Před 100 lety se narodil Alexander Dubček

Budil naděje, přinesl zklamání

Alexander Dubček se stal v roce 1968 ztělesněním pokusu o reformu komunistického režimu v Československu, jeho usměvavá tvář vyvolávala u většiny obyvatel naději na změnu k lepšímu. Pražské jaro ovšem umlčel vpád armád Varšavské smlouvy a Dubček, který ještě jako šéf parlamentu stihl podepsat nechvalně proslulý „pendrekový zákon", se ocitl v nemilosti.

Dubček, který většinu mládí strávil v Sovětském svazu, kde jeho rodiče v rámci dělnického družstva Interhelpo pomáhali budovat socialismus, působil v 50. a 60. letech minulého století jako profesionální stranický funkcionář, od roku 1963 byl nejvýše postaveným mužem Komunistické strany Slovenska. 

Na vrchol mocenské pyramidy jej v lednu 1968 vynesly frakční boje ve vedení komunistické strany. Jako kompromisní kandidát tehdy Alexander Dubček ve funkci vystřídal prvního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa Antonína Novotného (který ještě do března 1968 vydržel ve funkci čs. prezidenta).

Šestačtyřicetiletému Slovákovi, který byl známý jako nekonfliktní, přátelský a vlídný člověk, se podařilo spojit názorové proudy ve straně a díky své popularitě mezi lidmi se stal hlavní tváří pokusu o vytvoření „socialismu s lidskou tváří“. Demokratizační proces však 21. srpna 1968 ukončila vojenská intervence členů Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. 

Pendrekový zákon
Několik dní poté Dubček spolu s dalšími čs. představiteli podepsal takzvaný moskevský protokol, jenž okupaci legalizoval a položil základy následné „normalizace“ poměrů v zemi. Dubček později podpis označil za svou prohru. V dubnu 1969 ho přesto sesadili z funkce prvního tajemníka a dalších funkcí ve straně.

Na krátký čas se stal ještě předsedou Federálního shromáždění (od dubna do října 1969) a poté velvyslancem v Turecku. Jako šéf parlamentu podepsal 22. srpna 1969 takzvaný „pendrekový zákon“, který umožnil perzekuci demonstrantů, kteří v den prvního výročí okupace protestovali proti poměrům v zemi. 

Díky zákonu bylo možné zadržet zatčené až na 21 dní, inscenovat rychlé soudy nebo vyhazovat lidi ze škol a zaměstnání. Tato represivní norma se spolu s podpisem protokolu v Moskvě stala základem Dubčekova nejednoznačného hodnocení. Zatímco pro jedny je symbolem boje za svobodu a demokracii, druzí mu vyčítají slabost, opatrnost a nerozhodnost.

Poté, co v červnu 1970 skončil jako ambasador v Turecku, byl Dubček vyloučen z komunistické strany a v následujícím období pracoval jako dělník a technický úředník, žijící pod dohledem Státní bezpečnosti. Jeho stručný protestní dopis stranickým představitelům z roku 1974 zůstal bez odezvy, někdejší první tajemník strany si také držel odstup od aktivit disentu. 

Návrat do politiky
Z ústraní částečně vystoupil až po nástupu Michaila Gorbačova k moci v SSSR. Velký ohlas ve světě vzbudil Dubčekův rozhovor pro italský list L’Unita v lednu 1988. Příležitost k návratu na politické výsluní mu však přinesl až pád komunistickému režimu.

Po listopadu 1989 byl Alexander Dubček jedním z vážných kandidátů na prezidenta, pro jeho osobu hovořila zejména skutečnost, že se i po mnoha letech v ústraní těšil sympatiím nezanedbatelné části zejména slovenské veřejnosti. O nejvyšší státní post se však hodlal ucházet i někdejší disident a hlavní tvář sametové revoluce Václav Havel. Po řadě jednání nakonec Dubček, byť nerad, souhlasil s tím, že se ujme křesla předsedy parlamentu. Do Federálního shromáždění byl kooptován 28. prosince 1989 (den před Havlovým zvolením hlavou státu) a ještě týž den se stal jeho předsedou. Naplnil se tak i obyčej, podle kterého byly nejvyšší funkce ve státě rozděleny mezi Čecha a Slováka.

Předsedou federálního zákonodárného sboru byl Dubček až do posledních československých voleb v červnu 1992. Odolal i pokusům o odvolání, jako třeba po schválení lustračního zákona, od něhož se distancoval. A jako zastánce společného státu měl problémy také se slovenskými poslanci toužícími po samostatnosti. 

Tragický konec
O politikovi, jenž se v březnu 1992 stal předsedou Sociálně demokratické strany Slovenska, se uvažovalo také jako o možném prezidentovi samostatné Slovenské republiky. Jejího vzniku se však Dubček nedožil. V listopadu 1992 podlehl zraněním, která utrpěl počátkem září téhož roku při havárii na dálnici D1 u Humpolce.

I téměř tři dekády po jeho smrti je Dubčekovo dědictví rozporuplné. Zatímco Václav Havel mu v lednu 2003 na samém konci svého prezidentského působení udělil Řád Bílého lva I. třídy in memoriam, současná hlava státu neváhala Dubčeka před několika lety ostře kritizovat. V lednu 2018 v projevu k oslavám stého výročí vzniku Československa Miloš Zeman řekl, že Dubček patřil mezi ty, kteří se v roce 1968 „podělali hrůzou“. 

Zemanův výrok ale vyvolal v České republice i na Slovensku nelibost. „Zeman je člověk, který jen kritizuje, a to nejen mého otce,“ reagoval například Dubčekův syn Pavol.

Autor: Alan Hejma, ČTK

Zdroj: 
https://www.idnes.cz/technet/pred-100-lety/pred-100-lety-alexander-dubcek-krc-reformy.A211125_144000_pred-100-lety_vov

Foto: Alecander Dubček
Zdroj: https://www.msxlabs.org/forum/siyaset-ww/370149-alexander-dubcek-alexander-dubcek.html