Sex, bordely, drogy a pařby první republiky. Jak se hřešilo za Masaryka

24.07.2021


Sex a nemoci. Drogy a pašeráci. Opojení a sebevraždy. Bohatství a bída. Gangy a kriminalisté. Podsvětí a paláce smetánky. Bordely a masážní salony. Putyky a noblesní podniky. Kabarety a tančírny. Rub a líc nezřízené zábavy, úniku z reality či závislosti na společenské prestiži, na luxusu, na tradičním žlutém, ale i módním bílém zlatě, jak se přezdívalo nejoblíbenější droze – kokainu. První republika nebyla jen érou svobody a gentlemanství, ale i rejdištěm překupníků a rájem umělecké bohémy.

Po půlnoci 30. března zazvonil neznámý muž u portálu sanatoria v Praze II a vložil vrátnému do náručí tělo umírající ženy. Potom nasedl do vozu a ujel. Přivolaný lékař mohl konstatovati již neodvratnou smrt. Za dvě hodiny poté bezpečnostní oddělení zjistilo totožnost zemřelé a příčinu smrti – nadměrné užívání kokainu,“ referuje v roce 1937 dobový tisk. Noviny tehdy líčily případ sedmadvacetileté poštovní úřednice Alžběty Langerové, který otřásl nejen Prahou.

Z neznámého muže se totiž vyklubal nepříliš úspěšný spisovatel Václav Petřík z Prahy, s nímž bylo zahájeno trestní řízení. Podle všeho poněkud bizarní: „Byl nalezen i rukopis románu, popisujícího život kokainistky. Soudí se, že zemřelá měla být autorovi živým objektem k jeho románovému studiu. Případ vzbudil poplach mezi obchodníky s omamnými jedy, neboť je pravdou, že bílý jed zamořil nejen pražské noční místnosti, nýbrž také umělecké kruhy.“ 

Opiová opera
Kokain nezabíjel poprvé ani naposled. Zdejší pijácká tradice narazila na drogy již za Rakouska, kdy se řada lidí začala zajímat o orientální opium. Přírodní drogy se sice používaly k věštění, léčení či pro potěšení dávno předtím, ale na sklonku 19. století se zájem zvýšil. Frčel hašiš a morfin, v českých zemích známé i díky dobrodružné literatuře, v níž se fetovalo ostošest. O hašiši se mnoho dozvíte třeba z Dumasova Hraběte Monte Christa. 

Není divu, že první český novodobý balet se jmenoval Hašiš. V Národním divadle byl uveden roku 1884, hudbu k němu složil Karel Kovařovic a pojednával o harému, v němž se mezi odaliskami povaluje mrzutý tuniský bej, jehož nikdo nedokáže rozveselit. Nakonec se to podaří protřelému otrokovi, který pánovi do kafe přimíchá hašiš. Bej usne a sní o nebi, kde jsou tanečnice mnohem přitažlivější a všechno je hrozně fajn... Aby ne. Morfin a heroin se původně považovaly za až zázračné léky. Kokain byl poté paradoxně nějaký čas považován zase za lék proti opiátům a do roku 1903 se přidával jako povzbuzující látka i do Coca-Coly. Ovšem až 20. století se stalo po opatrných začátcích věkem drog.

 „Kdo nešňupe dneska hlínu, ten holduje kokainu. Šňupe ho a vidí svět samou lásku, samej květ. A kokain a kokain,to je safra moc fajn,“ zpívá se v jedné staropražské písničce z dob první republiky, kde byl velice záhy uzákoněn boj s opiem, které bylo od 20. let považováno za škodlivou látku. Zmíněno bylo i morfium, heroin a kokain, jež se definitivně vetřely do české převážně pijácké kultury, byť odvar z makovic se tu dávno tradičně dával dětem, když šly ženy na pole, aby ratolesti nezlobily a v klidu spaly. Realita postihů byla ale mírnější než psaný zákon. 

Bílé opojení
Pašování drog státní orgány řešily mnohem víc jako finanční přestupky než trestné činy a Československo bylo považováno za pašerácký ráj. Když chytli pašeráka, nebo dokonce celý gang, napařili jim sice pokuty, ale to bylo všechno. Pár měsíců kriminálu mohlo čekat jen toho, kdo pokutu nezaplatil. Vlastně selanka jako z první komedie Voskovce a Wericha Pudr a benzin z roku 1931, kde máte pražské podsvětí jako na dlani. Když dva zlosyni čekají, až jim dealer doveze kokain, a jeden se rozhořčí, že druhý nemá na koks peníze, jde právě o členy pašeráckého podsvětí. A i s tímhle zločineckým drogovým gangem bojují hrdinové představovaní řidičem Voskovcem a strážníkem Werichem. Nepochybně se s kokainem někdy setkali. 

yli to umělci, zvlášť herci, boháči, ale i zcela běžní lidé, k nimž se z evropského kokainového centra Berlína prášek někdy zvaný též bílý sníh či bílé štěstí už počátkem dvacátých let dostal. V oblibě ho měl Saša Rašilov, který obcházel lékárny s recepty, díky nimž si mohl kokain koupit. Zfalšované recepty, s nimiž si bylo možno v lékárnách kokain či morfium oficiálně opatřit, byly dávno běžné, a protože kokain považovali lékaři za vhodný prostředek proti bolení zubů nebo třeba i chronické únavě, někdy šlo i o skutečné lékařské předpisy na morfin nebo kokain, kam si drogmilovní koumáci dopisovali například: „Vydávat opakovaně.“ K prchavému štěstí to stačilo. 

Zasněžená bohéma
Jak ovlivňoval kokain chování a proměňoval charakter, popisuje ve svých pamětech Dneska už se tomu směju herečka Adina Mandlová, když líčí rozpad vztahu mezi ní a mnohem starším hercem a režisérem Hugem Haasem. „Hugo byl nesmírně nadaný a výtečný herec a velká osobnost, jenže se flákal po barech, mnohdy přicházel domů opilý a někdy jsem ho tři dny neviděla, protože buďto přespával u přátel, anebo u nějaké bardámy. Kromě toho tajně šňupal kokain a často měl záchvaty beznaděje a omrzelosti, když droga přestala účinkovat. Protože utratil všecky peníze v barech a za předražený, tajně kupovaný kokain, nezbylo mu každou chvíli nic na domácnost, takže jsem musela sáhnout do vlastní kapsy, abych zaplatila činži a výdaje s bytem a se stravou. Měla jsem tenkrát jako manekýnka velmi slušný příjem, na dva to ovšem nestačilo, takže jsem se nakonec nechala vydržovat od jednoho společného přítele, který byl velmi bohatý ředitel německé banky.“ 

Mandlová tvrdí, že Haas se fetováním nijak netajil: „Když dostal občas záchvat beznadějnosti a melancholie, všichni jsme věděli, že nemůže sehnat kokain. Prodej obvykle zprostředkovával vrátný v Hunkově restauraci, kam chodili tancovat teplí; nakonec se však zjistilo, že když nemá dostatek kokainu, škrábe ze stěny omítku a s ní ho míchá; počítal ovšem tu směs stejně draho jako čistou drogu.“ Kriminálka občas zaznamenala, že narkoman koupil místo kokainu naftalín nebo sůl. Dealeři takové návnady nosili i kvůli policii. Pokud je chytili, za sáček s naftalínem jim nikdo nic udělat nemohl. 

S Haasem nějakou dobu žila i Ljuba Hermanová, jež mu jeho pravidelnou dávku chodila vyzvedávat právě ke zmíněnému vrátnému, a vzpomínala, že na večírcích divadelníků a filmařů býval kromě kvalitního alkoholu a tabáku kokain často, neboť se vždycky našel někdo, kdo ho přinesl. Býval to třeba zmíněný Saša Rašilov, který podle režiséra Otakara Vávry droze načas propadl, stejně jako Lída Baarová. A zdaleka nešlo jen o výkvět kulturního, ale též politického a diplomatického světa. Kokainu holdoval třeba Jan Masaryk, který měl rád všechny radosti života.

Procitnutí z iluze
„Kdo má doma starou bábu a chce z ní mít mladou žábu, kokainu vem sběračku, a máš z báby fešačku,“ pokračuje známý kuplet. Koks nebyl jen radostí vyšších vrstev, ve velkém ho šňupaly i šířily tanečnice z kabaretů, po nich si kokain oblíbily prostitutky a československé podsvětí. Ve třicátých letech se v zahraničním tisku objevují ve velkém zprávy, že Praha je centrem pašeráků, kteří dováželi kdeco včetně kokainu, jejž ukrývali do pneumatik aut, falešných knih, do bot, a najdete i případ, kdy se drogy našly v žaludku velblouda. Z Německa proudily drogy do Čech a odtud dále na východ. Mnoho jich uvízlo i tady a v dobovém tisku se objevovaly titulky: „Bílý jed v Praze!“ Prodával se v nočních podnicích a vyhlášených pajzlech, jako byla legendární Jedová chýše. Oblíbili si ho barmani, tanečnice, prostitutky, ale také medici či lidé, které ubíjela práce v kancelářích. Celorepublikově šlo až o desetitisíce lidí a začalo jít o značný problém. 

Víš, já koksaře nemám rád. Buďto jsou to mezinárodní lumpové, co pak upláchnou za hranice, nebo pražští hlavouni, kteří koukali pak všechno zaretušovat,“ říká v seriálu Hříšní lidé města pražského rada Vacátko. Jistá benevolence trvala celá dvacátá léta, dokud zákony nepřitvrdily a na protidrogovou scénu nevstoupil právě Vacátkův předobraz, rada Vaňásek, jenž se coby šéf IV. bezpečnostního oddělení a Ústředny pro potírání drog snažil situaci řešit i na mezinárodním poli. Mělo to i svůj rub – pašeráci začali být ostražitější a kvůli prozrazení či neshodám ohledně peněz členové gangů nejednou někoho nepohodlného zavraždili. 

Drogová inspirace
A právě i Vaňásek řešil případ zmíněné krasavice Alžběty Langerové, proslavený seriálem Hříšní lidé města pražského v epizodě Případ lichého střevíce. Alžběta se stejně jako tisíce dalších mladých dívek (a mužů) toužila prosadit ve velkém světě pražských celebrit. Začala chodit s protřelým světákem Johnem Gollwellem, což byl ve skutečnosti hochštapler a dealer Jan Borůvka, který Alžbětu uvedl do světa koksových dýchánků a nezřízených večírků. Někdy to bývalo tak divoké, že se do podniků, vil či bytů muselo vlámat četnictvo a již notně zfetovanou společnost rozehnat. 

Alžběta se na jedné takové akci zamilovala do spisovatele Václava Petříka, který jí tvrdil, že je jeho múza, podle níž napíše přelomový román o světě narkomanie. A protože každá múza má tvůrce inspirovat, Petřík sháněl Alžbětě, která si už přivydělávala i jako fotomodelka, kokain a sledoval, co s jeho milou dělá. Potřebovala víc a víc, a tak nebylo divu, že ji jednou spisovatel našel polomrtvou či mrtvou v jejím bytě. Odvezl ji do péče lékařů a ujel. Když se ho podařilo chytit, tvrdil, že milence drogy naopak zabavoval. Vinu se mu nepodařilo prokázat, soud ho osvobodil, a Petřík dokonce svou knihu pod názvem Karavana snů ještě roku 1937 vydal. Vyšla tehdy poprvé a naposled a dnes je téměř nesehnatelná. 

Sex jako droga
Zmíněné vzpomínky Adiny Mandlové, v nichž líčí prostředí společenské a umělecké smetánky prvorepublikové a protektorátní Prahy, jsou výborným průvodcem i po sexuálním životě prvorepublikové bohémy. Cílevědomá Mandlová měla k upjatosti daleko, ale je vidno, že si se sexuálním životem nelámala hlavu ani tehdejší společnost: „Do plnoletosti mi ještě něco chybělo a maminka by mi nikdy nedala svolení. Franta mě vodil po barech, hospodách a špeluňkách, kde se obvykle kolem mě seběhly všecky bardámy v hlubokém obdivu a dávaly mi rady do života. Snad proto jsem později hrála štětky s takovým porozuměním a úspěchem... Flámování, pití, kouření a nedostatek spánku měly špatný vliv nejen na moje zdraví a vzhled, ale hlavně jsem začala chátrat duševně. Bylo mi sedmnáct a půl roku a špatná společnost udělala ze mě obhroublého cynika.“ 

Své vztahy s muži všemožného postavení a politického přesvědčení líčí do nejmenších podrobností a je vidno, že polyamorní vztahy ani strach z pohlavních chorob nejsou nic nového. Příkladem je zmíněný Hugo Haas: „Přestali jsme spolu spát, protože tvrdil, že je neurastenik a může se pohlavně vzrušit, jenom když střídá milenky. Kromě toho si liboval v cynických žertech o svých údajných pohlavních chorobách.“ Též žárlivost patřila k milostnému životu, o čemž svědčí vztah Mandlové s jistým zámožným lékařem: „Doktor se do mě zamiloval, a když neuspěl, hrozil mi s revolverem v ruce, že mě zastřelí, jestli ho opustím. Utíkala jsem tenkrát z jeho bytu, jako když mě podpálí, a on mě sledoval autem celou cestu z Vinohrad až k mému bytu. Tam jsem mu konečně zabouchla domovní dveře před nosem.“

A nesmíme zapomenout na sadomasochistické choutky, čehož využila Mandlová za protektorátu k tomu, aby bylo otevřeno dočasně uzavřené Vinohradské divadlo.To když k sobě domů pozvala divadelního referenta Úřadu říšského protektora Oehmkeho: „Už předtím mi naznačil, že je perverzní, a sice masochista. Nalila jsem do něho spoustu koňaku a on mi pak v opici podepsal dopis, který jsem mu nadiktovala, že divadlo bude otevřeno, a to bez jakýchkoliv persekucí členův souboru. Teprve pak jsem mu vyhověla v jeho masochistické choutce asi víc, než chtěl. Ztřískala jsem ho jezdeckým bičem tak, že se druhý den nemohl posadit.

Pražské bahno
Ne každé adeptce herectví se podařilo prodrat na vrchol. V lepším případě pak skončila třeba jako tanečnice revuálních podniků, a někdy i hůře. „Prostituční mor, který se vlivem nejistých existenčních poměrů i mravní ochablosti překotně šíří a proniká dnes již mezi mládež sotva škole odrostlou, dovršuje tak bídu a neštěstí vrstev nejkrutěji postižených,“ píše novinář a dramatik Karel Ladislav Kukla ve své knize Pražské bahno z roku 1927. Byl to velký odpůrce prostituce, proto je pozoruhodné, jak detailní znalosti o ní měl a s jakým gustem pražské podsvětí plné pasáků, kuplířek, zhýralců, prostitutů a nevěstek vylíčil. 

Kukla kritizoval skutečnost, že roku 1922 zrušilo Národní shromáždění zákonem nevěstince. Prostituce tak podle něj začala zcela nekontrolovaně bujet v barech, privátech, hodinových hotelech i na ulici, což sice bylo nelegální, ale prostitutky dokázaly strážníky obalamutit svými převleky. Kukla prošel a dramaticky popsal „tajné asyly prostituce, ve kterých pod rouškou solidních živností hostinských, kavárenských a vinárenských, elegantních tančíren, šantánů i divadélek se zvučnými jmény bují prostituční rejdy tak hrozným způsobem, že to nazval jeden pražský list otravnou Sodomou“! 

V té době již šedesátník byl pohoršen i jazzovou a taneční muzikou a oblibou barů a kořalen, které podle něj souvisely i s rozmáhající se prostitucí. Zatímco před válkou prý bylo v Praze 21 oficiálních nevěstinců se stovkou prostitutek, v polovině 20. let to bylo 140 nelegálních podniků se skoro tisícovkou padlých dívek. Poněkud pokrytecky potom působí přístup úřadů třeba k trampům, holdujícím westernům, alkoholu a nevázaným hrátkám s „rudými squaw“. Vyhláška z roku 1931 zakazovala „společné táboření osob různého pohlaví v přírodě i ve stanech, chatách a srubech, pobíhání v nedostatečném úboru koupacím mimo obvod vykázaných koupališť, zpívání popěvků obsahu nemravného.“ 

Přitom jste dle Kukly v nesčetných nočních podnicích mohli vidět nejen „zrůdné pohlavní tance“, ale také zapříst hovor s bardámou, jejímž úkolem bylo bavit hosty, líčit jim svůj srdceryvný životní příběh plný rozchodů a ústrků, a tím zvyšovat konzumaci alkoholu, anebo s prostitutkou, která často pracovala zároveň jako číšnice. Kukla sice v líčení „nekonečných perversí“ a „zhovadilých individuí“ místy nepochybně přehání, nicméně v popisu toho, jak jednoduše se z obyčejných služek nebo naivních venkovských dívek stanou prostitutky, je přesvědčivý. Pokud pracovaly jako společnice, přišly si na pouhé jedno dvě procenta z hostovy útraty, jako prostitutky přece jen na víc, takže mnohé číšnice, služky či neúspěšné herečky nakonec podlehly. 

Praha pornografická
Pozoruhodným jevem byly ateliéry údajných umělců, fotografů a filmařů, které pod pražskými střechami rostly jako houby po dešti. Nemalovali v nich ale význační malíři, nýbrž pořádali orgie výrobci pornografie. Roku 1919 byli zatčeni „umělci“ Vorlíček a Karas, kteří na Karlově náměstí ve svém ateliéru natáčeli němé pornografické snímky. Policisté ze IV. oddělení jim zabavili sklad fotografií a filmů „znázorňujících, jak se panstvo bavilo“. 

Distribuce probíhala v nočních kavárnách například následovně: „Přijde k vám bělovlasý kmet úctyhodného zevnějšku a slušně nabízí různé drobnosti. Jako by čekal na váš odmítavý posunek, vytáhne z hluboké kapsy svazek pohlednic a položí je před vás. Zvědavě nahlédnete a užasnete. Jsou to nekonečné serie perverse a zatočí se vám hlava při pomyšlení, jaká zhovadilá individua to jsou, že se mohou propůjčiti k takovému fotografování. Jsou to dvojice i skupiny. Kmet se klidně usměje nad červení, která se vám vhrne do tváře, a netečně vám řekne, ač se ho neptáte, cenu za fotografii tak vysokou, aby nikdo nekoupil, a hned dodává, že za prohlídku jeho sbírky přijme vše dle vašeho uznání.“ 

Noviny byly plné inzerátů nabízejících ženám seznámení s majetnými pány a mužům sexuální radovánky, obálky časopisů plnila ňadra neřestných celebrit, červená knihovna byla možná nejoblíbenějším čtením a sentimentálních melodramat byla plná kina. Dokonce i velký katolický historik Zdeněk Kalista líčí v pamětech, jak přišel v bordelu o panictví, neboť to bylo zcela běžné. A rub celé věci? Každý rok se v Československu pohřešovalo a nenašlo kolem stovky mladých dívek, některé z prostitutek spáchaly sebevraždu a jen výjimečně se jiným podařilo ulovit muže z lepších kruhů a dostat se z bídy, kam je často kuplířky a pasáci uvrhli. Občas dokonce vlastní matky podle Kukly nastrkovaly své dcery, aby si je vzal nějaký muž na pokoj, tam dvojici v nejlepším přepadly a začaly muže vydírat, že dcera je příliš mladá a bude z toho skandál. A zmatení muži platili. 

Kuplířkami podle Kukly bývaly často věštkyně a kartářky. Pasáky zase hazardní hráči, kteří mají po zrušení nevěstinců v pražských ulicích zlaté časy. Policie sice občas proti nočním podnikům zakročila, ale když zavřela jednu vinárnu, kde byl nevěstinec, vedle se otevřela další. A přes inzeráty se hledaly „slečny nevšedních zjevů“ do revuálních podniků, kde poskakovaly polonahé, a pánové si pak na některé kývli a odvezli je k sobě domů. O nejslavnější prostitutce jménem Tonka Šibenice dokonce v roce 1930 vznikl film. 

Někdy byli volností mravů překvapení i volnomyšlenkáři včetně Adiny Mandové: „Najala jsem si pokoj v jednom domě v Soukenické ulici u nějaké paní, ze které se později vyklubala majitelka masérského salónu. Bylo mi sice hned nápadné, že se tam dávají masírovat jenom starší páni, ale trvalo dost dlouho, než jsem objevila pravdu. Jednou jsem seděla ve vaně, když se otevřely dveře a v nich se objevil jakýsi šedesátník s kozí bradou a se spuštěnými kalhotami, který se tam zřejmě přišel umýt po ‚masáži‘. Přesto jsem tam však zůstala bydlet, až jednou, ze zvědavosti, jsem v sobotu otevřela dveře novému zákazníkovi a stála jsem tváří v tvář známému ze Společenského klubu. Byl to tenkrát ministr školství a výchovy a velký kurevník.“ 

Pařby politiků
Opulentní večírky, nezřízené pařby a sedánky ve společenských klubech, které se nejednou zvrhly, byly oblíbené i mezi politiky. Nicméně nejslavnější se stala ne zrovna moc divoká oslava ve vile u bratří Čapků, která dostala název Silvestrovská aféra. To bylo tak: Po Novém roce 1927 otevřel tatíček Masaryk noviny a zděsil se. Věděl sice, že se blíží prezidentská volba a političtí protivníci začnou vytahovat špínu, ale tohle bylo moc. Prezident se totiž se synem Janem, který na rozdíl od něj bujaré večírky zbožňoval, vydal slavit Silvestra ke Karlu Čapkovi na Vinohrady, kde ho přivítali spisovatelé, novináři, ale i herci. Masaryk se pak z novin dozvěděl, že se zapojil do orgií plných hříšných ženštin a pokleslých výstřelků. Konzervativní katolický tisk to nazval v „Hulvátově u Čapků“. 

Ve skutečnosti u Čapků vzbuzoval téměř osmdesátiletý abstinent Masaryk takovou úctu, že i decentní zábava vázla. Až o půlnoci to rozjeli slavní herci v čele s Františkem Smolíkem, kteří představovali tři politiky jakožto Tři krále a deklamovali Čapkovu posměšnou básničku, jíž se vysmívali třem nejmocnějším pravicovým politikům: národnímu demokratu Kramářovi, agrárníku Švehlovi a lidovci Šrámkovi. Podle všeho to zrovna řachanda nebyla a těžko říct, co si o tom prezident myslel. „Národ pijanů je národem otroků,“ říkal Masaryk, velký bojovník proti alkoholismu, sexuální nezřízenosti a požitkářství. Napsal ostatně spisek O ethice a alkoholismu a trápil se tím, že syn Jan není pracovitý, třikrát ho vyhodili od maturity a že ho zajímá pití, zábava a kokain. 

A teď zaplavily Prahu klepy a celou zemi pak i novinové články o tom, jaký je Čapek sprosťák a jak se Masaryk tahá po salonech s herečkami a komunisty, jako je spisovatel Vladislav Vančura. Zatímco národně demokratické a katolické listy útočily a Čapek podal trestní oznámení, agrárník Švehla zachoval státnický nadhled, odmítl proti Masarykovi na prezidenta kandidovat, a dokonce ho jasně podpořil. Masaryk sice vyhrál, ale zadarmo to určitě nebylo. Řada lidí si pak myslela, že tenhle zapřisáhlý asketa je trochu pokrytec. Jak by jinak mohl mít tak nezbedného syna? 

Svět patří nám

Byl to zkrátka barevný svět. Plný zpěvu, tance, pijatyk i zběsilých lásek. Jako by si chtěl každý užít života od války k válce. Nebyly to lehké časy, poválečné nadechnutí za necelých deset let vystřídala krize a chmury z nevybíravé politiky okolních států. Ale tady byla svoboda. Navštěvovaly se ty nejlacinější vykřičené podniky i ty pro největší snoby. Pro prosté dělníky i pro novou elitu. „Po divadle jsme chodili na večeři do společenského klubu na Příkopech a tam jsem poznala celou intelektuální smetánku Prahy...těch, kteří se tenkrát počítali k výkvětu pražského kulturního života. Všichni byli přívrženci levicových politických stran, ať už národních socialistů, nebo sociální demokracie; pro pravičáky tam nebylo místo a bylo by se jim asi dostalo špatného přijetí, kdyby se byli odvážili přihlásit za členy,“ líčí Adina Mandlová společenský život s tím, že podobné to bylo i v dalších slavných podnicích, třeba v kavárně Mánes, o Slavii nemluvě.

Aby nebyla mýlka, své podniky měla samozřejmě i pravice. Bohatí příznivci agrárníků a národních demokratů neseděli jen doma ve vilách či na svých loveckých zámečcích, byť i tam se řada akcí pořádala. „Styl, jakým Fred žil, byl velmi okázalý a přepychový. Bydlel v krásné vile na Hřebenkách, měl spoustu služebnictva, vozy a dva šoféry nejen v Praze, ale i v druhé domácnosti, na velkostatku u Chebu, kam se uchyloval na delší víkendy a na prázdniny střílet zvěř a lovit ryby. Jezdil často do ciziny na obchodní i soukromé cesty a žádný Grand Hotel, Ritz anebo Savoy mu nebyl dost drahý. Doma hostil členy vlády, hlavně agrární předáky, bohaté průmyslníky a bankéře, ale nejšťastnější byl ve společnosti herců, zpěváků a vůbec umělců, s nimiž se nejlíp bavil a které často finančně podporoval,“ líčí Mandlová životní styl jednoho z řady svých bohatých milenců, od nichž se „nechala svést“. 

Sexu plný saxofon
V počínající jazzové éře se svádělo mnohem přímočařeji než v puritánském 19. století. Na titulních stránkách časopisů i na plátnech kin zářili třeba elegantní Oldřich Nový, Nataša Gollová, Hana Vítová, Vlasta Burian, Adina Mandlová, zatímco charakterní a dramatické postavy zvládali zkušení matadoři jako Otomar Korbelář, Ladislav Boháč či Zdeněk Štěpánek, kteří znamenali pro diváky obrovské vzory. Mužům imponoval charakter filmových hrdinů a divačky ve velkém napodobovaly, jak se herečky oblékají a nechávají stříhat. 

Galantní švihák tak musel nosit perfektní oblek, nevylézat na sluníčko a mít permanentně zapálenou cigaretu. Na rande se chodilo do kina, svatostánku nového životního stylu, a filmy byly dobrý návod. Okouzlení filmovými idoly a snaha se jim přiblížit působily někdy až komicky. „Povytáhl jsem obočí a pohlédl jsem na Irenu pohledem jako Clark Gable. Ten, jak se mi vždycky zdálo, nic jiného nedovedl než nakřivit hubu, ale na všecky ženské to stačilo, aspoň ve filmu. Vyzkoušel jsem, že ve skutečnosti to obyčejně stačí taky,“ praví Danny Smiřický, hrdina Škvoreckého Zbabělců. I tehdy koncem protektorátu se ukecávalo, vtipkovalo a neodolatelnou zbraní začal být hudební nástroj, neboť „saxofon je nejsexuálnější nástroj, úplná vábnička na holky“. 

Idolem žen byl i za války popravený novinář Julius Fučík, který po vzniku protektorátu chodil sice přestrojen za vousatého profesora Horáka, ale byl to hlavně pohledný frajer, jehož aférky i s vdanými herečkami znala celá Praha. Zdeněk Štěpánek riskoval, když ho ve svém bytě schovával, a Fučík měl přitom zřejmě poměr s jeho manželkou. „Naposledy jsem Fučíka viděl před svým odjezdem do Anglie – 28. března 1939. Seděl v Klubu umělců v Mánesu a pravicí objímal Elenu Hálkovou, přičemž jeho prsty laskaly její ňadro. Oba četli noviny, které každý držel jednou rukou. Ani Fučíkovi, ani Eleně nevadilo, že byla v tu dobu manželkou Zdeňka Štěpánka, a nám, volnomyšlenkářům, to nevadilo rovněž,“ píše v pamětech režisér Jiří Weiss. Fučík by asi tvrdil, že láska kvete v každé době. 

První republika byla úžasně svobodná, nevídaně kulturní a v mnoha ohledech ne zas tak moc jiná než ta dnešní. V dobrých i špatných. Drog bylo méně, prostitutek v přepočtu na hlavu více, dnes máme sice internet a těžko k nám v kavárně přisedne děda s pornofotkami, ale třeba jako hodně laciný hodinový hotel fungují klidně v poledne jisté špinavé veřejné záchodky v centru Prahy a vyloženě pro otrlé jsou občas zážitky s voyeury ze sprch jednoho plaveckého stadionu. A napadají mě další obskurní místa, z nichž by se i ostřílený dobrodruh Kukla asi řádně opotil.

Autor: Lukáš Kašpar Téma

Zdroj: 
https://www.idnes.cz/xman/styl/hasis-morfin-kokain-drogy-sex-prostituce-masaryk.A210707_100311_lidicky_jum

Foto:
"V „Hulvátově u Čapků“, tak si smlsnul konzervativní katolický tisk v roce 1927 i na asketickém starém pánovi T. G. Masarykovi, když se zúčastnil oslavy ve vile u bratří Čapků. Co na tom, že mejdan se rozjel až po jeho odchodu."
Autor: ČTK

Aktuality

Zobraziť všetky
12.09.2021

Odbŷv s’a XVI. Svitovŷj kongres Rusyniv u Krynyci. Dišlo i ku neočekovanŷm zminam

Odbŷv s’a XVI. Svitovŷj kongres Rusyniv u Krynyci. Dišlo i ku neočekovanŷm zminam Po dvoch rokach znova strityly s’a Rusynŷ z ciloho svita. 10-ho i 11-ho septembra 2021-ho roku prochodyv u poľskim kupeľnim misti Krynyc’a XVI. Svitovŷj kongres …
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
11.09.2021

11.09.2021 V ČÍSLECH

■ 19 mužů uneslo čtyři letadla. ■ 2977 lidí zemřelo při útoku a na následky zdravotních komplikací. ■ 2753 lidí zahynulo ve Světovém obchodním centru. ■ 343 z nich byli hasiči, 60 bylo příslušníků newyorské policie. ■ 157 pasažérů zemřelo na…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
10.09.2021

ANTON BESKID – POPREDNÝ RUSÍNSKY POLITIK PRVEJ POLOVICE 20. STOROČIA

V septembri 2020 uplynulo 165 rokov od narodenia jedného z najvýznamnejších rusínskych politikov vôbec– Antona Beskida. Pochádzal z malej šarišskej dedinky Hanigovce, ležiacej na južných svahoch Čergovských vrchov. Narodil sa 16. septembra 1855 …
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
10.09.2021

10. septembra 1919 sa začlenila Podkarpatská Rus k ČSR

Dňa 10. septembra 1919 štáty Dohody podpísali s Rakúskom mierovú zmluvu v Saint-Germain-en-Laye. Súčasťou zmluvy bola aj tzv. Malá minoritná zmluva, ktorá potvrdila, že Podkarpatská Rus sa právoplatne začleňuje do ČSR. Šlo o územie s veľkosťou 1…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
09.09.2021

Kancelár gréckokatolíckej eparchie: Pápež František bude v Prešove počas byzantského obradu čelom k ľuďom, naši kňazi chrbtom

Pápež František niekoľkokrát aj verejne spomenul, že ako malý chlapec chodieval v Argentíne miništrovať do ukrajinského gréckokatolíckeho chrámu, hovorí kancelár, tajomník biskupa a tlačový hovorca Gréckokatolíckej eparchie Košice Martin Mráz. V…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
09.09.2021

ROZHOVOR. Vladyka Vasiľ o pápežovi Františkovi: Je to spontánny človek

Vladyka: Ohrozuje nás hnev, nie pandémia. Predtým, než sa súčasný košický gréckokatolícky eparcha CYRIL VASIĽ SJ vrátil na Slovensko, pôsobil v pápežskej kúrii vo Vatikáne na pozícii sekretára Kongregácie pre východné cirkvi. Jeho funkcia mu …
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej

Naše obce

Zobraziť galérie

Ujko Vasyľ


Vasyľ prychodyť pjanyj domiv...
Paraska mu vylipyť jednu zaucho...
-Povič, budeš isi pyv...!?
Vasyľ movčiť...
Prask a už schapav i z druhoho boku...
-Povič! Budeš isi pyty....?!
-No ta dobri... Ta naľij...! probisiduvav konečňi Vasyľ.
Zobraziť viac
Náhľad publikácie

Československý svět v Karpatech

Československý svet v Karpatoch

Čechoslovackyj svit v Karpatach

Reprezentatívna fotopublikácia
Objednať