Postižené dávali do ústavů, aby nebyli vidět, vzpomíná Marika Gombitová

V listopadu 1980 se jí zbořil svět. Bylo jí čtyřiadvacet, celý život před sebou, i skvěle rozjetá kariéra. Pak ostrý střih na noční zasněžené dálnici při cestě z koncertu z Brna. Autonehoda navždy upoutala Mariku Gombitovou na invalidní vozík. Jedenáct operací. I myšlenky, že to všechno sama skončí. Znovu ale našla sílu se vrátit. Na vozíku absolvovala stovky koncertů, napsala s českým spisovatelem Miroslavem Graclíkem (autorem tohoto rozhovoru) autobiografickou knihu, nazpívala sedm dalších alb. Její život je už ale jiný.

Loni uplynulo čtyřicet let od nehody, která vás upoutala na vozík. Vzpomínáte někdy na ty tragické okamžiky?
Tyhle věci z hlavy nikdy nevytěsníte. Ani se s tím, co se stalo, nikdy úplně nesmíříte. Vždyť mi bylo pouhých čtyřiadvacet let. Měla jsem skvěle rozběhnutou kariéru, nabídky ze zahraničí, krásný a radostný život před sebou. Trvá opravdu dlouho, než člověk v sobě najde sílu a poděkuje Bohu za svoje utrpení, protože můj život vůbec není lehký. Přesto se musíte zvednout a jít dál. Snažit se žít tak, abyste měl radost ze života nejen vy, ale i lidé okolo vás. 

Jaká byla vaše první reakce, když jste se dozvěděla tu strašnou diagnózu? Cítila jste bezmoc, beznaděj? Nebo jste to brala tak, že je vlastně štěstí, že jste nehodu vůbec přežila?
Postupně jsem si uvědomila, jaké je štěstí, že jsem ještě dostala tuhle šanci. A že tu asi ještě mám nějaké poslání. Naučila jsem se radovat z maličkostí, které mi v předchozím shonu zákonitě unikaly. Můj pohled na život se změnil, začala jsem si ho vážit. 

Byl i ve vašem případě lékem čas, který umí zacelit i velké rány?
Ano, jediným lékem je čas. A pokora. Hluboká křesťanská pokora založená na víře v to, že život může být krásný, když si ho tak představujeme. Je třeba naučit se žít ve svém vesmíru a dívat se na věci ze svého úhlu. Přestat vnímat to, co mají jiní, jak se k životu stavějí, zda si ho váží či ne. Musela jsem se naučit brát si ze svého současného života to dobré. 

Co to je?
Za normálních okolností bych nepoznala, jakou mám v sobě vnitřní sílu a vůli. Naučila jsem se trpělivosti. A taky vážit si každé chvíle, protože už vím, že během pár sekund může být všechno jinak. 

Co vás v době těsně po nehodě nejvíce drželo nad vodou?
Nesmírná podpora přátel. Od pánaboha mi byl dán talent, proto jsem cítila jako svou povinnost dál zpívat, a rozdávat tak radost. Osudného 30. listopadu 1980 jsme měli s kapelou Modus koncert v Brně. Poslední v sestavě s Mekym Žbirkou a několika muzikanty, kteří odcházeli do jeho nové kapely. Byla jsem nachlazená, měla teplotu a dopoledne volala kapelníkovi Jankovi Lehotskému, že jsem nemocná, zda by šel koncert přeložit na jiný termín. Že bych zůstala v Bratislavě a léčila se. Janko řekl, že to není možné, abych do Brna přijela. 

Koncert se povedl, ale v zákulisí byla ponurá atmosféra, protože pro nás všechny končila výrazná etapa našich životů. Rozchod Mekyho s Jankem neprobíhal zrovna v dobrém. V noci po koncertu hustě sněžilo, neměli jsme v Brně ubytování, a proto se vydali domů do Bratislavy. Jela jsem s kamarádkou Andreou, která žila v západním Německu, jejím autem. Andrea řídila, seděla jsem vedle ní, poslouchaly jsme mé nové písničky, které měly vyjít na desce, a povídaly si. Najednou se před námi na dálnici objevil velký sněhový jazyk. Auto dostalo smyk, a protože okolo nové dálnice ještě nebyla svodidla, kutálely jsme se po poli. Ztratila jsem vědomí a probrala se, až když se mě Andrea snažila vyprostit zpod auta, které mě částečně zavalilo. 

Bylo vám jen čtyřiadvacet, celý život jste měla před sebou...
Bylo to velmi těžké období. Musela jsem se po nehodě smířit s tím, že už nic nebude jako dřív. Ale nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych se ke zpěvu nevrátila. Dokonce ani po verdiktu lékařů, že už nikdy nebudu moct zpívat. Rozhodla jsem se to ignorovat a už v nemocnici po operaci, když mi bylo o něco lépe, jsem si nechala na pokoj donést kytaru a zkoušela zpívat. Začátky byly velmi těžké, ale nevzdala jsem to. Poprvé na vozíku jsem vystoupila na Bratislavské lyře jen šest měsíců po autonehodě. 

Jaké to vystoupení bylo?
Nikdy na něj nezapomenu. Byla jsem v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Jednoho dne mi tam zavolal textař Kamil Peteraj, který dělal program Bratislavské lyry, že by chtěl, abych na ní vystoupila. Moc mě to potěšilo. Mimo radost ale ve mně byla směsice pocitů, jako jsou zodpovědnost či strach. Až později jsem se dozvěděla, že když jsem už měla po zkoušce, vše se podařilo a seděli jsme v šatně, volal pořadatelům někdo z ministerstva kultury, že nemám vystupovat, protože to prý nezvládnu, zhroutím se a rozpláču. Tenkrát totiž nebylo zvykem, že by lidé na vozíku vystupovali v televizi. Postižené dávali do ústavů, aby nebyli vidět. Až po letech jsem se dozvěděla, že někteří lidé dokonce říkali, že mě organizátoři táhnou na pódium jako cvičeného medvěda. Dnes už je mi jedno, kdo co tehdy říkal, už je to dávno pryč. Pro mě bylo tenkrát velmi důležité dokázat, že to zvládnu. 

Marika Gombitová (65)
Fotografie z roku 1982. Z té části života, který tráví na invalidním vozíku....
Narodila se v roce 1956 v Turanech nad Ondavou na Slovensku.
Poprvé vystupovala ve dvanácti letech společně s bratry. Měli skupinu Matador, ale nikdo jim neříkal jinak než Gombitovci.
Spolupracovala se skupinou Modus, zpěvákem Miro Žbirkou. 
V roce 1980 zvítězila na populárním festivalu Sopoty v Polsku. 
Po dopravní nehodě z roku téhož nemůže chodit.
V roce 1996 dostala cenu Slovenského svazu autorů a interpretů za celoživotní přínos slovenské hudbě.
Působí i jako skladatelka, sama složila hudbu k šedesáti čtyřem písním. 

Zpívání na koncertech je asi droga, které se nic nevyrovná, že?
V podstatě ano. Tenkrát na Bratislavské lyře se za mě musel zaručit lékař, že to zvládnu. Ještě jsem totiž neměla zcela srostlá žebra, špatně se mi dýchalo, nemohla jsem pořádně ani sedět. Přesto jsem tehdy poprvé od nehody pocítila trochu štěstí. Pocit z návratu na pódium byl nepopsatelný. Moje touha zpívat a být zase v kontaktu s publikem byla natolik silná, že překonala všechny zábrany ve mně i okolo mě, což mi dodalo krásnou naději. A naděje je v životě velmi důležitá. Ne nadarmo se říká, že naděje umírá jako poslední. 

Když dnes jedete po D1 okolo místa, kde jste měla u Hustopečí autonehodu, na co myslíte?
Kdykoli jedeme po D1, mám v místě nehody husí kůži. Když jsme tudy projížděli před třemi lety, bylo v autě naprosté ticho. Asi všichni mysleli na totéž. Ale nikdo nic neřekl. A stejné to bylo i předloni. 

Kdy ve vás vůbec dozrálo rozhodnutí stát se profesionální zpěvačkou?
Tatínek se vždycky snažil doma udržovat dobrou náladu a hudba a zpěv  byly neoddělitelnou součástí. Odmalička jsem s ním hrála na varhany a zpívala v kostele, později s kapelou bratrů (jako třináctiletá v jejich amatérské skupině Matador, pozn. red.). Vzory? Největším byl tatínek. A pak fantastická Janis Joplin. Už během studia na střední škole v Košicích jsem vystupovala s několika kapelami. Bylo jen otázkou času, kdy začnu zpívat profesionálně. Začala jsem dostávat nabídky. Nakonec jsem se rozhodla pro Janka Lehotského, který spolu se mnou přijal do Modusu i Mekyho Žbirku (v roce 1976, kdy v devatenácti dodělala Střední průmyslovou školu strojnickou v Košicích, se tak stala dva měsíce po maturitě profesionální zpěvačkou, pozn. red.). 

Před nehodou jste byla mladá, hezká a populární dívka. Byla tenkrát ve vašem životě nějaká láska?
Láska je podstatou všeho, co dělám. Ať už k práci, lidem nebo věcem. Bez lásky se nedá normálně existovat. Pokud se ptáte na muže, do mého života patří tři, které jsem upřímně milovala a kteří mi navždy zůstali v srdci. Rudi, Tolja a Alberto. První láskou byl Rudi. Seznámili jsme se na jaře 1977, když jsme s Modusem měsíc koncertovali v západoněmeckém Lübecku, abychom si vydělali na dobrou aparaturu a auto. Byla to velká, krásná a něžná láska. Taková, jaká má první láska být. 

Rudi byl o deset let starší, rozvedený otec malého chlapce, vlastnil síť butiků s džínovým oblečením a miloval hudbu a umění. Když se blížil den našeho odjezdu, byli jsme oba smutní. Uvědomovali jsme si, že se známe krátce na to, abychom se definitivně rozhodli být spolu. Nikdy nezapomenu na poslední den před naším odjezdem domů. Vzal mě do klenotnictví, posadil do krásného křesla a měla jsem si vybrat prstýnek. Potom nám přinesli sekt a Rudi mi řekl, že se se mnou chce zasnoubit. Byla jsem nevýslovně šťastná a zároveň zmatená. Zůstali jsme v kontaktu i po mém návratu domů. Často jsme si psali a Rudi za mnou jezdil skoro každý druhý týden na Slovensko. Měla jsem v Bratislavě pronajatý byt, ve kterém jsme trávili víkendy. Občas s námi jel i na koncert Modusu. Po Slovensku, ale i do Maďarska nebo Polska. 

Tenkrát jsem byla opravdu šťastná. V soukromém životě i v práci. Když mi na šňůře v Chorvatsku prasklo slepé střevo, po celý pobyt v nemocnici se o mě staral. V mých rodných Turanech jsme u rodičů strávili Vánoce. Na jaře 1978 jsem dostala devizový příslib a odjela na týden za Rudim do Německa. Všechno bylo krásné, ale jeho plány na společnou budoucnost a můj život v Německu mě načaly znepokojovat. Nedovedla jsem si představit, že bych se vzdala zpívání, opustila Modus, rodiče, sourozence a žila jinde. Přestože byl Rudi pořád se mnou, cítila jsem se v Německu osamělá a těšila se domů. S definitivním rozloučením jsem ale stále otálela, až mi vypršelo vízum. Nakonec jsem zavolala do Prahy Františku Janečkovi, v jehož skupině Kroky zpívala Jana Kratochvílová, která mě s ním seznámila. Věděla jsem, že má vlivné kontakty, a tak jsem ho poprosila, že mám problém, zda by mi pomohl. Řekl mi, ať se okamžitě vrátím. Musela jsem se rozhodnout. Na jedné straně milující Rudi s nabídkou společné budoucnosti v Německu a na druhé moje milovaná hudba a rodina. S těžkým srdcem jsem se rozhodla Rudiho opustit a vrátit se domů. Před soukromým životem jsem dala přednost Modusu, což se mi vlastně za pár let stalo osudným.

Vyčítala jste si to později?
Nevyčítala, ale mnohokrát jsem přemýšlela, kam by se ubíral můj život, kdybych se tenkrát rozhodla jinak. Jestli by se můj osud naplnili v Německu, nebo jestli by byl úplně jiný. Hra na „kdyby“ ovšem nemá smysl, protože se nic na tom, co se stalo, nezmění. 

Vaše druhá velká láska?
Bubeník skupiny Katapult Anatoli Kohout, kterému všichni říkali Tolja. Blíže jsme se seznámili na jaře 1979 na Bratislavské lyře, na které jsem získala stříbro s písní Vyznanie. Tolja byl nepřehlédnutelný kluk s nádherným úsměvem a zářícíma očima. Nejdříve mi psal. Pak si sehnal můj telefon, zavolal mi a setkali jsme se. Říkal, že se mu moc líbí můj hlas. Mně se zase líbilo, že si rozumíme a máme hodně společného. Prožili jsme spoustu krásných chvil a já byla podruhé opravdu zamilovaná. 

Oba jsme byli pracovně hodně vytížení, takže jsme si často volali. Buď jsem jela za ním do Prahy, nebo přijel Tolja do Bratislavy, kde žila jeho maminka, která pocházela z Ruska. V létě 1980 před mým odletem na koncertní turné do Vietnamu se ale Tolja choval nějak divně, jako by to ani nebyl on. Mlčky jsme se objali a já měla najednou takový vnitřní pocit, že to je naposledy, co se k sobě tiskneme. Rozloučit se se mnou na letiště už nepřišel. Až později jsem se dozvěděla, že měl souběžně se mnou ještě jednu lásku, s níž nakonec emigroval do Velké Británie. Po listopadu 1989 se Tolja vrátil, ale už jsme se nikdy nesetkali. Ráda bych se s ním viděla, bohužel v roce 2007 zemřel na rakovinu. 

A třetí osudový muž?
Alberto. Největší láska mého života. Byl to Ital a staral se o rodinné klenotnictví. Seznámili jsme se v roce 1987, když už jsem byla sedm roků na vozíčku, v Itálii na večeři u našich společných známých. Uměl anglicky, takže jsme si mohli povídat. Okamžitě přeskočila jiskra. I v tomhle stavu, ve kterém žiju, pracují city, sympatie. To, co dělá život krásným a zároveň složitým. Jsou to nějaké vlny, co se v nás zvedají a dělají život naplněnějším... 

Alberto neměl s ničím problém, vzal mě do náruče, odnesl do auta, vozík dal do kufru a jeli jsme na výlet nebo třeba do restaurace. Každý den jsme měli nějaký program. S ním jsem si poprvé od autonehody naplno neuvědomovala, že jsem na vozíčku. Postaral se o mě v každé situaci a dělal to velmi taktně, nenápadně, s neuvěřitelnou lehkostí a samozřejmostí. Když jsem byla u něj v Itálii, bydlel ve třetím patře nad rodinným zlatnictvím a byt měl výtah, takže nebyl žádný problém. Jinak jezdil za mnou do Bratislavy. Představil mě rodině, nechal mi udělat na míru vozík, a dokonce zařídil konzultace u italských lékařů, protože na rozdíl ode mě pořád věřil, že bych mohla zase začít chodit. 

Co se stalo, že vám to ani tentokrát nevyšlo?
Ve své velké zamilovanosti jsem si neuvědomovala, že jeho bratr a otec mají obavy o jeho budoucnost a začínají podrývat jeho jistotu. Potom za mnou jednou přijel a oznámil mi, že pro nás dva bude lepší, když se rozejdeme. Doma prý vedli dlouhé rozhovory a nakonec usoudili, že při  velkém pracovním nasazení, a hlavně vzhledem ke svému postavení si Alberto nemůže dovolit manželku na vozíku. Musí pracovně stále cestovat a starost o mě by prý nezvládl. Poslouchala jsem ho, po tvářích mi tekly slzy, celá jsem se třásla, ale neodporovala jsem. Každé jeho slovo mě velmi bolelo. Ještě dva dny zůstal a přesvědčoval mě, abychom zůstali milenci bez závazků. Něco takového ale pro mě bylo nemyslitelné. Nečekaný konec lásky byl pro mě obrovský šok. 

Byl to krásný vztah, to se nedá smazat. Žije to ve mně, doznívá a naplňuje hlubším poznáním smyslu života. Láska nás dovede dál než rozum, někam až k obsahu toho, proč tady vlastně jsme. Láska mi nepomohla odpovědět na mnoho otázek, naopak mi položila další, složitější, ale naplnila mi život. I dnes – po tolika letech – se mi na to těžko vzpomíná. Vracím se tím do okamžiků velké duševní bolesti a beznaděje. Tenkrát skončil krásný sen o muži, který nepovažuje můj vozík za problém a vynese mě na rukou až do nebe. Následkem toho jsem si přestala věřit. 

Alberto vás opustil v polovině 90. let, pak jste se stáhla do ústraní a v podstatě přestala vystupovat. Říkáte, že jste si přestala věřit. Mohla  za to tedy nešťastná láska?
Asi byla spouštěčem mého rozhodnutí stáhnout se do soukromí, ale byly  i jiné důvody, o nichž nechci hovořit. 

Zůstala jste s Albertem v kontaktu i po rozchodu?
Ano. Stále mi volal a otvíral rány, i když se už pomalu začínaly hojit. Nakonec jsem mu všechno odpustila, protože jsem ho milovala a prožila s ním mnoho krásných chvil. A hodně mě bolí, co pro něj osud připravil. Miloval motorky a motokros, dokonce jezdil rallye Paříž–Dakar. V roce 2004 testoval nový model motorky, kterou si chtěl koupit, a měl havárii. Nejspíš najel do výmolu, vylétl, spadl na zem a motorka dopadla na něj. V nemocnici zjistili, že má zranění přesně ve stejné části páteře jako já. 

Přes snahu špičkových odborníků zůstal na vozíku. Jeho život se od základu změnil, ale nakonec ho potkalo štěstí. V nemocnici se o něj starala sestřička z rehabilitačního oddělení, která byla velkou fanynkou motokrosu a znala ho z různých závodů. Zamilovali se do sebe a vzali se. Otec mu nechal postavit luxusní bezbariérový dům a za obchodními partnery ho vozí řidič. Alberto byl poslední velkou láskou v mém životě a přeji mu hodně štěstí. 

Jak jste se vyrovnala s tím, že jste neměla děti? Toužila jste po nich?
Náš vztah s Albertem byl dlouholetý, ale přišel až v čase, kdy jsem už byla na vozíku. Plánovali jsme svatbu a uvažovali o adopci dítěte. Život ale někdy nemůže být úplně naplněný. Je na nás, abychom se s tím vyrovnali a šli dál. 

Jaký je teď váš život?
Zpomalený, protože mnoho času zaberou různé zdravotní a rehabilitační rituály. Nemůžu dělat několik věcí najednou jako zdravý člověk. Trochu mi chybí okolní svět, protože i když z bytu vycházím, je to vždy cíleně na nějaké místo. Musela jsem se smířit s tím, že žiju ve zredukovaném světě, ale snažím se s tím vyrovnat. Před lety, když jsem bydlela v malém bytě, jsem si někdy smutně, někdy s troškou ironie říkávala, že z okna vidím den co den čtyři topoly a musí mi to stačit. Jiní mají k dispozici celý svět, a je jim to málo. 

Co si mám představit pod „zdravotními a rehabilitačními rituály“?
Každý den musím absolvovat spoustu nutných cvičení, bez kterých bych nemohla existovat. Každé ráno proto začínám cvičením, s nímž mi pomáhá rehabilitační sestra. Dělám cviky na břiše, na zádech, posiluju s činkami, nakonec následuje masáž. Všechno to trvá asi tři hodiny. Potom přijdou na řadu dechová cvičení, při kterých profukuji lahve s vodou spojené hadičkami. Jedním nádechem musím profouknout – tedy přelít – asi litr vody z jedné lahve do druhé. V důsledku zranění mám oslabenou bránici a tohle cvičení je pro ni velmi důležité. Až potom se můžu věnovat zpívání a dalším věcem. Třeba jdu do svého malého studia, kde dělám různá hlasová cvičení. Potom hraji na klávesy a zpívám. V tu chvíli jsem v úplně jiném světě. Ač se to nezdá, den je pro mě velmi krátký. 

Jaké nyní prožíváte období po pracovní stránce?
Než přišel covid-19, prožívala jsem pěkné období. Léty jsem dospěla do takového stadia, že už jsem vyrovnaná a nehoním se za ničím, co by mi kazilo moje pocity či náladu. Mám hezké vztahy s lidmi, kteří jsou v mém okolí, skládám hudbu, zpívám. Před pár lety jsem se vrátila na koncertní pódia velkým narozeninovým galakoncertem v Bratislavě. Vyšla mi autobiografická knížka Úlomky vzpomínek. A bylo připraveno mé česko-slovenské turné Vyznanie Mariky Gombitovej, které se mělo konat na podzim 2020 v Praze, Brně, Bratislavě, Košicích. Pak jsme ho přeložili na letošní květen. A vzhledem k situaci by se nakonec mělo uskutečnit v květnu 2022. 

Bude to průřez celou mou kariérou. Od písniček, s nimiž jsem ve druhé polovině 70. let začínala ve skupině Modus, přes všechny mé hity až po současnost. Chci se představit nejen jako zpěvačka, ale i jako skladatelka. Zazpívám i písničky, co jsem složila. Výběr z těchto mých autorských písní vyšel teď na podzim na mém novém výběrovém cédéčku a po letech i vinylovém „dvojelpíčku“, které se jmenuje Zem menom Láska. 

Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodla v rámci tohoto turné zavítat i do České republiky?
Vždy jsem se považovala za československou zpěvačku. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku mám spousty fanoušků, kteří mi píšou a jsem s nimi v kontaktu. Vždycky když přemýšlím o koncertech, automaticky počítám s tím, že zazpívám i v Česku, protože jsem Čechoslovačka. 

Jak vůbec trávíte pandemickou dobu?
Bohužel nemůžu cestovat jako předtím. Ani koncertovat a setkávat se s kolegy, přáteli, kamarády, fanoušky. Už přes rok žiji velmi omezeně v bytě v Bratislavě, a především tady v Košicích. Je zde lepší vzduch, lépe se tady dýchá i zpívá. Mám v Košicích malé studio, kde můžu nejen zpívat, ale i skládat a nahrávat písničky. V přímém kontaktu jsem jen se svými nejbližšími, které bych spočítala na prstech jedné ruky. Každý den cvičím, zpívám a modlím se, aby současná situace brzy skončila a vše se vrátilo k normálu. 

Se kterými kolegy se vám spolupracuje nejlépe?
U Mekyho Žbirky mám ráda jeho humor, vážím si jeho muzikálnosti a obrovské profesionality. Když společně zpíváme, naše hlasy dobře ladí, funguje to téměř samo. Janko Lehotský, kapelník skupiny Modus, mě objevil a složil mi hodně písniček, takže mu vděčím za mnohé. Básník a textař Kamil Peteraj je pro mě velmi blízký člověk. Napsal mi překrásné texty, vlastně otextoval všech devět mých sólových alb. Spojuje nás dlouholeté přátelství. 

Někteří vaši bývalí kolegové a kamarádi z branže už ale odešli na „druhý břeh“. V Česku v posledních letech třeba Věra Špinarová, Eva Pilarová, ...
Věru jsem měla moc ráda. Byla neuvěřitelně srdečná a lidská. Zpovzdálí a se zájmem sleduji jejího syna Adama, s jehož kapelou zpívá Heidi Janků. S úžasnou Evičkou Pilarovou a dalšími českými a slovenskými umělci jsem v létě roku 1980 absolvovala velké dvouměsíční turné po Vietnamu a Laosu. Ve Vietnamu jsme si hodně povídaly a sblížily se. Evička byla velká hvězda, profesionálka a v soukromí hodný a milý člověk. Hodně jsme se nasmály a probraly i spoustu holčičích věcí. 

Pár týdnů po návratu jsem měla tu ošklivou autonehodu, která změnila celý můj život. Po propuštění z nemocnice jsem nastoupila na léčení a rehabilitace do Kladrub. Jednoho dne mě tam Evička navštívila. Přinesla mi krásný dárek – zlatý prsten s drahokamem. Velmi mě dojalo, že na mě na rozdíl od mnohých jiných nezapomněla. Dodnes mám ten prstýnek doma schovaný. Kdykoli jej vidím, vykouzlí mi úsměv na tváři, protože si vzpomenu na Evičku a naše vietnamská povídání. Naposledy jsme se viděly, pozdravily a objaly před dvěma roky na pohřbu Karla Gotta. 

S ním jste kdysi natočila duet Neznámy pár, kde Karel Gott zpívá slovensky. Jak na něj vzpomínáte?
Karel byl výjimečný zpěvák i člověk. Jsem velmi smutná, že o něm už hovořím pouze v minulém čase. Karel mě v podstatě provázel celým mým životem. I když tu už není, pro mě tu stále je a bude. Vždy ztělesňoval spojení skutečného talentu s úžasnou a v našich poměrech málo vídanou profesionalitou. Jeho hlas, to je kapitola sama o sobě. Jsou i větší národy než ty naše, ale i v nich se člověk s takovým hlasem rodí jednou za sto let. Vždy mě fascinovalo, s jakým mistrovstvím se svým hlasem pracoval. 

Karel byl důležitý i pro mou kariéru a známost v Česku. S režisérem Jankem Roháčem mě v roce 1978 pozvali se skupinou Modus jako hosta na svůj legendární koncert do pražské Lucerny. Zazpívali jsme tam dvě písničky – Študentská láska a Dievčatá. Od té doby jsem ten koncert viděla mnohokrát v televizi. Karel rád pomáhal začínajícím zpěvákům a upřímně a nezištně tenkrát pomohl i mně. Díky němu jsem se najednou dostala do povědomí českých posluchačů, což byl v mé kariéře velký přelom. Karel byl velký profesionál, a především nesmírně laskavý člověk. Byl to zkrátka maestro, náš jediný a jedinečný. Naposledy jsem si s ním zazpívala v lednu 2018 jako host jeho koncertu na vyprodaném Zimním stadionu Ondreje Nepely v Bratislavě. Bylo to naše poslední setkání. Bude navždy žít v mém srdci. 

Ze společenského života jste se v roce 2002 zcela stáhla a na koncertní pódia se vrátila až v roce 2016 velkým narozeninovým koncertem s novým pracovním týmem...
Ano, bez nich bych to nezvládla. Moje manažerky Eva a Andrea mi velmi pomáhají. Můj život by bez nich nebyl takový, jaký je. Jsou mou největší oporou a zároveň i mojí rodinou. Bez nich bych tady možná už nebyla, protože mě v roce 2011 doslova zachránily. 

Co se tehdy stalo?
Prožila jsem předtím devět velmi těžkých let. Přestože se snažím být otevřená a upřímná, i já mám několik třináctých komnat, které nechci veřejně otevírat. Věřím, že to vy, čtenáři i mí fanoušci, pochopíte. Pokud jste odkázán na pomoc druhých a nemáte zázemí, nejste schopen existovat, jen se snažíte přežít. V každé situaci mi nejvíc pomáhala a pomáhá hudba. Přelom v mém životě nastal až ve chvíli, kdy do mého života vstoupili ti správní lidé. Jsem velmi vděčná za všechno, co se v mém životě za posledních deset let stalo. S velkou pokorou se dívám k nebi a říkám: „Děkuji.“ 

Se svými manažerkami – Evou Kožejovou a Andreou Pakesovou – se znáte už desítky let, že?
Ano. Všechny tři jsme Východniarky. Andrea v 80. letech v Košicích vedla můj fanklub. Eva zase byla při všem, co mě od nehody potkalo. Absolvovala se mnou všech jedenáct operací, byla vedle mne, když mi všichni tajili, že už nikdy nebudu chodit ani zpívat, protože ochrnutí částečně postihlo i bránici. Letěla se mnou do Moskvy, kde jsem se během čtyř měsíců podrobila dalším zákrokům, které slibovaly naději, ale nakonec přinesly jen další zklamání. Ve třech zkrátka zvládáme všechno snáz. Domácnost, vedení naší agentury Crystal studio, organizování mých vystoupení, společné cesty, ... 

Přemýšlela jste někdy o tom, že už vám osud tolik naložil, že by bylo lepší tu nebýt?
Zažila jsem toho hodně, samozřejmě že mě to někdy i bolelo, a dokonce jsem přemýšlela, jestli by nebylo lepší to skončit. Myslím, že ve stavu, v jakém jsem se ocitla, je to normální. Ale vždycky u mě zvítězila energie, kterou mi dodávají fanoušci. Když cítím, kolika lidem můj osud není lhostejný, je to výzva, abych zpívala dál. 

Je něco, co vás štve?
Trápí mě, že se odevšad valí tolik negativismu. Nedokážeme se navzájem tolerovat, respektovat. Slušnost by měla být trvalou hodnotou, ale tato myšlenka se v posledních letech nějak vytrácí. 

Dá se říct, že jste nyní šťastná?
V rámci možností ano. Jsem relativně zdravá, mám kolem sebe dobré lidi i své dva milované pejsky. Každý den zpívám, na svém oficiálním Facebooku si pročítám zprávy od fanoušků, které miluju a kterým jsem vděčná za jejich trpělivost a oddanost. Těším se na koncerty a ještě stále mám spoustu plánů. Myslím, že až pomine současná pandemie, začne zase v mém životě svítit sluníčko a všechno bude tak, jak má být. Skládám nové písničky, a pokud se budou lidem líbit, budu ráda. 

Sníte ještě o něčem? Míváte sny?
Ano. Sen vám dává lehkost bytí a někdy vás nadnáší. Nebýt snů, z mnoha těžkých situací bych se nedostala. Když sním, připadám si ušlechtilejší. Všechno kolem je krásnější, nadějnější. Koneckonců i v mých písních je hodně snů. 

Čemu nebo komu v životě nejvíc věříte?
S životními zkušenosti, které mám, se snažím věřit především sama sobě

Zdroj: 
https://www.idnes.cz/revue/spolecnost/zpev-gombitova-zpevacka-nehoda-vozicek-laska.A211021_141618_lidicky_vapo?zdroj=vybava_recombee

Foto:
Kapela Modus na archivním snímku: Miroslav Žbirka, Štefan Havaši, Marika Gombitová, Viliam Pobjecký, Laco Lučenič a Janko Lehotský
Autor: Archiv M. Žbirky