Před patnácti lety zemřel Alexa Bokšay

02.10.2022


Na konci srpna 2007 zemřel legendární fotbalista Alexa Bokšay. Je to už patnáct let, ale vzpomínka na  něj zůstává stále živá nejen u  těch, kdo ho pamatují, ale i  v  srdcích současných příznivců fotbalové Slavie, kterou léta úspěšně reprezentoval. Nemohou na  něj zapomenout ani jeho někdejší žáci, které učil. Vzpomínají i  zdejší Rusíni, k  nimž se rodák z  Veľkých Lazů na  Podkarpatské Rusi vždy hrdě hlásil. Stál také u  založení Společnosti přátel Podkarpatské Rusi a účastnil se jejích aktivit. Dokud mohl, jezdil i na světové kongresy Rusínů. Náš pravidelný spolupracovník, sportovní historik Vladimír Zápotocký nám Bokšayovo výročí připomněl; z jeho iniciativy zařazujeme úryvek z  publikace Tomáše Piláta Gentleman trávníků a školních tříd Alexa Bokšay, která se věnuje osobnímu, sportovnímu i pedagogickému životu slavného slávistického brankáře. Vladimír Zápotocký připravil k  textu malou vizitku – stručný přehled jeho sportovní kariéry – a vyhledal i několik archivních fotografií. Celý Bokšayův životní příběh najdete ve výše zmíněné knize.
 
Začíná „velký fotbal“ (SK Rus postupuje, Bokšayova cena roste)
„Jednou v neděli, bylo to v den mých šestnáctých narozenin, jsme šli v Užhorodě po korze, procházka cestou do  kostela nebo zpět patřila ostatně k nedělním zvyklostem. Zastavili mě tam funkcionáři klubu SK Rus, hned mě zavedli k fotografovi, zaregistrovali do klubu a příští víkend jsem už hrál divizní zápas! Táta k tomu ovšem samozřejmě musel dát svolení.“ Takhle vyprávěl Alexa Bokšay o svých začátcích ve  „velkém“, tedy mistrovském fotbale. Tehdejší otcovo povolení bylo na dlouhou dobu – pokud jde o fotbal – poslední.
 
Ale tohle samozřejmě nebyl Alexův fotbalový začátek.
Jako každý kluk v Užhorodu, i on hrál kopanou odmalička. „Když jsem slyšel, že to venku duní, jak kluci kopou do míče, hned jsem utíkal za nimi, to se ví!“ Skoro každá ulice měla svoje mužstvo, která mezi sebou organizovala turnaje. „Začínal jsem tedy jako uličník,“ říkal Bokšay s úsměvem. Často jsme hráli bosí, boty nám maminka zamykala – byly na fotbal příliš drahé.“ I další fotbalové vybavení měli mizerné: jen hadrový míč, někdy balon nafouknutý měchuřinou, občas jako vzácnost míč sešitý z kůžiček. Ten se na hřišti objevoval především díky klukům z  bohatých, hlavně židovských rodin. Jak Bokšay později vzpomínal, už tehdy většinou stával v brance a chytal.
 
SK Rus Užhorod neměl v té době žáky a chyběl mu dorost, funkcionáři tedy „lovili“ přímo na ulicích. Zřejmě někde viděli Alexu hrát, vytipovali si ho a nečekaně ho oslovili na korze při zmíněné rodinné procházce. Alexa Bokšay se tak stal členem tehdejšího nejlepšího podkarpatoruského fotbalového mužstva. První soutěžní zápas, který hrál v zelenobílém dresu SK Rus, byl proti ČSK Užhorod. Rus ho vyhrál 2:0. V klubu pak Alexa vydržel deset let, až do roku 1937, kdy začal psát svou další, slávistickou fotbalovou kapitolu. V průběhu těch deseti let nedostal za fotbal ani korunu! Užhorod měl tehdy asi dvacet tisíc obyvatel a působilo tam pět fotbalových klubů: židovský, český, maďarský, dělnický a rusínský.
 
Tím posledním byl právě SK Rus, založený v roce 1925. „Ti chlapi, co přišli do  SK Rus, hráli předtím za  jiné užhorodské kluby, ale jako Rusíni cítili nacionální povinnost hrát za Rus. Nechali tedy dosavadní kluby svému osudu a přešli k nám,“ vzpomínal Bokšay. Podle jeho vyprávění tenkrát v Užhorodě nepanovala mezi kluby podobná rivalita, jako například dnes mezi hráči a fanoušky pražských klubů Sparty a Slavie. Hráči i jejich příznivci prý spíš tvořili jakési stavovské, národnostní či sociální kasty, které si vzájemně nevadily. A pokud nějaká rivalita existovala, měla spíš nacionální podobu.
 
Bokšay to upřesňoval: „Bylo to hlavně mezi námi Rusíny a UAC – tedy Maďary. S ČSK – to byli Češi – jsme se snášeli dobře, vždyť jsme měli společnou republiku. Maďaři ale neměli Čechy rádi, a nás, Rusíny, taky ne. A Židé (jejich klub se jmenoval UTK) – to byla kasta sama pro sebe.“
 
Fotbalová mužstva na  Podkarpatské Rusi byla tehdy ještě v  Mukačevě, Chustu, Berehovu, Sevljuši a  některých dalších městečkách. Žádné ovšem nedosáhlo věhlasu SK Rus Užhorod. „Ostatní kluby si nás vážily. Když jsme někam přijeli, nebylo sporu o tom, jestli vyhrajeme, ale o kolik gólů to bude,“ říkal Alexa Bokšay a přidal vzpomínku na své seznámení se s mužstvem: „SK Rus měl tenkrát kabinu na hřišti ČSK (to byl klub obdobný Dukle, něco jako posádková jedenáctka). Když jsem do té kabiny přišel poprvé, zjistil jsem, že mému nejmladšímu spoluhráči je o deset let víc, než mně!“ Alexa Bokšay se ale i přes své mládí stal prvním brankářem.
 
Tehdejší zázemí klubu by dnešním vrcholovým fotbalistům přišlo asi k smíchu. „Po zápasech jsme se umývali v lavoru za maringotkou, samozřejmě studenou vodou, každý na  nás přitom viděl. O trávníku se prakticky nedalo mluvit, hřiště samý výmol, byla to spíš překážková dráha,“ líčil Bokšay s úsměvem podmínky SK Rus. Klub přesto „válel“. Vyhrával divizi Podkarpatské Rusi, divizi východního Slovenska a slovenské mistrovství (v letech 1933 a 1936) a  v  roce 1936 se dostal do  1. celostátní ligy.
 
„V kvalifikaci jsme měli Hradec Králové, Šumperk, Viktorku Žižkov a Baťu Zlín,“ vzpomínal Bokšay. V  lize ovšem SK Rus vydržel jenom rok. „Neměli jsme na to,“ komentoval to Alexa Bokšay lakonicky, ovšem spravedlivě. I tak to ale byla sláva – žádnému mužstvu z  Podkarpatské Rusi se nic podobného nepovedlo.
 
V živé vzpomínce zůstával v Bokšayovi i finálový zápas mistrovství Slovenska hraný několik let předtím, v roce 1929. „Hráli jsme sto čtyřicet minut! Ten zápas byl neuvěřitelně dramatický, dvakrát se prodlužovalo po patnácti minutách, k tomu dvakrát deset minut. Rozhodující gól jsem dostal v tom posledním prodloužení z desítky!“ Československá republika měla tehdy pěkně protáhlý tvar, z Užhorodu na Moravu a hlavně do  Čech daleko, autobusem trvala cesta do Prahy přes patnáct hodin, někdy i dvacet. Hráči přitom vesměs chodili do práce, a tak si velké časové ztráty nemohli dovolit. „Byli jsme možná první klub v Evropě – v Československu ale určitě – který na ligové a jiné zápasy létal!
 
Dělali jsme to z nutnosti, vzdálenosti byly velké a  naše letenky nestály o  mnoho víc, než jízdenka na vlak,“ upozorňoval Bokšay na zajímavý historický detail. „Už v roce 1934 jsme letěli do  Prahy na  přátelský zápas se Slavií a kvalifikační s DFC (mužstvo SK Rus se pokoušelo o 1. celostátní ligu – tehdy ještě neúspěšně). V Praze asi chtěli vidět, jak se hraje fotbal na  Podkarpatské Rusi,“ líčil Bokšay s  úsměvem své první fotbalové lety. DFC měl tehdy hřiště na Letné hned vedle Slavie, v místech, kde je dnes Národní technické muzeum. Alexa ovšem tenkrát nehrál, protože měl zraněnou ruku. Zájezdu se nicméně zúčastnil a tak mohl po letech přispět vzpomínkou:
 
„Když jsme tehdy letěli do Prahy, v Olomouci se strhla bouřka. Pršelo nám do  letadla! Museli jsme přistát, nedalo se nic dělat. Ten náš stroj, to byl drkotavý třímotorový junkers takové dost titěrné konstrukce, pokrytý voskovým plátnem. Myslím, že by si dneska do takového stroje nesedl ani zkušební pilot. Ale my byli rádi, že si zase – a třeba i v tom dešti – zahrajeme se Slavií, s Viktorkou Žižkov nebo s Židenicemi.“
 
„Je neuvěřitelné, co ti kluci byli kvůli sportu ochotni podstoupit,“ obdivuje nadšení užhorodských fotbalistů – včetně Alexy Bokšaye – docent Václav Smetana, lékař, který měl Bokšaye posledních deset let jeho života v ortopedické péči. Poté, co SK Rus postoupil do  1. celostátní ligy, tedy v sezóně 1936/1937, létal k ligovým zápasům do české části republiky běžně. Letadlo Fokker Junkers je z užhorodského letiště dopravilo do Prahy za dvě hodiny, odtud se pak hráči přemisťovali většinou autobusem na  zápasy do  Plzně, do  Kladna, do  Náchoda, do Židenic či do Prostějova.
 
„Po zápase jsme se okamžitě vypravili domů, a  druhý den ráno zase hned do školy!“ Jelikož většina členů mužstva byla stejně jako Alexa Bokšay, pedagogy nebo studenty tohoto oboru, vžil se pro fotbalový tým SK Rus Užhorod název „létající učitelé“. To označení prý vymysleli čeští novináři a rozhodně sedělo. „V našem mužstvu byli všichni učitelé, absolventi učitelského ústavu, tento ústav produkoval skutečně výborné fotbalisty. A  pak sem – tam i nějakého toho učitele,“ vtipkoval Bokšay. „Později mezi námi byl jeden ´neučitel´, hradecký fotbalista Frýba. Byla to skvělá parta, takovou jsem nezažil ani ve  Slavii ani nikde jinde.
 
A na Podkarpatské Rusi si nás vážili – byli jsme slavní, vždyť jsme to dotáhli až do 1. ligy!“, usmíval se jeden ze strůjců tohoto úspěchu, Alexa Bokšay. Podle jeho slov bylo mužstvo SK Rus všude po  republice přijímáno velice dobře, nikde nikdy žádný výsměch, segregace, opovržení. Fotbalisté z Podkarpatské Rusi bez jakýchkoliv problémů kamarádili s českými fotbalisty.
 
Na své spoluhráče z SK Rus vzpomínal jejich někdejší brankář ještě po dlouhých letech s nostalgií. „Bendácz zahynul v koncentračním táboře. Kuruc zůstal v Užhorodě. Ivančo se vracel domů z fronty a zažil autonehodu nákladního auta; rozmačkal ho sud s benzínem. Ján Tóth odešel do Maďarska. Vasiľ Radik tragicky zahynul. Krajňák strávil deset let v gulagu…“ Neradostné konce týmu, který rozdával radost po hrstech.
 
Však také lidé, kteří chodili na fotbal, měli svůj klub rádi a byli na něj pyšní. S uznáním o něm hovořili i soupeři. V roce 2006, kdy Alexa Bokšay slavil pětadevadesátku, otiskl časopis Podkarpatská Rus na  pokračování ve  dvou číslech rozhovor se slavným fotbalistou a  milovaným učitelem. Do  redakce pak přišlo několik ohlasů, jako třeba tento:
 
Vážení, nevím, kolik nás ještě – a pokud ano, kde všude po světě – žije z dorostu SK Rusj Užhorod. Jsem jedním z nich a přicházím blahopřát svému trenéru ke krásným 95. narozeninám. Alexa Bokšay asi z vrozené skromnosti v rozhovoru v minulém čísle časopisu neřekl, že po hlavním tréninku věnoval spolu s bratry Križovými, Radikem a Kobzarem svůj volný čas nám dorostencům. Byl to silný dorost, soustředil to nejlepší z užhorodských klubů – proto jsme také byli národnostně velice pestrá parta. Každý se chtěl dostat do SK Rusj! V osmi letech mne přivedl do řad žáků BFTC Berehovo můj strýc dr. Géza Kalocsay (později hráč Sparty, národního mužstva ČSR a po roce 1938 i Maďarska) a po přeložení mého otce do Užhorodu jsem se dostal do SK Rusj Užhorod. Měl jsem tedy to štěstí být v péči nejlepších fotbalistů Podkarpatské Rusi. Žel, smutné události roku 1938 nás Čechy po  vídeňské arbitráži rozprášily do  všech koutů Čech a Moravy. Ale na ty krásné chvíle v SK Rusj nezapomenu. Měli jsme tu takové vzory jako Alexa Bokšay (pro maďarské spoluhráče „Saňi báči“) a  bez rozdílu národnosti, náboženství nebo rasy (centrforwardem byl nesmírně šikovný Rom Gejza) jsme tvořili malý pestrý národnostní vzorek střední Evropy, který se přes kulatý míč těšil vzájemné toleranci! A tak trenére Alexo, i ve svých 82 letech rád vzpomínám a přeji vám podle naší „podkarpatské zásady“ – 100 let a jednu zimu! JUDr. Jan Strnadel, bývalý dorostenec SK Rusj Užhorod
* * *
Na atmosféru v klubu vzpomínal Alexa Bokšay vždycky rád: „Na rozdíl od Slavie tu nebyly žádné primadony, nikdo se nevytahoval. Měli jsme všichni podobné zájmy a podobné vychování. Moji spoluhráči byli všichni maturanti, uměli se chovat a uměli hezky zpívat! Také jsme často zpívali. Když jsme přišli někam do hospody, ať už před nebo po zápase, nebo třeba na oběd, štamgasti vždycky nejdřív chtěli, abychom zazpívali a my jsme jim vyhověli. Bylo to krásné. No a kromě tohoto všeho: vždyť jsem se na Podkarpatské Rusi narodil a měl tam rodinu.“ Osobní poznámka autora: Poprvé jsem slyšel pana Bokšaye zpívat jako devadesátiletého. Zpíval krásně. V roce 1937 přestoupil Alexa Bokšay do Slavie.
 
dres Rusj Užhorod: 1929–1937;
mistr Slovenska a Podkarpatské divize: 1933;
mistr Slovenské a Podkarpatské divize východ: 1936;
kvalifikační postup do nejvyšší soutěže ČSR I. ligy: 1936;
účastník I. ligy: 1936/37;
přátelské zápasy „rusínského výběru“ Československé asociace fotbalové: 1932 – 1935 celkem 5 startů;
 
dres SK Slavie Praha: 1. 11. 1937 – 23. 5. 1945 a stará garda 1958–1966;
vítěz Středoevropského poháru 1938;
mistr protektorátní I. ligy 1939/40, 1940/41, 1942/43;
vítěz Českého poháru: 1941, 1942;
stará garda: 37 evidovaných benefičních zápasů;
 
reprezentace hráčská protektorátní Čechy a Morava 1939 – 1940
5 oficiálních zápasů;

reprezentace ČSR internacionálů 1956 – 1962
7 benefičních zápasů;
 
reprezentace trenérská hlavní trenér ČSR
1948 = 2 oficiální zápasy,
1949 = 3,
1955 = 1
 
mládežnické reprezentace
1947 – 1954 = 12 oficiálních zápasů.
 
V. Z
.
 
TOMÁŠ PILÁT

Aktuality

Zobraziť všetky
30.04.2024

2% z Vašich daní

Uchádzame sa o Vašu priazeň... Uveďte naše o.z. do svojho daňového priznania resp. vyhlásenia a my Vás potešíme knižným darom. Notársky centrálny register určených právnických osôb Informácie o určenej právnickej osobe Evidenčné čí…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
24.03.2024

DUCHOVNÉ STRETNUTIE NA TÉMU “LADOMIRSKE MNÍŠSTVO” 

V nedeľu víťazstva pravoslávia sa uskutočnilo s požehnaním Jeho Blaženosti Rastislava arcibiskupa prešovského a metropolitu českých krajín a Slovenska duchovné stretnutie mládeže a veriacich na tému “Ladomirske mníšstvo” v chráme sv. archanjela …
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
24.03.2024

Ako dopadli voľby v Prešovskom kraji

Pellegrini získal v Prešovskom kraji o 35-tisíc hlasov viac hlasov než minule Čaputová V Harabinovom okrese vyhral Korčok. PREŠOV. V minulých prezidentských voľbách dostala v Prešovskom kraji v prvom kole najviac hlasov Zuzana Čaputová, kr…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
23.03.2024

Moskva žiada Berlín, aby uznal blokádu Leningradu za genocídu

Chce aj peniaze Ruská diplomacia žiada Nemecko, aby uznalo 900-dňové obliehanie Leningradu počas druhej svetovej vojny za genocídu. V pondelok ho k tomu vyzvala v diplomatickej nóte, v ktorej zároveň požaduje od Berlína ďalšie odškodnenie pre…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
23.03.2024

Rozhovor. Slovenský venkov nikdy sounáležitost s Čechy necítil

Společný národ byla idea elit, říká historik Jan Rychlík S profesorem Janem Rychlíkem, který právě teď o dějinách Slovenska vydává knihu, o českých četnících na Muráni, o Svaté říši římské, o Masarykově konceptu čechoslovakismu, trochu i o ko…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
22.03.2024

V Prešove rokovali biskupi na 35. plenárnom zasadaní Rady hierarchov

Gréckokatolícki biskupi sa v utorok 19. marca zišli na arcibiskupskom úrade v Prešove na 35. plenárnom zasadaní Rady hierarchov. Zasadanie tohto zákonodarneho zboru sa uskutočnilo po dvoch rokoch, nakoľko po zrieknutí sa úradu prešovského arcibi…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej

Naše obce

Zobraziť galérie

Ujko Vasyľ


Marča frafirovi:
-Petre, ty jes seksualnyj gigant/borec... Pozname sja lem 2 tyždňi a ja už 3-ťij misjac hruba/ťehotna....!
Zobraziť viac
Náhľad publikácie

Československý svět v Karpatech

Československý svet v Karpatoch

Čechoslovackyj svit v Karpatach

Reprezentatívna fotopublikácia
Objednať