Pavel Cibere (1914–1972). PORTRÉTY LIDÍ ZAVLEČENÝCH DO SOVĚTSKÉHO SVAZU PO SKONČENÍ 2. SVĚTOVÉ VÁLKY 

Zatčen 10. září 1947

Vězněn 1947–1956: Moskva (Lefortovo), Dubravlag

Pavel Cibere se narodil 5. dubna* 1914 v obci Zaluž nedaleko Mukačeva do početné rolnické rodiny. Po maturitě na mukačevském gymnáziu pokračoval ve studiu práv na Univerzitě Karlově v Praze. V té době vstoupil do sociální demokracie, podílel se i na aktivitách sdružení karpatských studentů Obrození. Po úspěšném ukončení studií pracoval v zemském úřadu spravujícím Podkarpatskou Rus, působil i na ministerstvu vnitra, v roce 1938 několik měsíců zastával funkci sekretáře v Chustu založené Ústřední rusínské národní rady. Po definitivní okupaci Podkarpatské Rusi Maďarskem odešel v roce 1939 do Polska, odkud zamířil přes Jugoslávii do Paříže, kde byl jmenován tiskovým mluvčím československého velvyslanectví ve Francii. Na jaře roku 1940 se po útoku Němců na Francii přesunul do Londýna k československé Státní radě a stal se ministrem bez portfeje. Po uzavření československo-sovětské smlouvy P. Cibere usiloval zejména o propuštění Rusínů ze sovětských věznic a pracovních táborů do nově vznikající Čs. vojenské jednotky v Buzuluku. Zároveň se snažil prosadit i širší autonomii Rusínů v rámci poválečného Československa. Jako člen vládní delegace se na konci války stal svědkem sovětské protičeskoslovenské kampaně na Podkarpatské Rusi, která vyvrcholila připojením tohoto regionu k SSSR. Po válce se Pavel Cibere stáhl z politiky a začal vyučovat na nově založené univerzitě v Užhorodě. V září 1947 byl zatčen agenty NKVD a převezen do moskevské věznice Lefortovo, kde byl obviněn z vyzvědačství, z protidělnické agitace a z členství v reakčních organizacích. Převážně noční výslechy trvaly přes rok a týkaly se i jeho válečné spolupráce s generálem Heliodorem Píkou, jehož zatčení a proces připravovali komunisté v Praze. Pavel Cibere byl odsouzen 11. prosince 1948 k 25 letům v nápravně pracovním táboře. V Lefortovu ho ale drželi ještě další tři roky, do Dubravlagu se dostal až v roce 1952. Po Stalinově smrti psal o svém případu nejvyšším sovětským představitelům. Takto se dočkal propuštění na svobodu v roce 1956. Po návratu z Gulagu měl velké problémy s nalezením zaměstnání, uchytil se až jako učitel angličtiny v obci Petrivka. Pavel Cibere zemřel 22. května 1972 v rodné obci Zaluž. Rehabilitován byl až v roce 1991, kdy zanikl Sovětský svaz.

K osudu Pavla Cibereho více zde:
DVOŘÁK, Jan – FORMÁNEK, Jaroslav – HRADILEK, Adam: Vraťte mi československý pas. Příběh Pavla Cibereho, bojovníka za svobodu Rusínů a demokratického Československa In: Čechoslováci v Gulagu III., Česká televize / ÚSTR, Praha 2019, s. 105–121.


Použité fotografie: Archiv bezpečnostních složek, Národní archiv, Slovanská knihovna, soukromé archivy pozůstalých, Archiv Bezpečnostní služby Ukrajiny

Autoři textů:
Anna Chlebina, Jaroslav Formánek, Jan Dvořák, Adam Hradilek

zdroj: 
https://www.ustrcr.cz/uvod/portrety-lidi-zavlecenych-do-sovetskeho-svazu-po-skonceni-2-svetove-valky/#1

*encyklopédia prof. Ivana Popa uvádza dátum narodenia P.C. 5.5.1914