Malíři podkarpatské školy - vrchol rusínskeho národního obrození

02.10.2021

 
Po první světové válce Rusíni se ocitli v civilizačně evropský vyvinuté československé společnosti, jenž dosáhla svého vrcholu v národně emancipačním procesu, vytvořila vlastní stát, i když územně podivný, sjednotivši tři různé národní celky se zcela odlišnou sociální a politickou strukturou. Odlesk pozitivní české národní euforie padal i na rusínskou společnost, pomáhal ji překonávat staleté zaostávaní od  svých českých spoluobčanů. V demokratickém systému první ČSR podkarpatští Rusíni prožívali své druhé národní obrození. U národů střední Evropy se tento proces projevoval především v literární sféře a jeho hlavním prostředkem bylo slovo v rodné řeči. U Rusínů tento proces nabyl zcela jinou formu, která se stala svérázným středoevropským kulturním fenoménem. Provinční rusko-ukrajinsko-rusínský jazykový boj, vyvolaný a podněcováni emigranty z Ruska a zvlášť z Haliče, i tentokrát znemožnil kodifikaci rusínského jazyka jako literárního. Důsledkem toho mladé literární sily neměly k dispozici vlastní nástroj. Ve své tvůrčí činnosti používali jazyky ruský nebo ukrajinský v jejích školní podobě, nikoli ze živého jazykového prostředí, a proto nedokázali vytvořit žádné významné literární dílo.

Rusínské národní obrození 20. století dosáhlo svého vyvrcholení ve výtvarném umění. Mladí podkarpatští malíři měli za sebou kvalitní profesionální přípravu. Absolvovali výtvarné akademie v Budapešti, Vídni, Mnichově, Paříži, Praze a zároveň byli poznamenáni dramatickými zážitky z období první světové války.  Začátkem 20. let se objevily pokusy ze strany starší generace podkarpatských malířů (G.Virágh, K.Izai, G.Ilyász, J.Kron, S.Seregy)  vytvořit místní uměleckou skupinu v Mukačevu. Po prvních výstavách však vznikly ve sdružení vážné rozpory. Zatímco starší generace chápala činnost sdružení jako záležitost čistě regionální, mladší umělci v čele s J.Bokšajem, B.Erdélyim a E.Grabowským se snažili prosadit ideu formování takového směru, který by napomáhal duchovnímu obrození kraje a jeho lidu v demokratické ČSR. „Vše, co jsme kolem sebe viděli a čemu jsme se naučili – vzpomínal zakladatel podkarpatské malířské školy J.Bokšaj -  nás vedlo k tomu, abychom se nestarali pouze o své osobní umělecké dílo a jeho úspěch, ale také o zítřek umění. Abychom usilovali o vytvoření takové umělecké školy, která by dokázala nejen střežit ustálené tradice, ale pokračovat zároveň v rozvoji toho, čeho nášé umění dosáhlo a dosáhne. Zdálo se to být tím nutnější, že koncem 19. a začátkem 20. století probíhal v umění mnohá zemí proces vytváření a upevňování národních uměleckých škol, které se postavily proti salonnímu oficiálnímu umění.“

Na rozdíl od starší generace mladí podkarpatští umělci se aktivně zapojily do celoevropského výtvarného procesu, zúčastňovali se výstav v Praze, Bratislavě, Košicích, Budapešti, Mnichově, Benátkách, Paříži. Nejvíce vynikal v tomto směru stoupenec Cézanna Béla Erdélyi. Jeho obrazy úspěšně konkurovaly dílu věhlasných pařížských malířů M.Vlamincka, A.Deraina, Utrilla a jiných. Velký úspěch sklidila individuální výstava Erdélyiho v r. 1923 v mnichovském Skleněném paláci, další v Benátkách. Ve výstavních síních středoevropských metropoli ziskávájí popularitu impresionistecké krajiny J.Bokšaje, E.Grabowského. Každý z nich mohl zůstat v evropských uměleckých centrech a získat tam významné pozice. Avšak podkarpatští umělci se řídili pravidly vlastenecké oběti. Získali neocenitelné zkušenosti v evropských metropolích a vrátili se do vlasti, kde v tu dobu neexistovalo ani muzeum, ani galerie, ani výstavní síň. Možnosti uspořádání vystav jim poskytovalo sdružení čs. legionářů v Užhorodě v Legionářském domě a jeho slavné kavárně českého mecenáše Purmy.
 
V r. 1927 J.Bokšaj a B.Erdélyi zahajily v Užhorodě činnost Veřejné školy kreslení. Úkol budoucích malířů formuloval J.Bokšaj: „Myslím, že povinnosti nás umělců je na prvním místě vychovávat obecenstvo. Ne slovy, ale dobrým příkladem. To znamená dělat poctivě a dobré umění, jak je dělávali staří mistři... Umělec je za svou práci odpovědný nejen za svého života, ale i v budoucnosti. Žije ve svých pracích i po své smrti a jeho díla se stanou pýchou národa“. J.Bokšaj jako výrazný tvůrce epických impresionistických krajin měl na starosti profesionální přípravu studentů. B.Erdélyi je seznamoval s evropskými uměleckými proudy 20. století a učil je individuálnímu přístupu k uměleckým úkolům. Náročnost, spojená s toleranci, slavila úspěchy: praktický každý z absolventů této školy (A.Kocka, Z.Šoltés, V.Borecký, E.Kontratovič, A.Doboš, I.Erdélyi, V.Dvan-Šarpotoki aj.) se stal výraznou osobnosti podkarpatské malířské školy. Příchod nové generace nastolil otázku organizačního sjednocení a vytvoření národní kulturní skupiny.
 
V r. 1931 byl založen Spolek výtvarných umělců na Podkarpatské Rusi. O jeho činnost projevil zájem i čs. stát. Od malířů se kupovali ze státních prostředků obrazy, umělci dostávali stipendia na studijní cesty. Zvláště užhorodský školský referát po vedením L.Kaigla skoupil mnoho obrazů, jenž se měli stát základem budoucí podkarpatské galerie. Ve 30. letech byl spolek posílen příchodem absolventů pražské uměleckoprůmyslové školy, mezi nimi zvlášť vynikal expresionista F.Manajlo.

Přes všechny potíže podkarpatská malířská škola potvrdila svou neopakovatelnost, originalitu a profesionální kritika uznávala její rovnocennost na tehdejší bohaté umělecké scéně první ČSR.Své pozice udržela i v době války po obsazení Podkarpatska Maďarskem. Autoritativní režim M.Horthyho ponechal podkarpatským umělcům tvůrčí autonomii i přesto, že k němu měli kritický vztah. Smrtelnou ránu podkarpatské malířské škole zasadila po válce a anexi Podkarpatska Sovětským svazem tzv. metoda „socialistického realismu“.   
 
  *  *  *  *  *
  
Ve výtvarném životě na Podkarpatské Rusi velký význam mělo působení v kraji českých umělců. V roce 1924 byla v Praze zahájena velká národopisná výstava Umění a lid Podkarpatské Rusi. Výstava měla velký ohlas a v následujících letech její exponáty poté shlédli i v řadě měst Čech a Moravy. Výstava stála u začátku putování českých umělců za poznáním původní lidové rusínské kultury, nedotčené městskou civilizaci v tom „orientu za Košicemi“, „československém Tahiti“. Lze říci, že stála také u zrodu fenoménu Podkarpatské Rusi v české kultuře. Jeden z českých výtvarníků, Ora Pokorný, své dojmy zachytil nejenom štětcem, ale i slovem: „Hle, to je ta země s modrými horami a lesy! To je ta krásná země s s širokými lány kukuřice a zelenou pastvinou! U tichých řek sedí města, vroubená viničními vrchy, města s ruinami hradů,  feudálními zámky a s novými paláci z betonu. U divokých horských potoků krčí se měchem zarostlé vesnice, vroubené pralesy, s dřevěnými kostelíky a temnou židovskou krčmou. Který malíř přál by si zemi bohátější, který umělec přál by si prostředí zajímavější? Projiti tímto krajem s očima do široka otevřenýma, přidružiti se do hloučku a míti vnímavé srdce, slyšeti, a potom vše vtěliti v několik tahu štětcem, v několik křídových čar!..Zem podkarpatoruská je zemí kontrastů a jimi útočí na naší vnímavost, dávajíc nám zážitky nečekaných dobrodružství. Nedivte se ani, že je tu tolik básnících a malujících četníků, finančníků, úředníků, učitelů.“

Ne náhodou už začátkem 20. let v Mukačevu pracoval představitel směru „sociálního umění“ František Foltýn. Vytvořil sérii expresionistických obrazů v duchu mystického vidění karpatské krajiny. Impresionistu Antonína Hudečka uchvátila monumentalita karpatské krajiny, originalita a malebnost dřevěných kostelíků v rusínských vesnicích, Ludvíka Kubu pestrobarevnost, originalita a jedinečnost krojů podkarpatských etnografických skupin. Zavítali sem i významní slovenští umělci Janko Alexy a Martin Benka. Ve druhé polovině 20. let se na Podkarpatské Rusi usadila celá skupina českých umělců: Zdeněk Ančida-Kolářik, Milada Špálová-Benešová, Antonín Boček,  Ladislav Císař, Jaromír Cupál, Marketa Gottliebová-Blumová, Bohuslav Harna, Anežka Janesová, Ota Jelen, Ladislav Kaigl, Rudolf Kučera,  Bohumil Lízner, Josef Lhota, Mariše Neubertová, Bedřich Oždian, Ora Pokorný, Marie Rejlová, Božena Rodová-Sašeci, Antonín Šubrt, Josef Tomášek, Jaroslav Zajíček. Působení českých výtvarníků mělo velký význam pro výtvarný život na Podkarpatské Rusi i když jejích chápaní úlohy umění a smyslu tvůrčí práci malíře se často radikálně lišily od přístupu rusínských výtvarníků.

Čeští umělci představovali praktický všechny směry tehdejší výtvarné bohaté scény Československa. Realistický směr s přízvukem folklorismu představovali L.Kaigl, Z.Ančida-Kolářik, B.Lízner B.Rodová-Sašeci, J.Tomášek, A.Šubrt.  Jejích  krédo vyslovil L.Kaigl:  „Zamiloval jsem si zdejší lid, barevnost jeho krojů, a proto vezmu-li štětec a paletu do ruky, chci zachytit Podkarpatského Rusína, ať muže či ženu... Na Podkarpatské Rusi bylo by třeba malíře slunce, jásavých krásných barev, podobného jako je Uprka, - bohužel, takových zde není.“ Ve svém volání po podkarpatském Joži Uprkoví se Kaigl mýlil. Romantický dekorativismus a  národopisný dokumentarismus umělce z Moravského Slovacka byl pro mladé podkarpatské výtvarníky minulosti. Blízký jim byl spíš impresionismus M.Rejlové, postimpresionismus M.Špálové-Benešové, surrealismus A.Bočka. Zvláštní místo ve výtvarném životě Podkarpatské Rusi zaujímala svou tvorbou M.Špálová-Benešová. Seznámila mladou generaci s výsledky práce české skupiny Tvrdošíjných, v čele které byl její švagr Václav Špála. Vyhovovali mladým rusínským malířům i teoretické úvahy Špálové-Benešové: „V moderním umění si každý umělec musí hledat sám výraz svého cítění, který potom projevuje formou, v níž se zračí jeho individualita. Někdy je to jenom postřeh určitých věci a barev, zachycený v rychlosti, jak se nám právě jeví, a tak podáváme pravý výraz vlastního zážitku. Jindy uchvátí námět přímo k básnickým projevům. Tu se kladou linie a barvy vedle sebe jako verše, některé s nadsázkou a pak jenom ty, které se nám právě líbí a hodí... Moje snahy směřují vždy jen k tomu, abych plně dovedla vyjádřit to vzácné nadšení, které umělec při své práci prožívá.“ L.Kaigl a B.Oždian se stály spoluzakladateli Spolku výtvarných umělců na Podkarpatské Rusi a organizátoři výstav Spolku v Košicích, Bratislavě a Praze. 
 
Ve 30. letech na Podkarpatskou Rus přicházejí grafici Jaroslav Skrbek, Václav Fiala, Josef Řeřicha, Karel Vik, Zdeněk Zrůstka. Jejích grafické listy s podkarpatskými náměty se staly klasikou české grafické tvorby 20. století. J.Řeřicha vytvořil soubor kreseb a dřevorytů, zahrnující typické karpatské rusínské dřevěné kostely, který byl roku 1937 uložen v Národopisném muzeu v Praze a svým uměleckým významem a důkladnosti provedení má jedinečný význam pro studium lidového dřevěného stavitelství v Karpatech. Tento soubor obsahuje 117 kreseb a 24 dřevorytů. Zvláštní soubor dřevorytů J.Řeřicha vytvořil pro monografickou práci ukrajinského architekta a uměnovědce V.Sičinského Dřevěné stavby v Karpatské oblasti vydanou v Praze nákladem Slovanského ústavu v roce 1940. Zásluhou Řeřichy tato vědecká kniha se stala památkou knižního umění. V letech 1936 až 1937 v marmarošských vesnicích Novoselice a Široký Luh pracoval Václav Fiala. V patriarchálním životním stylu podkarpatských horalů český malíř uviděl obraz života starých Slovanů, který později ztvárnil v sérii ilustraci. Nadějnou spolupráci podkarpatských a českých výtvarníků náhle ukončil Mnichov. 
  
Podkarpatští malíři, zejména J.Bokšaj, B.Erdélyi, E.Grabowski,  ve 20. letech se zúčastňovali vystav v Mnichově, Budapešti, Benátkách, Paříži důsledkem toho československá veřejnost o nich věděla málo, pražská umělecká kritika ani netušila o existenci školy moderního umění v zaostalé východní provincii Československa. Dílo podkarpatských výtvarníků objevil pro širší československou veřejnost velký přítel Rusínů a Podkarpatské Rusi český básník a literární kritik Jaroslav Zatloukal. Působil v Bratislavě, tamtéž v roce 1935 založil Klub přátel Podkarpatské Rusi. V roce 1936 založil časopis Podkarpatoruská revue, jehož prostřednictvím seznamoval československou veřejnost s problémy východní provincii Republiky a rovněž s její kulturními vymoženosti. „Po prvé tváři v tvář, - psal na stránkách časopisu J.Zatloukal, - stál jsem podkarpatoruskému výtvarnému umění v Užhorodě v Purmově kavárně, která vystavuje stále pěkný počet obrazů od předních výtvarníků. Je příjemně překvapující setkati se ve veřejných místnostech s hodnotným uměním výtvarným. Při návštěvě několika význačných malířů v Užhorodě v srpnu 1935 měl jsem příležitost poznati více výtvarné snažení v zemi Podkarpatoruské, kterému s naší strany nebylo věnováno dosud nejmenší pozornosti. Od této chvíle bylo mojí myšlenkou ukázati československé veřejnosti, že na Podkarpatské Rusi nejsou jen neutěšené poměry hospodářské a sociální, ale i život velkého uměleckého kvašení a vzepjetí, který nijak není pozadu za historickými zeměmi a že se může svými výtvarnými projevy začleniti do všech moderních směrů“.
 
Začátkem roku 1936 díky úsilí J.Zatloukala a spoluzakladatelů Spolku výtvarných umělců  na Podkarpatské Rusi L.Kaigla a B.Oždiana  v Bratislavě byla zahájena první  ucelená výstava Spolku, která se stála velkým překvapením pro milovníky výtvarného umění. Posléze obrazy z bratislavské výstavy putovali do Brna. Za rok ještě širší výstava Spolku se konala v pavilonu Myslbeka v Praze. Slovenský a český tisk konstatoval, že “nikdo neočekával, že výtvarný život na Podkarpatské Rusi má takové mocné umělecké rozpětí.“ Spolek podkarpatských výtvarníků byl podroben kritice, z které vyšel čestně. „Podkarpatské umění se představuje v živém kvasu, ve značné směrové rozmanitosti i kvalitě, ukazuje prolínání silnějších vlivů Východu s ohlasy moderního umění západního… O výtvarnější vyjádření se pokoušejí jednak pod vlivem Cézannovým, jednak kubizováním forem nebo úsilím o expresivnější výraz: V.Erdélyi, J.Erdélyi, L.Miloš…“ (Lidové noviny, 5.IV.1936). „Zdá se, že nejvýchodnější kout Republiky pozvolna dostává se k svému slovu, které není možno neslyšet. Kulturní život na Podkarpatské Rusi v posledních letech vyznačuje se vůbec prudším rozmachem a zaslouží si, aby byl podporován patřičnými činiteli a celou československou veřejnosti oceňován… Bratislavská výstava je toho nejlepším dokladem. Od realismu přes impresionismus dostáváme se tu k výraznému expresionismu, fauvismu a surrealismu. Jde tedy tato výstava ve znamení všech směrů jako téměř každá jiná výstava u nás“ (Podkarpatoruská revue, č.1, 1936).  „Dnešní umělci z Podkarpatské Rusi mají úlohu daleko obtížnější – neboť zde nebylo té tradice a těch vztahů, jako u slovenského umění. Títo malíři chtějí zachovati krok s uměním ostatním, a proto snad ta poněkud neukázněná barevnost, často divokost celku, jakési štětcové siláctví. Leč, to jsou vlastnosti, které mohou prospěti dalšímu vývoji, až jednotlivé osobnosti najdou oporu v obecné československé tradici umění“ (České slovo, únor, 1937). Na stránkách dalších novin (Moravské noviny, A-Zet, Pressburger Zeitung, Grenzbote) kritici konstatovali, že u podkarpatských výtvarníků je evidentní rozdělení na dva směry: realistický, mající převahu, a na druhé straně usilovné zapojování do moderních směrů. Vcelku, zdůrazňovali kritici, výstavy přesvědčily československou veřejnost, že na Podkarpatské Rusi jsou osobití a vyhranění umělci, že jsou tam značné umělecké hodnoty.

Na rozdíl od většiny českých a slovenských kritiků, kteří hodnotily výsledky práce podkarpatských výtvarníků jako celku, J.Zatloukal věnoval  velkou pozornost tvůrčímu profilu jednotlivých umělců. „Tak jeví se nám J.Bokšaj jako jeden z význačných reprezentantů podkarpatoruského malířství, výrazný tvůrce realistických krajin… Je to malíř vysoké technické vyspělosti, výrazných barev a kompoziční mohutnosti. On projevuje i svou lásku k zemi a lidu, přenášeje v sytých barvách krásu a chmurnost krajin na svoje plátna. Jeho náboženské motivy jsou rázu statického, ale zato tkví v nich náboženské mystérium, silné a vzrušující. Jakoby na tato plátna zapůsobili sugestivní výjevy s podkarpatských ikon. Bokšaj je zjevem jistě osobitým a vzácným na Podkarpatské Rusi.“  B.Erdelyi podle J.Zatloukala zapojuje se do moderních výtvarných směrů. „Vypjal se vysoko nad realitu, aby z ní podržel jen nejnutnější charakter. Jeho krajiny, tak často s jezery, jsou převážně drženy v studených barvách, nejvíce zelené a modré… Expresionismus nalezl v Erdélyim malíře velkých potenci výtvarných. Horečný zápas o vlastní výtvarnou mluvu odráží se v různých těch obrazech. Na každém plátně možno zachytit stopy hledání vlastních výrazových prostředků. Dramatičnost charakterizuje tvorbu Erdélyiho, jakož i ponurá barevnost, pod jejíž dynamikou třeba hledati vášnivý cit umělcův. Tvrdší lyričnost prostupuje plátna tohoto umělce, v nichž je zvláštní sila a nadvláda barev.“ Ze školy J.Bokšaje a B.Erdélyiho, konstatoval J.Zatloukal, vyrůstala mladá rusínská výtvarná generace I.Erdélyi, L.Dvan-Šarpotoki, A.Kocka, Z.Šoltés, V.Borecký, A.Doboš aj. „I.Erdélyi projevuje nevšední schopnosti pro živost barev a výtvarnost, roste v něm talent velmi pozoruhodný, jemně reagující na moderní projevy výtvarné… L.Dvan-Šarpotoki hledá usilovně cestu k vlastnímu výrazu, předznačenému výbojným modernismem francouzským (fouvismus).  Hledá nový výraz pro podkarpatskou krajinu… A.Kocka – kultivovaný malíř, snažící se o moderní malířskou techniku. Ovlivněný modernismem, ponechává si jistý svůj výraz. S velkou láskou přilnul k romantické krajině v okolí Užoku, kde působil několik roků a poznal bídu lidu a jeho primitivismus.  Tu vznikají Kockovy pochmurné, téměř baladické krajiny v hutných zemitých barvách. A.Kocka je nesporný talent…, v němž roste Podkarpatské Rusi z mladé generace jeden z nejlepších malířů… Přičinlivým žákem J.Bokšaje se nám jeví impresionistický krajinář Z.Šoltés… Velký kompoziční smysl projevuje V.Borecký, pracující barevnou i formovou zkratkou“. J.Zatloukal optimistický viděl budoucnost podkarpatské malířské školy. „Nesmi se však zapomenuti na to, - zdůrazňoval on, - aby bylo umožněno všem těmto talentovaným Rusínům za příznivých podmínek, aby svůj talent mohli usměrňovati pro hodnotná umělecká díla. Přebohatá je studnice tato, z níž vyváženo bude umění nových zdrojů, silné a opravdové.“ Vývoj podkarpatské malířské školy do sovětské anexe Podkarpatské Rusi dal za pravdu J.Zatloukalovi. Dílo žáků J.Bokšaje a V.Erdelyiho se stálo zlatým fondem výtvarného umění podkarpatských Rusínů. 
 
Dne 18. října 1944 začala karpatsko-užhorodská operace 4. ukrajinského frontu. Rudá armáda poměrně snadno, bez větších bojů, během necelých 10 dnů obsadila Podkarpatskou Rus. Německé a maďarské armádní veleni totiž stáhlo větší část svých jednotek z území Podkarpatska 16. října. Moskva třikrát s ohňostrojem oslavovala úspěchy Rudé armády. Jednotky, které se zasloužily o tyto úspěchy, získali pojmenování „karpatské“, „mukačevské“, „užhorodské“, jakoby se jednalo již o sovětské území. Hned po obsazení kraje politické organy 4. ukrajinského frontu pod velením hlavního komisaře, osobního zplnomocněnce Stalina generála L.Mechlise zahájili akci „opětovného sjednocení Zakarpatské Ukrajiny s matkou sovětskou Ukrajinou“. Už samotný pojem „opětovné sjednocení“ neměl žádné opodstatnění. Podkarpatská Rus nikdy ve svých tisícletých dějinách nebyla součásti ani Ukrajiny, ani Ruska. Hlavními aktéři „sjednocovacího hnuti“ se stáli místní komunisté a 36 vybraných „osvětových“ československých důstojníků v čele s nechvalně známým majorem B.Reicinem, poslaných na pokyn NKVD (předchůdce KGB) generálem Ludvíkem Svobodou  na Podkarpatskou Rus. To všechno sovětské agenty drze prováděli u přítomnosti československé administrativy, izolované v městečku Chustu sovětskou „komandaturou“. 26. listopadu 1944 v Mukačevu se sešel první (a poslední!) sjezd „národních výboru“ nyní už Zakarpatské Ukrajiny. Účastnici sjezdu, dovezení do Mukačeva sovětskými vojenskými auty, přijali – v Moskvě dopředu připravený – Manifest o opětovném sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou. Na sjezdu byla ustanovená dočasná vláda a zároveň zákonodárný orgán „státu“ nazvaného Zakarpatská Ukrajina. Tento loutkový státeček, vytvořený Moskvou,  měl být jakýmsi nárazníkem mezi vládou SSSR a československou exilovou vládou.   Dne 1. prosince vláda tohoto loutkového statečku předala československé administraci na Podkarpatské Rusi ustanovení sjezdu o vystoupení Zakarpatské Ukrajiny ze svazku Československa a ultimatum, aby československá administrace do tří dnů opustila zemi.Takže dnešní ruský prezident a premiér v konfliktu z Gruzii měli už vyzkoušený Stalinem precedens anexe části území sousedního státu ve východní provincii Československa už v roce 1944. Scénář kauzy Abchazii a Jižní Osetii jakoby opsaný z dílny „vůdce národů“ v případu Podkarpatské Rusi-Zakarpatské Ukrajiny. Anexe Podkarpatské Rusi byla dodatečně posvěcena mezinárodním dokumentem, dohodou mezi ČSR a SSSR 29.6.1945 o „předání“ Podkarpatské Rusi-Zakarpatské Ukrajiny, jež byla podepsána bez účasti Rusínů a je často označována jako „rusínský Mnichov“. 22. ledna 1946 výnosem Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR byla zřízena tzv. Zakarpatská oblast (kraj za Karpaty) s jejím okamžitým začleněním do sovětské Ukrajiny. Tímto výnosem bylo likvidováno nejen historické pojmenování země, ale i nedávný název – Zakarpatská Ukrajina. Stalin a sovětská vláda nepokrytě demonstrovali svůj geopolitický zájem o tento region jako strategické předpolí ve střední Evropě. Rusíni byli s okamžitou platnosti přejmenováni na Ukrajince. Jejich minulost byla prohlášena za „koloniální“. Evropa rozrušená válkou a záhy rozdělená „železnou oponou“ si ani nevšimla zmizení jednoho ze svých historických národů, i když malého… V kulturní sféře na začátku sovětské éry mocenské orgány projevovali zdánlivou benevolenci. Podkarpatští umělci byli  dokonce zvaní k účasti na výstavách v Moskvě a Kyjevu. „Neobyčejně zajímavá malířská škola!- psala ve svých vzpomínkách významná ukrajinská výtvarnice Tatjana Jablonská. Z jakým nadšením jsme uvítali na naších výstavách obrazy Erdélyiho, Bokšaje, Kocky, Manajla, Šoltesa! Jakým životodárným pramenem se stalo jejích dílo pro nás! Jakou aktivitu vyvinuli v naších uměleckých kruzích!“ Avšak brzy přišly radikální změny v mocenských orgánech. Počátkem roku 1948 v oblastním stranickém vedení byla provedena urychlená rotace kádrů ve prospěch přivandrovalců z východu. 62 % místních komunistů, bývalých členů KSČ, bylo uznáno za „nakažené buržoazní ideologii“ a vyloučeno ze strany. Nové stranické vedení východního původu zahájilo útok proti tzv. buržoazně-nacionalistickému kulturnímu dědictví, za jehož protagonisty byli označení podkarpatští činitelé národního obrození. Jejich dílo muselo být podle komunistických ideologů „svědomitě“ zapomenuto, a pokud možno vymazáno z paměti. Rozbita a zakázaná byla hlavní rusínská kulturní instituce řecko-katolická církev. I na hlavy podkarpatských výtvarníků brzy padly údery klacků stalinského hlavního ideologa Ždanova, který rozpoutal zběsilou kampaň „boje proti kosmopolitismu a poníženého uctívání Západu“. Samozřejmě, že sovětská byrokracie, jenž neuznávala národ Rusíny, nepotřebovala ani národní uměleckou školu. Spolek výtvarných umělců byl zakázán, povolena pouze pobočka Sojuzu chudožnikov SSSR, vstup do ni byl podmíněn uznáním „metody socialistického realismu“.    Projekt Erdélyiho transformací Veřejné školy kreslení v Akademii umění sovětskými úřady byl zesměšněn. Sovětským úředníkům byl cizí pojem Akademie jako studijní vzdělávací ústav. Podle jejích představ Akademie umění mohla existovat pouze jedna, a to v Moskvě. Umělce evropské úrovně nutili studovat dědictví ruských „peredvižniků“, socializujících provinčních malířů 60. a 70. let 19. století s jejích rutinním popisným a literárně zaměřeným realismem, malovat pseudomonumentálné obrazy, oslavující „osvobození“, „opětovné sjednocení“ a „budování socialismu“. Zakladatele podkarpatské malířské školy se snažili udržet její tradice aspoň v krajinářství, avšak i karpatská krajina musela byt doplňována nadšeně pracujícími kolchozniky a dřevorubci.
     
V ždanovské kampani „ boje proti kosmopolitismu“ sovětští ideologové postupovali podle principu divide et impera, rozděluj a panuj. Podkarpatští umělci byli rozdělení na „dobrých“ a „zlých“. „Dobrými“ byli uznání z neznámých důvodů J.Bokšaj, A.Kocka, F.Manajlo. Dílo Erdélyiho bylo prohlášené za nesrozumitelné  a lidu cizí. Evropský malíř byl obviněn ze všech možných –ismů. Žák J.Bokšaje, talentovány krajinář Z.Šoltés, původním povoláním řeckokatolický kněz, odmítl konvertovat k pravoslaví  a proto byl vyhnán z fary v chudé horské vesničce Užok.  Díky Šoltésovi malebné okolí této vesnice bylo ve 30. a 40. letech Barbizonem podkarpatské malířské školy, a jeho fara místem častého pobytu J.Bokšaje, B.Erdélyiho, E.Grabowského a dalších. S odchodem Z.Šoltése zanikl i podkarpatský Barbizon… Mistr epické impresionistické karpatské krajiny, básník karpatských zimních motivů musel jit „na převýchovu do dělnické třídy“ v dřevozpracovatelské fabrice v Užhorodu a to pouze v nočních směnách. V době Chruščovových reforem mu bylo dovoleno se vrátit k profesi výtvarníka, za což musel zaplatit několika obrazy ve stylu „socialistického realizmu“. Jeho impresionistická díla se vrátila na výstavy v 60. letech. Další žák J.Bokšaje a B.Erdélyiho, absolvent římské Akademii Umění A.Kocka, autor baladických krajin a epických žánrových obrazů z existenčních důvodů se podřídil ideologickému tlaku komunistického režimu, maloval sérii portrétů „partyzánů“, „hrdinů socialistické práce“. K epické krajině a vrchovinským typům se vrátil koncem 50. let v době Chruščovového oteplení.
     
Tragický osud potkal expresionistu F.Manajla. Absolvent Uměleckoprůmyslové školy v Praze byl silně ovlivněn českými expresionisty a surrealisty. Velký znalec huculského lidového umění a mytologie expresivně ztvárnil své znalosti v monumentálních obrazech Huculů a Huculek, lidových huculských obřadů, téměř hororových pohádkových obrazů,  svátečných i smutných události v životě svérázných karpatských horalů. Za války navštívil se skupinou maďarských a slovenských umělců a novinářů okupovanou Ukrajinu (Krivoj Rog, Zaporižja, Dnipropetrovsk). Z této cesty malíř přinesl mnoho náčrtů, majících velký význam jak umělecký tak hlavně dokumentární. Osud těchto kreseb je neznámý. Tato cesta měla negativní důsledky v životě Manajla, v sovětském režimu kdykoliv mohl byt obviněn z kolaborace. Možná pravě proto po roce 1945 expresionista a surrealista se stal horlivým protagonistou socialistického realismu, na dlouhá léta schoval své obrazy ze 30. a první poloviny 40. let. Začátkem 60. let v době Chruščovových reforem jeho synové, malíři nové generace, donutili ho vytáhnout ze skrýše staré, srolované obrazy a uspořádali v Kyjevě jeho personální výstavu. Obrazy „starého“ Manajla šokovaly kyjevský publikum, výstava se stala události číslo jedna na kulturní scéně ukrajinského hlavního města. Přední ukrajinská umělkyně, nositelka všech možných vyznamenání a cen, Tatjana Jablonska vzpomínala o této výstavě: „Výstava Manajla v Kyjevě se dotkla mého nejhlubšího nitra a donutila mně se zamyslet – co pak dělám já? Pocítila jsem jasně naléhavou nutnost najit cestu ze slepé uličky…“ Dodejme, ze slepé uličky socialistického realismu. Sam Manajlo se pokusil o návrat ke svému stylu 30. let, avšak marně, už to nešlo. Nepodařilo se mu navázat na expresivitu a monumentalitu minulých let, jeho štětec maloval něco jiného, vznikaly obrazy jakéhosi třetího Manajla ale scházela jim vnitřní naplň. Mefisto „socialistického realismu“ vybral svou daň…
 
Podkarpatští výtvarnici byli zvykly se zúčastňovat vystav v evropských kulturních centrech, avšak po válce se najednou ocitli v kleci, zamčené neprůchodnými sovětskými hranicemi. Tuto situaci zvlášť těžce nesl B.Erdélyi, který před válkou střídavě působil v Mnichově, Benátkách, Paříži, Římě. Po smrti Stalina mu bylo dovoleno učit na Škole užitého umění v Užhorodu ale ve výkladu dějin umění nesměla padnout z jeho strany jediná  zmínka o uměleckém životě na Západě. Tíživá atmosféra komunistického režimu, izolace od vnějšího světa a finanční tíseň vedly k předčasnému úmrtí velkého umělce (1955). Někteří výtvarnici využili dohody SSSR se sousedními státy o spojení rodin a posléze jistého uvolněni a odešli do Maďarska nebo Československa (A.Doboš, L.Dvan-Šarpotoki, V.Borecký, F.Seman aj.). A právě v 50. letech, kdy podkarpatská malířská škola praktický zanikla, sovětská propaganda začala halasně mluvit o jakési nové, socialistické „zakarpatské malířské škole“. Ve skutečnosti to byli někteří zlomení umělci starší generace a hlavně pováleční absolventi sovětských škol, mistři portrétů vůdců a žánrových obrazů „pracujících a „bojovníků za mír“.  

prof. Ivan Pop 

Foto:
Umelci podkarpatskej rusínskej maliarskej školy
(zľava - Jozef Bokšaj, Fedor Manajlo, Ernest Kontratovič - kľačiaci, Andrej Kocka, Vasil Svida, Vojtech Erdélyi a Šandor Petki - ležiaci) 

Aktuality

Zobraziť všetky
06.10.2021

Čaputová: Na odhodlanie mužov a žien z priesmyku na Dukle nikdy nezabudneme

Odhodlanie prebiť sa domov a neskutočné nasadenie v ťažkom boji o každý jeden meter postupu, tak vníma Karpatsko-dukliansku operáciu prezidentka Zuzana Čaputová. Odkázala, že na odhodlanie mužov a žien z jesene 1944 nikdy nezabudneme. Všetci …
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
03.10.2021

ROZHOVOR. Štátny tajomník Jaroslav Kmeť: Stavať R4 cez PPP projekt je reálne 

ROZHOVOR. Štátny tajomník Jaroslav Kmeť: Stavať R4 cez PPP projekt je reálne  Rozhodne vláda. Patrí medzi priority, peniaze na ňu nie sú. V Prešove sa konala medzinárodná konferencia o význame medzinárodného cestného koridoru Via Carpatia. K…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
02.10.2021

Bokšaj Josif (1891-1975)

BOKŠAJ Josif (* 2.10.1891 Kobylecká Poljana, dnes Ukrajina, † 9.10.1975 Užhorod, Ukrajina), malíř, zakladatel rusínské národní malířské školy, pedagog. Maturoval na mukačevském gymnáziu, absolvoval budapešťskou Akademii umění. Po vypuknutí 1.…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
01.10.2021

Andersenove rozprávky už aj v rusínskom jazyku

Občianske združenie molodŷ.Rusynŷ v týchto dňoch pripravuje ilustrovanú rozprávkovú knihu H. Ch. Andersen: Prypovidkŷ / Г. Х. Андерсен: Приповідкы. Bude to prvé dielo svetovej literatúry preložené do spisovného rusínskeho jazyka na Slovensku. Zá…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
30.09.2021

Poštar’ tot raz zadurkať na dveri v Kyjevi dva raz

Kartka z Terstu Kyjiv distav v ostatnich dňach až dvi pozdorovliňa. Može kartka z Krynyci pro urajiňskŷ vlasty ne značiť nyč, no kartku z Terstu bŷ maly vz’aty ser’jozno, pokľa choťať bŷty akceptovanŷ v Evropi. Tak to jakos’ vŷšlo. V tŷch …
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
29.09.2021

Svetlo z východu naštartovalo pútnický turizmus v pohraničí

Aktivity projektu Svätomariánska púť hodnotili na záverečnej konferencii Tlačová správa Implementácia vlajkového projektu Prešovského samosprávneho kraja Svätomariánska púť (Svetlo z východu) venovanom rozvoju religióznemu turizmu v slovensko-…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej

Naše obce

Zobraziť galérie

Ujko Vasyľ


Ujko Vasyľ:
- Poviv jem svoje rezolutne ŇET palinki. Pak sja vkazalo, že borovička dočista hlucha...
Zobraziť viac
Náhľad publikácie

Československý svět v Karpatech

Československý svet v Karpatoch

Čechoslovackyj svit v Karpatach

Reprezentatívna fotopublikácia
Objednať