Lubomír Štrougal (1924-2023) strávil v politice na vrcholu plných 30 let 

Jak vypadala Štrougalova cesta na politický vrchol? 

Na začátku února zemřel Lubomír Štrougal, bývalý komunistický premiér, jenž svou politickou dráhu začínal za Stalina a Gottwalda a končil za Gorbačova a Jakeše. Technokrat moci a symbol normalizace se dožil 98 let.

Klíčovou osobou byl v tomto smyslu jeho politicky aktivní otec Josef Štrougal, jenž začínal u sociální demokracie, ale již v roce 1923 zvolil radikálnější komunistickou variantu. Štrougal na svého otce vzpomínal v tom smyslu, že podobně jako on ve své politické kariéře „odmítal radikální, leč neúčinná, všeobecně neprospěšná řešení“, Josef Štrougal se během okupace za druhé světové války zapojil do protinacistického odboje, v roce 1941 byl zatčen, odsouzen a na začátku roku 1945 zahynul ve věznici Plötzensee.

Jeho syn mezitím v roce 1943 úspěšně složil maturitu, ale vzhledem k uzavření vysokých škol nemohl dál studovat a neminulo ho ani tzv. totální nasazení. Po válce podle svých slov tehdy uvažoval i o medicíně, ale nakonec zakotvil na pražských právech.

Vzhledem ke svému správnému třídnímu původu a otci komunistovi, odbojáři a hrdinovi měl vzorový kádrový profil, s nímž v červnu 1945 nemohl být nepřijat do KSČ. Přesto to úplně jednoduché neměl: jak později vzpomínal tajemník ÚV KSČ Bohumil Šimon v článku Vladimíra Ševely, Štrougal měl za války „patřit k takzvané zlaté mládeži… říkalo se jim potápky… To mu kádrováci měli za zlé i proto, že jeho otec byl v té době v koncentráku“.

Cesta vzhůru
Kritika nekritika, inteligentnímu a ctižádostivému Štrougalovi takový malý škraloup nemohl v rychlé politické kariéře zabránit. A jeho kariéra stoupala úměrně s tím, jak se KSČ nejprve během třetí republiky a především po únoru 1948 proměňovala v monopolní držitelku a distributorku moci. Po absolvování práv v září 1949 Štrougal opustil myšlenku, že by se stal soudcem, a místo toho přestoupil do jihočeského stranického aparátu. Vyučoval na stranické krajské politické škole a v Budějovicích, kde by „chtěl žít každý“, se v letech 1952 až 1957 propracoval až do čela krajského stranického vedení. To mu ale nemohlo stačit. A taky nestačilo.

Další krok vzhůru (a proto do Prahy) přinesla regionálnímu partajnímu bossovi volba do celostátního ústředního výboru KSČ v roce 1958 a záhy poté, tedy v březnu 1959, se Štrougal zabydlel v jeho sekretariátu, kde dostal na starosti agendu zemědělství. Nicméně ve skutečném centru nejvyšší politiky se ocitl až v roce 1961, kdy prvnímu tajemníkovi Antonínu Novotnému pomáhal odstavit mocenského konkurenta ministra vnitra Rudolfa Baráka. To byla skvělá příležitost, aby v červnu 1961 Barákovo místo rovnou obsadil.

Byl Husákovou pravou rukou, říká o Štrougalovi historik. „Záhadou je, proč nikdy nepykal za střelbu po lidech“

Podle archiváře Matěje Trepeše si Štrougal v téhle době počínal „mírně proreformně“, týkalo se to především probíhajících revizí politických procesů. Na druhou stranu ale zároveň řídil instituci, která pronásledovala, odposlouchávala a perzekvovala politické odpůrce strany, zabíjela ty, kteří se pokoušeli uprchnout za hranice, či plánovala likvidaci těch, jimž se to již podařilo a byli pro režim nepohodlní i v exilu. Za něco, co souviselo s tímto „vnitráckým“ obdobím, se Štrougal dokonce později omluvil: to když propůjčil svou tvář proslavené dezinformační operaci StB Neptun, při níž byly v roce 1964 vyzvednuty z šumavského Černého jezera připravené bedny s údajnými tajnými nacistickými materiály. Celou operaci označil za podvod na občanech a dodal, že ministr vnitra by „v akci organizované orgány rozvědky vystupovat neměl“.

Štrougalova kariéra přesto dál stoupala. Ministerským postem na vnitru se jeho vzestup uvnitř stranické hierarchie sice trochu zpomalil, ale jen na chvíli. V dubnu 1965 již byl opět tajemníkem na ÚV a členem sekretariátu. Tentokrát měl na starosti životní úroveň a státně-hospodářské oddělení. Bylo to v době, kdy pozdně novotnovský režim čelil konfrontaci s vážnými ekonomickými problémy, a ne nereálným kolapsem centrálně řízené ekonomiky. Strana tak se skřípajícími zuby byla doslova donucena dát zelenou opatrné aplikaci ekonomických reforem pod záštitou ekonoma Oty Šika, jejichž příznivcem byl i Štrougal.

V pravou chvíli na pravém místě
Období převratných změn pražského předjaří i jara z let 1967–1969 zastihlo Štrougala někde mezi „novotnovci“ a „dubčekovci“, tedy odpůrci a spojenci stávajícího prvního tajemníka Antonína Novotného, respektive budoucího prvního tajemníka Alexandra Dubčeka. Štrougal, jenž na začátku roku 1968 odpovídal na ÚV za ekonomiku a životní úroveň, po dubnovém plénu 1968 svoji pozici uvnitř ÚV neobhájil. Nicméně měl blízko k podobně technokraticky zaměřenému a mírně reformně naladěnému budoucímu premiérovi Oldřichu Černíkovi. Ten si po svém jmenování do čela vlády Štrougala vybral jako svého místopředsedu.

A právě tento mocenský sestup Štrougalovi pravděpodobně zachránil kariéru. V kritické chvíli sovětské invaze totiž Štrougal nepatřil ani k těm, jež Sověti unesli do Moskvy, aby si na nich vynutili podpis moskevského protokolu a pak jednoho po druhém „odstřelovali“ z politiky, nepřidal se ale ani k „dělnicko-rolnickým“ vlastizrádcům. Dne 22. srpna 1968 jej prezident Ludvík Svoboda pověřil, aby místo svého uneseného šéfa vedl vládu. A od té doby se Štrougal postupně zbavoval nadějí na reformu československého socialismu ve prospěch poznané nutnosti brežněvovské normalizace.

V lednu 1970 dokončil svůj druhý přestup ze stranického sekretariátu až do čela federální vlády, což ve svých pamětech neinterpretoval jako výsledek nějaké své vědomé snahy, ale spíš jako vůli orgánů „nadřízených i spřátelených“. Musel se však odstřihnout od Černíka upadnuvšího do nemilosti Moskvy. Udělal to, jak ale dodává Trepeš, zpětně si to vyčítal jako osobní diskvalifikaci. Štrougalův obrat způsobil podle vzpomínky tehdejšího vládního tajemníka pro ekonomiku Valtra Komárka i strach z toho, že to v Československu „dopadne jako v Maďarsku v roce 1956 včetně deportací na Sibiř a poprav“.

Přestup do Černíkova týmu v roce 1968 měl pro Štrougala i další výhodu – blíž se tu seznámil s dalším čekatelem na moc, dalším místopředsedou vlády Gustávem Husákem. S ním spojil svoji politickou kariéru na dalších dvacet let. U Husáka mu podle jeho vzpomínek pomohlo i to, že jako ministr vnitra podporoval revizi politických procesů proti komunistickým funkcionářům, tedy včetně toho, v němž byl v roce 1954 odsouzen na doživotí i sám Husák.

Z tohoto racionálního spojení ale těžil i Husák, který zase ve Štrougalovi získal spojence proti prodloužené ruce Moskvy Vasilu Biľakovi. Jejich spojenectví upevnila i prezidentská krize (1973–1975), kdy Štrougal jako premiér, na něhož přešly pravomoci zdravotně indisponovaného prezidenta Svobody, podpořil právě Husáka v jeho cestě na Pražský hrad.

To, co nikdy nepochopil
Když byl v roce 1987 Husák „odejit“ z pozice generální tajemníka a byl mu ponechán pouze post prezidenta, nachýlila se ke konci i Štrougalova éra. To bylo jasné poté, co nijak zvlášť nadšeně nepodpořil nového „krále“ Milouše Jakeše.

Po svém odchodu z předsednictva ÚV a v říjnu 1988 i z čela vlády, kde ho nahradil Ladislav Adamec, zůstal 64letý Štrougal už jen členem ÚV a poslancem bez zásadního vlivu. Během sametové revoluce se sice Štrougalovo jméno skloňovalo v souvislosti s volbou nového generálního tajemníka po Jakešově odchodu, o funkci však dle svých slov už „neměl zájem“. O návratu do vysoké politiky ale podle Komárka uvažoval, jenže mu scházeli spojenci. A hlavně – doba již pádila úplně jiným směrem.

Za kormidlo komunistického Titaniku byl možná záměrně zvolen neznámý a nevýrazný Karel Urbánek. A na následném mimořádném sjezdu ÚV KSČ v prosinci 1989 bylo Štrougalovi jako „staré struktuře“ nejprve pozastaveno členství v KSČ, aby byl následně ze strany, do níž vstoupil před 44 lety, vyloučen zcela. Smutný konec oddaného soudruha?

Lubomíra Štrougala by čekal dlouhý a spokojený důchod, kdyby jej nenarušovalo několik trestních stíhání za jeho činnost před rokem 1989. Nejprve měl zneužít pravomoci veřejného činitele tím, že jako ministr vnitra údajně nezákonně zastavil vyšetřování trestné činnosti příslušníků StB. V roce 1965 neodeslal generální prokuratuře jeden spis a tím se měl pokusit krýt několik estébáků, kteří v roce 1948 zavraždili tři lidi. V roce 2002 byl ale Štrougal osvobozen.

Další kauzy týkající se ozbrojování Lidových milicí a záměrného zatajování skutečných informací o černobylské radiaci ale ani nedospěly k soudu, stejně jako kauza zneužití pravomoci veřejného činitele a podílu na zranění a smrti několika lidí na československých hranicích – Štrougal byl vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu uznán v roce 2022 za nezpůsobilého proces chápat a absolvovat.

Jak ukázaly jeho sice očekávané, ale informačně chudé Paměti a úvahy, vydané v roce 2009, Štrougal se nehodlal dělit o tajemství komunistické mocenské kuchyně, v níž se nepřetržitě pohyboval od začátku šedesátých až do konce osmdesátých let. Jeho výroky, zaznamenané postupně od roku 1990 v médiích, jako že se to „mělo dělat jinak“ či že chybou byla „vláda jedné strany“ a „dogmaticky uplatňovaný model socialismu“ nebo že cílem měla být a stále je „sociálně spravedlivá společnost“, můžeme stěží označit za hlubší sebereflexi politické činnosti či morální odpovědnosti.

Srozumitelnější byla Štrougalova kritika polistopadového vývoje a především kapitalismu, byť i to může v kontextu jeho technokratismu a pragmatismu znít paradoxně. V květnu 1987 se Štrougal v Pekingu setkal se svými čínskými komunistickými protějšky včetně legendárního otce čínských státně-kapitalistických reforem Teng Siao-pchinga. Když navštívil zvláštní ekonomické zóny, kde prosperovaly tisíce jím tak oceňovaných Slušovic, na vlastní oči se mohl přesvědčit o čínském ekonomickém úspěchu.

Nikdy ale nepochopil, že to, co zachránilo moc čínským komunistům i po roce 1989, bylo právě odvážné přijetí kapitalismu ve spojení s odhodláním hájit politický monopol komunistické strany i se zbraní v ruce. To už bylo daleko za horizontem jeho životní zkušenosti i představivosti.

Štrougalův odkaz
Ve vzpomínkách současníků a spolupracovníků vidíme Štrougala jako pracovitého, inteligentního, vzdělaného, sečtělého a kultivovaného pragmatika a kabinetního hráče s chladnou hlavou, jenž si drží odstup nejen od marx-leninismu jako fanatické víry a svazující ideologie, ale i od jeho konzervativních kazatelů.

Zpětně však není snadné odlišit, co zbylo z prapůvodní jihočeské potápky a co bylo pečlivě budovanými politickými mimikry, umožňujícími mu přežít v mocenské hře, jejíž pravidla dobře ovládal: moc dobře věděl, že je bezpečnější u moci být než se pokusit vybočit a moc ztratit. Prezentoval se jako politik, který rozhoduje rychle a efektivně – ještě v roce 2005 použije premiér Jiří Paroubek v kontextu debaty o těžebních limitech spojení, že „není Štrougal, který mohl rozhodovat od boku“.

Máme ale vidět i chápavého a sofistikovaného funkcionáře – „Pláteníka pijícího whisky“, jenž pomáhá dílčími intervencemi jednotlivcům a zároveň usiluje o materiální blaho lidu jako celku. Máme vidět „jednoho z nás“, jenž chodí na fotbal a jako zanícený vodák sjíždí Lužnici. Bonvivána, jenž proniká jako nezamýšlený arbiter elegantiae se svými brýlemi s rozměrnými skly a masivní obroučkou, „štrougalkami“, i do západoněmeckého Sternu s fámou o poměru s Helenou Vondráčkovou.

Jak si všiml historik Václav Veber, se svojí image slušného člověka Štrougal volal po klidu, ve skutečnosti však volal po životě beze změn a po pouhém přežívání, což je v určitém smyslu dobrá zkratka celé normalizace. Štrougal byl prostě někdo, kdo podle svých slov jen „dělal poctivě svou práci“. Ze zkušenosti 20. století ale víme, že tato věta může znít stejně tak středostavovsky chvályhodně jako i revolučně děsivě, zní-li z úst bývalého ministra vnitra.

Jan Adamec, avtor

zdroj: 
https://www.lidovky.cz/orientace/lubomir-strougal-gorbacov-jakes-stalin-ksc.A230213_140424_ln_orientacer_ape?zdroj=LN_patro

foto: Ľubomír Štrougal
zdroj: Alchetron, The Free Social Encyclopedia