Protest proti československo-sovětské smlouvě

Protest proti československo-sovětské smlouvě
29.01.2019
Otevřený dopis České národní jednoty v Londýně Anthony Edenovi1  z 20. ledna 1944

Dne 12. prosince 1943 uzavřela v Moskvě československá exilová vláda prostřednictvím svého velvyslance Zdeňka Fierlingera a prezidenta Edvarda Beneše Smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSR a SSSR.2 Tato smlouva, sjednaná proti vůli Velké Británie, a s ní spojená jednání E. Beneše se sovětskými, českými a slovenskými komunisty byly z mezinárodněpolitického hlediska dobrovolným vstupem československého exilového prezidenta a Prozatímního státního zřízení Československé republiky v emigraci3 do sovětské sféry vlivu a z hlediska vnitropolitického počátkem sovětizace české a slovenské společnosti.4

Smlouva byla už v době přípravy, a dále poté, co byla v Moskvě podepsána, prezentována jako vyvrcholení předválečného, resp. dlouhodobého úsilí o československo-sovětské partnerství a jako mimořádný úspěch československé exilové zahraniční politiky. Podle četných veřejných vyjádření představitelů československé exilové reprezentace byla smlouva hmatatelnou zárukou poválečné československé státní nezávislosti. Současně však byla ke smlouvě vyslovena také kritická a nesouhlasná stanoviska z české i slovenské strany. Protesty proti uzavření smlouvy zaznívající z Protektorátu Čechy a Morava a Slovenské republiky je třeba hodnotit obezřetně a objektivně v kontextu okupačního režimu, resp. slovenského autoritativního režimu. Odmítnutí smlouvy londýnskými politickými skupinami – Českou národní jednotou (ČNJ) a Slovenskou národní radou, které byly nezávislou politickou opozicí vůči Prozatímnímu státnímu zřízení Československé republiky v emigraci, bylo vyjádřením svobodných exilových aktivistů.

Otevřený dopis ČNJ z 20. ledna 1944 adresovaný britskému ministru zahraničí Anthony Edenovi5 je významným dokladem o nesouhlasu představitelů českého protinacistického odboje s politikou, která otevřeně i zastřeně podporovala sovětskou dominanci ve středoevropském prostoru.6  Lze jej považovat za autentický prolog k pozdějšímu protikomunistickému odboji.7 V dopise je i s podrobným výkladem důvodů odmítnuto oprávnění E. Beneše vystupovat jako československý prezident a uzavřít takovou smlouvu, jako je výše uvedená, a to dokonce i v případě, že by byl prezidentem legitimním. Dopis výslovně konstatuje, že tato smlouva s ohledem na okolnosti jejího uzavření nemá pro český národ žádnou právní závaznost a že druhá (tj. sovětská) smluvní strana tudíž byla E. Benešem a jeho zplnomocněncem Z. Fierlingerem ve věci jejich kompetencí oklamána.

Souběžně s dopisem ČNJ byl britskému ministru zahraničí adresován také protestní otevřený dopis Slovenské národní rady v Londýně, vedené žurnalistou a politikem Peterem Prídavkem, v němž je obdobně odmítnuta právní závaznost smlouvy pro národ slovenský.9

Proti struktuře a činnosti Prozatímního státního zřízení Československé republiky v emigraci se v Londýně už od jeho ustavení v létě 1940 postupně formovala „vnější“ opozice, k níž patřili František Dvorník (kněz a historik), Vladimír Ležák-Borin (levicový žurnalista), Karel Locher (bývalý diplomat a pravicový politik), Josef Malík (bývalý ředitel Národní banky), Lev Prchala (armádní generál), František Schwarz (bývalý národovecký poslanec), Peter Prídavok (katolický žurnalista a politik) a jiní.10 Významnou část této opozice tvořili členové někdejší pařížské Česko-Slovenské národní rady (založené 28. ledna 1940 v Paříži)11, která byla konkurenční politickou skupinou vůči skupině vedené E. Benešem a Štefanem Osuským vystupující v Paříži od 17. 10. 1939 jako Československý národní výbor. 

Zároveň se profilovala opozice „vnitřní“ rozchodem významných slovenských politiků s celkovou koncepcí Prozatímního státního zřízení Československé republiky v emigraci (Milan Hodža, Štefan Osuský)12 a odmítnutím dílčí politické praxe v rámci této koncepce jeho dalšími představiteli (sociálnědemokratičtí politikové – Rudolf Bechyně, Jaromír Nečas, pravicový žurnalista Rudolf Kopecký aj.).13 Nesouhlas a odmítnutí se týkaly nejprve Benešova absolutistického řízení exilové politiky včetně jeho přístupu k řešení česko-slovenského vztahu a celkové organizace Prozatímního státního zřízení, Benešových teorií prezidentské a státní kontinuity. A dále jeho prosovětské zahraničněpolitické orientace na úkor středoevropského partnerství (týká se výše jmenovaných vyjma R. Bechyněho), resp. připravované československo-polské konfederace a později také Benešem a vládou koncipovaných vnitropolitických revolučních nacionálně-socialistických prvků a příprav jejich zavedení v poválečném státě v rozporu s ústavními a demokratickými principy, jakož i s principy Atlantické charty.14

Významnou, byť oproti Prozatímnímu státnímu zřízení Československé republiky v emigraci nepočetnou českou opoziční skupinu v Londýně vytvořili exulanti soustředění pod předsednictvím armádního generála Lva Prchaly – bývalého velitele jedné ze čtyř československých armád v době tzv. mnichovské krize a nositele nejvyšší vojenské hodnosti, zakladatele českého protinacistického odboje v Polsku v květnu 193915 a později E. Benešem a jeho spolupracovníky v Paříži a Londýně nespravedlivě dehonestovaného a postaveného mimo službu. Tato skupina se v Londýně utvářela od léta 1940 a nejprve v rámci Asociace Čechů a Slováků navazovala na činnost pařížské Česko-Slovenské národní rady, ale už od konce roku 1942 se osamostatnila a od 2. března 1943 oficiálně působila jako Česká národní jednota. Jako taková zaslala britskému ministru zahraničí Anthony Edenovi otevřený dopis protestující proti československo-sovětské smlouvě, který je níže publikován v plném znění i s přílohami. 

Tento dopis může být  „klasifikován“ jako prolog k dějinám českého protikomunistického odboje nebo jako počátek jednoho z jeho směrů. Přes ignorování dopisu britskou stranou16 neustávala ČNJ v další aktivitě. Dne 14. dubna 1945 se přejmenovala na Český národní výbor (ČNV), který po skončení války opět pod předsednictvím Lva Prchaly pokračoval v Londýně v opoziční činnosti vůči autoritativnímu režimu československé vlády Národní fronty v znovuzrozeném Československu a opakovaně varoval před nebezpečím sovětizace společnosti a státu. Na otevřený dopis ČNJ Anthony Edenovi z ledna 1944 navázal ČNV dalším dopisem z 18. dubna 1945, k němuž bylo připojeno prohlášení obsahující programovou linii a medailony představitelů ČNV, adresovaným témuž. Krátce poté následovaly ještě dopis britskému ministerstvu zahraničí z 24. dubna 1945 a další dopisy z 2. května 1945 a 18. května 1945.17 Kromě toho ČNV poslal v červenci 1945 oficiální informaci o svém ustavení také československému ministerstvu vnitra.18 Britští představitelé na dopisy ČNJ ani ČNV nereagovali patrně proto, že jednak pragmaticky upřednostnili cíle „velké politiky“ před dílčími etickými dilematy a jednak československou věc považovali za „vyřízenou“ poté, co E. Beneš odmítl vyhovět naléhání A. Edena, aby neuzavíral československo-sovětskou smlouvu a v důsledku dalších prosovětských eskapád československých exilových představitelů. 

Na aktivitu ČNV však 24. května 1945 memorandem adresovaným britskému ministerstvu zahraničí zareagovala československá vláda. Avšak vydání Lva Prchaly – který evidentně nemohl být obviněn z pronacistické kolaborace a kromě toho byl nositelem vysokého britského vojenského vyznamenání (Distinguished Service Order – D.S.O., Řád za statečnost před nepřítelem) – do Československa ani perzekuce ČNV z britské strany tím nedosáhla. V lidovědemokratickém Československu tak „alespoň“ byla Lvu Prchalovi odebrána vojenská hodnost s odůvodněním, že opakovaně porušoval vojenskou přísahu, dopustil se činů, které lze stíhat jako vojenské zločiny, a zavdal důvod pro podezření ze zločinu úkladů o republiku. Příznivci ČNV byli perzekvováni.19 Dne 17. srpna 1947 zaslal ČNV novému britskému ministru zahraničí Ernestu Bevinovi memorandum, v němž mimo jiné stálo: Protestujeme proti novému znásilnění svobody a práva českého národa vládou československou, která jest  opanována komunisty a podřízena Sovětskému svazu. [...] Již na jaře 1943 dospěli jsme k hlubokému přesvědčení, že politika dr. Beneše povede k nastolení panství komunistické strany v českém národě. [...] V květnu 1945 bylo území republiky z větší části zaplaveno Rudou armádou, pod jejíž ochranou přibyl samozvaný prezident dr. Beneš se svou vládou utvořenou v Moskvě a začal řádit v zemi způsobem samozvaným a diktátorským. [...] Nic se nezměnilo volbami na jaře 1946. Tyto volby nebyly, což je samozřejmé, volbami svobodnými a podle pojmu západních demokracií. [...] Ještě jednou prohlašujeme, že všechna rozhodnutí ujednaná dnešní československou vládou v Praze jménem národa českého zbaveného jakýchkoliv možností vyjádřit svou svobodnou vůli nejsou platná a nezavazují žádným způsobem český národ.20  

Dne 27. února 1948 vydal ČNV v čele s Lvem Prchalou Prohlášení o komunistickém převratu v Praze, v němž vyhlásil boj komunistické diktatuře, zahájil tak třetí, tj. protikomunistický odboj a vstoupil do nové exilové etapy. Brzy následovala další veřejná vystoupení včetně publikování shrnující Veřejné zprávy ČNV v Londýně o událostech v dnešní ČSR a jejich vlivu na české věci za hranicemi, kde ČNV21 zaujal stanovisko k formujícímu se exilovému hnutí a dalšímu vedení protikomunistického odboje v zahraničí.22 Lev Prchala – zasloužilý účastník prvního odboje, spoluzakladatel odboje druhého (protinacistického) a třetího (protikomunistického), v exilu aktivně vystupující proti komunismu už po květnu 1945 a následně po únoru 1948 až do své smrti v roce 1963 – nebyl po pádu komunismu ve své vlasti historiograficky ani vojensky rehabilitován. Žádost jeho syna Ladislava o rehabilitaci byla v roce 1991 zamítnuta zopakováním argumentace Národní fronty z roku 1945. Neshody generála Lva Prchaly s oficiální linií československé zahraniční politiky, respektive s jejím hlavním tvůrcem Edvardem Benešem začaly už v roce 1933, když se měl Prchala stát náčelníkem hlavního štábu československé armády a jako takový prosazoval spojenectví a úzkou vojenskou spolupráci s Polskem. Pokračovaly na přelomu září a října 1938, když Prchala rezolutně odmítal kapitulaci politiků před požadavky Německa na československé pohraniční území. 

A dále v období od května do září 1939, když začal vytvářet protinacistickou československou legii v Polsku a po vypuknutí války, když se chtěl v Paříži jako funkčně i hodnostně nejvyšší vojenský velitel připojit k zahraničnímu vojsku, a když po pádu Francie byli jeho političtí spolupracovníci a přátelé na základě křivých nařčení z pronacistické špionáže internováni v britských věznicích. Vyvrcholily nesouhlasem s politikou Prozatímního státního zřízení Československé republiky v emigraci – přesněji s Benešovou absolutistickou a prosovětskou politikou – v Londýně, což se projevilo soudním sporem se synovcem E. Beneše Bohušem Benešem, přijetím předsednictví České národní jednoty a dopisem Anthony Edenovi z 20. ledna 1944. 

O svém vstupu do politické arény Prchala později napsal: Mých služeb v armádě si dr. Beneš nepřál. Třebaže jsem byl armádním generálem s bezvadnou vojenskou minulostí a kvalifikací, nemohl jsem za války z viny dr. Beneše konati činnou službu ani ve Francii, ani v Anglii. Jako voják byl jsem odsouzen k trapné nečinnosti, odkázán pouze na zaopatřovací požitky, které mně vyplácela armádní pokladna na pokyn z britských kruhů. [...] V téže době jsem se pokusil nabídnout své služby jiným Spojeneckým armádám, nechtěje pasivně přihlížet gigantickému zápasu proti utlačovatelům českého národa. Všude však působil proti mně vliv londýnské vlády dr. Beneše. Nejlépe to bylo vidět z listu generála de Gaulle, jímž zdvořile zamítá mou přihlášku do Svobodného francouzského vojska a uvádí, že šetřením u dr. Beneše bylo zjištěno, že mé přijetí do francouzských služeb by mohlo vyvolati námitky. Necítil jsem se poté již nijak vázán závazkem doma obvyklým, že se voják nesmí účastnit politického života. Viděl jsem naopak, že národní věc by byla ohrožena, kdybych se politiky stranil.23 Ostře formulovaný dopis ČNJ Anthony Edenovi z ledna 1944 lze posuzovat z různých hledisek, podobně jako činnost a zásluhy či provinění Lva Prchaly. Nabízí se pohled podle něhož signatáři dopisu své formulace nemístně vyhrotili a snažili se uškodit legitimnímu osvobozovacímu hnutí, ale také hledisko, že představitelé ČNJ byli v Londýně politicky mnohem prozíravější a občansky daleko statečnější než většina politických aktivistů napojených na Prozatímní státní zřízení Československé republiky v emigraci. Co se týče samotného Lva Prchaly, jeden pohled na něho reprezentuje stále platný nález poválečné vlády Národní fronty, v jehož důsledku byl Prchala degradován a obviněn z vojenských zločinů. Jiný pohled nabízí vojenského hrdinu, který nikdy nezradil, ale sám byl opakovaně zrazen. Následující překlad a za ním připojený originál Otevřeného dopisu ČNJ britskému ministru zahraničí Anthony Edenovi je dále v chronologickém pořadí doplněn přetištěnými smlouvami (už jinde publikovanými) mezi československou exilovou vládou a Sovětským svazem, texty Edvarda Beneše a Huberta Ripky vysvětlujícími jejich zahraničněpolitické záměry, fotografiemi a plakáty.24

Jan Cholínský

Zdroj:  
http://old.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/securitas-imperii/no22/122-173.pdf

Foto:
Lev Prchala /vpravo/


POZNÁMKY:
1 Robert Anthony Eden (1897–1977) byl významný britský politik konzervativní strany. V době druhé
světové války působil jako ministr zahraničí a jako takový byl jedním z nejbližších spolupracovníků
Winstona Churchilla.
2 Plné znění smlouvy je přetištěno níže na s. 157–159.
3 Prozatímní státní zřízení Československé republiky v emigraci bylo ustaveno po britském částečném
uznání Československého národního výboru jako prozatímní exilové vlády v čele s E. Benešem 21. 7.
1940. K jeho vzniku a politice KUKLÍK, Jan: Londýnský exil a obnova československého státu 1938–1945.
Právní a politické aspekty obnovy Československa z hlediska prozatímního státního zřízení ČSR v emigraci. Karolinum, Praha 1998; BRANDES, Detlef: Exil v Londýně. Velká Británie a její spojenci Československo, Polsko
a Jugoslávie mezi Mnichovem a Teheránem. Karolinum, Praha 2003.
4 Vše podstatné k československé exilové zahraniční politice v době druhé světové války, československému „vstupu“ do sovětské sféry vlivu a sovětizaci poválečného Československa – KALVODA, Josef: Role
Československa v sovětské strategii. Nakladatelství Dílo, Kladno 1999, s. 90–235. Podrobnosti a souvislosti
vztahující se přímo k československo-sovětské smlouvě tamtéž, s. 108–215 a dále KALVODA, Josef: Benešova politika během druhé světové války. In: KALVODA, Josef: Z bojů o zítřek III. díl. Historické eseje. Nakladatelství Dílo, Kladno 1998. K politice E. Beneše dále HAUNER, Milan (ed.): Edvard Beneš: Paměti I.
Mnichovské dny, Paměti II. Od Mnichova k nové světové válce a k novému vítězství, Paměti III. Dokumenty.
Academia, Praha 2007; BROD, Toman: Osudný omyl Edvarda Beneše. 1938–1945. Československá cesta
do sovětského područí. Academia, Praha 2002; interpretace obhajující politiku E. Beneše vůči Polsku
a Sovětskému svazu – NĚMEČEK, Jan: Od spojenectví k roztržce. Vztahy československé a polské exilové
reprezentace 1939–1945. Academia, Praha 2003; interpretace adorující E. Beneše – DEJMEK, Jindřich:
Edvard Beneš. Politická biografie českého demokrata. Část druhá. Prezident republiky a vůdce národního odboje.
122 Karolinum, Praha 2008.
5 Překlad anglického originálu dopisu a faksimile jeho hlavní části jsou uvedeny níže. Dopis je přeložen
z kopie původní anglické verze uložené v Hooverově institutu ve Washingtonu v souboru dokumentů
polské exilové vlády.
6 K prosovětské orientaci československé exilové politiky viz KALVODA, Josef: Role Československa v sovětské strategii. Shrnutí výzkumu, argumentace a vyznění publikovaných textů Josefa Kalvody v konfrontaci se současnou českou historiografií – CHOLÍNSKÝ, Jan: Pravda je akademikovým mečem, protivenství výzvou a příležitostí. Josef Kalvoda a historiografie českých soudobých dějin, část I. a II. Viz http://www.
josefkalvoda.ic.cz/ (citováno k 30. 6. 2013). Z novějších prací nejlépe vystihují tuto problematiku
příslušné pasáže knihy HRBEK, Jaroslav – SMETANA, Vít a kol.: Draze zaplacená svoboda. Osvobození
Československa 1944–1945. Paseka, Praha 2009, jejichž autorem je historik Vít Smetana (s. 24–88), a studie téhož autora Pod křídla Sovětů. Mohlo se Československo vyhnout „sklouznutí“ pod železnou
oponu? Soudobé dějiny, 2008, roč. 15, č. 2, s. 274–302.
7 Tuto tezi potvrzují i prohlášení a memoranda představitelů ČNJ bezprostředně po skončení války a po
25. únoru 1948. To, že se v dopise jeho autoři nevyjadřují kriticky ke komunismu a k Sovětskému
svazu, bylo dáno respektováním dobové válečné situace a realitou protinacistické koalice.
8 Legitimita prezidentství Edvarda Beneše a Prozatímního státního zřízení Československé republiky
v emigraci je nejednoznačná, resp. zpochybnitelná. Na jedné straně stojí uznání exilové reprezentace
vedené E. Benešem mezinárodní protinacistickou koalicí a na straně druhé její činnost a akty, které přesahovaly rámec boje za osvobození od nacistické okupace a nebyly v souladu s meziválečnou
československou ústavou, na jejímž základě si Prozatímní státní zřízení Československé republiky
v emigraci osobovalo kontinuitu výkonu politické moci.
9 POLAKOVIČ, Štefan – VNUK, František: Zahraničné akcie na záchranu a obnovenie slovensk
10 Problematiku „protibenešovské“ opozice i přes některé nepřesnosti a diskutabilní interpretace přínosně shrnují KUKLÍK, Jan – NĚMEČEK, Jan: Proti Benešovi! Česká a slovenská protibenešovská opozice v Londýně 1939–1945. Karolinum, Praha 2004. K činnosti a názorům opozice viz např. LOCHER,
Karel: Naše akce. Naše akce, London 1942; SCHWARZ, František: Dr. Beneš o vojně před válkou i za ní.
Nákladem vlastním, London 1942; HORÁK, František: Vznik, program a cíle České národní skupiny v Německu. Česká národní skupina v Německu, Mnichov 1950.
11 KUKLÍK, Jan – NĚMEČEK, Jan: Proti Benešovi!, s. 169–182.
12 MÚDRY, Michal: Milan Hodža v Amerike. Medzi americkými Slovákmi: články, reči, štúdie. Hodža a stredná
Európa. Geringer Press, Chicago 1949; HODŽA, Milan: Federácia v strednej Európe a iné štúdie. Kaligram,
Bratislava 1997; OSUSKÝ, Štefan: „Řízená demokracie“ pri práci. Pravda, London 1942; OSUSKÝ, Štefan: Beneš a Slovensko. Pravda, London 1943; OSUSKÝ, Štefan: Triedenie duchov nastalo. Pravda, London
1943; rovněž KUKLÍK, Jan – NĚMEČEK, Jan: Proti Benešovi!
13 KUKLÍK, Jan – NĚMEČEK, Jan: Proti Benešovi!, s. 130–151, 205–221, 293–296, 459–462; KOPECKÝ,
Rudolf: Vzpomínky starého novináře, část VII. Zahraniční akce v Polsku, ve Francii a v Británii. Strojopis,
1974, s. 176–397 (v archivu autora); CHOLÍNSKÝ, Jan: Mnichovská zrada nebo pražský krach? Nečasova
mise a rozpad Československa v roce 1938, část III. Viz http://deliandiver.org/2009/02/mnichovska-zrada-
-nebo-prazsky-krach-cast-3.html (citováno k 30. 6. 2013). V tomto textu je mj. poukázáno na rozhodné
odmítnutí sovětské politiky a sovětského režimu Jaromírem Nečasem v osobním dopise E. Benešovi z
8. 7. 1943 (kopie v archivu autora).
14 Atlantická charta bylo prohlášení států bojujících proti nacistickému Německu z 24. srpna 1941. Zmíněný rozpor se týkal zejména práva každého národa zvolit si svobodně formu vlády.
15 Aktivita L. Prchaly, F. Schwarze, žurnalisty Františka Kahánka a dalších v Polsku byla skupinou soustředěnou kolem E. Beneše považována za nevítanou konkurenci. Od počátku se ji Beneš a spol. snažili eliminovat, resp. kontrolovat. K tomu KOPECKÝ, Rudolf: Československý odboj v Polsku v roce 1939.
Rotterdam 1958; SCHWARZ, František: Zpráva o česko-slovenské akci v Polsku. Strojopis (archiv autora);
Rozhovor s gen. Prchalou. Český boj za svobodu a demokracii, Londýn, 1948, č. 4, s. 3; KUKLÍK, Jan –
NĚMEČEK, Jan: Proti Benešovi!, s. 48–76.
16 KUKLÍK, Jan – NĚMEČEK, Jan: Proti Benešovi!, s. 431. Viz též celá mimořádně přínosná kapitola této
monografie Britové a opozice (s. 369–458).
17 KUBÍK, Petr: Český protikomunistický a protibenešovský exil po roce 1945. In: JAŠEK, Peter (ed.):
Protikomunistický exil v strednej a východnej Európe. Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie, Bratislava
14.–16. novembra 2011. ÚPN, Bratislava 2012, s. 694–706. Dále také JANÍK, František: Vznik, program
a cíle České národní skupiny v Německu.
18 Dopis Ústředního tajemníka ČNV v Londýně Karla Lochera přijatý Kabinetem ministra vnitra Republiky Československé 27. 7. 1945.
19 Dopis náčelníka personální správy Federálního ministerstva obrany F. Greinera z 22. června 1991
Ladislavu Prchalovi (kopie v archivu autora). Perzekuce příznivců ČNV viz KUBÍK, Petr: Český protikomunistický a protibenešovský exil po roce 1945, s. 696–700.
20 KUBÍK, Petr: Český protikomunistický a protibenešovský exil po roce 1945, s. 705–706. Memorandum reagovalo na odstoupení Československa od účasti na Marshallově plánu.
21 Shrnutí exilové politické činnosti ČNV lze nalézt v práci SLÁDEČEK, Zdeněk: Struktur und Program
des tschechischen und slowakischen Exils. Fides-Verlagsgesellschaft, München 1976. Novější kontext –
CHOLÍNSKÝ, Jan: Nesmiřitelný rozkol 1948–1956. Politický aktivismus v první etapě českého exilového hnutí. In: Securitas Imperii, 2010, č. 16, s. 52–87. Další podrobnosti viz exilová periodika Český boj
(Londýn), Bohemia (Mnichov), České listy (Londýn a Mnichov).
22 Dokumenty uváděné v tomto a předchozím odstavci včetně dalších příslušných materiálů se nacházejí v archivu autora
23 PRCHALA, Lev: Jak to je. Český boj za svobodu a demokracii, Londýn, 1949, č. 12, s. 3–4.
24 Tento komentovaný dokument je jako celek komplementární s mým souběžně vznikajícím textem
Klíč k sovětizaci Československa. Politika Edvarda Beneše a výklad Huberta Ripky o mírumilovném
sovětském spojenci a přínosu bolševické revoluce všemu lidstvu, publikovaným ve čtvrtletníku Paměť
a dějiny (2013, č. 1, s. 3–15). 

------------------------

Otevřený dopis České národní jednoty v Londýně Ministru zahraničních věcí Jeho Veličenstva, dvojctihodnému Anthonymu Edenovi

V Londýně 20. ledna 1944

My, níže podepsaní,
stvrzujíce svůj souhlas se všemi opatřeními přijatými k dosažení vítězství Spojenců v této válce, zajištění trvalého míru a svobody v Evropě, bez neustálé hrozby německé agrese, v souladu s programem stanoveným v Atlantické chartě, zdůrazňujíce nevyhnutelnou nutnost nového evropského uspořádání (zejména ve střední Evropě) v nejužší spolupráci se všemi spojeneckými národy a pod vedením spojeneckých velmocí, vítajíce vše, co bratrské národy slovanské žijící ve střední a východní Evropě, jež pokrevní vztahy od nepaměti pojí, mohlo by sblížiti s jinými národy střední a jihovýchodní Evropy, jakož i s význačnými západními demokraciemi, s veškerou vážností prohlašujeme, jménem České národní jednoty v Londýně i jménem vlastním, že

Smlouva
o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi SSSR a Československou republikou,

uzavřená v Moskvě dne 12. prosince 1943 mezi Prezidiem Nejvyššího sovětu SSSR a V. M. Molotovem na straně jedné 
a „prezidentem Československé republiky“ a M. Fierlingerem
1 na straně druhé,

je neplatná

a národ český nikterak nezavazuje.


Důvody odmítnutí

Takovýto jazyk neexistuje

V prvé řadě jsme přesvědčeni, že dr. Edvard Beneš a M. Fierlinger oklamali světovou veřejnost. V dodatku k uvedené smlouvě jest uvedeno: „Sepsáno ve dvou vyhotoveních, každé v jazyce československém a ruském. Obě znění mají stejnou platnost.“ 2

Nemůže být pochyb o tom, že znění tohoto dodatku nemohlo být formulováno bez vědomí dr. Edvarda Beneše a M. Fierlingera. Jazyk československý však neexistuje! Je toliko jazyk český a slovenský.  Druhý text Smlouvy tedy mohl být sepsán buďto v českém, nebo slovenském jazyce. Oba výše uvedení vyjednavači si tohoto museli býti vědomi, přesto však připustili, aby tato vážná nepravda v dodatku ke Smlouvě byla uvedena.

Neoprávnění vyjednavači
Dále jsme přesvědčeni, že „prezident Československé republiky“ a M. Fierlinger se dopustili ještě vážnějšího mezinárodního podvodu, jenž nemá obdoby. Druhé vysoké smluvní straně předali pověření a vydávali se za zplnomocněné zástupce jedné z vysokých smluvních stran, dr. Edvard Beneš jakožto „prezident Československé republiky“ a M. Fierlinger jakožto jeho „velvyslanec“. Druhá vysoká smluvní strana, Prezidium Nejvyššího sovětu SSSR, shledavši toto pověření v úplném pořádku, tak byla očividně uvedena ve faktický i právní omyl. Jsme proto přesvědčeni, že dr. Edvard Beneš a M. Fierlinger jakožto vyjednavači jednali neoprávněně a neoprávněně též ke smlouvě připojili svou pečeť. Obě tyto osoby mohou v zahraničí zastupovat svou (Benešovu) stranu, kterážto může vyjadřovat vůli nepatrné části občanů bývalé Československé republiky. Nejsou však právně ani politicky oprávněni zastupovati „Československou republiku“ jakožto oprávnění vyjednavači, o to méně pak národ český.

Je dr. E. Beneš prezidentem?
Dr. Edvard Beneš, kterýžto se v Londýně v roce 1940 prohlásil „prezidentem Československé republiky“, zcela svévolně a bez jakéhokoli odůvodnění předstírá, že je prezidentem, a to zcela v rozporu s ustanoveními Ústavní listiny Československé republiky ze dne 29. února 1920, tedy s ustanoveními nepřipouštějícími výjimek.

Článek 2 Ústavní listiny Československé republiky jasně stanoví: „Stát československý jest demokratická republika, jejíž hlavou je volený president.“ 4

Dr. Edvard Beneš byl v roce 1935 skutečně zvolen prezidentem Československé republiky na sedmileté období. Před uplynutím tohoto volebního období, dne 5. října 1938, se však dr. Edvard Beneš v souladu s ústavou svého prezidentského úřadu vzdal (Příloha 1). Tento krok učinil poté, co se nezvratně přesvědčil, že drtivá většina obyvatel Československé republiky požaduje jeho demisi a že toto přání též vyjadřuje masovými demonstracemi, které bylo nutno ze strany státních orgánů potlačit. Poté dr. Edvard Beneš, bývalý prezident Československé republiky, tajně opustil Prahu a letecky odcestoval do Británie, „zanechav svou vlast v zoufalství“. 

Jeho odlet byl takto charakterizován v „Žalobě pro urážku na cti, Prchala versus Beneš“ před vysokým soudním dvorem 12. až 14. října 1943 (Příloha 5). Z Británie, kde pobýval jako soukromá osoba, dr. Edvard Beneš později odjel do Spojených států, kde začal pracovat na univerzitě v Chicagu. Když dne 15. března 1939 Prahu obsadila německá armáda, dr. Edvard Beneš zaslal protestní telegram zástupcům západních velmocí, podepsal jej vlastním jménem a opatřil jej poznámkou „bývalý prezident Československé republiky, profesor University chicagské“. Krátce poté profesor dr. Edvard Beneš založil ve Spojených státech výbor, jehož programem bylo obnovení Československé republiky. V souladu s požadavkem tří úředníků legace při konzulátu Československé republiky ve Spojených státech pak stanul v čele tohoto výboru.

Takto se tedy profesor dr. Edvard Beneš stal vůdcem Benešovy strany a v této roli se v létě roku 1939 vrátil do Londýna, odkud po vypuknutí války bezvýsledně usiloval o to, aby byla prozatímní vláda Československé republiky s ním ve funkci prezidenta uznána ve Francii. Francouzská vláda k tomuto nedala souhlas, vzala však na vědomí, že ve Francii byl ustaven výbor Benešovy strany pod názvem „Československý národní výbor v Paříži“. Tento výbor později vzala na vědomí taktéž britská vláda v Anglii. To vše událo se navzdory námitkám zástupců jiných hnutí usilujících o osvobození Čechů a Slováků od německého útlaku a zejména pak navzdory nesouhlasu zástupců „Česko-Slovenské národní rady v Paříži“. Po pádu Francie se dr. Edvard Beneš těchto nepříjemných protivníků zbavil. Po příjezdu do Anglie jeho zástupci nahlásili členy této rady britským úřadům a tito členové poté byli zatčeni, uvězněni a internováni. Situace, kdy britské vládě ani veřejnosti nebyly poskytnuty správné informace a kdy taktéž bylo vynuceno mlčení ostatních zástupců Čechů a Slováků, pak dr. Edvard Beneš a jeho strana zneužili, a to způsobem nemajícím obdoby. Falešné tvrzení, že všichni lidé doma i v zahraničí stojí za dr. Edvardem Benešem, vedlo britskou vládu k tomu, aby uznala osoby jmenované dr. Edvardem Benešem jako prozatímní  vládu Československé republiky, jejímž prezidentem je dr. Edvard Beneš. Bezprostředně poté se dr. Edvard Beneš dopustil dalšího podvodu. Byv uznán jakožto prezident „prozatímní vlády Československé republiky“, začal se nazývat „prezidentem Československé republiky“. V této funkci, již si přisvojil bez jakéhokoli právního nároku, dr. Edvard Beneš od té doby vystupuje ve Velké Británii i ve světě.

Jednaje tímto způsobem, dr. Edvard Beneš zcela popírá výše zmíněnou Ústavní listinu Československé republiky, tedy § 56, který stanoví: 1. President republiky jest volen Národním shromážděním (§ 38),5 třebaže sám vždy poukazuje na právní kontinuitu Československé republiky, pročež sám by měl znění ustanovení základní ch právních předpisů jako první dodržovat.

Skutečná pozice dr. E. Beneše 
Právní pozice dr. Edvarda Beneše s ohledem na Ústavní listinu Československé republiky je taková: Bývalý (abdikovaný) prezident Československé republiky, který se jakožto soukromá osoba postavil do čela své strany v zahraničí, využil nečestných prostředků, aby se zbavil těch, kdo reprezentují vůli lidu doma, hrubě zneužil nedostatečné informovanosti západních velmocí a despoticky a pomocí lstí nezákonně předstírá, že je prezidentem Československé republiky. Veškerá jeho vyjednávání vyplývající z této funkce, již si nezákonně přisvojil, jsou podle práva neplatná, pročež nejsou závazná. Osobní odpovědnost za případné škody, které by mohly jeho jednáním komukoli vzniknout, nese dr. Edvard Beneš, případně osoby jednající jeho jménem.

Práva a povinnosti zákonného prezidenta
Jednání v Moskvě a podepsání výše uvedené smlouvy dne 12. prosince 1943 by byla bývala neplatná podle práva, a tudíž podle ustanovení ústavního zákona Československé republiky, z něhož měla pramenit ústavní moc dr. Edvarda Beneše, nezávazná,
i pokud by platnost kontinuity ústavního pořádku Československé republiky byla prokázána, pročež by bylo možno předpokládat, že v důsledku toho je dr. Edvard Beneš zákonným prezidentem Československé republiky v zahraničí, což však odmítáme. Toto jasně vyplývá z ustanovení Ústavní listiny Československé republiky, § 64, který mimo jiné stanoví:
„1. President republiky:
(1) zastupuje stát navenek. Sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy. Smlouvy
obchodní, dále smlouvy, z kterých pro stát neb občany plynou jakákoli břemena majetková nebo osobní, zejména i vojenská, jakož i smlouvy, jimiž se mění státní území,
potřebují souhlasu Národního shromáždění. Pokud jde o změny státního území, souhlas Národního shromáždění se dává formou ústavního zákona (čl. I. uvoz. zák.).“
Ve výše uvedeném článku I uvozovacího zákona je uvedeno:
„1. Zákony odporující ústavní listině, jejím součástkám a zákonům ji měnícím
a doplňujícím jsou neplatné.“
Je nesporné, že smlouva podepsaná v Moskvě dne 12. prosince 1943 ukládá státu
i občanům poplatky a závazky, finanční či osobní, a zejména pak vojenské povinnosti
(článek III moskevské smlouvy).

I pokud by dr. Edvard Beneš byl prezidentem Československé republiky v zahraničí – což odmítáme –, byl by podle § 64 Ústavní listiny Československé republiky povinen žádat o souhlas Národního shromáždění Československé republiky.

V Londýně ani jinde v zahraničí však tohoto Národního shromáždění Československé republiky, u něhož by dr. Edvard Beneš mohl žádat o souhlas s uvedenou mezinárodní smlouvou, není. (Tzv. Státní radu v Londýně, jejíž členy jmenoval dr. Edvard Beneš z členů Benešovy strany, zcela jistě nelze považovat za sbor nejvyšších ústavních činitelů, jak uvádí citovaná Ústavní listina Československé republiky; mimoto v tzv. Státní radě v Londýně nezasedají všichni členové posledního ústavního Národního shromáždění žijící v zahraničí.)

Dr. Edvard Beneš proto není oprávněn žádat o souhlas Národního shromáždění se smlouvou podepsanou v Moskvě dne 12. prosince 1943. Tato smlouva proto rovněž není podle článku I uvozovacího zákona, jenž se týká celého odstavce 1 § 64 Ústavní listiny Československé republiky, platná. Námitka, že situaci vyřešil ústavní dekret (vydaný dne 15. října 1940 dr. Edvardem Benešem a orgány jím jmenovanými, o prozatímním výkonu moci zákonodárné, jenž stanoví: „Dokud nebude možno prováděti ustanovení hlavy druhé ústavní listiny z 29. února 1920 o moci zákonodárné, bude president republiky úkony, které mu ukládá par. 64 č. 1 a č. 3 úst. listiny, pokud k nim je zapotřebí souhlasu Národního shromáždění, vykonávati se souhlasem vlády.“),6  tedy že souhlas, který mělo dát Národní shromáždění, by nyní mohl býti nahrazen souhlasem Benešovy vlády v Londýně, ovšem představuje naprostý výsměch všem racionálním ústavním, právním a demokratickým principům.

Tento ústavní dekret, kterým dr. Edvard Beneš protiústavně, absolutisticky a diktátorsky pozměnil Ústavní listinu Československé republiky, je klasickým příkladem metod, které dr. Edvard Beneš a jeho strana užívají. Světu tvrdil, že je prezidentem v souladu s Ústavní listinou Československé republiky, vnitřně ovšem ruší platnost této listiny v těch paragrafech, které mu nevyhovují, které jsou však zásadní pro celou stavbu listiny. (Jeho tisk zároveň předkládá výmluvy, že toto nouzové opatření vychází ze skutečnosti, že jej i jeho vládu uznáva jí spojenecké velmoci v souladu s mezinárodními zákony.)

Závěr
Platí, že jakákoli jednání a jakékoli zákony Dr. Edvarda Beneše týkající se těchto záležitostí jsou v rozporu s Ústavní listinou Československé republiky, a podle článku I uvozovacího zákona jsou tudíž neplatná, a to i kdybychom připustili, že Dr. Edvard Beneš je ústavním prezidentem Československé republiky v zahraničí, což odmítáme.

Bylo však prokázáno, že Dr. Edvard Beneš si přisvojil funkci prezidenta Československé republiky neoprávněně, a proto není ústavní hlavou státu, nemá právo jmenovat ústavní vládu, státní úředníky a armádní důstojníky a nemá též právo zastupovat kohokoli jiného než svou vlastní stranu. 

Československá ani Česko-Slovenská republika dnes de facto neexistuje (viz Politické shrnutí), z čehož je nutno viniti její bývalé ústavní činitele, a národy tvořící obyvatelstvo těchto republik si musí samy rozhodnout svůj budoucí osud v souladu s podmínkami Atlantické charty. Proto tyto národy nemohou dnes být vázány mezinárodními dohodami uzavřenými neoprávněnými vyjednavači, a tudíž ani smlouvou  podepsanou v Moskvě dne 12. prosince 1943.7

V Londýně 20. ledna 1944

Generál Lev Prchala D. S. O,
předseda České národní jednoty,
ministr poslední česko-slovenské vlády,
vrchní velitel Legie Čechů a Slováků v Polsku

Vladimír Ležák-Borin,
politický tajemník České národní jednoty,
redaktor Českého slova v Praze

JUDr. Karel Locher,
místopředseda a pokladník České národní jednoty,
bývalý konzul a redaktor v Praze

Ppor. Josef Kratochvíl,
zaměstnanec zbrojní továrny ve Velké Británii

Škpt. baron Robert Hildprant,
D.Agr., D.Sc., soukromý asistent lékařské fakulty university v Praze,
zaměstnanec zbrojní továrny ve Velké Británii*

-------
Poznámky:
1 Správně mělo být Z. Fierlingera, tato chyba se v textu dopisu dále opakuje. 
2 Cit. podle HAUNER, Milan (ed.): Edvard Beneš – Paměti III, Dokumenty. Academia, Praha 2007, s. 536.
3 Ač je evidentní, že „československý jazyk“ neexistuje, československá ústava z roku 1920 tento pojem
v § 131 (Hlava VI) obsahovala.
4 Cit. podle GRONSKÝ, Ján: Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa. Karolinum,
Praha 2005, s. 75.
5 Cit. podle GRONSKÝ, Ján: Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa, s. 88.
6 Cit. podle HAUNER, Milan (ed.): Edvard Beneš – Paměti III, Dokumenty, s. 393.
7 Tento shrnující závěr je v anglickém originále psán velkými písmeny.
* Kromě těchto signatářů se k dopisu připojila Ludmila Balcarová a skrytě dalších pět osob. LEŽÁK
-BORIN, Vladimír: Odešel na věčnost velký člověk. In: Český boj za svobodu a demokracii, 1959, zvláštní
číslo, srpen, s. 1.


 
www.rusyn.sk
Naspäť na aktuality