Portrét Plk. v. v. Jan Plovajko (nar. 1922). Neohroženě za svobodné  Československo

Portrét Plk. v. v. Jan Plovajko (nar. 1922). Neohroženě za svobodné  Československo
19.01.2020

Nezlomný a zásadový muž, který protrpěl tři roky v gulagu za severním polárním kruhem, prošel boji od Kyjeva přes Duklu až do Československa a odmítl se podílet na odtržení Podkarpatské Rusi, za což později tvrdě pykal. To je v kostce Jan Plovajko

V současnosti u nás již nežije mnoho veteránů, kteří by pamatovali frontové boje druhé světové války. V Trutnově se však můžete setkat s vitálním mužem, který prošel velkou část anabáze čs. jednotek na východní frontě. Jde o Rusína Jana Plovajka, jehož životní příběh silně ovlivnila nejen válečná léta, ale také připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu a nástup komunistů k moci. Právě ti mu způsobili nejedno hoře - po věznění v gulagu a mnohonásobnému nasazování života na východní frontě v československém vojsku se Plovajko nakonec dočkal vyhazovu z armády.

Vzdělaný Rusín

Narodil se 5. února 1922 v Tuří Bystré (Turja Bystra), obci vzdálené 50 km východně od Užhorodu. Jeho otec Vasil odešel za velké hospodářské krize pracovat do Argentiny, odkud si přinesl do rodného kraje peníze potřebné k rozšíření hospodářství. Část jich investoval také do Janova vzdělání, který díky tomu studoval na užhorodském gymnáziu. „Toto mčsto bylo něco jako Athény," vzpomínal později Jan Plovajko. „Bylo tam za první republiky spousta škol - česká, rusínská, maďarská. Skoro
každý obyčejný člověk tam umčl snad pět jazyků - a ne proto, že by se učil ve škole, ale protože to bylo multikulturní prostředí Mluvilo se tam česky, slovenský, maďarský, rusínsky a ukrajinsky. Studentstvo bylo velmi pročeskoslovenské a protimaďarské."

Se zánikem Československa a okupací Podkarpatské Rusi ze strany Macfarska odešel Jan - stejně jako tisíce dalších Rusínů do Sovětského svazu. Svou roli v tom do značné míry sehrály propagandistické zvěsti líčící SSSR jako ráj, kde má každý svou práci. Hranice překročil 20. října 1940 u obce Užok a dostal se na polské území, které v té době již okupovala Rudá armáda. Jan odcházel s myšlenkou, že by na východě mohla vzniknout československá legie podobně jako za první světové války, ale to, co následovalo, vůbec nečekal.

Za polárním kruhem

Plovajka krátce po překročení hranice zadrželi pohraničníci a převezli jej k prvnímu výslechu, po kterém putoval do sběrného tábora ve Skoljo. Následovalo stěhování po věznicích a lágrech NKVD, kde nadále probíhaly výslechy: „Mě pak odsoudili za přechod hranic na tři roky do pracovně-ná-pravného tábora. Ptali se mě, proč jsem utekl.

Řekl jsem, že Československo se skládá z několika slovanských národů, a Sovětský svaz také. Že jsme všichni Slované." Pak byl Plovajko v přeplněném „dobytčáku" transportován přes Sibiř do Krasno-jarska, kde pobyl dva měsíce a následně putoval za polární kruh. Vězně nejprve nákladní loď dopravila po řece Jenisej do přístavu Dudinka u Severního ledového oceánu a poté je v otevřených vagonech odvezli do Norilska. V tamějším komplexu táborů Norillag strávil tři roky a vykonával tam nejrůznější fyzicky náročné práce - od těžby v kamenolomu a dole až po odklízení sněhu.

Na gulag Jan Plovajko vzpomíná jako na jednu z nej horších etap svého života: „Byla tam strašná zima, teplota v zimě klesala až k -50 °C Nejhorší bylo, že v gulagu smíchali politické vězně - mnohdy tam byli velmi inteligentní lidé, doktoři, profesoři - s těmi kriminálníky. Člověk musel být strašně opatrný, to nejmenší bylo, že vás okradli. A dokonce tvořili bandy, útočili na ostrahu a utíkali. (...)

V lágrech existoval zákon, že každý musel dělat a byl hodnocen podle toho, jak plnil normu. A když jste plnili normu tak jste dostávali kilo chleba. Kromě toho jsme měli různé kaše, brambor, rybu, ale obecné byl velký nedostatek. Jedli jsme ráno a pak až večer. Takže když jste plnila normu, dalo se to přežít"

Opět u svých

Vznik československé vojenské jednotky v SSSR Jan - stejně jako mnoho dalších vězněných Rusínů - přivítal a když byl počátkem roku 1942 v sovětských sdělovacích prostředcích vyhlášen nábor, neváhal. Přihláška totiž pro něj mimo jiné znamenala i vysvobození z lágru. Propuštění se však táhlo a Jan brány gulagu opustil až bezmála po roce. Osmého března 1943, tedy v den, kdy československý polní prapor vstoupil do bojů u vesnic Sokolovo a Arťuchovka na charkovském úseku fronty, se Plovajko spolu s dalšími 50 muži vydal na cestu do Buzuluku, posádkového města československého vojska.

Do jednotky (jež se tehdy již rozrostla v brigádu) byl odveden 6. července 1943 v Buzuluku, odkud se následně přesunul do nového posádkového města, Novochopersku. Po prodělání základního výcviku byl přidělen k obsluze těžkých minometů, a u této specializace zůstal po zbytek války. Svou hlavní činnost popsal Plovajko následovně: Zaměřovali jsme jen posunem hlavně. Velitel byl na pozorovatelně, kde sledoval nepřítele a dával instrukce, já jsem pak řídil samotnou střelbu.“ V říjnu 1943 odjel s čs. brigádou na frontu ke Kyjevu, kde hned během prvních dnů bojů - konkrétně 5. listopadu - padl jeho o pět let starší bratr Vasil.

Chci republiku celou!

Po bojích na Ukrajině se díky příchodu více než 10 000 volyňských Čechů brigáda rozrostla na armádní sbor čítající vedle 1. pěší brigády též nově 2. paradesantní, 3. pěší a tankovou brigádu. Veterán bitvy o Kyjev Plovajko byl od 1. brigády přidělen nejprve k 2. paradesantní, kde se mimo jiné podílel na výcviku volyňských Češek: „Ty děvčata byly chudinky. Šlo většinou o mladé a slušné, dobře vychované holky. Byly hrozné snaživé a vše se snažily učit nazpaměť. “

V době reorganizace brigády na sbor dostal Jan Plovajko nabídku podílet se na odtržení Podkarpatské Rusi, kterou razantně odmítl. Důsledky svého čestného jednání však měl po válce pocítit a svým způsobem je vnímá dodnes: „Když jsme už byli koncem léta 1944 na hranici s Československem, byli jsme na území Rumunska - v Sada-guře. Najednou mě pozvali na štáb do Sadagury a jeden politický nadporučík (zřejmě osvětový důstojník-komunista - pozn. aut.) říkat Jak nyní jsme na hranicích s Podkarpatskou Rusí a vybrali jsme schopné lidi, ke kterým bychom vás chtěli přiřadit. Dostali byste neomezenou dovolenou - opravdu neomezenou (i když byla válka!) s tím, že byste odjeli na Podkarpatskou Rus agitovat pro připojení k Sovětskému svazu.'Já jsem věděl, že v naší jednotce komunistická strana funguje a je chráněna NKVD - a také že jim nepohodlný člověk prostě může jednoduše zmizet a hotovo! A já přesto říkám: Já neopustil rodiště se třemi sestrami, otcem a matkou, abych dneska rozbíjel republiku! Já ji chci celou! Děkuji/' No, a od té doby se to se mnou veze pořád. Představte si, nakonec jsem byl po válce degradován, propuštěn a dnes jsem jen plukovníkem. Všichni kamarádi byli pak postupně povyšovaní a já pořád nic"

Jatka na Dukle

Jan Plovajko tak koncem léta 1944 místo na Podkarpatskou Rus odjel na frontu k Dukelskému průsmyku. To již náležel do stavu 3. pěší brigády, která osudného rána 9. září dorazila do obce Wrocanka. Tam ji překvapil náhlý německý dělostřelecký přepad, což vedlo k panice v čs. řadách. Jan Plovajko dnes vzpomíná, jak se mu podařilo zastavit ústup vlastních mužů a udržet pozice:

„Ve Wrocance jsme se zastavili. Byl klid a já jsem řekl našim: ,hoši, zakopávejte minomety" V tom přišel slovenský štábní kapitán a nakázal: zrušit rozkaz, pokračujeme dál". Tak jsem to odvolal a chtěl jsem si alespoň vyčistit samopal Zdálo se mi, že bude horký den. A najednou přišla nepřátelská salva, byla ale dlouhá a přeletěla nás.

A vzápětí přišla další, která zase byla krátká a dopadla před nás. To Němci tu střelbu ,rámovali. A pak spustili palbu do nás, pěchota s raněnými začala ustupovat. Ptal jsem se desátníka, kde je střelivo, ale oni už začali utíkat Co ted? Tak jsem skupinu s municí dohnal a mojí zásluhou jsme pak my vepředu dostali munici. Říkal jsem jim: chlapi, jsme obklíčení, musíme zaujmout kruhovou obranu a držet se, co to dá. Když projdou, tak nás postřílejí, musíme se udržet * Spustili jsme palbu, ale rychle jsme naši munici vystříleli. A najednou kolem jako na zavolanou jelo ruské auto, které vezlo munici Tak jim říkám: ,druzja, dajte min!‘ Vezli je sice ke svým, ale byli rádi, že se toho mohli zbavit už u nás. A tak se nám nakonec podařilo tu nepřátelskou palbu zastavit“

S projektilem v tele do boje

Na kopcovitém a lesnatém dukelském bojišti číhalo nebezpečí doslova na každém roku a i Jan měl mnohokrát namále. Jednou v noci dostal zásah do polní lahve, kterou pak musel vyhodit. Zranění se mu však na frontě nevyhnulo: „Byl jsem zraněn do stehna, střela mi pronikla do kosti. Zdravotníci mi to jen ovázali, a protože jsem nechtěl odejít z fronty do týlu, tak jsem se nechal operovat až po válce, kdy mi ten projektil vyjmuli. Byl opravdu hodně hluboko.

Po válce zůstal Jan Plovajko v armádě, absolvoval důstojnický kurz, stal se velitelem kasáren v Trutnově a roku 1946 odmaturoval v Kroměříži. Jak sám vzpomíná, po válce se setkával i se západními vojáky: „Byli to mnohdy výborní lidé a často velmi vzdělaníRoku 1948 vstoupil do KSČ, odkud však byl o čtyři léta později vyloučen. V hodnosti poručíka dělostřelectva se dočkal také vyhazovu z armády (oficiálně kvůli ztrátě soukromé pistole) a musel vykonávat různé dělnické profese. V této nelehké době také založil rodinu - roku 1952 se oženil se zdravotní sestrou Marií, s níž vychoval tři děti a letos oslavili 66. výročí svatby. Roku 2010 se tento veterán zaslouženě dočkal jedné z největších poct, a sice udělení Řádu Bilého lva.

Neustálé provokace

Ani po roce 1948 se Jan Plovajko nebál stát si za svým a vystoupit v různých sporech proti komunistům. Ti vůči němu provedli několik provokací, pomocí kterých jej chtěli zkompromitovat. Ne vždy se jim to dařilo, jako když se jej v Bučovicích pokusili obvinit mimo jiné z obtěžování jedné ženy či výtržnictví po požití alkoholu. MJá jsem abstinent, ani na frontě jsem se nikdy nenapil/ odvětil vyšetřovatelům.

„Taky mi dali přečíst, že rozvracím morálku mezi vojáky a poslouchám zahraniční rozhlas. Začal jsem se chechtat a ten vyšetřovatel mi řekl, že co se směju. A já říkám, který blbec to psal. Snažili se mě nachytat, kde to jen šlo. (...) Jednou na vinobraní jsem byl na střelnici a protože jsem byl výborný střelec, tak jsem tam vystřílel mže. První cena tam byla malá fíaštička se slovenskou kořalkou. A já jsem nepil, tak jsem to dal tam jednomu chlapíkovi, co okouněl. Taky jsem střílel medvídky a ty jsem dával děvčatům. Pak do mě vrazil nějaký chlap, byli tam spolu dva a já mu říkám, Jestli seš ožralej, tak jdi pryč (...) A pak jsem tam postával, koukal jsem se na lidi, jak tancují. Najednou mě někdo chytil pod krkem. No, měl smůlu, já byl v paradesantní brigádě, udělal jsem půlkrok vpřed a povalil jsem ho, až si vyrazil dech. Byl jsem připraven na útok od toho druhého, ale ten utekl a volal do kasáren. Pak mi říkal major, že volali estébáci, že je tu agresivní ožralý voják, co vyvolal rvačku. Já pak tomu majorovi říkal - Tady máš ruku důstojníka. Jsem absinent a nepil jsem.'Za chvilku přišel vojenský doktor. (...) Dýchl jsem na něj, a on potvrdil, že opilý nejsem. I přesto mě pak čekal vojenský soud, ti provokatéři prý měli nějakého svědka z Brna. Já jsem ale u toho soudu řekl, že mám svědků plné náměstí a všichni potvrdili, že se nic nedělo. Víte, k blbcům se nebojím dovolit si všechno. A soud jsem vyhrál. Snažili se na mě pořád něco najít, aby mě mohli vyhodit.*

Autoři:
Alena Flimelová 
Roman Štér

Foto:
Jan Plovajko v roce 2010 obdržel z rukou prezidenta Václava Klause nejvyšší české státní vyznamenání - Řád Bíleho lva vojenské skupiny.
www.rusyn.sk
Naspäť na aktuality