly Köszöru z Užhorodu. Jejím oficiálním požadavkem v té době byla autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi a dosažení maďarské národní samosprávy v rámci ČSR.52 Mimo řady „sjednocených“ Maďarů působili i na Podkarpatsku (byť formálně začlenění do celorepublikových československých stran) také maďarští sociální demokraté,53 agrárníci54 a nezanedbatelné procento maďarské menšiny podporovalo i KSČ.55 EMP však byla čtvrtou nejsilnější stranou v regionu a politickou reprezentantkou velké většiny maďarských občanů. Mezi sudetskými a karpatskými Němci vrcholila na jaře 1938 snaha soustředit ve svých řadách všechny československé občany německé národnosti (srov. výše) a tento vývoj byl inspirativní i pro československé Maďary, kteří konec konců s SdP  velmi úzce spolupracovali na půdě parlamentu i mimo něj.56 To se také projevilo v aféře, kterou se československé orgány na Podkarpatské Rusi v jarních měsících roku 1938 velmi intenzivně zabývaly. Jak již bylo výše zmíněno, vydala KdP výzvu k sjednocení všech Němců ve východní části ČSR. Dne  27. dubna 1938 informovalo užhorodské policejní ředitelství prezidium Zemského úřadu o tom, že tajemníkem EMP Köszörem je distribuován nepovolený leták „Magyar Testvérem!“,  vyzývající po vzoru henleinovců ke vstupu do EMP nejpozději do 15. května 1938. Kromě toho, že tiskovina neprošla úředním schvalovacím řízením a cenzurou,57 byl také na pováženou způsob její distribuce. Kolportéři EMP ji doručovali podle jmenných seznamů v obálce a předávali ji proti podpisu. Pokud ji adresát odmítl přijmout, poznamenali to do seznamu. V Užhorodu byla takto doručena nejen místním Maďarům, ale i některým Rusínům a Židům. Následujícího dne byla distribuce podobným způsobem zjištěna i v Berehovu, kde ji zajišťoval tamní „silný muž“ EMP advokát JUDr. Stefan Bodáki. Ve městě, v němž ještě před třemi lety získala KSČ 39,01 % hlasů, zjistily československé bezpečnostní složky během jediného dne vstup pěti desítek nových členů do EMP. Velitel tamní četnické stanice vrchní strážmistr Syrovátka v obsáhlé zprávě uvedl, že tajně vstupují i státní zaměstnanci, kteří byli až dosud členy republikánské strany. Při domovní prohlídce na sekretariátu EMP bylo zjištěno, že jsou vedeni pod číslem nebo krycím označením. V následujících dnech byla kolportáž letáků hlášena z více míst v jihozápadní části Podkarpatské Rusi.

Užhorodské policejní ředitelství vyšetřilo, že letáky byly vytištěny v Mukačevu v nákladu čtyři tisíce kusů – pro Užhorod byla určena polovina, pro Berehovo a Sevluš, kde měl distribuci na starosti senátor Hokky, po čtvrtině. Proti zastrašování ze strany EMP protestovali sami někteří Maďaři a jejich jménem pak vystoupil berehovský sociálně demokratický senátor Josef Balla. Agitace však neustávala ani v týdnech po obecních volbách (ty proběhly jen zhruba v jedné osmině podkarpatských obcí ve dnech 22., 29. května a 12. června 1938) – 19. června zakázal čs. okresní úřad tábor lidu pořádaný EMP v Berehovu. O týden později, 26. června 1938, však ve velkém sále hotelu Hvězda v Mukačevu proběhl zemský kongres strany. Spíše trpce v kontextu pozdějšího vývoje působí varování velitelství 12. divize z 30. července, že Maďaři se spolu s SdP, resp. KdP, budou na podzim snažit zorganizovat větší demonstrace a vyvolat tak nepokoje, které by daly „cizí mocnosti“ důvod zde zasáhnout.58 Poslední akcí představitelů EMP na Podkarpatské Rusi byla dne 5. října 1938 žádost poslance Korlátha a senátora Hokkyho, kteří v té době dleli v pohraničním Berehovu, s níž se obrátili na československou, britskou, francouzskou, italskou, německou, polskou a maďarskou vládu. Žádali (ještě v duchu staré taktiky) „naplnění mírových smluv“ a poskytnutí autonomie celé Podkarpatské Rusi. Se stejným požadavkem se pak obrátili přímo na předsedu vlády armádního generála Jana Syrového, který po abdikaci prezidenta Edvarda Beneše stál de facto v čele státu.59 První autonomní vláda Podkarpatské Rusi byla Syrovým jmenována 11. října 1938. O tři týdny později, 2. listopadu, došlo k první Vídeňské arbitráži. Na jejím základě byla Maďarsku postoupena mj. jiho západní část Podkarpatské Rusi, kterou do 9. listopadu 1938 obsadila maďarská armáda. Na přelomu října a listopadu zanikly také mandáty většiny poslanců a senátorů EMP (s výjimkou Jánose Esterházyho). Strana zastavila v československé části Podkarpatské Rusi činnost koncem října a v pozdějším maďarském záboru byla úředně rozpuštěna nedlouho po Vídeňské arbitráži 28. listopadu 1938.60 

Ukrajinská krajní pravice – Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a Ukrajinská nacionální zemědělsko-dělnická strana v ČSR
Organizace ukrajinských nacionalistů vznikla v roce 1929 ve Vídni. Významná část jejích vrcholných představitelů však v té době žila a působila v Československu. Tady OUN působila především mezi národně uvědomělou ukrajinskou inteligencí v českých zemích.61 Zatímco v prvních pěti letech československé úřady činnost ukrajinské exilové extrémní pravice spíše jen monitorovaly, došlo v roce 1934 k obratu, jehož bezprostředním impulzem byl atentát na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého, zorganizovaný OUN.62 Svůj důvod však také sehrálo stále větší sepětí organizace s nacionálně socialistickým režimem vládnoucím v Německu. V Praze, Poděbradech, ale i v dalších městech byli zadrženi funkcionáři OUN a následně došlo k jejich vyhoštění z republiky.63 Své stoupence však hnutí samozřejmě mělo také na Podkarpatské Rusi v řadách československých občanů. Jestliže v českých zemích se činnost ukrajinských nacionalistů podařilo alespoň částečně dostat pod kontrolu československé policie, na východě se síť OUN zřejmě nikdy důsledně rozplést nepodařilo.

Za jednoho ze zakladatelů a hlavního emisara OUN na Podkarpatsku byl považován Nikolaj Vajda, učitel na menšinové škole v převážně maďarské pohraniční obci Výlok v berehovském okrese. Jeho jméno je také spojováno s pozdějšími politickými aktivitami ukrajinského politického fašismu (srov. níže). Podle některých zjištění československých úřadů nebyly v té době buňky OUN na Podkarpatské Rusi formálně podřízeny pražskému vedení.64 Jejich členstvo se zde rekrutovalo především z mladších členů ukrajinského kulturního spolku Prosvita. „Důvěrnou cestou“ bylo zjištěno, že mezi nimi jsou i členové vojenského křídla OUN – Ukrajinské vojenské organizace.65 Za pokus o legalizaci politických struktur OUN na Podkarpatské Rusi byla československými úřady považována aktivita učitele Vajdy, který na jaře 1935 založil Ukrajinskou nacionalistickou organizaci. Ta však byla zcela otevřeně fašistická a sám její zakladatel uznal, že není s to oslovit širší okruh voličů. Spojil své síly s bývalou učitelkou a poměrně známou spisovatelkou Irenou Nevickou, která se významně exponovala v ukrajinském národním hnutí a založili Ukrajinskou rolnickou (seljanskou) stranu. 66 Dne 29. dubna 1935 uspořádala strana sjezd ve Velkém Bočkově, na němž se vedle Nevické dostal do vedení ještě JUDr. Semen Juskiv, advokát z Rachova, a MUDr. Charity Kononenková. Zakrátko se k nim přidal také bývalý senátor za Komunistickou stranu Československa Ivan Bodnár, 67 který se stal předsedou strany. Ve funkci byl potvrzen také na stranickém sjezdu, konaném v Chustu 11. července 1937, kdy byl název organizace oficiálně změněn na Ukrajinskou nacionálně rolnicko-dělnickou (seljansko-robotnickou) stranu v ČSR se sídlem v Užhorodu. Tam také vycházel stranický tiskový orgán Narodnaja Syla, vydávaný Nevickou. Strana byla československými úřady sledována až do podzimu 1938. Ani mezi ukrajinsky orientovanými podkarpatoruskými občany však nezískala masovou podporu a její představitelé nebyli pověřeni ani žádnou významnou funkcí v orgánech autonomní Karpatské Ukrajiny.68  

Česká krajní pravice – Národní obec fašistická (NOF)
Fašisté tvořili na Podkarpatské Rusi v rámci českého politického života jen marginální skupinu. V zemi existovala de facto jen jedna jednota Gajdovy Národní obce fašistické, a to v Užhorodě. Její vedení však sídlilo v tehdy samostatné obci Radvanka u Užhorodu,69 kde měla strana silné zastoupení. Zemským vedoucím NOF na Podkarpatské Rusi byl užhorodský krejčí Antonín Drahoš. Náčelníkem jednoty byl elektromontér Jiří Archy, jeho zástupcem Josef Král a jednatelem truhlář Matěj Špunda, všichni z Radvanky. K založení jednoty došlo teprve 18. ledna 1936.70 Zároveň byl v Petöffiho ulici číslo 583 otevřen stranický sekretariát, který však musel v říjnu 1937 z finančních důvodů ukončit svoji činnost. Počet členů v Radvance kolísal mezi 35–40, v samotném Užhorodu však údajně za jeden rok činnosti vzrostl z 60 na 110. Po národnostní stránce se jednalo především o Čechy, ale i o Rusíny. Strana měla své důvěrníky i ve Velkém Bočkově a v Rachovu. Policie začala činnost fašistů sledovat pravděpodobně počátkem roku 1937 v souvislosti s pokusem pražského ústředí NOF organizačně proniknout mezi neslovanské obyvatelstvo republiky. Především na jižním Slovensku v té době vznikaly jednoty Árijské fronty (AF), do nichž mohli vstupovat maďarští a případně také němečtí stoupenci fašismu.71 Kontrolou pošty Antonína Drahoše bylo totiž mimo jiné zjištěno, že z Prahy dostal zásilku nevyplněných legitimací AF. Výsledky propagačního působení na „neslovanské árijce“ nejsou zcela zřejmé – zpráva Presidia Policejního ředitelství v Užhorodu konstatuje, že „AF je tam, kde není NOF“, bez konkrétního údaje, kde se tedy AF vlastně podařilo ustanovit.72 Na tomto místě je třeba zmínit, že zemské vedení NOF na Podkarpatské Rusi stálo v opozici proti „vůdci“ NOF – generálu ruských legií Radolu Gajdovi. Ideově mělo blíž ke kryptonacistické Národní straně radikální73 a uvažovalo o přechodu do jejích řad. Tento záměr zmařil pravděpodobně zásah policejních složek, které počátkem prosince 1937 zatkly jednatele Matěje Špundu a další významné členy jednoty Františka Kalandru a Jana Viklického. Kalandra byl úředníkem u Katastrálního úřadu měřičského v Užhorodu a Viklický dokonce učitelem na tamní české měšťanské škole. Právě Viklický měl být hlavním propagátorem antisemitismu mezi svými spolustraníky. Důvodem k zákroku bylo vylepení několika kusů ručně psaného letáku „Mým národům“, který vulgárním a primitivním způsobem ostouzel prezidenta republiky Edvarda Beneše, na veřejných místech Užhorodu. Trest přišel poměrně rychle – již 27. ledna 1938 odsoudil Krajský soud trestní v Užhorodu Špundu a Kalandru74 ke 14 měsícům odnětí svobody nepodmíněně. Viklický byl uznán duševně nepříčetným. Přestože se již 18. dubna téhož roku pro oba odsouzené brána věznice v důsledku amnestie otevřela, znamenala aféra zásadní omezení dalších fašistických aktivit na Podkarpatské Rusi.75 Oficiálně byla činnost NOF v zemi zastavena koncem října 1938.

Krajní levice – Komunistická strana Československa (KSČ)
V březnu 1920 vznikla Mezinárodní socialistická strana Podkarpatské Rusi, která se na slučovacím sjezdu na přelomu října a listopadu 1921 začlenila do nově vzniklé Komunistické strany Československa (KSČ). Komunisté měli po celou meziválečnou dobu v zemi zcela mimořádnou podporu – v prvních zde uspořádaných parlamentních volbách v roce 1924 dostali 39,4 % hlasů.76 O rok později, v listopadu 1925, to bylo 31,23 %.77 Po bolševizaci strany o čtyři roky později jejich vliv mírně poklesl a v roce 1935 získali 25,61 % hlasů. Stranu podporovali především příslušníci národnostních menšin – tradičně velmi silná byla v maďarských okresech. Ve vztahu k ústředí tvořila Podkarpatská Rus jeden ze stranických krajů. Až do let 1935–193678 patřila KSČ co se týče vztahu k československému státu k jednoznačně negativistickým politickým seskupením. Ještě počátkem 30. let označovala ČSR jako žalář národů. Příslušnost Podkarpatské Rusi k republice pak hodnotila jako imperialistickou expanzi české buržoazie, mající za úkol vraždit, loupit, ožebračovat a vykořisťovat místní proletariát.79 Přes obrat, k němuž došlo v polovině 30. let, však československé úřady věnovaly činnosti KSČ na Podkarpatsku i nadále značnou pozornost. V roce 1938 však šlo již více méně o pouhé monitorování jejích aktivit. Můžeme-li soudit z dochovaných materiálů, jednalo se v tomto období v zásadě jen o dvě větší akce, a sice o oslavy 1. Máje, které se zde konaly za účasti dalších politických stran ve znamení obrany celistvosti a nezávislosti republiky. Zatímco v českých zemích uspořádaly společné průvody s KSČ převážně socialistické strany, např. v Berehovu pochodovali městem společně komunisté, socialisté, sociální demokraté a agrárníci všech tří národností. Manifestace byla do jisté míry výsledkem odporu vůči totalitarizujícím metodám EMP (srov. výše). Další významnou akcí byla účast několika desítek užhorodských komunistů pod vedením poslance Olexy Borkaňuka na „Dni strany“, konaném 31. července 1938 v Košicích. Několikatisícového shromáždění se zúčastnily špičky strany včetně Klementa Gottwalda, řady komunistických členů parlamentu, ale také např. spisovatelé Marie Pujmanová a Laco Novomeský. Krajský výbor KSČ v Užhorodu připravoval také účast několika desítek delegátů (ale i např. dělnické hudby z Radvanky u Užhorodu) na Lidových dnech mládeže,80 které se měly konat v Praze ve dnech 16.–18. září 1938. Vzhledem k tomu, že většina účastníků patřila k sociálně slabším vrstvám, vyjednával poslanec Borkaňuk pro své lidi úhradu nákladů ve výši zhruba 190 Kč na osobu z fondů ústředí strany. Tuto událost však překryl, alespoň z pohledu státní správy, další aktuální vnitropolitický vývoj. 

V době mimořádných bezpečnostních opatření na obranu státu se znovu objevila obava některých státních úředníků před případným zneužitím situace stoupenci krajní levice – dne 22. září 1938 vyslovil okresní hejtman ve Volovém varování před případným pokusem o bolševický převrat, k němuž by mohlo dojít v souvislosti s odvoláním hlavních sil bezpečnostních složek k ostraze hranic. Zemský úřad následně 27. září vyzval podřízené okresní a policejní úřady k podání situačních zpráv o chování komunistů v jednotlivých okresech. Všechna příchozí hlášení však byla zcela negativní – z Berehova sdělovali, že komunisté jsou jako nejdůslednější bojovníci proti EMP používáni v pozicích důvěrníků československých úřadů, užhorodský policejní ředitel pak dokonce napsal: „Nebylo však pozorováno, že by strana sledovala oslabení bezpečnostních úřadů za tím účelem, aby toho využila k účelům podvratným a snad i provedení převratu. Naopak, strana dosud stála loyálně za všemi opatřeními vlády.“81 

V den vyhlášení podkarpatoruské autonomie, 8. října 1938, se v Užhorodu sešlo také krajské vedení KSČ. Schůzky se zúčastnili poslanci Borkaňuk (ten zároveň jako krajský tajemník strany) a Fuščič, senátor Popovič a členové krajského výboru Herman Varga-Weis-Fejér, Demeter Popovič, Jozef Roman, Juraj Hadžega, Ivan Lednej, Mikola Klimpoťuk, Jiří Danče, Jiří Baráte, Anna Turjanicová, Ivan Kedulič, Ivan Lokota, Nikola Herič, Petr Varga a jistý Bečeke. Poté, co Borkaňuk seznámil přítomné s vývojem situace, jednalo vedení o dalším postupu. Bylo rozhodnuto vyslat Olexu Borkaňuka navázat kontakt s Karpatoruskou národní radou a přislíbit podporu a všestrannou pomoc KSČ autonomní vládě, pokud se bude deklarovat jako demokratická a stojící na bázi Československé republiky. Dále zahájit mezi obyvatelstvem Podkarpatské Rusi agitaci proti územním nárokům Polska a Maďarska a konečně celý krajský stranický aparát dát do služeb autonomní vlády. Podle těchto pokynů měly v následujících dnech pracovat všechny okresní výbory KSČ v zemi. Tyto směrnice do značné míry neodrážely reálnou politickou situaci a jsou projevem jisté dezorientace, k níž mezi podkarpatoruskými komunisty došlo těsně po mnichovské kapitulaci. Zákaz činnosti KSČ na Slovensku, vydaný následujícího dne po užhorodské schůzce a podobný zákaz v českých zemích o několik dní později, je uvedly zpět do reality. Ve zprávě Státního policejního úřadu v Mukačevu ze 17. října 1938 se již uvádí, že krajské vedení vydalo stranickým složkám příkaz připravit se na přechod do ilegality, a to nejpozději do 18. října. Po zastavení činnosti strany měli její členové přestupovat do Prosvity, k sociálním demokratům, národním socialistům a do dalších demokratických organizací. Všichni straníci měli nadále bojovat proti připojení země k Maďarsku nebo k Polsku, udržovat pořádek a disciplínu a zabránit provokacím. Činnost KSČ na Podkarpatské Rusi byla (jako poslední v republice) úředně zastavena 24. října 1938. Zákaz činnosti ostatních politických stran následoval během několika dní…82

Rusínské autonomistické strany
Vzhledem k rozsáhlé pozornosti, kterou československé úřady věnovaly výše uvedeným českým a ukrajinským fašistickým uskupením, které však svým rozsahem byly spíše diskusními kluby než politickými stranami, lze předpokládat, že podobně monitorovaly činnost také dalších (byť třeba bezvýznamných) politických subjektů v zemi. Dělo se tak ovšem zřejmě na úrovni místních četnických stanic, resp. policejních úřadoven. Dochované materiály Zemského úřadu v Užhorodu pak v podstatě přinášejí zprávy jen o dalších dvou politických (parlamentních) subjektech, představujících hlavní proud rusínského autonomního hnutí – jde o Autonomní zemědělský svaz a Ruskou nacionálně-autonomní stranu.83 Autonomní zemědělský svaz, založený velkostatkářem Ivanem Kurtjakem a od roku 1933 vedený poslancem Andrejem Brodym, vznikl v roce 1924 jako reakce na sjednocení podkarpatoruského agrárního hnutí s Československou agrární stranou. Ve 30. letech byl AZS hlavním mluvčím autonomistické opozice a v roce 1935 kandidoval spolu s Hlinkovou slovenskou ľudovou stranou. Svoji činnost radikalizoval postupně od léta 1937 v souvislosti s přijetím zákona č. 172/1937 Sb. „o dočasné úpravě práv guvernéra Podkarpatské Rusi“, kterým bylo zahájeno postupné zavádění autonomie. AZS jej odmítl jako nedostatečný, mající podkarpatoruské občany oklamat. Brody od podzimu 1937 velmi intenzivně objížděl zemi a agitoval. Ve veřejných projevech se dopouštěl protičeských výroků („Češi si za těch dvacet let snad již nakradli dost...“ apod.),84 protestoval proti přicházejícím emigrantům z polské Haliče, které označil za osnovatele „ukrajinských hakenkreuzlerských rejdů“ a žádal okamžité zavedení plné autonomie („naplnění mírových smluv z roku 1919“). V létě 1938 se dokonce mládežnická organizace AZS obrátila na lorda Rumcimana s žádostí, aby  československé vládě její mezinárodní závazky vůči Podkarpatské Rusi „připomněl“.85 Brody byl léta instruován a financován z Budapešti a jeho snaha ve skutečnosti směřovala k znovupřipojení země k Maďarsku. Zdá se však, že krajně nacionalistická rusínská rétorika československé úřady do značné míry oklamala: dne 11. října 1938 se stal prvním premiérem podkarpatoruské autonomní vlády. Nezůstal jím však dlouho – po dvou týdnech, 26. října 1938, byl odhalen jako maďarský agent, sesazen a zatčen. 

Druhou nacionalistickou stranou, v roce 1938 již úzce spolupracující s AZS, byla Ruská nacionálně-autonomní strana,86 která vznikla v Mukačevu nedlouho před jarními volbami v roce 1935. Vedl ji PhDr. et ThDr. Štefan Fencik. Ten byl zvolen poslancem s podporou Kramářova Národního sjednocení. Dne 3. listopadu 1937 však z jeho parlamentního klubu vystoupil a spojil se s krajně pravicovou českou opozicí poslanců Národní ligy, kteří Národní sjednocení opustili již dříve. Také on byl, stejně jako Brody, podporován z ciziny – peníze dostával pro změnu z Polska. Vzhledem k sladění názoru polské a maďarské zahraniční politiky v otázce Podkarpatské Rusi se postupně přeorientoval na spolupráci s AZS a Budapeští. To mu vyneslo místo v první podkarpatoruské autonomní vládě. (Původně byl dokonce nominován na jejího předsedu. Nestal se jím v důsledku odporu armádního generála Jana Syrového.)  Spolu s Brodym měl být také zatčen, avšak podařilo se mu uprchnout do Maďarska, kde v následujících měsících organizoval protičeskoslovenské teroristické bojůvky. Československé úřady v letech 1937–1938 radikalizující se činnost Fencikovy a Bródyho strany spíše jenom monitorovaly a zřejmě proti ní nijak výrazně nezasahovaly. I to může být jeden z důvodů, proč byly jejich těsné vazby na nepřátelskou cizinu odhaleny tak pozdě a s největší pravděpodobností dokonce až na základě upozornění nacistických tajných služeb. Zprávy o dalších politických stranách, majících na Podkarpatské Rusi před Vídeňskou arbitráží nějaký význam, jsou v dochovaných spisech Prezidia Zemského úřadu v Užhorodu zastoupeny jednotlivinami. Ve všech případech jde o seskupení která byla nějakým způsobem propojena s celorepublikovými českými stranami a která byla tedy zřejmě považována za loajální k československému státu.87 Podzim 1938 a konec politických stran na Podkarpatské Rusi Politická situace se od počátku roku 1938 vyvíjela pro československou vládu negativně také v nejvýchodnější části republiky. Velmi aktivně vystupovaly především obě autonomistické strany – Autonomní zemědělský svaz Andreje Brodyho a Ruská acionálně-autonomistická strana Štefana Fencika. Jejich sblížení s místními představiteli vládních stran, především agrární a sociálně demokratické,88 menší radikalismus ve srovnání se sudetoněmeckými, maďarskými a slovenskými politiky a jednání probíhající s předsedou vlády Milanem Hodžou však mohly vyvolávat klamný dojem, že se podkarpatoruská politická scéna pohybuje stále ještě na bázi československého státu. To do jisté míry mohlo vést k tomu, že veškerá pozornost československých správních úřadů byla upřena na činnost politických stran více či méně otevřeně deklarujících svůj negativní vztah k republice a hledajících oporu v nepřátelském zahraničí – tedy především KdP, EMP a radikálně-fašistickým ukrajinským a českým skupinám.89 Z jisté setrvačnosti byla velmi podrobně sledována i činnost KSČ, byť v roce 1938 se komunisté (snad jen vedle stoupenců Židovské strany) stali jediným významným místním politickým proudem stojícím (byť ze zcela utilitárních důvodů) bezvýhradně na pozicích obrany celistvosti republiky.

Můžeme-li pak vyvozovat jisté hypotézy z dochovaného spisového materiálu Zemského úřadu v Užhorodě z tohoto období, výše zmíněná vnitřní radikalizace autonomistických parlamentních stran v průběhu roku 1938 a sblížení postojů místních představitelů vládních stran (Bačinský, Révay) s autonomisty, spojená s jejich odklonem od českých politických partnerů, nebyla československými úřady zřejmě patřičně podchycena a především vyhodnocena. Neúspěch jednání s československou vládou počátkem září 1938 vedl k dalšímu sbližování dosud roztříštěných podkarpatoruských politických stran rusínské i ukrajinské orientace, do jejichž čela se stále více dostávali představitelé AZS. Ve druhé polovině září, krátce před vyhlášením mobilizace, vydalo předsednictvo AZS rezoluci (dodanou do Užhorodu z Budapešti) otevřeně požadující právo na sebeurčení země.90

Následné vyhlášení mobilizace 23. září 1938 znamenalo paradoxně jisté uklidnění situace. Až na několik zanedbatelných  incidentů nastupovali záložníci všech národností spořádaně a včas.91 V řadě obcí, především na západě země, odjížděli rusínští vojáci ke svým útvarům ještě před vylepením mobilizačních vyhlášek. V Mukačevu a na jiných místech proběhly demonstrace na podporu obrany státu. Mobilizace byla provedena v podstatě do poledne 25. září 1938, kdy z Rachova odjel poslední transport záložníků z odloučených horských osad a samot, což byl výsledek srovnatelný s průběhem mobilizace v národnostně českých okresech na západě ČSR. Až do přijetí kapitulace byla v zásadě umrtvena činnost politických stran. V zemi byl ostatně vyhlášen zákaz politických shromáždění, zákaz vycházení po jedenácté hodině večer, zavedena cenzura tisku, poštovních zásilek, telegramů a odposlech telefonní sítě. Obyvatelstvo navíc muselo odevzdat rozhlasové přijímače. Nejvyšší moc vykonávala v podstatě armáda a činnost civilních složek jí do značné míry podléhala.92

Po přijetí kapitulace nabral vývoj na Podkarpatské Rusi rychlé obrátky. Již 4. října 1938 byl jmenován JUDr. Ivan Parkányi, dlouholetý zaměstnanec prezidentské kanceláře, ministrem československé vlády bez portfeje pro záležitosti Podkarpatské Rusi. Zvláště po vyhlášení slovenské autonomie však bylo zřejmé, že jde o provizorní řešení (s nímž navíc nebyl spokojený nikdo z podkarpatoruských politiků). Dne 7. října 1938 byla v Užhorodu vytvořena ze zástupců hlavních politických seskupení (s výjimkou KSČ, Maďarů a Čechů) Karpatoruská rada, jejíž delegace odjela následujícího dne k jednání do Prahy. Stejného dne rezignoval guvernér Podkarpatské Rusi Konstantin Hrabar a historicky posledním guvernérem se stal ministr Ivan Parkányi.93 Výsledkem jednání byl souhlas pražské vlády s vyhlášením autonomie a 11. října 1938 byla jmenována první podkarpatoruská autonomní vláda. Po dlouhých zákulisních jednáních se jejím předsedou stal Andrej Bródy, dalšími členy byli Štefan A. Fencik, Edmund Bačinský, Julian Révay, Ivan Pješčak a Augustin Vološin. Všichni jmenovaní byli současnými nebo minulými členy československého parlamentu a reprezentovali 55,73 % podkarpatoruských voličů. To však v žádném případě neznamená, že by se jednalo o orgán postupující v souladu s demokratickými zásadami a mechanismy. Jak bylo již výše zmíněno, dne 26. října 1938 došlo k pádu této vlády na základě upozornění nacistických tajných služeb, že její čelní představitelé jsou placenými agenty Maďarska. Po zatčení Bródyho a útěku Fencika byl sice dočasně eliminován vliv Maďarska, avšak k moci se v postavě Augustina Vološina dostali stoupenci dosud menšinové ukrajinské orientace, podporované pro změnu nacisty. Krátce na to byla zastavena činnost všech politických stran v zemi (činnost KSČ byla zastavena již 24. října),94 čímž byly položeny základy totalitarizace podkarpatoruské společnosti, která byla z mnoha příčin mnohem rychlejší než v západních částech dosud společného státu. Podkarpatská Rus tak v říjnu 1938 nastoupila cestu několikaměsíční autonomie, směřující k několikahodinové „nezávislosti“ a následné pětileté maďarské a třiapadesátileté sovětské okupaci. 

Jiří Plachy, autor

Zdroj: 
SLOVANSKÝ PŘEHLED
Review for the History of Central, Eastern and Southeastern EuropePraha, ročník 98, 2012, č. 1–2, s. 117–136 
https://adoc.pub/s-l-o-v-a-n-s-k-y-p-e-h-l-e-d99f695497970886ce0afc2dbacd8946166091.html

Poznámky
1 Tato studie vznikla v rámci projektu Specifického výzkumu Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové na rok 2011.
2 V celém textu (až na opodstatněné výjimky) je používáno zásadně označení „Podkarpatská Rus“, resp. podkarpatoruský, vycházející z československého právního řádu (ústavní zákon č. 1921/1920 Sb.). Názvy obcí a správní členění v textu srov.: Statistický lexikon obcí v Republice československé. IV. díl – Země podkarpatoruská, Praha 1937.
3 Výjimku tvořilo šest obcí okresu Užhorod-venkov, přiřazených do volebního kraje Košice. Kromě nich tvořilo celé území Podkarpatské Rusi jediný volební kraj. 
4 ASZ vznikl v lednu 1924 jako výraz nespokojenosti některých členů Karpatoruské republikánské zemědělské strany, která se krátce předtím sloučila s čs. agrárníky. (Jiří MALÍŘ – Pavel MAREK a kol., Politické strany – Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a v Československu 1861–2004, I. díl, Brno 2005, s. 959–961). 
5 Tato strana byla de facto zemskou organizací Čs. sociálně demokratické strany dělnické. V prosinci 1938 (před svou likvidací) měla na Podkarpatské Rusi 154 místních organizací (J. MALÍŘ – P. MAREK a kol., Politické strany, s. 697).
6 Tamtéž, s. 962.
7 Tamtéž, s. 957–964
8 Tamtéž, s. 961–962.
9 Celkový přehled výsledků volby do Poslanecké sněmovny v roce 1935 v kraji XXII. (Užhorod), Praha 1935. Z tohoto zdroje také pocházejí dále citované výsledky voleb v jednotlivých místech regionu.
10 Olexa Borkaňuk, nar. 11. 1. 1901 v Jasini (okres Rachov). Původním zaměstnáním rolník. Člen KSČ od roku 1925, v letech 1926–1929 v SSSR, po návratu předseda podkarpatoruského Komsomolu a redaktor komunistického tisku. Od roku 1934 krajský tajemník a později (1936) také člen ÚV KSČ. Poslancem se stal v říjnu 1935 na místo Ivana Lokoty, jehož volba nebyla volebním soudem potvrzena. V té době bydlel v Mukačevu. Jeho mandát zanikl 28. 12. 1938 v souvislosti s rozpuštěním KSČ. Po maďarské okupaci uprchl do SSSR, kde pracoval v aparátu Kominterny. Dne 5. 1. 1942 byl vysazen jako příslušník desantu „KOM – B“ ve své vlasti. Již 12. 1. byl však zatčen a 3. října 1942 v Budapešti popraven. Vyznamenán řádem Hrdina SSSR „in memoriam“. Archiv Parlamentu ČR Praha (dále AP ČR), fond: Archiv Poslanecké sněmovny (dále f.: APS), inventární číslo (dále i. č.) 184; Ivan POP, Podkarpatská Rus – osobnosti její historie, vědy a kultury, Praha 2008, s. 43–44.
11 Vasil Fuščič, nar. 12. 12. 1900 v Iršavě. Původní profesí dělník. Člen okresního zastupitelstva za KSČ. Mandát nastoupil v květnu 1936 po zemřelém Pálu Törökovi a zanikl mu 28.12.1938 v souvislosti s rozpuštěním KSČ. AP ČR, f.: APS, i. č. 586.
12 Vasil Popovič, nar. 15. 7. 1887 v obci Veliké Loučky (okr. Mukačevo-venkov). Původní profesí malorolník. Mandátu pozbyl 28. 12. 1938 v důsledku rozpuštění KSČ. AP ČR, f.: APS, i. č. 2124.
13 Dr. Pavel Kossey, nar. 11. 7. 1896 v obci Palošské Remety. Domovská obec Bedevla (okr. Ťačovo). Byl majitelem většího hospodářství v obci Buštinský Handal (okr. týž). Od 1.8.1920 působil jako konceptní úředník politické správy na Podkarpatské Rusi, naposledy okresní hejtman v Ťačově. Současně byl předsedou tamní okresní organizace agrární strany, předsedou okresního zastupitelstva a výboru a členem ústředního výkonného výboru agrární strany. Jeho poslanecký mandát zanikl 20. 1. 1939 v souvislosti s rozpuštěním politických stran na Podkarpatské Rusi. AP ČR, f.: APS, i. č. 1281.
14 Josef Zajíc, nar. 28. 5. 1892 v Mladé Boleslavi. Domovská obec Nová Telib. Od srpna 1924 vedoucí tajemník agrární strany na Podkarpatské Rusi (do té doby od počátku roku 1919 tajemník okresního sekretariátu v Mladé Boleslavi a redaktor). Svými organizačními schopnostmi přivedl agrární stranu k vítězství ve volbách v roce 1929, kdy také získal poprvé poslanecký mandát obhájený v roce 1935. (Poslancem přestal být 20. 1. 1939 v souvislosti s rozpuštěním politických stran na Podkarpatské Rusi.) Stál v čele celé řady podkarpatoruských hospodářských organizací: Obchodní jednoty hospodářských družstev, Melioračního svazu, Svazu pěstitelů tabáku, Svazu viničních obcí na Podkarpatské Rusi, zemské odbočky Svazu statkářů a nájemců, byl předsedou společnosti „Keramo“, členem výboru Jednoty chovatelů koní atd. Po Vídeňské arbitráži se vrátil do Prahy a vedl obchod s ovocem, od roku 1948 nájemce usedlosti v Roztokách, později zaměstnanec Vltavské vodohospodářské služby, resp. Pražského stavebního podniku. V 70. letech odešel na odpočinek. Zemřel v roce 1984 v Praze. AP ČR, f.: APS, i. č. 3061; I. POP, Podkarpatská Rus – osobnosti její historie, vědy a kultury, s. 274–275.
15 JUDr. Edmund Bačinský, nar. 13. 6. 1880 v obci Kaliny (okr. Ťačovo). Domovská obec Jasiňa (okr. Rachov). Vystudoval práva v Budapešti a v letech 1919–1921 působil jako advokát  v Košicích, poté vrchní soudní rada a přednosta okresního soudu v Užhorodu. Počátkem 20. let se stal jedním z vedoucích představitelů agrárního politického hnutí na Podkarpatské Rusi. Roku 1925 zvolen poslancem, při dalších volbách roku 1929 a 1935 senátorem. Byl členem zemského zastupitelstva a zemského výboru. Kromě toho zastával řadu dalších funkcí: předseda Zemského družstevního svazu, předseda dozorčí rady užhorodské Obchodní jednoty, zakladatel a předseda Sportovního klubu „Rusij“, člen výboru Společnosti Alexandra Duchnoviče atd. Od 11. 10. do 1. 12. 1938 ministr autonomní vlády. Senátorský mandát mu zanikl 20. 1. 1939 v souvislosti s rozpuštěním politických stran na Podkarpatské Rusi. Ministr vlády Karpatské Ukrajiny. Po obsazení země Maďary v březnu 1939 se stáhl z veřejného života. Dne 19. 11. 1944 zatčen sovětskými orgány a odvlečen
do GULAG-u, kde v roce 1947 zemřel. AP ČR, f.: APS, i. č. 37; I. POP, Podkarpatská Rus – osobnosti její historie, vědy a kultury, s. 21.
16 Andrej Bródy, nar. 2. 7. 1895 v obci Kivjažď (okr. Iršava). Absolvoval učitelský ústav. Studium práv nedokončil. Po návratu z první světové války působil jako učitel a redaktor. Od vzniku AZS v roce 1924 byl jeho tajemníkem, v roce 1933 stanul v jeho čele. Roku 1935 zvolen poslancem, mandát mu zanikl 20. 1. 1939 v souvislosti s rozpuštěním politických stran na Podkarpatské Rusi. Dne 11. 10. 1938 jmenován předsedou autonomní vlády, 26. 10. zatčen. V únoru 1939 propuštěn z vazby. Po maďarské okupaci se stal poslancem budapešťského parlamentu, kde se neúspěšně snažil prosadit podkarpatoruskou autonomii. V listopadu 1944 zatčen NKVD a následně odsouzen k trestu smrti. Popraven 11. 7. (podle jiných údajů 7. 12.) 1946 v Užhorodu. Po rozpadu SSSR rehabilitován. AP ČR, f.: APS, i. č. 213; I. POP, Podkarpatská Rus – osobnosti její historie,vědy a kultury, s. 47–48.
17 Julius Földesi, nar. 7. 9. 1875 ve slovenských Sobrancích. Domovská obec Užhorod. Absolvoval gymnázium, působil jako ředitel a poté od roku 1907 jako vlastník tiskárny. Od 20. let se angažoval v autonomistickém agrárním hnutí. Podpředseda AZS. Dále podpředseda užhorodské obchodní a živnostenské školy, člen „Ruské národní rady“ a člen řady dalších kulturních a dobročinných spolků. Jeho senátorský mandát zanikl 20. 1. 1939 v souvislosti s rozpuštěním politických stran na Podkarpatské Rusi. Po okupaci Maďary v březnu 1939 jmenován poradcem regenta-komisaře Karpatského území a poslancem budapešťského parlamentu. V listopadu 1944 zatčen sovětskými orgány. Zemřel v roce 1947 ve věznici v Samboru. AP ČR, f.: APS, i. č. 548; I. POP, Podkarpatská Rus – osobnosti její historie, vědy a kultury, s. 77.
18 JUDr. Endre Korláth, nar. 10. 3. 1881 v obci Botfalva (okr. Užhorod-venkov). Domovská obec Užhorod. Roku 1907 vystudoval práva a působil jako advokát. Zároveň byl vlastníkem statku. Před rokem 1918 člen užhorodské městské rady a župní zástupce užhorodské župy. V ČSR stál v čele Maďarské národní strany a byl místopředsedou Svazu maďarských politických stran na Podkarpatské Rusi. Členem Národního shromáždění od roku 1924, jako poslanec (1924–1929, 1935–1938) i senátor (1929–1935). Spoluzakladatel maďarské studentské menzy v Praze a zakladatel studentského domova v Berehovu. Zakladatel periodik Ruszinszkói Magyar Gazda a Kárpátaljai Magyar Hirlap. Člen předsednictva různých maďarských církevních, společenských, sportovních a kulturních spolků. Jeho poslanecký mandát zanikl 30. 10. 1938. Během války byl poslancem budapešťského parlamentu. Zemřel v sovětském vězení 3. 6. 1946. AP ČR, f.: APS, i. č. 1237.
19 Károly Hokky, nar. 31. 1. 1883 v Moldavě nad Bodvou na Slovensku, domovská obec Košice. Vystudoval univerzitu v Budapešti a Koloszváru (nyní Cluj-Napoca v Rumunsku). Působil jako středoškolský profesor, naposledy v Košicích. Počátkem 20. let patřil k zakladatelům maďarské Krajinské křesťansko-socialistické strany v ČSR a stal se jejím generálním tajemníkem. V roce 1929 zvolen poslancem a 1935 senátorem. Vzhledem k tomu, že bydlel ve Svalavě, zanikl jeho mandát až 20. 1. 1939. Po okupaci země v březnu 1939 se stal poslancem budapešťského parlamentu. Roku 1944 uprchl na západ. Dostal se do USA, kde se angažoval v maďarských krajanských spolcích. Zemřel roku 1971 v Clevelandu. AP ČR, f.: APS, i. č. 795.
20 Julian Révay, nar. 26. 7. 1899 v obci Mirča (okr. Velký Berezný). Domovská obec Malý Berezný (okr. týž). Absolvoval učitelský ústav a působil jako odborný učitel. V roce 1920 spoluzakladatel sociálně demokratické strany na Podkarpatské Rusi. Od roku 1922 přidělený referátu Ministerstva školství a národní osvěty v Užhorodu. Předseda zemské odbočky Dělnické akademie, zemský náčelník Svazu junáků-skautů v RČS (v rámci celorepublikového skautského hnutí vedl ukrajinské skauty), předseda zemského sdružení podkarpatoruských učitelů, místopředseda Národopisné společnosti pro Podkarpatskou Rus, hlavní tajemník zemského Pedagogického spolku, autor učebnic pro obecné školy. Již během léta 1938 byl v ČSSD kritizován za své názory, myšlenkově blízké fašismu. Jeden z nejvyhraněnějších zastánců spolupráce autonomní vlády s nacistickým Německem, iniciátor rozpuštění politických stran (tím i jemu zanikl 20. 1. 1939 poslanecký mandát) a vytvoření totalitárního Ukrajinského národního sjednocení. Od 11. 10 1938 do 8. 3. 1939 ministr autonomních vlád, od 12. 2. 1939 poslanec zemského sněmu. Předseda vlády „samostatné“ Karpatské Ukrajiny. Za války žil v exilu v Bratislavě, po válce se mu podařilo uprchnout na západ. Od roku 1948 žil v USA, kde se angažoval v ukrajinském exilovém hnutí. Zemřel 30. 4. 1979 v New Yorku. AP ČR, f.: APS, i. č. 2236; I. POP, Podkarpatská Rus – osobnosti její historie, vědy a kultury, s. 214–215. 
21 Josef Balla, nar. 4. 9. 1881 v obci Eseň (okr. Užhorod-venkov). Tajemník čs. sociálně demokratické strany dělnické pro maďarský obvod na Podkarpatské Rusi a redaktor časopisu Szababadszág. Předseda odbočky berehovské Dělnické akademie, okresní odborové organizace a člen městské rady v Berehově, kde do září 1938 také bydlel. Jeho senátorský mandát zanikl v souvislosti s okupací jeho okrsku dnem 10. 11. 1938. V té době žil v Chustu. AP ČR, f.: APS, i. č. 47.
22 PhDr. et ThDr. Štefan Fencik, nar. 13. 10. 1892 v obci Veliké Loučky (okr. Mukačevovenkov). Domovská obec Užhorod. Studoval v Budapešti, Vídni, Paříži, Šarišském Potoku a Debrecínu. Kromě filozofie a teologie vystudoval i hudební akademii. Po skončení studií působil jako pedagog v Užhorodu: 1916–1918 profesor učitelského ústavu, 1918–1922 a od roku 1926 profesor teologie a prorektor bohosloveckého semináře, 1922–1926 profesor reálného gymnázia. Vydavatel několika periodik(Karpatorusskij golos, Naš put, Molodaja Rus). Roku 1934 zbaven kněžství. V letech 1934–1935 pobýval v USA. Po svém návratu, těsně před volbami, založil Ruskou nacionálně-autonomistickou stranu, za níž byl zvolen do parlamentu. Od 11. do 26. 10. 1938 ministr autonomní vlády. Před zatčením uprchl do Budapešti. Jeho mandát zanikl 20. 1. 1939. V té době organizoval teroristické bojůvky napadající území ČSR. V březnu 1939 se stal poslancem budapešťského parlamentu. Dne 30. 1. 1945 zatčen sovětskými bezpečnostními orgány, odsouzen k smrti a 30. 3. 1946 v Užhorodu popraven. Rehabilitován roku 1992. AP ČR, f.: APS, i. č. 510; I. POP, Podkarpatská Rus – osobnosti její historie, vědy a kultury, s. 79–80.
23 PhDr. Chaim Kugel, nar. 25. 3. 1896 v běloruském Minsku. Domovská obec Mukačevo. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a působil pak jako středoškolský profesor v Mukačevu, kde v roce 1924 založil a vedl Heberejské spolkové gymnázium. Od mládí byl aktivním sionistou. Působil v řadě židovských spolků. Byl spoluzakladatelem osvětového spolku Tarbuth, Ligy pro pracující Palestinu, vedl Podkarpatoruský židovský pomocný výbor a Pracovní sdružení socialistických sionistů, místopředseda Hebrejského školského spolku, místopředseda osvětového svazu města Mukačeva, člen zemského výboru sionistické organizace v ČSR atd. Jako místopředseda Židovské strany zvolen v roce 1935 poslancem. Jeho mandát zanikl 10. 11. 1938. V roce 1939 se mu podařilo emigrovat do Palestiny. Následujícího roku se stal prvním starostou města Holon u Tel Avivu a byl jím až do roku 1953, kdy zemřel. (http://www1.yadvashem.org/ yv/en/exhibitions/communities/munkacs/kugel.asp, dostupné k 18. 8. 2011). Za války však odmítl podpořit československý zahraniční odboj. AP ČR, f.: APS, i. č. 1429.
24 Ročenka Národního shromáždění Republiky československé, Praha 1937, s. 95–104.
25 V roce 1930 se k německé národnosti hlásilo celkem 13 249 z 709 129 čs. státních občanů, žijících na Podkarpatské Rusi (1,87 %). Statistický lexikon obcí v Republice československé. IV. díl – Země podkarpatoruská, Praha 1937, s. XV.
26 Franz Karmasin, nar. 2. 9. 1901 v Olomouci. Po maturitě na německém gymnáziu v Olomouci vystudoval německou techniku v Děčíně-Libverdě a byl promován zemědělským inženýrem. V letech 1923–1925 vykonával základní vojenskou službu v československé armádě (desátník v záloze). Krátce působil jako zemědělský praktikant v českých zemích, od roku 1927 byl placeným tajemníkem Spišské německé strany a později Německého kulturního spolku na Slovensku. V letech 1928–1938 stál v čele KdP (po roce 1935 formálně jako Henleinův zástupce), 1935–1939 poslanec československého parlamentu (působil v šesti výborech) a 1939–1945 poslanec slovenského sněmu, státní tajemník pro německou menšinu a faktický „führer“ slovenských Němců. Na konci války se mu podařilo uprchnout do Německa, kde se později angažoval ve svazech vyhnanců. V ČSR odsouzený jako válečný zločinec v nepřítomnosti k trestu smrti (1948). Zemřel 25. 6. 1970 ve Steinbachu ve Spolkové republice Německo.
27 Richard Karsten, nar. 12. 2. 1889 v Příboře, nadporučík ve výslužbě.
28 Výsledek blízký průměru získala KdP pouze v okresech Rachov (0,47 %) a Užhorod-město (0,49 %), nadprůměrné byly okresy Mukačevo-město, Mukačevo-venkov (shodně 0,83 %), Svalava (1,2 %) a Ťačovo (1,33 %). V ostatních okresech se její volební výsledek pohyboval mezi 0,09 % až 0,25 %. 29 Nejlepším výsledkem bylo 85,71 % v Novém Sele v okr. Svalava, kde však volilo pouze sedmdesát občanů.
30 Kurt Melzer, nar. 5. 6. 1909. V roce 1936 se zabil při dopravní nehodě.
31 Děržavnyj archiv Zakarpatskoj oblasti Užgorod (dále DAZO), fond: Prezidia Krajovovo upravlenija Pidkarpatskoj Rusi m. Užgorod (dále PKU PR), signatura (dále sign.) 5/101. Fond Prezidium Zemského úřadu pro zemi podkarpatoruskou v Užhorodu je (jak bylo v úvodu zmíněno) deponován spolu s několika desítkami dalších „českých“ archivních fondů v pobočce Státního archivu Zakarpatské oblasti v Berehovu. Uspořádán byl zřejmě v polovině 50. let 20. století. Signatura je složena z čísla „opisu“ (celý fond je rozdělen na pět „opisů“) a inventárního čísla složky. Jednotlivé složky sestávají většinou z tematicky příbuzných dokumentů.
32 Thomas Schleier, nar. 16. 10. 1888. Bydlel u obci Usťčorná č. p. 182. Také zde došlo k aktivaci stoupenců KdP po návštěvě Kurta Melzera v březnu 1936.
33 Ještě v listopadu 1937 hlásily zpravodajské orgány Ministerstvu vnitra, že užhorodští Němci nevyvíjejí téměř žádnou aktivitu, pouze se nepravidelně scházejí v Perháčově vinárně na ulici Lva Tolstého. DAZO, f.: PKU PR, sign. 5/105.
34 V samotném Berehovu se k německé národnosti hlásilo 2,13 % obyvatel. (Statistický lexikon obcí v Republice československé. IV. díl – Země podkarpatoruská, Praha 1937, s. 1).
35 Ing. Karl Biehal, nar. 15. 2. 1911 v Uničově (okr. Šternberk). Domovská obec Vízmberk (dnes Loučná nad Desnou, okr. Šumperk). Vychodil obecnou školu v rodišti (1916–1921), německé reálné gymnázium v Uničově a Šumperku (1921–1929) a vystudoval Německou vysokou školu technickou v Praze, zemědělský odbor v Děčíně-Libverdě (1929–1934). Roku 1936 získal inženýrský titul. V době od 16. 7. 1934 do 10. 7. 1936 vykonával základní vojenskou službu. Absolvoval Školu na výchovu důstojníků pěchoty v záloze 12. divize v Mukačevu (únor 1935) a v září 1935 složil důstojnickou zkoušku. Sloužil pak u pěšího pluku 36 v Užhorodu, naposledy jako velitel kulometné čety 4. roty. Podporučíkem pěchoty v záloze jmenován 1. 1. 1937.
34 V samotném Berehovu se k německé národnosti hlásilo 2,13 % obyvatel. (Statistický lexikon obcí v Republice československé. IV. díl – Země podkarpatoruská, Praha 1937, s. 1).
35 Ing. Karl Biehal, nar. 15. 2. 1911 vUničově (okr. Šternberk). Domovská obec Vízmberk (dnes Loučná nad Desnou, okr. Šumperk). Vychodil obecnou školu v rodišti (1916–1921), německé reálné gymnázium v Uničově a Šumperku (1921–1929) a vystudoval Německou vysokou školu technickou v Praze, zemědělský odbor v Děčíně-Libverdě (1929–1934). Roku 1936 získal inženýrský titul. V době od 16. 7. 1934 do 10. 7. 1936 vykonával základní vojenskou službu. Absolvoval Školu na výchovu důstojníků pěchoty v záloze 12. divize v Mukačevu (únor 1935) a v září 1935 složil důstojnickou zkoušku. Sloužil pak u pěšího pluku 36 v Užhorodu, naposledy jako velitel kulometné čety 4. roty. Podporučíkem pěchoty v záloze jmenován 1. 1. 1937. Záznam o službě v mobilizaci chybí (na cvičení povolán v době od 25. 7. do 21. 8. 1938). Na Podkarpatskou Rus přišel z Kežmarku, kde působil jako tajemník KdP a dopisovatel henleinovského listu Die Zeit. Vojenský ústřední archiv –Vojenský historický archiv (VHÚ–VHA) Praha, Sbírka kvalifikačních listin, Karel Biehal, nar. 1911.

36 Heinrich Drkosch, nar. 24. 4. 1910 v Koutech nad Desnou (okr. Šumperk). Německé ná-rodnosti, římskokatolického vyznání. Vychodil obecnou školu, tři třídy měšťanky a čtyři ročníky německé vyšší průmyslové školy strojní v Šumperku, kde 16. 6. 1929 maturoval. Ve školním roce 1929/1930 absolvoval abiturientský kurs na německé obchodní akademii v Olomouci. Dne 1. 10. 1930 nastoupil základní vojenskou službu. Do 30. 5. 1931 byl frekventantem Školy pro důstojníky lehkého dělostřelectva v záloze v Bratislavě, vzáří téhož roku složil důstojnickou zkoušku. Sloužil pak u dělostřeleckého pluku 53 v Hodoníně. Do civilu propuštěn 9. 3. 1932 a 1. 1. 1933 jmenován podporučíkem v záloze. Žil ve Vízmberku (srov. výše) a působil jako učitel lyžování na Kralickém Sněžníku. Byl členem nacistické strany (DNSAP) a posléze SdP. Na Podkarpatskou Rus přišel až v květnu 1937 z Bratislavy, kde byl tajemníkem KdP. V době od 2. 9. do 4. 10. 1938 sloužil u svého pluku jako velitel čety u náhradního oddílu. Pak demobilizován a propuštěn do odstoupeného území. Je zajímavé, že mu ve Wehrmachtu nebyla uznána důstojnické hodnost dosažená v čs. armádě, ale byl veden pouze jako záložní Feldwebel (tedy zhruba rotmistr). VHÚ–VHA Praha, Sbírka kvalifikačních listin, Jindřich Drkosch, nar. 1910.
37 Hans Berger, nar. 5. 10. 1911 ve Lhotě, okr. Šternberk.
38 Podle jiných údajů vznikla první organizace DAG v září 1936 v obci Dračiny. DAZO, f.:PKU PR, sign. 1/313.
39 DAZO, f.: PKU PR, sign. 5/101.
40 DAZO, f.: PKU PR, sign. 1/313.
41 Patří sem však i Nové Selo –srov. výše
42 Německé občanské strany však na Podkarpatské Rusi kandidovaly v rámci maďarské volební koalice.
43 V Palanoku získala KSČ při volbách v roce 1935 celkem 54,41 % hlasů.
44 J. MALÍŘ –P. MAREK a kol., Politické strany, s. 918–921. Předsedou strany KdP byl od roku  1935  Konrad  Henlein,  Karmasin  byl  jeho  zástupcem  pro  oblast  působení  KdP  (formálně jmenován 15. 10. 1937).
45 Hans Morgenthal, nar. 10. 2. 1910. Bydlel v Německé ulici č. 34 v Chustu.
46 DAZO, f.: PKU PR, sign. 1/313.
47 DAZO, f.: PKU PR, sign. 2/708.
48 Anton Ernst Oldofredi, nar. 13. 6. 1906, zemřel 15. 3. 1982 ve Spolkové republice Německo. Deutsche Partei podporovala Ukrajinskou národní jednotu, na jejíž kandidátce byl Oldofredi 12. 2. 1939 zvolen poslancem autonomníhosněmu. Zároveň byl státním tajemníkem u podkarpato-ruské autonomní vlády.
49 Celý název strany byl Egyesült országos keresztény-szociálista és Magyar nemzeti párt és Zipser Deutsche Partei – Spojená strana krajinsko-kresťansko socialistická, maďarská národní strana a spišská německá strana.
50 Jejich  třetím  partnerem  byla  Strana  spišských  Němců,  které  připadl  jeden  poslanecký mandát.

51 Na Podkarpatsku byly její výsledky poněkud lepší. K maďarské národnosti se v roce 1930 hlásilo 15,44 % obyvatel. V parlamentních volbách v roce 1935 získala EMP 11,05 % hlasů, volilo ji tedy zhruba 72 % místních Maďarů.52J. MALÍŘ –P. MAREK a kol., Politické strany, s. 937–938.53Jednalo se o maďarskou sekci Československé sociálně demokratické strany dělnické.
54 Republikánská maďarská  zemědělská  strana  (Köstársasági  Magyar földmüves  párt)  se sloučila s Československou republikánskou stranou zemědělského a malorolnického lidu před volbami v roce 1929.
55 Po volbách v květnu 1935 reprezentovali maďarskou menšinu v ČSR kromě osmi poslanců EMP ještě dva maďarští poslanci za KSČ a po jednom za sociální demokracii a agrárníky.
56 Ladislav DEÁK, Politický profil Jánosa Esterházyho, Bratislava 1996, s. 12–13.
57 Od 1. 4. 1938 navíc na Podkarpatské Rusi platil zákaz kolportování letáků s politickým obsahem. DAZO, f.: PKU PR, sign. 1/315.
58 DAZO, f.: PKU PR, sign. 1/315.
59 Tamtéž. Do 20. 1. 1939 byl senátorem také Károly Hokky, vzhledem k tomu, že bydlel vnezabraném území.
60 J. MALÍŘ –P. MAREK a kol., Politické strany, s. 937–938.
61 Bohdan ZILYNSKYJ, Ukrajinci v Čechách a na Moravě (1894) 1917–1945 (1994).Praha 1995, s. 35.
62 Za účast na tomto atentátu byl např. odsouzen k smrti Stepan Bandera (1909–1959). Rozsudek mu byl nakonec změněn na doživotí.
63 DAZO, f.: PKU PR, sign. 1/309. Za vůdčí osobnost OUN v ČSR byl považován Jaroslav Baranovski, nar. 10. 7. 1906, formálně student ČVUT, dále Fedor Žludkyn, nar. 1. 7. 1890, Vladimir Zabovský, nar. 25. 1. 1904, Ostap Czuczkiewicz, nar. 2. 10. 1907 a Josef Boidunik, nar. 8. 12. 1895.
64 Vést je měl haličský emigrant Ing. Vladimír Martynec (nar. 25. 7. 1899 ve Lvově). K angažovaným Podkarpatorusům patřil také student FF UK v Praze Stepan Hosocha (nar. 27. 5. 1908) z obce Drahovo v okr. Chust, který byl redaktorem časopisu „Probojem“. Tamtéž.
65 Buňky UVO měly existovat např. v Rachově a v Jasini.
66 Irena Nevická, nar. 10. 12. 1886 v obci Zbudská Belá na východním Slovensku. Publikovala především v časopisech, autorka několika románů a divadelních her. Výrazně se angažovala v ženském hnutí, v roce 1922 např. založila ženský odbor „Prosvity“. Po válce žila v Prešově, kde také 21. 9. 1965 zemřela (jinde uváděno 21. 11. 1966).
67 Ivan Bodnár, nar. 4. 7. 1877 v Hrušově. Působil jako zemědělec, starosta obce a notář. Od roku 1921 člen KSČ (před tím sociální demokrat), za niž byl v roce 1924 a znovu v roce 1925 zvo-len do senátu. Dne 24. 12. 1928 vyloučen z klubu KSČ a následně i ze strany. Zemřel v roce 1967.
68 OUN sehrála významnou úlohu v procesu radikalizace autonomní Karpatské Ukrajiny. Vté době však měli v tomto procesu vedoucí úlohu emigranti z polské Haliče. Činnost OUN na území prvorepublikové Podkarpatské Rusi není dodnes uspokojivě popsána ani v ukrajinské histo-riografii. Srov. Kateřina IVAŠČENKO, Rusínská otázka v ideologiia  praxi  Organizace  ukrajinských nacionalistů – od konce dvacátých po třicátá léta,in: Vznik ČSR 1918 a Podkarpatská Rus (sborník z mezinárodní konference), Praha 1999, s. 19–22.
69 Dnes součást Užhorodu. V roce 1930 se v Radvance z 3360 československých státních příslušníků hlásilo celkem 720 (tedy 21,43 %) k české nebo slovenské národnosti.
70 Jisté pokusy uvést fašistické hnutí do nejvýchodnější části ČSR byly zaznamenány již dříve, neměly však dlouhého trvání. V roce 1935 zde např. vznikla buňka krajně pravicové Vlastenecké akce („zemské vedení“ této fašistické skupiny sídlilo v Berehově a v jeho čele stál poštovní úřed-ník Josef Husák). V pozdějších letech však o ní již nejsou žádné zprávy. Srov. Ivo PEJČOCH, Fašismus v českých zemích 1922–1945, Praha 2011, s. 196.
71 U počátků jednot Árijské fronty údajně stál Ľudevít Fučík, tajemník NOF v Nitře a jejich náčelníkem se stal Pinter Benö z Nededu. V českých zemích (tedy v sudetoněmeckých oblastech) měly být zakládány jen „pokusně“.
72 DAZO, f.: PKU PR, sign. 5/104, Zpráva Policejního ředitelství v Užhorodu z 20. 2. 1937.
73 V březnu 1937 se na župní konferenci v Pardubicích od NOF odštěpila „Slovanská obec fašistická“, která se posledního říjnového dne téhož roku sloučila s Národní stranou radikální. V čele strany stáli pozdější představitelé českého nacismu Hugo Tuskány a mjr. v. v. Emil Šourek, spolupracující již tehdy s henleinovskou SdP. Tomáš PASÁK, Český fašismus 1922–1945 a kolabora-ce 1938–1945, Praha 1999, s. 194–200.
74 František Kalandra byl osobním přítelem tehdejšího luďáckého poslance Karola Sidora, který za něj několikrát na nejvyšších místech intervenoval. Viklický i Kalandra však byli propuštěni ze státních služeb.
75 DAZO, f.: PKU PR, sign. 5/104.
76 Petr ŠVORC, Zakletá zem.Podkarpatská Rus 1918–1946, Praha 2007, s. 111.
77 Josef ŠKÁBA, O síle komunismu v Československé republice, Praha 1928, s. 20.
78 V květnu 1935 byla po navázání diplomatických vztahů se SSSR rok předtím podepsána československo-sovětská spojenecká smlouva. V dubnu 1936 pak Klement Gottwald na VII. sjezdu KSČ prohlásil: „Posice komunistické strany ve věci ohrožení hitlerovským fašismem je posicí obrany Československa proti fašismu.“ Citováno podle: Jacques RUPNIK, Dějiny Komunistické strany Československa. Od počátkudo převzetí moci, Praha 2002, s. 120.
79 Např. Vašek KÁŇA, Zakarpatsko – reportáž ze života ukrajinského proletariátu v Česko-slovensku,Praha 1932. Jak je z názvu zřejmé, komunisté již v té době používali pro označení této oblasti termínu „Zakarpatsko“ a z pohledu národnostního sporu mezi rusínským a ukrajinským směrem se stavěli na stranu Ukrajinců.
80 Jednalo se v podstatě o sjezd českého komunistického Svazu mladých.
81 DAZO, f.: PKU PR, sign. 2/754.
82 Tamtéž.
83 J. MALÍŘ –P. MAREK a kol., Politické strany, s. 957–964.
84 DAZO, f.: PKU PR, sign. 1/306. Tamtéž, sign. 1/332.
85 Tamtéž.
86 DAZO, f.: PKU PR, sign. 5/111.
87 Jde o jednotlivé zprávy o činnosti Židovské strany, Československé živnostenské strany, podkarpatoruské frakce československých agrárníků, podkarpatoruských sociálních demokratů, ale io Vološinově Křesťansko-lidové straně. DAZO, f.: PKU PR, sign.1/317.
88 P. ŠVORC, Zakletá zem.Podkarpatská Rus 1918–1946, s. 237–240.
89 U zemské organizace NOF na Podkarpatské Rusi hrály svoji roli především vztahy  ke kryptonacistickým politickým seskupením v českých zemích (srov. výše).
90 P. ŠVORC, Zakletá zem.Podkarpatská Rus 1918–1946, s. 241.
91 DAZO, f.: PKU PR, sign. 2/708.
92 Podrobněji Jiří PLACHÝ, Průběh zářijové mobilizace v roce 1938 na Podkarpatské Rusi, Historie a vojenství 4, 2011, s. 24–28.
93 Na ministerské křeslo Parkányi rezignoval 14. 10. 1938. Podle Švorce se současně s tím vzdal i guvernérské funkce (P. ŠVORC, Zakletá zem.Podkarpatská Rus 1918–1946, s. 244), podle jiných zdrojů byla jeho rezignace přijata až 4. 11. 1938 (Marie KŘÍŽOVÁ – Věra VACOVÁ, 110let od narození Dr. Ivana Parkányiho, velkého syna malého národa, Podkarpatská Rus 4, 2005, s. 3) a podle dalších zůstal nominálně guvernérem až do 4. 3. 1939. (http://sk.wikipedia.org/ wiki/ Ivan_P%C3%A1rk%C3%A1nyi, dostupné k 15. 8. 2011). Každopádně však úřad fakticky nevyko-nával a vrátil se ke své práci v prezidentské kanceláři.
94 V obvodu Policejního ředitelství Užhorod (tedy Užhorod-město) byly např. 28. 10. 1938 uzavřeny  sekretariáty  EMP,  čs.  národních  socialistů,  čs.  agrárníků,  čs.  sociálních  demokratů, čs.živnostníků, Fencikovců, AZS, čs. národních demokratů, NOF, obou židovských stran (sionis-tické a ortodoxní), ale i Vološinovy strany, Bodnárovy strany a Ukrajinské národní obrany (před-chůdce Karpatské Síče). Státní policie provedla domovní prohlídky v sekretariátech stran, přidruže-ných organizací, u jejich vedoucích funkcionářů a zajistila spolkový majetek. DAZO, f.: PKU PR, sign. 2/754.

-koniec-

Aktuality

Zobraziť všetky
29.07.2022

Ivan Pop: Osobností našich dejín - HASAL Antonín Bohuslav

HASAL Antonín Bohuslav (krycí jméno Nižborský) (* 7.1.1883 Nová Huť pod Nižborem, †22.4.1960 Washington, USA),  český důstojník, legionář a československý generál. Maturoval na Vyšším reálném gymnáziu v Rakovníku. V roce 1913 absolvoval školu …
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
26.07.2022

RTVS i SNM s’a za problematičnu relaciju opravdaly

  Televizija jej vže zňala z archivu na sajti. Obydvi inštituciji obic’ajuť krokŷ, žebŷ ku podibnŷm situacijam ne prychodylo.   „Rusyňska i ukrajiňska narodnosť ne suť totožnŷ,“ napysav u seredu 13-ho jula 2022-ho roku na svojim oficialni…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
25.07.2022

V Užhorode vojnu nevidieť 

Padlých tam však pochovávajú každý druhý až tretí deň. Nápor na hranici s Ukrajinou poľavil. PEREČIN, UŽHOROD. Na hraničnom priechode Ubľa – Malyj Bereznyj je v pondelok štvrtého júla napoludnie naše auto jediné. V oboch smeroch. Zo Sloven…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
24.07.2022

Rozhovor. Sergej Kopčák

Svetoznámy umelec spochybňuje vedenie SND a slovenských hercov posiela do fabriky Rozdávajú výpovede, ale kto? Ľudia, ktorí s divadlom nikdy poriadne nepracovali, tvrdí najslávnejší slovenský operný spevák v zahraničí Sergej Kopčák. Nikotí…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
23.07.2022

Na vyhliadkovej veži na Dukle kompletne rekonštruujú obidve kupoly

Turistické lákadlo v slovensko-poľskom pohraničí si turisti už počas tohto leta neužijú. Na výhľady z atraktívnej vyhliadkovej veže môžu zabudnúť. Mnohí pritom do kraja pod Duklou merajú stovky kilometrov. Raz pre výmenu okien, inokedy pre mo…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
22.07.2022

Zberateľský ošiaľ v Údolí smrti - spustili predaj novej nulaeurovej bankovky

Aj tri dni čakania, aj noc v stane, v aute, či na zemi pod altánkom. To je cesta k unikátnym zberateľským kúskom. Presvedčili sme sa o tom v uplynulý piatok v Údolí smrti, o deviatej ráno spustili predaj ďalšej nulaeurovej bankovky.   Ako ste…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej

Naše obce

Zobraziť galérie

Ujko Vasyľ


Inzerat u Labirskych novynkoch:
Spolok nevyďaščich i slabovyďaščich hledať sektretarku.
Zn. Pryjemnu na omacaňa
Zobraziť viac
Náhľad publikácie

Československý svět v Karpatech

Československý svet v Karpatoch

Čechoslovackyj svit v Karpatach

Reprezentatívna fotopublikácia
Objednať