Neklidné Sudety: Co se dělo roku 1938 v Československu?

V krizovém roce 1938 se sudetští Němci ocitli na osudové křižovatce. Pod praporem Sudetoněmecké strany jich většina podlehla vábení nacistické třetí říše a podílela se na rozbití Československa zpečetěném Mnichovskou dohodou

Jak ukazuje takzvaný Hossbachův protokol, Adolf Hitler 5. listopadu 1937 na tajné poradě v kruhu vysokých vojenských činitelů třetí říše odhalil své budoucí plány na postupné ovládnutí středoevropského prostoru. Mělo dojít k likvidaci Rakouska a Československa. Rakousko plánoval Hitler připojit k Německu anšlusem, kdežto v případě Československa se počítalo i s vojenskými akcemi. Nacistické špičky současně hledaly cesty, jak přemoci svého souseda „mírovou cestou“. A k tomu jim posloužil „sudetoněmecký problém“. 

Sjednocení Sudet
Po anšlusu Rakouska ve dnech 12. a 13. března 1938 se postavení Československa dramaticky zhoršilo. Nově vzniklá Velkoněmecká říše obepnula zemi ze tří stran. Anšlus povzbudil velkou část sudetských Němců k zesílení jejich tlaku na pražskou vládu, která situaci dlouho podceňovala. Konrad Henlein vyzval všechny československé Němce „k národní jednotě“ a ti jeho volání do značné míry vyslyšeli. Ještě v březnu 1938 se rozpustily německé občanské strany (křesťansko-sociální, živnostenská a agrární Svaz zemědělců) a následně splynuly se Sudetoněmeckou stranou. Přestože zdaleka ne všichni jejich funkcionáři a členové přešli k henleinovcům, hegemonie SdP mezi Němci byla neoddiskutovatelná. 

Jedinou politickou alternativou v Sudetech zůstala sociální demokracie, a komunisté. Avšak i u sociálních demokratů došlo ke změně kurzu. Dlouholetého pročeskoslovenského předsedu Ludwiga Czecha nahradil tvrdší kritik národnostní politiky státu Wenzel Jaksch. Na přelomu března a dubna 1938 pak opustili vládu všichni její němečtí ministři Franz Spina, Erwin Zajicek i Ludwig Czech. Jejich pozice byla beztak slabá a svými „počeštělými“ příjmeními se stávali terčem zlomyslných narážek: „Německý jak Czech, čistý jako Spina a odvážný jak Zajicek,“ říkávalo se tehdy.

„Osvoboď nás od Čechů“
Pražská vláda po rozpadu německého aktivistického tábora začala jednat přímo s SdP. Ale henleinovci místo hledání přijatelného kompromisu pouze zvyšovali své národnostní a autonomní požadavky. Za touto neústupností stál především Hitler, který na poradě s Henleinem a K. H. Frankem v Berlíně 28. března 1938 vedení SdP vzkázal, aby československé vládě kladlo nepřijatelné podmínky. K říšskému kancléři se již otevřeněji hlásili také obyčejní sudetští Němci a jejich oblíbený slogan: „Lieber Führer mach uns frei, von der Tschechoslowakei!“ zněl na masových manifestacích stále častěji.

Proti republice se však SdP zatím otevřeně postavit neodvažovala, a to ani na sjezdu strany ve dnech 23.–24. dubna 1938 v Karlových Varech. Henlein na něm formuloval politický program známý jako „osm karlovarských požadavků“. Patřilo k nim zrovnoprávnění sudetských Němců s Čechy, uznání německé menšiny za právnickou osobu, stanovení vlastní německé samosprávy, odstranění „starých křivd“ nebo dodržování principu německých státních zaměstnanců na německých územích. Nejradikálnější však byl Henleinův osmý bod obsahující právo „přiznávat se k německému světonázoru“, tedy k nacismu. 

SdP vítězí
Pražská vláda kontrovala několika vlastními plány, od návrhu národnostního statutu posilujícím samosprávu v pohraničí až po přiznání široké autonomie sudetským Němcům. Henlein je postupně všechny odmítl a jeho věrní současně v pohraničí vyprovokovávali nepokoje.

Polínko pod přetopený sudetoněmecký kotel přidala částečná mobilizace československé branné moci vyhlášená 20. května 1938, která byla oficiálně reakcí na přesuny německých vojsk v okolí hranice. Mnozí v ní ovšem viděli souvislost s komunálními volbami probíhajícími mezi 22. květnem a 12. červnem 1938. V nich henleinovci triumfovali na celé čáře, když SdP získala v pohraničí kolem 90 % německých hlasů.

Horké pozdní léto
Československá krize a rostoucí napětí mezi Prahou a Berlínem znepokojovalo především Velkou Británii, která si nepřála hrozící válečný konflikt. Proto 20. července 1938 navrhla britská vláda prezidentu Benešovi, aby přijal nezávislého zprostředkovatele pro jednání vlády a SdP. Touto rolí byl pověřen lord Walter Runciman, který 3. srpna přiletěl do Prahy a pak se vydal na cestu pohraničím. V polovině září předložil Runciman veřejnosti závěrečnou zprávu, ve které zkritizoval československou národnostní politiku a vyslovil se pro odstoupení Sudet říši.

Mezitím na tlak henleinovců a hrozby Berlína odpověděla vláda Milana Hodži 7. září 1938 dalekosáhlým ústupkem v podobě „čtvrtého plánu“, který fakticky vycházel vstříc karlovarskému programu. To henleinovci neočekávali, odmítnutí by znamenalo popření původního stanoviska a přiznání, že SdP od začátku nehrála fér. Pomohl Hitler, jehož 10. září znovu navštívil Henlein, a Vůdce pak na sjezdu NSDAP v Norimberku 12. září 1938 zaútočil přímo na Československo a nejen sudetští Němci si mohliv přímém rozhlasovém přenosu poslechnout tato jeho slova:

„Mluvím o Československu! Poměry v tomto státě jsou, jak je všeobecně známo, nesnesitelné (...) Když nesmí tři a půl milionů skoro osmdesátimilionového národa zpívat píseň, která se jim líbí, jen proto, že se to nelíbí Čechům, nebo když jsou do krve zbiti jen proto, že nosí punčochy, které se Čechům nelíbí – to může být snad úctyhodným zástupcům našich demokracií lhostejné, nebo možná dokonce sympatické. Já však mohu říct zástupcům těchto demokracií jen, že nám to není lhostejné, a že když tyto mučené bytosti nemohou samy najít právo a pomoc, dostane se jim obojího od nás.“

Sudety Říši
Bezprostředně po Hitlerově projevu vypukly v českém pohraničí nepokoje spojené s provokacemi a násilím. Na některých místech přerostly v pokus o puč. Vláda zareagovala vyhlášením stanného práva v nejvíce postižených pohraničních okresech. Toho využil Henlein a 14. září 1938 vydal prohlášení, že už nemá o čem jednat – Sudety za této situace musí patřit Německu. Doba vyjednávání definitivně skončila a za protistátní činnost vláda 16. září rozpustila SdP a vydala na Henleina a K. H. Franka zatykač, proto oba spolu s dalšími vedoucími představiteli strany utekli do Německa. 

Na německé straně československých hranic se začaly formovat bojůvky známé jako Sudetoněmecký dobrovolnický sbor (Sudetendeutsches Freikorps), do něhož vstoupilo údajně kolem 40 000 mužů, aby prováděli záškodnické akce v Sudetech. Proti nim stály oddíly Stráže obrany státu (SOS) a po vyhlášení všeobecné mobilizace 23. září také československé vojsko. Z více než milionu mobilizovaných mělo být kolem 20 % sudetských Němců, ale více než třetina mobilizaci odmítla, jiní po mobilizaci dezertovali.

Válka v pohraničí
Dění v Sudetech se podobalo občanské válce. Češi hlásili ministerstvu vnitra: „V noci na 25. 9. byla v Bruntále pistolemi a granáty ostřelována strážní hlídka a vojenský oddíl, armáda odpověděla těžkými kulomety a děly. V Zeleném Dole obsadil oddíl freikorpsu odstavenou zbrojovku, když dva českoslovenští policisté chtěli zkontrolovat situaci, byl jeden z nich těžce postřelen. U Chvalkovic ordneři samopaly napadli některé oddíly znojemského praporu SOS…“.

A podle zprávy styčného důstojníka wehrmachtu pro kontakt s freikorpsem bylo při 164 diverzních akcích na československém území zabito 54 bojovníků freikorpsu a 110 Čechů. Do říše mělo být uneseno 2029 Čechů, kdežto podle soupisu ministerstva vnitra bylo zajato a do říše odvlečeno 969 příslušníků SOS. 

Ne všichni sudetští Němci však viděli v Hitlerovi spásu. Sudetoněmečtí antifašisté se častokrát stali prvními oběťmi pronacistických ozbrojenců. Nejaktivnější odpůrci nacistů založili Republikánskou obranu (Republikanische Wehr), která byla včleněna do oddílů Stráže obrany státu bránící předsunutá postavení v blízkosti státních hranic.

Mnichovská konference
O osudu Sudet se nakonec rozhodlo na mezinárodní úrovni. Po řadě diplomatických kroků se sjeli představitelé čtyř evropských velmocí, Velké Británie, Francie, Itálie a Německa, do Mnichova, a sudetskou krizi tam vyřešili dohodou podepsanou 30. září 1938. Ta přikázala Československu odstoupení rozsáhlých pohraničních oblastí českých zemí Německé říši (celkem se jednalo o 28 943 km2 a přes 3,5 milionu obyvatel), tak jak si to přál Hitler, Henlein a spolu s nimi už i velká většina sudetských Němců. Jejich volání Heim ins Reich! (Domů do Říše!) bylo vyslyšeno.

Redakce Kauzy (extra Historie)

Zdroj: 
https://www.stoplusjednicka.cz/neklidne-sudety-co-se-delo-roku-1938-v-ceskoslovensku

Foto: Sudetští Němci odstraňují československé orientační hraniční sloupy
Bundesarchiv_bild_183-58507-003_besetzung_des_sudetenlands_grenzpfahl