Nová svědectví o anexi Podkarpatské Rusi Sovětským svazem (1944–1945)

Dlouhou dobu se pozornost historiků výrazně zaměřovala na události na Podkarpatské Rusi v závěru roku 1944. Jde o období spojené s přípravou a  uskutečněním tzv. znovusjednocení regionu s „matkou Ukrajinou“ za nímž stáli sovětští agenti. Historici přesvědčivé a pádnými argumenty prokázali lživost teze „znovusjednocení“. Avšak stále chyběl širší mezinárodní aspekt problému. Tuto mezeru zaplňují materiály publikované v  maďarském sborníku „Ruszinok a második világháború utolsó évében“ (Rusíni v  posledním roce druhé světové války). Problém Podkarpatské Rusi stál v epicentru událostí spojených se snahou „malých“ spojenců Hitlera zrušit spojenectví s  ním. S nečekaným úspěchem se to podařilo 23. srpna 1944 Rumunsku. Po útěku z Hitlerova objetí toužil i maďarský regent Miklós Horthy a jemu blízký okruh generálů. V  září 1944 odletěla maďarská delegace v čele s generálem Gáborem Faraghó z pověřeni regenta do Moskvy na jednání o příměří. 11. října 1944 delegace podepsala v  Moskvě protokol o příměří. Na tomto základě byla první maďarská armáda stažena z  okolí Chustu do Berehova. 16. října opustily území Podkarpatské Rusi veškeré formace maďarské armády a s nimi také maďarští úřednici. Armádní velení splnilo svůj úkol – faktický otevřelo frontu na Podkarpatsku v délce téměř 250 km.

Německé velení se včas dozvědělo o připravované operaci a  uskutečnilo v  Budapešti státní převrat. Regent Horthy byl izolován ve své rezidenci v královském paláci, 16. října veškerou moc ve  státě předal do  rukou maďarských nacistů. M. Horthyho a jeho rodinu unesl osobní agent Hitlera Otto Skorzeny a schoval na zámku v bavorských Alpách. Jednotky Rudé armády se daly do  pohybu od Jablonického průsmyku na západ (18. armáda a  gardový sbor) a  obsadily území Podkarpatské Rusi během 10 dnů. Avšak to byl jen malý úspěch ve  srovnání s  plánem obsazení celého Maďarska Rudou armádou. Viníky byly zpravodajské služby NKVD a  Generálního štábu Rudé armády, velení 4.  Ukrajinského frontu generálové I. Petrov a L. Mechlis.

Kdo byli tito generálové a jaká byla jejích úloha v událostech nejen na Podkarpatsku, ale i ve střední Evropě v podzimních měsících 1944? I. Petrov byl profesionální voják, sloužil v Rudé armádě od roku 1917, v roce 1941 velel jednotkám při obraně Oděsy a Krymu, bitvu prohrál, stejně jako obranu Sevastopolu v 1942. Pokusil se o sebevraždu. Po obsazení Podkarpatska vytvořil síť komandatur, uskutečnil protizákonnou mobilizaci Rusínů – de iure čs. občanů – do Rudé armády podle dávného vzoru, jak se to dělalo za třicetileté války v 17. století, tj. násilím nebo oklamáním. Vůči čs. administrativě v čele s ministrem F. Němcem se choval povýšenecký a panovačně. Genrálplukovník L. Z. Mechlis byl představitel Štábu (Stavky) nejvyššího velitele, člen válečné rady 4. Ukrajinského frontu. Z  neznámých důvodů je ruskými historiky opomíjen, i když byl hlavním vykonavatelem Stalinovy vůle na rusínských územích. V armádě působil od 1914, od r. 1918 byl v bolševické stráně. V 1921 si ho všiml Stalin jako horlivého, všeho schopného přisluhovače. Tím začala Mechlisova strmá kariéra jako Stalinova osobního tajemníka, vedoucího tiskového oddělení ÚV komunistické strany, hlavního redaktora Pravdy, náčelníka Hlavního politického štábu Rudé armády. Maniak moci, krutý vykonavatel vůle Stalina, jeho osobní kat v době velkého teroru. Sám „vůdce národů“ o něm říkal, že Mechlise posílá tam, kde je třeba něco zničit, likvidovat lidi. Přesto za  války Mechlis zažil i  sestup. Koncem r. 1941 se zúčastnil krymské operace Rudé armády, výsadku elitních jednotek u  města Kerč. Jeho negramotné zásahy přivedly výsadek ke katastrofě a zároveň k pádu Sevastopolu obklíčeného Němci. Za tento čin byl Stalinem degradován do  hodnosti plukovníka i  když jiní byli v  takové situaci odsouzeni k trestu smrti.

Tomuto člověku Stalin svěřil důležitou operaci – organizaci vystoupení Maďarska z Hitlerovy koalice. Jak už jsme výše uvedli, souboj s O. Skorzenym Mechlis prohrál. Rozhodl se revanšovat Stalinovi rychlou anexi Podkarpatské Rusi a současně s tím připojit části území sousedních států – Československa, Maďarska, Rumunska. Pro uskutečnění svého projektu dal Mechlis pokyn vytvořit svéráznou „armádu“ z bývalých partyzánů. Tato „armáda“ se horlivé vrhla do vesnic východního Maďarska a nutila starosty podepisovat připojení jejích vesnic k  „Zakarpatské Ukrajině“. Předsedu Národní Rady tohoto statečku I. Turjanicu poslal do  Marmarošské Sihoti (Rumunsko) s  úkolem vytvořit tzv. „Národní radu“ marmarošských „Ukrajinců“. Na  východní Slovensko poslal skupinu činitelů z  Užhorodu s úkolem agitovat „Ukrajince“ Prešovska pro připojení tzv. „Prešovské Rusi“ k „Zakarpatské Ukrajině“. Všude však narazil na odpor. Občané z  Rumunska, Slovenska, Maďarska si stěžovali Stalinovi na Mechlisovo počínání. Stalin vynadal Nikitovi Chruščovovi, v té době prvnímu tajemníku ÚV KS Ukrajiny, že špatně hlídá I. Turjanicu, nařídil rozpustit tzv.„rady“ Marmarošskou, Prešovskou a stáhnout „partyzány“ z Maďarska. Odvolal rovněž Mechlise z Podkarpatska – tehdy ovšem už ze „Zakarpatské Ukrajiny“.¨ O tom všem nám vyprávěl nyní jediný žijící účastník události z let 1944–1945, tehdejší náčelník ochranky Mechlise Olexa Lohojda. Byl přítomen při všech Mechlisových jednáních a zachoval si pozoruhodnou paměť.

DMITRIJ POP,  IVAN POP

-------------------


Popravy v armádě. 
Náčelník politické správy Rudé armády a armádní komisař Lev Zacharovič Mechlis byl jedním ze Stalinových popravčích. 

HISTORIE
Lev Mechlis se stal čestným občanem Ostravy v roce 1945 pro úzkou vazbu na krutovládce Stalina, nikoliv jako pobočník generála Jeremenka, který osvobozoval Ostravu. Mechlis byl již od roku 1924 blízkým Stalinovým spolupracovníkem. Kam ho šéf Kremlu poslal, tam nacházel „dovedně zamaskované hlavy nepřátelských uskupení“.

Když se stal šéfredaktorem Pravdy, provedl v redakci obrovské čistky, řídil takzvané rozkrytí nepřátel v deníku Izvěstija. Desítky redaktorů byly zatčeny a uvězněny. V roce 1937 se Lev Mechlis stal náměstkem lidového komisaře obrany, náčelníkem politické správy Rudé armády a současně armádním komisařem. Za obrovskými čistkami velitelského sboru, popravou maršála Michaila Tuchačevského a dalších stovek vysokých důstojníků stál Mechlis.

V roce 1938 byla Rudá armáda prakticky bez velení, Mechlis totiž nechal popravit čtyři sta jedna významných velitelů, další stovky skončily v gulazích. V roce 1939 spáchalo po Mechlisových zásazích tisíc tři sta šedesát velitelů sebevraždu (dle faktografické knihy historika Jurije Rubcova s názvem Mechlis).

Nejhorlivější udavač
Jak Mechlis postupoval? Například v červenci 1938 napsal Stalinovi z návštěvy chabarovského vojenského okruhu: Odvoláno 215 politických pracovníků, většina uvězněna… Někdy to byly záležitosti až groteskní. Kritizoval, že v armádním souboru písní a tanců nalezl špionážně teroristickou skupinu, a že tam tančí a zpívají i děti bývalých kulaků.

V září 1940 byl Mechlis jmenován komisařem státní kontroly, pod jeho vedením začaly čistky v podnicích a obchodních organizacích. Další stovky popravených. Za války ho Stalin posílal na frontu a hlavní náplní práce Mechlise bylo psaní udavačských dopisů a nařizování poprav. Když Němci prorazili obranná postavení a vojáci ustupovali, byli tito „zběhové a zbabělci“ z nařízení Mechlise hromadně stříleni. Na základě jeho udání bylo popraveno mnoho dalších generálů, například velitel západního frontu armádní generál D. G. Pavlov. Ve svých pamětech se sovětští generálové zmiňují o Mechlisovi jako o naprosto bezcharakterní osobnosti, především to tvrdí maršál G. K. Žukov v díle Vzpomínky a úvahy.

Stalinova sekyra
Nakonec i Mechlis narazil. Byl poslán k vojskům generála Kozlova, která měla v roce 1942 provést výsadek na Kerčský poloostrov. Vojenský diletant Mechlis převzal od slabého Kozlova velení a elitní německý generál Manstein jeho jednotky rozprášil. Mechlis ale všechno svedl na Kozlova. Rozezlený Stalin ho odvolal a snížil mu o dva stupně hodnost.

Mechlis vytrvale žádal v Kremlu o přijetí, a když byl konečně pozván, vrhl se prý diktátorovi k nohám, objal jeho holínky a prosil o odpuštění. Dostal ho, ale vysokou funkci nikoliv. Spisovatel Konstantin Simonov nazval Mechlise „Stalinovou sekyrou“. Je zřejmé, že Mechlis byl opravdovým Stalinovým alter egem, byl jeho stínem, očima a ušima.

Po válce se Lev Mechlis stal ministrem státní kontroly a znovu zahájil nemilosrdné personální čistky, nařídil uvěznit nebo zastřelit mnoho dalších osob. Pokud jde o jeho vztah k naší zemi, prosadil při jednání v Košicích, že šéfem vojenské kontrarozvědky v poválečné československé vládě bude Bedřich Reicin, který pak stejně horlivě pomáhal rozjíždět domácí politické procesy. Od konce roku 1949 bylLev Mechlis ochromen nemocí. Zemřel pár týdnů před Stalinem.

Zdroj:
https://moravskoslezsky.denik.cz/zpravy_region/prijde-vrah-o-cestne-obcanstvi-ostravy-20110927.html

/krátené/