Když republika pláče: Jak vypadalo obsazování pohraničí roku 1938?

Německé jednotky pod velením generálplukovníka von Leeba začaly jako první obsazovat oblast Pošumaví. Českoslovenští vojáci museli tento prostor předem vyklidit, a aby se obě strany vyhnuly ozbrojeným incidentům, uzavřely ve večerních hodinách 30. září 1938 v Berlíně dohodu o pohybech pro 1. říjen a následující dny. Tato dohoda vytyčovala tříkilometrové neutrální nárazníkové pásmo mezi armádami Československa a Německa. Menší odloučené československé jednotky mohly ustoupit i s materiálem a výzbrojí, ale pochopitelně pod dohledem německých vojáků. Do 10. října pak nacisté obsadili i zbývající tři pásma území v Čechách, na severní i jižní Moravě. Na obsazování dohlíželi britští, francouzští a italští vojenští pozorovatelé s úkolem informovat berlínský mezinárodní výbor i československou vládu o jeho průběhu.

Bez jediného výstřelu?
Dodnes panuje představa, že československá armáda i další ozbrojené složky nevypálily roku 1938 ani ránu a vše bylo vyklizeno bez boje. Jenže realita vypadala poněkud odlišně. V pohraničí docházelo ve dnech předcházejících podpisu Mnichovské dohody k četným ozbrojeným střetům, z nichž některé byly poměrně rozsáhlé. Impulzem k nim se stalo povstání sudetských Němců vyvolané agresivním Hitlerovým projevem na sjezdu nacistické strany NSDAP v Norimberku 12. září 1938. Projev byl vysílán rozhlasem a po jeho ukončení zahájili henleinovci rozsáhlé nepokoje, které zasáhly desítky měst a obcí. Během mnoha přestřelek zahynula řada československých četníků, příslušníků finanční stráže i státní policie.

O den později bylo ve 12 pohraničních okresech vyhlášeno stanné právo a k potlačení nepokojů nasazena armáda včetně tanků a letounů. Povstání se sice podařilo potlačit, ale ozbrojené incidenty pokračovaly v pohraničí s menší intenzitou dál až do podpisu Mnichovské dohody a československá strana měla mrtvé prakticky každý den. Ani přijetí podmínek diktátu neznamenalo zastavení všech ozbrojených akcí a k nejrozsáhlejšímu střetu došlo počátkem října v Českém Krumlově.

Boj o Český Krumlov
Situace v tomto městě byla napjatá už řadu dní. Českoslovenští vojáci a policisté většinu Krumlova 30. září ovládli a v ranních hodinách 1. října vyčistili od povstalců centrum s přilehlými ulicemi. Příslušníci armády, četnictva a policie pak vytvořili kolonu, která ustupovala směrem na České Budějovice. Henleinovci je na několika místech napadli, přičemž byl zabit vojín Jan Boháč a dva četníci byli zraněni výbuchy granátů. Město poté zcela ovládli nacisté, kteří také zajali mužstvo dvou družstev SOS. To si však československé velení nechtělo nechat líbit a večer 1. října se v Budějovicích vytvořila úderná skupina pod velením kapitána Stejskala. Disponovala i třemi lehkými tanky vz. 34 a obrněným vlakem, který o den dříve úspěšně zasahoval ve Vyšším Brodě.

Úkolem skupiny bylo vysvobození zajatců a také krumlovských Čechů, které henleinovci věznili. V neděli 2. října se jí podařilo projet krumlovským předměstím a pak dorazila k zabarikádované Budějovické bráně, kde došlo k prudkému boji. Tři tanky vystřílely během střetu přes 60 granátů ze svých děl ráže 37 milimetrů a úspěšně si vedl také obrněný vlak. Ten ostřeloval i zámek a jeho věž, protože Němci odtud na vojáky stříleli. 

K československým vojákům se seběhla řada místních Čechů a po rozkazu kapitána Stejskala k ústupu s nimi odjeli do Budějovic. Československá strana měla během bojů tři zraněné, ztráty Němců nejsou známy. Krumlov byl tímto bojem vážně postižen, hořelo nádraží, henleinovci zapálili četnickou stanici a domy některých českých majitelů. Další boje už neproběhly díky vyjednávání obou stran a město bylo nakonec 8. října 1938 obsazeno německou armádou. 

V ranních hodinách 1. října 1938 začala německá armáda v českém pohraničí obsazovat území prvního pásma určeného Mnichovskou dohodou

Nejen územní ztráty: Co všechno se změnilo po vzniku protektorátu?
Změny hranic Československa v letech 1938–1939 znamenaly tragédii především pro obyčejné lidi. Museli opustit své domovy a bojovali s ekonomickými problémy

První tragický zásah do podoby Československé republiky představovala Mnichovská dohoda, na jejímž základě Německo obsadilo nejen rozsáhlá pohraniční území v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ale také oblast na jih od Dunaje kolem Petržalky nedaleko Bratislavy. Celkem se jednalo o 28 680 kilometrů čtverečních území, kde bylo při posledním sčítání lidu roku 1930 evidováno 3 653 292 obyvatel.

To však zdaleka nebylo vše. Kritické situace využilo Polsko, a zabralo v první polovině října 1938 okresy Český Těšín a Fryšták, na které mělo spadeno již od vzniku samostatného Československa. Územní změny pak pokračovaly tzv. první vídeňskou arbitráží 2. listopadu 1938. Tehdy „nestranní“ rozhodčí v podobě ministrů zahraničí Německa a Itálie rozhodli na jednáních ve Vídni o postoupení jižních území Slovenska a Podkarpatské Rusi Maďarsku.

Československo v důsledku všech těchto hraničních změn ztratilo celkem 30 % svého někdejšího území o rozloze 41 596 kilometrů čtverečních. Z toho připadlo 69 % Němcům, 28 % Maďarům a 3 % Polákům. Ale šlo nicméně jen o úvodní kroky k úplné likvidaci Československa, která nastala po vyhlášení slovenské samostatnosti a německé okupaci zbytku Čech a Moravy ve dnech 14. a 15. března 1939.

Nešťastní uprchlíci
K první velké vlně uprchlíků došlo již během naplňování závěrů Mnichovské dohody. Pohraničí ovládl nacistický režim, který se vyznačoval velkou národnostní nesnášenlivostí a rasovou nenávistí. Je tedy pochopitelné, že uprchlíky byli především Češi a Židé. Utéct museli ale také všichni političtí odpůrci nacistů, protože dobře věděli, že by je jinak čekal velmi krutý osud. Předák sudetských Němců Konrád Henlein to ostatně sám řekl během svého projevu 7. října 1938 v Krnově, kde doslova prohlásil: „Odpůrce pozavíráme, až zčernají.“

Do konce roku 1938 tak z území okupovaných Německem a Polskem odešlo přes 150 000 lidí, mnoho dalších s těžkým srdcem opustilo území obsazovanádo konce prosince 1938 Maďary. Řada z těch, kteří museli odejít, byla i na určitou dobu uvězněna a zažila mnoho zlého. Charakteristická je například vzpomínka jednoho z obyvatel obce Humburky u Trutnova, kterému bylo roku 1938 devatenáct let:

„Druhý den, v neděli 9. října, došli němečtí vojáci do naší obce Humburky. Ráno v 5 hodin už němečtí občané a s nimi i moji kamarádi obsadili náš dům. Rozbíjeli dveře, okna a sekera vlétla až do postele. Potom vnikli do domu a rozbíjeli, co se dalo. S pistolí mě hledali i mí němečtí kamarádi, kde že je ten sokol, a šťouchali vidlemi do sena. Rodiče a bratra ztloukli a ve spodním prádle je hnali 2 km do Trutnova na gestapo. Zde byli zase ztlučeni, vězněni a vyslýcháni. Když byli propuštěni a vrátili se domů, opět je zadrželi a opět byli vyslýcháni gestapem. Později se rodičům podařilo odstěhovat se i s mým mladším bratrem do České Skalice, kde jsme se všichni na vánoce sešli.“

Utečenci z pohraničí navíc po příchodu do vnitrozemí museli často žít v improvizovaných táborech a nevěděli, co budou dělat. V okleštěné republice hledali jen těžko uplatnění. Pro mnoho z nich nebyla pracovní místa aněkteří z domácích lidí se na nově příchozí dívali nevraživě, takže jejich situace byla po všech stránkách velicetíživá.

Ochromené hospodářství
Kromě problémů s uprchlíky způsobily hraniční změny mnoho dalších těžkostí. Velmi komplikovaná byla situace zejména v dopravě. Odtržení rozsáhlých území od republiky způsobilo přerušení prakticky všech důležitých dopravních tepen, které se nyní ocitly buď úplně, nebo alespoň zčásti na území jiných států. Z 14 000 kilometrů železničních tratí zůstalo na území druhé republiky jen 8 800. Provoz na těchto tratích se tím pochopitelně velice zkomplikoval a navíc muselo Československo předat Německu a Maďarsku 1 374 lokomotiv a 34 tisíc železničních vagónů.

Ztracena byla také řada důležitých měst, například Karlovy Vary, Chomutov, Most, Liberec, Opava a mnohá další. Postihlo to nejen české země, ale i Slovensko, jehož druhé největší město Košice připadlo Maďarům. Pro průmysl byla těžkou ranou ztráta řady důležitých podniků a většiny uhelných dolů na Mostecku a Ostravsku. Republika přišla také o 90 elektráren, takže se elektrická energie musela začít dovážet. Velké problémy měl i bankovní systém, protože na odstoupeném území zůstalo mnoho poboček všech významných bank a spořitelen. Okolní země získaly i množství zemědělsky cenné půdy a lesů.

Protektorát situaci nezlepšil
Problémy pak přetrvávaly i po březnu 1939. Vznikem protektorátu a samostatného Slovenska byly zpřetrhány svazky mezi někdejšími částmi Československé republiky. Podél moravsko-slovenských hranic vyrostla síť hraničních přechodů a cestování z území protektorátu na Slovensko a naopak bylo možné jen s využitím cestovního pasu.

Okupace českých zemí přinesla obrovské zisky hlavně německé armádě, která ukořistila kvalitní československé vojenské vybavení a Němci začali využívat mnoho významných továren, v prvé řadě Škodovy závody v Plzni a brněnskou Zbrojovku. Nacisté také pochopitelně kořistili na českém zemědělství i potravinářství a celé hospodářství postupně přizpůsobili pro válečné účely. Problémem navíc bylo, že i po vzniku protektorátu zůstala zachována celní hranice s Německem. Výjimkou byly jen hranice s říšskou župou Sudety, tedy s územím okupovaným Němci v říjnu 1938. Tady celní bariéry neplatily.

Změny z let 1938 a 1939 celkově přinesly obrovské hospodářské, kulturní i společenské ztráty, které se po válce jen s obtížemi dařilo napravovat a mnohé vlastně nebylo vyřešeno dodnes.

Vladimír Černý

Zdroj:
https://www.stoplusjednicka.cz/kdyz-republika-place-jak-vypadalo-obsazovani-pohranici-roku-1938

Foto: Sudetští Němci odstraňují československé orientační hraniční sloupy
Bundesarchiv_bild_183-58507-003_besetzung_des_sudetenlands_grenzpfahl