Ralsko 30 let poté. „Český Černobyl“ je skanzenem sovětské okupace

Zem je tu děravá jako ementál, naládovaná střelivem a nasáklá ropnými látkami. Co krok, to azbukou vyrytý nápis. Tu na kmeni stromu, tu na zdi. Okny zpustlých paneláků „kyjeváků“ fičí vítr. V zemi rezne nevybuchlá munice.

Cesty vyježděné pásovými transportéry vedou odnikud nikam. Ruiny vojenských budov zarůstají bodláky a škumpou. Uprostřed lesa se vynořuje letiště, kde měl na dva a půl kilometru dlouhé ranveji přistávat sovětský raketoplán Buran. Češtinu tu sice uslyšíte, ale často bude mít ruský, albánský nebo ukrajinský přízvuk. Vítejte v Ralsku, největším skanzenu sovětské okupace. V místě, které se ani 30 let po odchodu Rudé armády zcela nevzpamatovalo z její 23 let dlouhé přítomnosti.

vítr. V zemi rezne nevybuchlá munice.
Cesty vyježděné pásovými transportéry vedou odnikud nikam. Ruiny vojenských budov zarůstají bodláky a škumpou. Uprostřed lesa se vynořuje letiště, kde měl na dva a půl kilometru dlouhé ranveji přistávat sovětský raketoplán Buran. Češtinu tu sice uslyšíte, ale často bude mít ruský, albánský nebo ukrajinský přízvuk. Vítejte v Ralsku, největším skanzenu sovětské okupace. V místě, které se ani 30 let po odchodu Rudé armády zcela nevzpamatovalo z její 23 let dlouhé přítomnosti.

Ruské nápisy jsou i na stromech.
„Za nich to tady bylo lepší,“ dělí se o svou lety utvrzovanou životní moudrost Jiří Arient, když pracně cpe laciný tabák do plničky cigaretových dutinek. „Však se podívejte,“ rozhodí rukama kolem. Sedíme v opuštěné škole ve vsi Ploužnice, kam chodily děti sovětských důstojníků. Dřív jich sem ráno co ráno mířily stovky, po odsunu dům zpustl v ruinu, kterou drží pohromadě jen síla vůle. Zubu času ještě stále odolávají malůvky na zdech: medvěd a býk z ruských bajek počítají na tabuli, kolik je 1 + 2.

„Tenkrát to tady mělo svůj řád. Rusové byli v pohodě,“ utrousí muž, zatímco jeho přítelkyně mu z blízké vietnamské večerky přináší vychlazený Braník. Torzo budovy jim poskytuje potřebný stín, aby nemuseli popíjet na ulici.

Arient v Ploužnici vyrostl, žil zde i za okupace. Na přítomnost Sovětů vzpomíná s nostalgií, třebaže by měl nárok je nenávidět. „Když mi bylo osm, hráli jsme s klukama na silnici kopanou. Přejel mě jejich náklaďák ZIL. Řidič byl ožralej, ale stejně se to nevyšetřilo,“ ukazuje mi pochroumanou nohu.

Vietnamský obchůdek s teráskou, kam mířím, je středobodem života v Ploužnici, dnešní městské části Ralska. Nic jiného tu nemají. Kdo se chce napít nebo prostě jen nechce trávit prázdnotu všedních dnů mezi zdmi své garsonky, zamíří sem.

„Všichni jste kreténi,“ rozdmýchává zrovna hádku mezi dvěma stoly štamgastů padesátník v tílku bez předních zubů. Opálený kumpán mu rukou naznačuje, aby se ztišil. Jiné dvě ženy se přou o to, která měla komplikovanější porod. Opodál, u autobusové zastávky, kdosi močí do kopřiv. Před chladícím boxem s nápoji je fronta. „Pivo studené + 2 Kč“, hlásá cedulka na ledničce. „Kolik jich mám vzít? Bude stačit šest? A nezapomeň ještě na gumový medvídky,“ domlouvá se mladý pár v uličce mezi nabídkou piv.

Ploužnice je místo, kde se podařilo opravit některé Sověty dříve využívané paneláky. Nastěhovali se do nich sociálně slabí, chudí a také lidé, co před něčím prchají. Nikdo jiný by do místa uprostřed lesů dobrovolně nešel. Není tu nic: lékař, škola, obchod. Neexistuje sem vlakové spojení, autobus staví u silnice párkrát denně. Levné nájmy jsou jedinou motivací tu žít. 

Mám za sousedy Mongolce, z druhé strany žije Estonec a pode mnou je rodina ze Slovenska,“ vypočítává David, asi čtyřicetiletý vyučený automechanik. Před deseti lety prohrál na automatech rodinné úspory, které řešil spotřebitelskými úvěry. Dodnes je v zajetí dluhů a alimentů. Pracuje na pile a bere peníze na ruku, aby mu je exekutor nesebral. „Tady si tak ňák nepřipadám blbě, protože jsou tu lidi, co jsou na tom ještě hůř,“ zamýšlí se.

Ralsko je městem teprve 15 let a sdružuje všechny místní části rozeseté na obrovském zalesněném území. I proto je rozlohou čtvrtým největším městem Česka. Z Prahy je to jen 70 kilometrů. Každý, kdo sem poprvé zavítá, nejprve míří právě do Ploužnice. Spatří totiž to, kvůli čemu by jinak musel jet do ukrajinské Pripjati, kde je v sousedství elektrárny Černobyl městečko duchů. To ralské je sice menší, ale podobně děsivé. 

Z dvanácti kyjeváků, jak se říkalo panelákům postaveným dle sovětského vzoru s maličkými dlaždičkami na fasádě, zbyly jen děsivé skelety bez oken a dveří. Morbidní panelový hřbitov. Sídliště působí, jako by ho někdo uměle stvořil jako filmový exteriér pro nějaký horor. Borovice rostoucí mezi domy už je převýšily. Uvnitř jsou jen nekonečné stránky ruských novin, jimiž mužici podlepovali tapety na zdech. Sovětskaja Rossija, Pravda, Izvestija. Navzdory ustálené představě, že vše zničili Sověti při svém odchodu, tuto paseku způsobili Češi.

„Třeba ubytovny a byty v panelácích opouštěli vyklizené a vymalované. Bohužel hned nato tam vlítli zloději kovů a vandalové, radiátory lítaly z oken a všechno se zničilo,“ líčí Viktor Tolstikov, technik sovětských stíhaček MiG-27 původem z Kyrgyzstánu. Do Ralska přišel jako civilní zaměstnanec Rudé armády v roce 1988 a jako jediný Rus zde zůstal. Oženil se a získal české občanství. Že patřil k okupantům, si vůbec nepřipouští. Svoji minulost vidí jako zajímavou pracovní zkušenost. „Když na mě někdo dorážel, tak jsem vždycky vytáhl smyšlenou historku o tom, že jsem seděl v roce 1968 v prvním tanku u kulometu,“ směje se.

Ralsko jako vojenský újezd zrodilo dokonce i celebrity. V Mimoni, posádkovém městě v Ralsku, chodili do Základní školy Jurije Gagarina dva malí chlapci jménem Vladimir a Vitalij Kličkovi, později známí jako šampioni těžké váhy v boxu a Vitalij též jako starosta ukrajinského Kyjeva. Tehdy ještě jako synové sovětského důstojníka tu strávili pět let a na svůj pobyt v Ralsku dodnes vzpomínají. „Tehdy jsem poprvé zjistil, že jsme u vás asi velmi nechtění,“ připomněl nedávno Vitalij v Lidových novinách událost z roku 1985, kdy se s bratrem připletli k nehodě sovětského tanku, který vyjel z lesa a hlavní rozpáral český autobus. Jedna z přeživších žen tenkrát čtrnáctiletému Kličkovi sprostě vynadala.

Z Ploužnice je to jen kus do Kuřívod, dnešního „centra“ celého Ralska. Zarostlá v lese, vynořuje se zde sovětská nemocnice. Pach chloroformu odvál čas a vše ostatní ukradli zloději kovů. Zbývá jen neúprosná síla času, který s pomocí živlů rozebírá stavbu na prvočinitele.

„Tady na tom je nejhorší to svinstvo v podzemí,“ popisuje padesátník Jirka, dělník ze sousední továrny KV Final a dvojnásobný finalista v AZ kvízu. Na mysli má tetrachlormetan, jehož zde po Sovětech zbylo v zemi prý celé jezero. „Voni tím čistili oblečení. Je to rozpouštědlo, rozumíš? A půda je tu tím nacucaná jak houba,“ zamýšlí se, když lačně šlukuje Winstonku.

Mířím z Kuřívod dál do lesa. Tam se nachází „Bajkonur chudých“, jak se přezdívá letišti Hradčany. Přistávat tam měl raketoplán Buran. Sloužilo už před válkou, ale teprve Sověti ho pro své potřeby vybetonovali a natáhli na 2,5 kilometru. Dodnes je lemováno nespočtem úlů, betonových hangárů pro stíhačky MiG-27. Je jich tu stále přes třicet, jen stroje nesoucí pod křídly smrt už reziví kdesi na Sibiři.

Sověti v Československu
V Československu sídlila sovětská Střední skupina vojsk čítající zhruba 85 tisíc mužů. Vojákům byly k­ dispozici výcvikové prostory Ralsko, Libavá, Boletice, Lešť, Mladá a Malacky, dále čtyři letiště a tři nemocnice.
Na konci 80. let zde měli Sověti 1­500 tanků, 650 děl, 90 víceúčelových raketometů a 300 letadel.
Poslední transport se sovětskými vojáky a týlovou technikou opustil československé území před 30 lety – 21. června 1991.

„Nechávám otevřeno, jsou tu vlaštovky a spousta netopýrů,“ ukazuje mi jeden z úlů Jaroslav Sluka, zdejší podnikatel se dřevem a truhlář. Hangár si pronajal jako skladiště. V dalším z nich hraje se synem ping-pong, jiný má jako garáž. Pach kerosinu a oleje už dávno vyvanul. Raketoplán Buran tu ale nikdy nepřistál. A nevyšly ani jiné smělé plány, které různí vizionáři s Ralskem měli. 

V roce 1995, když papež Jan Pavel II. v Česku svatořečil svatou Zdislavu, se plánovalo, že akce proběhne zde a hlava církve přistane v Hradčanech. Nakonec z toho sešlo. Měl tu být zkušební polygon Škodovky, žít tu měli nosorožci velkohubí, jejichž rozmnožování v zajetí nefunguje. Rozlehlost Ralska jim měla dodat pohlavní apetit. Cirkusácká rodina Kludských tu plánovala zřídit obří zábavní park. Nic neklaplo.

A tak v lesích Ralska dodnes straší nejen jedno obří letiště, ale i dvě stovky vojenských ruin. Na jejich likvidaci nikdo nespěchá. Ty největší – jako sovětský kulturní dům nebo generální štáb – již byly zbořeny. Menší stavby, o jejichž účelu se můžeme dohadovat, stále stojí. Jde o různé sklady, letištní hangáry, strážní domky nebo třeba saunu. 

U ní potkávám Luboše Hudečka, který zná v Ralsku každé stéblo trávy. Se Sověty si zde podal dveře. Když oni odcházeli, on sem přišel. Usadil se na Hvězdově, kde měli vojáci komplex kasáren, výstrojní a benzinové sklady, tankové opravny, vývařovnu, tělocvičnu, a dokonce i prasečák. Téměř vše je buď zbouráno, přestavěno, nebo zarostlé travou. Jako třeba cvičný protiatomový kryt, jehož temné a vlhké útroby zkoumáme.

„Každou chvíli sem přijede nějaký Rusák a chce si to tady vyfotit a prozkoumat, poznám to už z jejich espézetek. Ale oni tady už nic nenajdou, stromy za 30 let změnily ráz krajiny,“ směje se, když rukama rozhrnuje husté větvoví, aby našel vchod do bunkru. „Sakra, dva roky jsem tam nebyl a už to nemůžu najít,“ zlobí se na matku přírodu. Pak naráží na schody a otevřená železobetonová vrata. Uvnitř je vše vyrabováno. Jen hromada zmačkaných plechovek od piva prozrazuje, že občas kryt poslouží jako nocležna žíznivých trampů.

Vedle stojící sauna je zajímavější. Dřevěné lavice jsou doběla ohoblované zadnicemi ruských oficírů, ochlazovací bazének je plný hnijící dešťové vody a kachličky drží na zdech jako přibité. „Tyhle baráky jsou nezničitelné. Oni stavěli vše z cihel, ale místo malty používali beton, i na omítku. Vápno prostě neznali,“ vysvětluje můj průvodce.

Než šel bydlet do Ralska, žil v Mimoni. Posádkové městečko mu ale připomínalo válečnou zónu. „Od rána do večera kolony vojenských aut, tanků. V noci nalítávaly vrtulníky, z letiště co dvě minuty startovaly stíhačky, na obloze furt létaly nějaké rakety z vrtulníku. Nebrali ohledy. Byl jsem dokonce u toho, když si jeden jejich Serjoža jel ožralej tankem pro cigára před trafiku a zpátky to kalil v protisměru,“ vzpomíná.

Hudeček ve Hvězdově po revoluci léta provozoval hospodu Na Blízalce, jediné místo s čepovaným pivem v Ralsku. Dnes ji, prý kvůli opadu zájmu cyklistů a přibývajícím křížkům na krku, prodává. Dům slouží dočasně pro dřevorubce Vojenských lesů, kteří zde svádějí nerovný zápas s kůrovcem. Ranní velký rum a lahvové pivo zde snídá Václav Niebauer. Dnes má volno. Práce v lese ho stála zuby i pravé oko. „Jak Rusáci všude stříleli a kropili to tady ze stíhaček, tak všechny stromy jsou provrtaný. Jak do toho říznete, rozbije vám to řetěz. Anebo vám vlítne do oka železná střepina, jako mně. Prorazila i lebku. Doktor mi slíbil, že mi oko alespoň napustí silikonem,“ svěřuje se.

Přichází další dřevorubec, Ota. Nese železnou cedulku se sotva čitelným jménem v azbuce. Takových jsou prý po lesích stovky. „Když nějakej voják umřel, kamarádi mu udělali cedulku se jménem a přidělali to na strom. V místě, kde ho zakopali,“ zašeptá. „Tady to je všude jeden velkej hřbitov. Oni mrtvé neodváželi do Ruska. Prostě se řídili heslem: „Není člověk, není problém,“ parafrázuje Ota Stalinův výrok.

Z Hvězdova vede masívní vysoká brána do obory Židlov. Působí jako z Jurského parku. Zadržet má nikoliv dinosaury, ale stádo zubrů evropských, kteří tu žijí. Projíždím zvlněnou krajinou a přede mnou se otevírá další vesnice. Kdysi šlo o nejstřeženější místo v republice. Jabloneček, původně německá obec Gablonz, sloužila Sovětům jako plánované odpaliště raket středního doletu. Skladovali zde raketové systémy celé jejich centrální skupiny vojsk. Například bojové systémy Krug nebo Kub. 

Druhé zmíněné mají dnes mnohé státy včetně Česka ve své výzbroji. Přezdívá se jim „Tři prsty smrti“, podle tří raket na pásovém podvozku. Základna ale dnes už neexistuje. ČEZ na jejím místě postavil v roce 2010 největší solární elektrárnu v Česku.

Přijíždí bílá Dacia s logem bezpečnostní agentury. Sekuriťák Karel je v částečném invalidním důchodu a přivydělává si hlídáním gargantuovské solární elektrárny, co se tyčí nad Jablonečkem. „Občas za celej den nepotkám živou duši. Ale mně to vyhovuje. Jsem po operaci srdce a uznejte – takovej klid jako tady bych nikde jinde neměl,“ směje se ze staženého okýnka služebního vozu.

Pak se přizná, že zde kdysi na civilce sloužil u Vojenských staveb a dva roky pomáhal budovat Sovětům jejich městečko v Ralsku. Dnes, když stejnou krajinou projíždí, ji prý již nepoznává.

Připojuje se k nám další svérázná postavička. „Tohle je místo největších dějinných křivd,“ zdůvodňuje svou přítomnost zde Vašek, detekář u vyznavač urbexu z Mladé Boleslavi. Ukazuje mi pár svých úlovků. Několik knoflíků, mincí, přezek, vojenských spon a jeden plechový hrníček. Ralsko totiž ještě před příchodem vojáků tvořily desítky vesnic. Jezová, Polohlavy, Vranov, Svébořice, Strážov, Česká Novina a další. Nejprve odsud Němci vyhnali českou menšinu, po válce pak Češi Němce a v roce 1947 pak vláda pro jistotu všechny, když tu zřizovala vojenský újezd. Svědectvím o jejich existenci jsou dnes jen rozvaliny základů domů, studny a ovocné sady. Nic dalšího po nich nezbylo, kromě drobných osobních předmětů v zemi. 

Jabloneček dnes nemá žádného trvalého obyvatele, stojí tu z původní stovky stavení jen tři domy. „Jednou jsem tady přečkal noc. Normálně se nebojím, ale tady se to nedalo vydržet. Jako by ke mně promlouvaly nějaký hlasy,“ oklepe se mladý detekář.

„Tady stál barokní kostel,“ ukazuje mi Vašek zbytky masivního kamenného schodiště, na jehož konci však nestojí svatostánek, ale suché WC, jež náleží ke zdejší trvale neobydlené chatce. Armáda kostel v roce 1947 zbourala. „Ještě dva roky předtím tam rudoarmějci hráli kopanou s lebkami banderovců, které bez soudu postříleli,“ loví Vašek z paměti bizarní detaily.

Stmívá se. Ještě nikdy nebylo ticho tak depresivní. A ještě nikdy jsem bouchání tlumičů auta při cestě po rozbité silnici zpět necítil s takovou vřelostí, jako dnes.

Autor: Tomáš Lánský

Zdroj: 
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/ralsko-cesky-cernobyl-rusko-ruda-armada.A210618_200819_domaci_albe

Foto: 
Ruské nápisy jsou i na stromech.
Autor: Ota Bartovský, MAFRA