Podkarpatské Rusínsko: Každému bych přál, aby se tam jel podívat...

 
Renomovaný režisér ZDENĚK TYC je podepsán pod řadou hraných filmů, dokumentů i televizních pořadů; např. Vojtěch, řečený sirotek, Smradi, Jako nikdy, Před namířenou zbraní, nebo portréty osobností v  cyklu 13.  komnata. Pro Českou televizi natočil vynikající dokumentární snímek PODKARPATSKÉ RUSÍNSKO, který měl premiéru na  sklonku loňského roku.  V rozhovoru nám pověděl o vzniku filmu a zkušenostech z natáčení.

Film nájdete TU:  https://www.youtube.com/watch?v=c-zoH-S6miQ 

Co vás přivedlo k  záměru natočit dokument o Podkarpatsku?
To téma se mi líbilo odmalička, protože jako zvídavý chlapec jsem ve škole zjistil, že kdysi byly jiné mapy republiky. Všiml jsem si, že vypadala jako housenka nebo jezevčík. Zajímal jsem se, jak to asi tehdy bylo. A tak jsem se na Podkarpatsko vydal na výlet už někdy v devadesátých letech. Tehdy jsem ještě neměl žádné plány, co tam budu dělat. Až později jsem zjistil, že je to nosné téma a v České televizi naléhal, že by se mohl natočit film. Velký zájem ale o  to nebyl. Pak nám trochu nahrálo, že televize hodně slyší na  výročí, a  když bylo výročí naší státnosti, kývli, že by to přicházelo v úvahu. (Původně si mysleli, že Podkarpatská Rus byla spojena s Československem už v roce 1918, i když se to stalo až o rok později.)
 
Vybral jste si skvělého průvodce zemí i  dějinami – profesora Jana Rychlíka.
Téma dobře zná, napsal o  dějinách Podkarpatska i knížku. Když jsem pátral, o  koho bych se opřel, dostal jsem tip právě na  pana profesora Rychlíka. Byla to opravdu šťastná volba a  šťastné setkání. Pan profesor přednáší na  Karlově univerzitě a  taky na  vysoké škole v Liberci. 
 
A právě tam pořádá s nově přijatými studenty jednou za dva tři roky výlet na Podkarpatsko. Já ho požádal, aby mě přibrali. Pan profesor mi vyhověl, takže já měl možnost už v  roce 2017 tam týden pobýt a  udělat film tak trochu nanečisto. Jen jako posluchač a zvědavý člověk jsem navštívil klíčová místa a poslouchal, co o tom vypráví. Pak jsem ho přemluvil ke spolupráci. S natáčením se ale hned nezačalo. Pravda, práci nám komplikovaly různé překážky, například covid. Nesmělo se cestovat, několikrát to už vypadalo, že se celý projekt zruší, ale vždycky jsem ho uhájil. Takže nakonec nám bylo dovoleno, že to můžeme natočit. S minimálními prostředky, za pár korun. Byla to vlastně taková pionýrská výprava, protože jsme jeli jen ve čtyřech lidech, na začátku dokonce ve třech, pan profesor za námi přijel později. Zvukař dělal zároveň řidiče, kameraman i drony, já měl režii a produkci. Všechno jsem si musel sám sehnat a domluvit - kontakty, ubytování a tak.
 
Navštívil jste Podkarpatsko už v devadesátkách. Jaký jste z něj měl dojem na začátku třetí dekády nového tisíciletí?
Smíšený. Já mám takovou jakoby dvojlomnou povahu, že mám vesměs dobrou, až skoro stoprocentní komunikaci s lidmi, zato spíš zhoršené vztahy s úřady. A moje kontakty s místními úřady byly úplně zoufalé. Například: Při výletě, který jsem zmínil, jsem byl v Župním domě v Užhorodě, prošel jsem ho a vím, jak vypadá uvnitř. A  teď, při další, už pracovní návštěvě jsme tam chtěli natáčet. To se nepodařilo, protože teď je tam krajský úřad oblasti, které říkají Zakarpatská. Mimochodem, to mi vadí, pro mě je to pořád Podkarpatí!
 
Jak to povolování probíhalo?
Komické na tom bylo, že pan profesor Rychlík má na  užhorodské univerzitě opravdu velký kredit, a  tam velice toužili, aby k  nim přijel přednášet. On toho využil a požádal, aby nám univerzita pomohla získat povolení k natáčená v tom úřadě. Ukázalo se, že jedna historička z univerzity má dokonce manžela, který je nějakým úředníkem právě tam. Slíbila, že to zařídí. Zkrátím to: stáli jsme před vchodem do úřadu jako slouhové, vrátní nás málem drželi v šachu se služební pistolí, a nakonec nás stejně nepustili dovnitř. Jednání s úřady bylo prostě nanic. Víte, bylo to ještě před válkou, a  v  té chvíli jsem si uvědomoval, že to jsou vlastně Ukrajinci. A bral jsem to vlastenecky, pociťoval jsem, že rusínství, Rusínsko je potlačováno. Teď jsem samozřejmě zásadním odpůrcem války i Putina, cítím s Ukrajinou, ale zároveň mám v sobě takový kritický hlas…
 
Jaká byla setkání s lidmi mimo úřady?
Pocity z  lidí mám výborné, v  jednání s  nimi žádné problémy nebyly. Jsou senzační. Ve škole jsem měl kdysi povinnou ruštinu, a zbytky mi zůstaly. Takže jsem se s nimi domluvil, moje ruština jim nevadila, viděli, že nejsem Rus. Naopak to, že se s  nimi snažím domlouvat, mi úžasně otevíralo dveře. Asi to taky znáte, snaha se domluvit, být vstřícný a přátelský je vždycky klíčová.
 
Mimochodem, Rusíni na  Podkarpatsku jsou jednoznačně proti agresi, a podporují Ukrajinu, ačkoliv...
... jsou potlačováni a  neprávem obviňováni z  toho, že jsou „šedou kolonou“ Rusů. Ano, s tím jsme se setkal.
 
Je sympatické, že jste svůj film pojmenoval Podkarpatské Rusínsko, a tím dal najevo, že Rusíni jako takoví existovali a existují.
O to mi právě šlo. S tím názvem byl problém, původně to vypadalo, že nebude schválen, ale nakonec se to povedlo. Já na tom urputně trval, a pan profesor Rychlík se k tomu nechal přemluvit, i když jako historik a vědec má rád korektnost. On nechce, aby se nějaký názor příliš vyhrotil, řekl by vám, že by to nebylo fér, protože někteří Rusíni se stali Ukrajinci bez problémů, takže se nedá říct, že by byli všichni potlačeni. To je jistě pravda, území Podkarpatska je velice komplikované, historie se tam přelévala. Podle mě to je smutný národ, Rusíni jsou vlastně taková smutná entita. Mě to někdy až dojímá. Přál bych jim, aby jako národnost došli na území Ukrajiny uznání. Kéž by Evropská unie, kam chce Ukrajina vstoupit, udělala pořádek, i pokud jde o práva menšin. Ale to vidím opravdu nadlouho.
 
Myslíte jako že potrvá dlouho, než Ukrajina vstoupí do EU?
Když jsme jezdili Podkarpatskem, ještě v Německu vládla Angela Merkel, podle mě noblesní politička. A tak jsme si trochu z legrace říkali: kdyby tady byla Angela Merkel, jestlipak by podporovala vstup Ukrajiny do Evropské unie?! Jsou tam území, kde to vypadá, jako by byla sto let zpátky. V každém domečku kejhá kohout, štěbetá husa, chrochtá prasátko. Aby se tam lidé uživili, prodávají houby, zavařeniny. Chudé oblečení, domky, z kterých se kouří… Na mnohá místa je špatná dostupnost, někam ani nemůžete dojet normálním automobilem, jen gazíkem. Podle mě je to zapomenutá země.
 
Po válce se to musí dohnat…
Ano, už proto, že v lidech základní pozitivní vlastnosti jsou vstřícnost, pochopení, dobré slovo, víra i smysl pro řád. To v nich prostě je. Vraťme se ještě k  problému rusínství a Rusínů.
 
V jednom záběru vašeho filmu člověk z univerzity říká: Lidi zajímá chleba, ne národní identita. Setkával jste se častěji s tím, že to tak je?
Ano, je to tak. Myslím, že oni se o tom ani moc bavit nechtějí. Takových zapálených lidí, Rusínů, jako je například profesor Paďak, který vydává rusínskou literaturu a  je aktivní, je málo. On je spíš výjimka, normální člověk se tím běžně nezabývá. Možná je to taky tím, že rusínský jazyk není na Ukrajině oficiálně uznaný, neučí se ve školách. Říkali nám, že když se v některých vesnicích kdysi dřív dělaly ankety, hlásilo k rusínské národnosti třeba osmdesát procent lidí. A když se dělal po letech nový výzkum, přihlásila se třeba jen dvě procenta. To je tak obrovský propad, že si říkáte – to není samo sebou! Je na tom vidět, že se nechce, aby se k rusínské národnosti někdo hlásil. Tak ji radši zapřou. Je to taková tichá mlha, která leží na lidech a která způsobuje, že ztrácejí kořeny.
 
Vraťme se k  vašemu filmu. Je z  něj poznat, že jste se podrobně seznámil s historií země.
To bylo nezbytné. Ale když natáčíte film, tak musíte fakta nějak zredukovat, aby to bylo pro diváka pochopitelné a  únosné. Profesor Rychlík má obrovské znalosti, navíc dokonalou paměť. Neplete se v letopočtech, když ho v noci probudíte a zeptáte se na libovolné období, dokáže vám zpaměti všechno říct. Obdivuji to. Ale trochu jsem se s tím taky trápil. On byl vždycky připraven na pokyn „Kamera, akce!“ spustit výklad na tři hodiny, nebo aspoň na  hodinu, kde jsem potřeboval tři minuty. Věděl jsem, že když to bude „vybetonovaná“ historická přednáška, diváci přestanou sledovat. Ale pan profesor byl trpělivý a klidný, a  uvěřil mi, že to bude v  zájmu věci. Potěšil mě. Všechno s filmaři přežil. Celé to mělo happyend a na konci jsme si potykali.
 
Zdá se mi, že jste ve filmu nic podstatného nevynechali.
Pro kovaného historika je náš film možná něco jako krátké odstavce, nebo názvy kapitol. Ale zase si říkám, že lidé si dokážou vyhledat a dosadit, co k tomu ještě patří. Hlavně mi šlo o  to, aby tam nebyly chyby. Takže jsme hlídali, abychom se vyvarovali věcných omylů. U pana profesora jsem si všechno několikrát ověřoval.
 
Film má i  vynikající hudební dramaturgii, rusínské písničky mu dodávají skvělou atmosféru.
To není moje zásluha, v televizi je jedna dobrá duše, která propátrala internet, konzultovala s odborníky, získala různé nahrávky. Díky ní tam máme autentickou hudbu, písně, které na  mě dýchají obrovskou silou. Kdo přijde na  Podkarpatsko po  prvé a  vyjde na  poloniny, vidí úplně jiný typ krajiny, jiné nebe a jiná oblaka. K tomu právě taková hudba patří, souzní s tesknou, širou rozlehlostí kraje. Každému bych přál, aby se tam jel podívat a tohle všechno viděl. 
 
ap

foto: Záběr z filmu Podkarpatské Rusínsko


Premiéra v ČR: 
Česká televize - ČT2, 25.10.2022, 21:35h, 53 minút 
(repríza: Středa 26.10.2022, 16:30h)

Film nájdete TU:  https://www.youtube.com/watch?v=c-zoH-S6miQ 

*********
Podkarpatské Rusínsko ve filmu českého režiséra

„To téma se mi líbilo odmalička, protože když k člověk chodí do školy, časem jako zvídavý chlapec zjistí, že kdysi byly nějaké jiné mapy republiky. A všimne si, že vypadala jako housenka nebo jezevčík. Zajímal jsem se, jak to asi tehdy bylo. A tak jsem se na Podkarpatsko vydal na výlet už někdy v devadesátých letech. Tehdy jsem ještě neměl žádné plány, co tam budu dělat. Až později jsem zjistil, že je to nosné téma a navrhoval jsem České televizi, že by se to mohlo natočit,“ vyprávěl režisér Zdeněk Tyc, co ho vedlo k natočení dokumentárního filmu o Podkarpatské Rusi.
 
Po  letech a  zdržení kvůli covidovým omezením se mu konečně podařilo vytvořit dokument Podkarpatské Rusínsko o  historii i  současnosti Podkarpatska. Česká televize jej vysílala letos koncem října. Zdeněk Tyc je autorem řady hraných filmů, např. Vojtěch, řečený sirotek, Smradi, Jako nikdy i dokumentů (Ano, Masaryk, Dvořák v Americe aj.).
 
Hodinový televizní dokument Podkarpatské Rusínsko patří k  nejlepšímu, co v  tomto žánru natočil, a také k nejkvalitnějším a nejpoctivějším snímkům na toto téma. Vybral si velmi vhodného průvodce – profesora UK Jana Rychlíka, zasvěceného znalce dějin i regionu, který pozorně sleduje i  současný vývoj Podkarpatska. Spolu s ním režisér prochází zemí, zastavuje se u historických dominant (někdejší sídlo župana v Užhorodě, mukačevský hrad Palanok, nejvýchodnější obec Podkarpatí atd., atd.), ale také v horské krajině, u vesnických chalup, kostelů i řek. Přístup autorů je poznamenán nejen spolehlivou znalostí tématu, ale také zdravě objektivním, přitom pietním přístupem k dějinám. Povídají si s místními lidmi, představují je při práci i  odpočinku, nahlíží do  školních tříd. Film přitom úsporně (všechno se musí vejít do  necelé hodiny!), ale s  obdivuhodnou hutností pojednává o pohnutých dějinách země. Nic důležitého nevynechává, najde si prostor i pro detaily, které názorně dokreslují obraz země.
 
Rozhovory s lidmi přesvědčivě dokreslují současný stav podkarpatské společnosti včetně sociální situace. Když vysokoškolský pedagog na užhorodské univerzitě poznamená, že „lidi zajímá chléb, ne národní identifikace“, vydá to za dlouhé pojednání. Stejně tak když profesor Rychlík hovoří se svým rusínským kolegou, historikem Valeriem Paďakem; filmový divák si udělá po pár větách názorný obrázek o  nelehké situaci rusínské národnosti.
 
Zazní tu i  myšlenka, že Ukrajina bohužel stále neuznává rusínskou národnost, i  když jsou to právě Rusíni, „kdo táhne Ukrajinu do  Evropské unie“. Snímek ukazuje i mimořádný půvab krajiny a stavebních památek: dřevěných kostelíků, hradů, staveb českých architektů. Diváka určitě upoutá nesporná „prorusínská“ dikce snímku. Zaujme už název – místo Zakarpatská oblast nebo Podkarpatská Rus tu Tyc použil výrazu „Rusínsko“, jak v některých svých textech nazýval region i T. G. Masaryk. Autor tím podle svých slov chtěl akcentovat právě skutečnost, že země je kolébkou rusínského národa, a „rusínství“ se (při veškerých snahách Sovětského svazu či ukrajinských nacionalistů) nepodařilo zlikvidovat.

Pozoruhodná je práce režiséra s archivními záběry, některé jsou pro diváka patrně objevné, např. vytyčování hraničních zábran. Je třeba také pochválit kvalitní hudební dramaturgii snímku, pečlivá ruka se zasvěcenou znalostí a dobrým vkusem vybrala pěkné rusínské melodie, které film výrazně obohacují.
 
Poznámka na závěr: Že je Tycův film zdařilý, to si nemyslíme jen my, soudí tak například i  prestižní hodnotící portál Česko-Slovenská filmová databáze, který mu udělil vysoké hodnocení 81 procent. 
 
Galérie  k dokumentu:   https://www.csfd.sk/film/1247250-podkarpatske-rusinsko/galeria/
 
ap
 
foto: Ján Rychlík,  zdroj: Česká televize  


*********


INTERVIEW. Zdeněk Tyc, director of the film "Subcarpathian Ruthenia": I would wish everyone to go there and see it...

"I have always been interested in this topic since childhood, because when you go to school, as a curious boy, you eventually find out that there were once other maps of the republic. And you notice that it looked like a caterpillar or a hedgehog. I was interested in how it was back then. So, in the 1990s, I went on a trip to Subcarpathian Ruthenia. At that time, I had no plans for what I would do there. Later, I found out that it was a relevant topic and suggested to Czech Television that it could be filmed," said director Zdeněk Tyc, about what led him to make a documentary film about Subcarpathian Ruthenia.

After years of delay due to COVID restrictions, he finally managed to create a documentary called Subcarpathian Rus’ about the history and current state of Subcarpathian Ruthenia. Czech Television aired it in late October this year. Zdeněk Tyc is the author of several feature films, such as Vojtěch, known as an orphan, Smradi, Jako nikdy, as well as documentaries (Yes, Masaryk, Dvořák in America, etc.).

The one-hour television documentary Subcarpathian Rus' is one of the best and highest-quality films on this subject. He selected a very suitable guide – Professor Jan Rychlík from Charles University, an expert in the history and region who also closely monitors the current development of Subcarpathian Ruthenia. Together, the director and the professor walk through the country, stopping at historical landmarks (the former governor's residence in Uzhhorod, Mukachevo Castle, the easternmost village in Subcarpathia, etc.) as well as in mountain landscapes, at village cottages, churches, and rivers. The authors' approach is marked not only by reliable knowledge of the subject but also by a healthy, objective, and reverent approach to history. They talk to local people, introduce them at work and at rest, and peek into classrooms. The film is economical (everything must fit into less than an hour!) but with admirable density, it talks about the eventful history of the country. It does not omit anything important and finds room even for details that vividly illustrate the country's image.

Interviews with people convincingly complete the picture of the current state of Subcarpathian society, including the social situation. When a university professor at Uzhhorod University remarks that "people are interested in bread, not national identity," it is worth a long discussion. Similarly, when Professor Rychlík talks to his Ruthenian colleague, historian Valery Padak, the film viewer gets a clear picture of the difficult situation of the Ruthenian nationality.

There is also the idea that unfortunately, Ukraine still does not recognize the Ruthenian nationality, although it is precisely the Ruthenians who are "pulling Ukraine into the European Union." The film also shows the extraordinary charm of the landscape and architectural monuments: wooden churches, unique Karpaty-style cottages, and much more.

There is also the idea expressed here that Ukraine unfortunately still does not recognize the Rusyn nationality, even though it is the Rusyns who are "pulling Ukraine into the European Union." The film also shows the extraordinary beauty of the landscape and architectural monuments: wooden churches, castles, and buildings by Czech architects. The film's unmistakable "pro-Rusyn" tone is sure to catch the viewer's attention. The title alone is interesting - instead of using the names Zakarpattia Oblast or Subcarpathian Rus, Tyc uses the term "Rusynsko," which is how the region was referred to in some of T. G. Masaryk's writings. According to the author, this was meant to emphasize the fact that the country is the cradle of the Rusyn people, and that "Rusynness" was not able to be eradicated (despite the efforts of the Soviet Union or Ukrainian nationalists).

The director's work with archival footage is remarkable, and some of it may be new to viewers, such as the demarcation of border barriers. The film's quality musical selection should also be commended; a careful hand with knowledgeable taste selected beautiful Rusyn melodies that significantly enrich the film.

In conclusion, it is not just our opinion that Tyc's film is successful - this is also the view of prestigious evaluation portal, the Czech-Slovak Film Database, which gave it a high rating of 81 percent.

ap

Gallery for the documentary: https://www.csfd.sk/film/1247250-podkarpatske-rusinsko/galeria/

Photo: Ján Rychlík, source: Czech Television


You can find the film HERE: https://www.youtube.com/watch?v=c-zoH-S6miQ

Translation into English: chat.openai.com/