Rozhovor. Andy Hric: Rusíni jsou veselý a družný národ

Rozhovor. Andy Hric: Rusíni jsou veselý a družný národ
29.12.2018

Kdykoliv jsem slyšela jméno Andrej Hryc, nebo viděla tohoto populárního herce ve filmu či v televizi, vždycky mě zajímalo, jestli jeho příjmení, opakující se i v rusínských lidových písničkách, nesvědčí o rusínském původu. Při setkání na filmovém festivalu v Karlových Varech, jsem se na to zeptala.

Podle vašeho jména se zdá, že máte rusínské kořeny, je to tak?
Ano, částečně. Pravda, žiju obklopený Rusíny, protože celá moje rodina je vlastně rusínská. Můj otec se narodil u Vranova nad Topľou ve vesničce Rudlov a jeho předkové byli zjevně Rusíni. Moje maminka ale byla Polka, takže jsem částečně i Polák, a můj děda z maminčiny strany byl Bělorus… Jsem tedy skutečně produkt smíšené evropské krve. Moje manželka je ovšem čistá Rusínka, dcera i vnuci jsou Rusíni. Žiju v „zajetí“ Rusínů, ale sám se cítím být Slovákem.

Rusínští členové vaší rodiny se tedy ke své národnosti hlásí?
Jistě, celá rodina mé ženy jsou jasní Rusnáci a  za  své rusínství by položili život! A to je dobře, mně se to velice líbí.

Jaké mají Rusíni na  Slovensku postavení jako národnostní menšina?
Chvála Bohu už mají rovnocenné postavení, za komunismu se rusínská národnost neuznávala, na  východním Slovensku z  nich uměle vyráběli Ukrajince. Potřebovali tam mít nějakou ukrajinskou menšinu, a ta dostávala velké státní dotace. Byl tam ukrajinský folklorní soubor a ukrajinské divadlo, které mimochodem založil můj strýc.

Jak vnímáte Rusíny?
Je to veselý a družný národ, jsou poctiví, přímočaří, nejsou zákeřní. Rád jezdím na východní Slovensko a je mi mezi nimi dobře.

V roce 2017 jste hrál v úspěšném slovenském filmu Petera Bebjaka Čára, který se natáčel na ukrajinsko-slovenském pomezí. Na karlovarském filmovém festivalu získal cenu za nejlepší režii. Film se odehrává v rusínském prostředí, hráli v něm Rusíni i Ukrajinci…
Ani se to nedalo natáčet jinde než právě tam, potřebovali jsme autentické prostředí. Spolupracovali jsme s vynikajícími ukrajinskými herci, také členové štábu byli z  Ukrajiny. Všichni to byli perfektní profesionálové, uměli to, nebylo třeba jim nic říkat dvakrát. Pro mě osobně to bylo velmi zajímavé i proto, že jsem se skoro před padesáti lety ženil v rusínské obci Ubľa.

Hodně času trávíte pracovně v Česku, kde vás v brzké době uvidíme?
V původní televizní pohádce, kterou jsem natočil pro Českou televizi, bude se vysílat o Vánocích. Jmenuje se Kouzelník Žito, napsal a režíroval ji Zdeněk Zelenka.

Ve vaší rozsáhlé filmografii je také úctyhodná řádka českých filmových i televizních titulů. Který z nich považujete pro sebe za zásadní?
Pro mě znamenal zásadní projekt v Čechách jedenáctidílný televizní seriál Černí baroni, který téměř před patnácti lety natočil režisér Juraj Herz. Na něj jsem se velice soustředil, měl jsem obrovskou zodpovědnost, protože jsem hrál Terazkyho po Landovském. Novináři se mě často ptali, kde beru tu drzost tu roli hrát, jestli se nebojím, že mě budou s Lanďákem srovnávat. Ale mně ani nenapadlo, že by mě někdo s ním chtěl srovnávat. Už proto ne, že Lanďák hrál Terazkyho ve filmu a já v televizním seriálu. To je dost podstatný rozdíl. Absolutní trému jsem ale měl z toho, že do seriálu byla obsazená česká herecká špička, vedle mě hrál Petr Nárožný, Bolek Polívka, Karel Heřmánek a další. Co jméno, to obrovská filmová historie. No a právě tady, na jedné televizní obrazovce mohl divák srovnávat můj výkon s výkonem Bolka Polívky nebo Petra Nárožného. To je výkvět českého herectví, z toho jsem měl respekt!

A který svůj film vůbec považujete za nejdůležitější?
Asi slovenský film Rivers of Babylon z roku 1998, tragikomické podobenství o mocenském vzestupu topiče v jednom bratislavském hotelu, který využije nejistou dobu po roce 1989 a postupně se vypracuje na nejmocnějšího muže v podniku. Je to zfilmovaný román Petra Pišťánka, který tragicky zemřel. V tom filmu jsem hrál hlavní roli, byl v mé filmové kariéře velmi důležitý. Jste také divadelní herec.

Byl jste členem, jeden čas i ředitelem bratislavské Nové scény, hrajete v  muzikálech v  Česku i na Slovensku. Jaké jsou vaše současné divadelní projekty?
Celý život jsem preferoval film a televizi, protože divadelní práce je velmi nevděčná, strašně namáhavá, navíc – nedá se z ní vyžít. A tak v době, kdy jsem zcela odešel z divadla a patnáct let řídil rádio Twist, nechal jsem si jen práci pro film a televizi. Dlouho jsem divadlo vůbec nehrál. Teprve když jsem přestal být „byznysmenem“, vrátil jsem se do divadla, tentokrát na muzikálovou scénu. Hrál jsem a hraju v mnoha muzikálech, v Praze jsem se například podílel na otevření divadla Kalich s představením Hamlet. Korunou všeho byli Producenti Mela Brookse, postava Maxe Bialystocka – to je Mont Everest muzikálového zpívání! Nic těžšího v muzikálové literatuře pro chlapa neexistuje. Muzikál jsem na Slovensku režíroval a hrál i hlavní roli.

Které role jste si přál hrát, ale nepovedlo se to?
V životě jsem chtěl hrát tři velké divadelní postavy: Lopachina ve Višňovém sadu, Cyrana z Bergeracu a Tovjeho v Šumaři na střeše. Ani jednu z těchto rolí se mi nepodařilo hrát, unikly mi. Vynahradil jsem si to právě Producenty.

Proč vám tak často přidělují záporné role?
Tak se na mě podívejte, copak můžu s tímto obličejem hrát kladnou?!

Ve vašem profesním životě hrál důležitou roli nedávno zemřelý režisér Juraj Herz; hrál jste v jeho v Habermannově mlýně, v  hororu T.M.A. a  seriálu Černí baroni. Jistě pro vás hodně znamenal. 
Samozřejmě, vždyť já vlastně hrál skoro ve všech jeho filmech. V Pasáži, v Císařových nových šatech, v Přezůvkách štěstí… T. M.A. byla poslední. Juraj Herz vyoral v mém životě brázdu, která vede celým mým profesionálních životem. Kromě toho to byl můj kamarád, je mi moc líto, že odešel.

Máte i spoustu mimouměleckých aktivit. Jste například honorárním konzulem Seychel na Slovensku. Co to obnáší?
Státy, které nemají velvyslanectví na  Slovensku nebo v  Česku, ale potřebují mít diplomatické zastoupení, používají honorární konzuly, kteří vykonávajím funkci velvyslance se všemi náležitostmi. A zadarmo. Ano, slovo „honorární“ v tomto případě nepochází od slova honorář, ale od slova honor – tj. čestný. Je to tedy čestná, nehonorovaná funkce.

Napsal jste knihu Inventura, jsou to herecké paměti?
Nejde o paměti, ale o text, který jsem napsal k 20. výročí převratu, kterému vy Češi eufemisticky říkáte něžná revoluce. Je to moje osobní výpověď o Listopadu 1989. A protože mi je už tolik let, že můžu kdykoliv umřít, rozhodl jsem se napsat knížku. Má 370 stran, vzpomínám tam jmenovitě – nikoliv pod pseudonymem nebo s iniciálami – na 730 lidí. Vyčistil jsem si stůl, vyrovnal své osobní účty, proto se kniha jmenuje Inventura. Měla značný ohlas, prodalo se jí na 20 tisíc výtisků. A teď začínám psát druhou knihu, bude se pravděpodobně jmenovat Čára.
 
Jako že tlustá čára? Za čím?
Chystám se udělat krok, který, jak si myslím, úplně změní můj život a v té souvislosti potřebuji zase rozčeřit vodu. Teď ještě nemůžu říct, o co půjde. Ale dozvíte se to v pravou chvíli, určitě o tom budou psát noviny.

AGÁTA PILÁTOVÁ
(Část rozhovoru byla publikována v Týdeníku Rozhlas.)

Foto:
Andy Hric – Seychelles consulate
Seychelles consulate – konzulát
Podkarpatská Rus (Česko)
Naspäť na aktuality