Smrt Klementa Gottwalda: Doplatil na životní styl, oddanost Stalinovi a paranoiu

Je známým faktem, že Klement Gottwald, „první dělnický prezident“, zemřel na následky prasklé výdutě srdeční aorty po návratu z pohřbu Josifa Vissarionoviče Stalina, z nějž se navzdory doporučení lékařů vracel letadlem a ne vlakem. Méně známé je, že při inscenování Gottwaldova pohřbu se komunistická moc inspirovala i křesťanskými obrazy a předchozími pohřby Tomáše Garriguea Masaryka a Edvarda Beneše.

Od smrti prvního komunistického prezidenta Československé republiky Klementa Gottwalda uplynulo právě 14. března 70 let. Podepsal se na ní jeho nezdravý životní styl, devótnost vůči sovětskému vůdci Josifu Vissarionoviči Stalinovi i celková paranoia komunistického režimu obávajícího se neustále nějakého spiknutí a z ní plynoucí potřeba všechno utajovat: i když šlo o informace lékařského rázu.

Chorý a často opilý politik
Gottwald na tom nebyl dlouhodobě se zdravím příliš valně. Trpěl nadváhou, měl sklony k pití i k přejídání a už od mládí se u něj rozvíjel syfilis, kterým se nakazil pravděpodobně někdy v době svého působení na Slovensku mezi lety 1921 a 1926.

První dva infarkty ho tak postihly již za druhé světové války, kterou trávil v moskevském exilu. Ten první, lehčí, přišel podle spisovatele Karla Kaplana, autora knihy „Kronika komunistického Československa. Klement Gottwald a Rudolf Slánský“ v polovině roku 1942. Druhý, vážnější, zasáhl Gottwalda ve druhé polovině září 1944, tedy relativně krátce po vypuknutí Slovenského národního povstání, kam Gottwald vyslal své emisary Rudolfa Slánského a Jana Švermu. Tento kolaps se jako jediný dostal také do komunistického seriálu Gottwald z roku 1986, konkrétně do jeho třetího dílu.

Předseda KSČ a předseda vlády Klement Gottwald při projevu na Staroměstském náměstí v Praze, kam komunisté svolali 21. února 1948 nátlakovou demonstraci
Sto tisíc lidí na Staroměstském náměstí? Chvíle, jež postrčila komunisty k moci
Zatímco v seriálu tímto Gottwaldovy zdravotní problémy začínají i končí, ve skutečnosti byl nedlouho po druhém infarktu, v lednu 1945, postižen ještě hemiplegií, tedy obrnou poloviny těla. Právě při lékařském zkoumání tohoto onemocnění přišli lékaři na Gottwaldovu syfilidu.

Tehdy navrhli Gottwaldovi léčbu antibiotiky a trvalý lékařský dohled, ale osmačtyřicetiletý politik se tomu bránil. A příliš si nelámal hlavu ani s předepsanými léky, jejichž pravidelné užívání zanedbával. Tento zlozvyk mu zůstal i později po převzetí prezidentské funkce, což dosvědčil jeho tehdejší blízký spolupracovník, poúnorový velitel speciální jednotky na ochranu ústavních činitelů Leopold Hofman. „Viděl jsem, jak se v rodině nesprávně zachází s léky. Nechávaly se volně ležet,“ tvrdil Hofman podle Kaplanovy knihy.

Alkohol, jemuž Gottwald naplno propadl po převzetí prezidentského úřadu, kdy začal podepisovat rozsudky smrti i nad svými známými a přáteli (včetně zřejmě nejbližšího spolupracovníka Rudolfa Slánského), všechny problémy ještě umocnil. A Gottwald pil podle svého okolí hodně. „Často pil tolik, že potom dva dny ležel a nebyl schopen pracovat. Málo chodil na vzduch,“ uváděl opět Hofman.

Osobní lékaři oběťmi režimu
Na Gottwaldovo zdraví doplatili draze také všichni jeho osobní lékaři, jichž vystřídal od roku 1945 několik. Třebaže si ve své funkci počínali odborně a snažili se nejvyššímu českému komunistickému politikovi upřímně pomoci, jeho zhoršující se zdravotní stav vedl k tomu, že jeden po druhém čelili problémům, někdy i soudním procesům s neblahými důsledky v podobě mnohaletého věznění.

Ještě v roce 1945 se Gottwaldovým osobním lékařem stal na popud Rudolfa Slánského Ladislav „Leo“ Haas. Odborník, který za druhé světové války působil na psychiatrické klinice v Londýně a získal tam praxi právě se syfilitiky. Haas o Gottwaldově zdraví informoval pravidelně Slánského, který předával tyto reporty Stalinovi, už v září 1946 ale tento systém skončil, protože Hass byl ze své funkce odvolán. Důvodem mohlo být i to, že Haas navrhoval vzhledem k neuspokojivému Gottwaldovu zdravotnímu stavu jeho uvolnění z funkce, což Stalin neakceptoval. Gottwaldovým nástupcem by se totiž v takovém případě stal s největší pravděpodobností Slánský, jenže Slánský byl Žid a sovětský vůdce Židy nenáviděl a nedůvěřoval jim.

Druhým Gottwaldovým osobním lékařem se poté stal prominentní neuropsychiatr Vladimír Haškovec, jenž byl současně členem komunistické strany. Jako ošetřovatele svého muže si jej údajně prosadila sama Gottwaldova manželka Marta, která trvala na tom, že jeho lékař musí být kapacita ve svém oboru a současně komunista.

V roce 1947 se Gottwald podrobil vyšetření na 3. interní klinice v Praze, které prováděl internista Richard Smělý. Ten zjistil u budoucího prezidenta rozsáhlou patologickou výduť srdeční aorty v důsledku prodělané syfilidy a podle časopisu Česká a slovenská psychiatrie odhadl pravděpodobnou délku dalšího politikova života na dva roky. Tato lhůta se nakonec protáhla na pět let, za to sám doktor Smělý se už tzv. Vítězného února nedožil (zemřel 18. února 1948, tedy týden předtím, než prezident Edvard Beneš přijal demisi ministrů demokratických stran a jmenoval Gottwaldovu vítěznou plně prokomunistickou vládu). 

Haškovec působil ve funkci osobního Gottwaldova lékaře do podzimu 1951, kdy byl samotným Gottwaldem náhle a nečekaně odvolán. Stál za tím pravděpodobně nátlak blízkého Stalinova spolupracovníka Anastáze Mikojana, který v té době přijel do Prahy, aby tu tlumočil Stalinův rozkaz k neprodlenému zatčení Rudolfa Slánského a k přípravě monstrprocesu s údajným Slánského protistátním centrem.

Haškovec, stejně jako předtím Haas, byl vnímán jako Slánského člověk a spoluspiklenec. Pro oba dva to mělo mít už brzy mnohem horší následky než jen uvolnění z funkce.

Nemocný a stále častěji úplně opilý Gottwald nedokázal nátlaku Stalinova muže vzdorovat, takže nechal Slánského v listopadu 1951 zatknout a v následujícím roce nad ním podepsal i rozsudek smrti. Slánský byl popraven 3. prosince 1952.

Gottwald v témže roce prodělal těžký zápal plic, s tím už ho ale léčil sovětský internista profesor Makarov. Své předchůdce ve funkci prezidentova osobního lékaře si přitom Makarov nemohl vyžádat ani ke konzultaci, protože byli oba už na jaře 1952 zatčeni v souvislosti se Slánského procesem. Také k jejich zatčení došlo podle vzpomínek pamětníků na popud Sovětů, jemuž se Gottwald nebránil, i když tušil, že jsou oba muži nevinní.

V roce 1954 byli oba odsouzeni za trestný čin „spolčení se s Rudolfem Slánským s úmyslem ublížení na zdraví ústavnímu činiteli“. V rozsudku nad Haškovcem stálo, že zodpovídal „za špatnou péči o prezidenta, za nedůsledný dozor nad jeho životosprávou, za nekontrolovanou léčbu, za špatné ověřování diagnóz a absentování konsiliárních služeb sovětskými lékaři“. Vyprávělo se také, že byl odsouzen za to, že nechal vymalovat Gottwaldův pokoj olovnatými barvami, aby ho pomalu otrávil.

Haas si svůj trest odseděl, Haškovec byl propuštěn předčasně na podmínku v dubnu 1955. Mohl nadále pracovat jako lékař, ale jen mimo Prahu. Vězení ho zřejmě dostatečně poučilo, že mlčeti znamená zlato, takže až do konce svého života se už k otázkám o příčině Gottwaldovy smrti nevyjádřil.

Osudná cesta na Stalinův pohřeb
Ve čtvrtek 5. března 1953 zemřel v Moskvě Stalin a už v neděli 8. března tam dorazila letecky československá delegace s Gottwaldem v čele, aby byla účastna pohřbu, naplánovaného na pondělí.

Protože oba někdejší Gottwaldovi osobní lékaři byli tou dobou už ve vazbě, kde se z nich vyšetřovatelé snažili dostat doznání, letěl s Gottwaldem jako osobní lékař internista Jindřich Karpíšek, který byl kvůli cestě odvolán z vizity ze svého pracoviště. Gottwald se už ten den necítil dobře, a Karpíšek mu proto poradil, ať jede do Moskvy raději vlakem. Gottwald však jeho návrh údajně „velmi hrubě odmítl“.

Moskevský obřad provázelo studené počasí, prezident nastydl a otekly mu nohy, podle jeho vlastních slov „z dvouhodinového stání“. Nachlazený se cítil už předtím, takže byl pro jistotu převezen do kremelské nemocnice, kde se podrobil tříhodinovému vyšetření, prováděnému ruskými lékaři. Jeho závěry se Karpíšek nedozvěděl, Gottwald ale dostal vysoké dávky penicilinu a lékaři mu doporučili zůstat tři dny na lůžku. To znovu odmítl a nedal ani na to, že mu stejně jako předtím Karpíšek doporučili, aby se v tom případě vrátil do Prahy raději vlakem a ne letadlem. 

Když jejich radu odmítl, dostal do letadla alespoň větší dávku penicilinu, takže možná i kvůli tomu většinu letu prospal. Pravděpodobně ani nemohl tušit, že někdy v té době jeho výduť aorty praskla. Po přistání si sice stěžoval na bolest v levé ruce, tu ale přisuzoval nepohodlné cestě a tomu, že si ji ve spánku nejspíše přeležel.

Když se večer u jeho lůžka sešlo konzilium pěti lékařů, přijal je prý v dobré náladě. „Vítal mne s úsměvem a humorem, rozhodně protestoval proti pobytu na lůžku, chtěl chodit do koupelny i na toaletu,“ uvedl jeden z členů tohoto lékařského týmu, doktor Josef Charvát ve své vzpomínkové knize Můj labyrint světa: Vzpomínky, zápisky z deníků.

Prezidentův stav se ale brzy zhoršil. Protože k sobě nechtěl povolávat další lékaře, vyšetřil ho následujícího dne odborník na plicní a srdeční onemocnění Jaroslav Procházka, který měl v péči Gottwaldova vnoučata. Zjistil, že prezidenta bolí hlava i nohy, těžce dýchá a má problémy se posadit. Nasadil antibiotika.

Přes den pak vypravila Ludmila Köhlerová (manželka „šedé eminence“ KSČ Bruna Köhlera, organizátora několika politických procesů a pravděpodobného agenta sovětské tajné služby NKVD) vůz ještě pro několik dalších lékařů (podle časopisu Česká a slovenská psychiatrie šlo o internisty Charváta a Jonáše), neboť Gottwaldův stav se nelepšil.

Utajování Gottwalda definitivně pohřbilo
Zde se ale projevila komunistická mánie vše utajovat – žádný z povolaných lékařů nikdy dřív Gottwalda neléčil, neznal jeho zdravotní stav a k žádnému z nich se nedostaly ani prezidentovy lékařské záznamy. Lékaři tak měli jen velmi omezené možnosti, jak stanovit správnou diagnózu. Naordinovali proto nemocnému pouze odpočinek, neboť doufali, že nejde o nic vážného. O syfilidě provázené výdutí aorty (v té době už prasklé) nic nevěděli.

Po jedenácté večer se Gottwaldův stav znovu zhoršil. Lékaři, kteří mezitím odešli, byli přivoláni nazpět a našli prezidenta s nehmatným pulsem, s namodralým zbarvením kůže a pokrytého potem. Dali mu analeptika a zaměřili se na jeho plíce. Nakonec diagnostikovali jeho nemoc jako těžký levostranný zápal plic

Druhý den ráno pak konečně Gottwaldův zeť, ministr obrany Alexej Čepička, otevřel trezor a přinesl starší Gottwaldovy lékařské zprávy a zejména rentgenové snímky jeho hrudníku. Teprve teď se ošetřující lékaři dozvěděli o výduti aorty. Její existenci jim ještě téhož dne potvrdil Makarov, narychlo povolaný z Moskvy.

Makarov, doprovázený ruskou lékařkou doktorkou Fjodorovovou, přizval k telefonické konzultaci ještě moskevského hrudního chirurga profesora Bakuleva, který navrhl otevřít chirurgicky Gottwaldovi hrudník a prasklou aortu sešít. Na operaci trvali i ruský velvyslanec Bogomolov a Gottwaldův zeť Čepička. Čeští internisté i chirurgové ale tento riskantní výkon odmítli, mimo jiné i proto, že Gottwalda v jeho stavu nebylo možné transportovat a zákrok by se musel uskutečnit v provizorních podmínkách v jeho bytě. Za názor Čechů se nakonec postavil i ruský hrudní chirurg, který měl operaci provést. Gottwald dostal analeptika a kyslíkovou masku, to muselo prozatím stačit.

Gottwaldovo poslední přání
Lékaře pak v noci čekal výslech na politbyru, jež se nakonec uvolilo vydat zprávu o Gottwaldově zdravotním stavu, kterou však po komunistickém zvyku zfalšovalo: protože nesmělo vyjít najevo, že prezidentovo onemocnění mohlo nějak souviset s návštěvou Moskvy, byla v ní prezidentova nemoc označena za chřipku, jejíž první příznaky se prý objevily až dva dny po návratu ze Stalinova pohřbu. Doktoři museli mlčet.

Další den dostal Gottwald ráno na uklidnění injekci morfia, poté si řekl o sklenku piva, talíř vývaru a jablečné pyré. Nikdo v tu chvíli netušil, že jde o jeho poslední přání. Lékaři u něj zavedli „střídání stráží“, ale už po dvou hodinách nastala krize. Gottwaldovi zapadl jazyk, objevily se křeče končetin. Všechny pokusy prezidenta zachránit se v této fázi ukázaly už jako marné. Přesně v jedenáct hodin dopoledne mu sundali z obličeje kyslíkovou masku, což byla poslední věc, která ho udržovala při životě. Všichni přítomní lékaři konstatovali smrt. Pitvu Gottwaldova těla provedli ve 2. patologicko-anatomickém ústavu sovětští patologové Uskov, Pavlov a Veščanov, nikdo z českých lékařů se jí zúčastnit nesměl.

Pohřeb se inspiroval u křesťanství i u Masaryka
V den pohřbu 17. března se pak přesně v jednu hodinu odpoledne zastavila v celé zemi veškerá lidská činnost. Nikde se nepracovalo, stála doprava a na pět minut se rozezvučely závodní sirény. Houkaly i vlaky a lodě. Obřad trval až do půl osmé večer a byla to celonárodní událost: v každé obci byly zřízeny tzv. smuteční koutky, u nichž vojáci i pionáři stáli čestnou stráž a lidé tam chodili podepisovat kondolenční knihy.

Samotné aranžmá pohřbu bylo podle zadání ÚV KSČ vojensko-politické. Gottwaldovo tělo, oblečené do generálské uniformy, vynesli vojáci ve zpola prosklené rakvi ze Španělského sálu na Pražském hradu k Matyášově bráně, kde je položili na lafetu děla, taženého třemi páry vraných koní. Prezident měl být uctíván jako státník i jako voják, proto od Hradu zamířil pohřební průvod přes Prašný most do Letenských sadů, kde se měla na prezidentovu počest konat vojenská přehlídka. Kvůli pohřbu zde byla postavena tribuna, před níž se shromáždily tisíce lidí. Tribunu lemovaly československé a sovětské vlajky spolu s Gottwaldovým a Stalinovým smutečním portrétem.

„Československá společnost byla nedlouho po masově inscenovaném loučení se zemřelým sovětským diktátorem znovu zmobilizována k celonárodní manifestaci smutku. Pohřeb byl vyvrcholením kultu osobnosti Klementa Gottwalda… V interpretaci poslání Gottwalda na zemi se komunistická propaganda, jinak ateistická a proticírkevní, opřela o řadu ideových výpůjček z křesťanství. Gottwald byl uctíván jako světodějný spasitel, kteréhož smrt sice zdrtila tzv. pokrokové lidi na celém světě, ale jehož odkaz zůstává nesmrtelným dědictvím v srdci každého z nich,“ uvedl o tomto pohřbu Vojenský historický ústav (VHÚ).

Ačkoliv dobová propaganda zmiňovala Gottwalda jako „jiného“ prezidenta, který Pražskému hradu vrátil „ztracenou čest a slávu“, inspiroval se jeho pohřeb podle VHÚ zvyklostmi pohřbů předchozích československých prezidentů, aby tak i za pomocí symbolů spojených s pohřby T. G. Masaryka a Edvarda Beneše byla historicky legitimizována Gottwaldova úloha v tomto úřadu. Podle některých vzpomínek zmiňovala Masarykův pohřeb jako vhodný vzor pro tento obřad i Marta Gottwaldová.

Po přehlídce pokračoval smuteční vůz přes třídu Obránců míru (dnešní Milady Horákové), Bělského ulici (nyní Dukelských hrdinů), Nábřeží kpt. Jaroše, Švermův most (nynější Štefánikův most), Revoluční třídu a ulici Na Příkopě na Václavské náměstí. Jeho trasu lemovalo pět tisíc vojáků a desetitisíce obyvatel z příslušných obvodů.

Jak před časem připomněla Česká televize, za Gottwaldovou rakví šla Marta Gottwaldová a Gottwaldova dcera Marta Gottwaldová mladší jako jeho nejbližší příbuzní, ale už s nimi nesměl jít Gottwaldův zeť a manžel jeho dcery Alexej Čepička, v té době ministr obrany. Kdyby totiž kráčel těsně za rakví, zvyšovalo by to vnímání jeho mocenského postavení v komunistické hierarchii, což ostatní vedoucí představitelé KSČ, kteří si dělali chutě na Gottwaldovo nástupnictví, nechtěli připustit. Čepička proto kráčel až s ostatními členy vedení strany.

Každý dům, který průvod míjel, musel vyvěsit československou a sovětskou vlajku na půl žerdi, případně doplněné černou stuhou. Do výloh obchodů museli jejich majitelé instalovat povinně Gottwaldův obraz, s černou páskou a v černém rámu. Kapely rozmístěné 300 metrů od sebe vyhrávaly Pochod padlých revolucionářů a pět minut po jedné se rozzářila světla pouličního osvětlení.

Průvod skončil u Národního muzea, kde stála další velká černá tribuna se zlatými iniciály KG. Po smutečních projevech jej ukončila salva dvaceti čtyř ran spolu s československou a sovětskou hymnou. Tělo pak bylo převezeno z Václavského náměstí do Národního památníku na Vítkově, kde bylo při dalších obřadech uloženo do mramorového sarkofágu.

Špatně nabalzamovaný prezident
Až nadlidská monumentálnost a přísná organizovanost celého pohřbu měla dokázat, že věc socialismu, jakkoli utrpěla Gottwaldovou smrtí těžkou ránu, je v Československu nadále živá a hlásí se k ní všechny vrstvy obyvatel. Těžko popsatelná masová atmosféra dané chvíle i následujících dnů pak měla výrazný dopad i na rozhodnutí ÚV KSČ nechat prvního dělnického prezidenta balzamovat, „aby budoucím pokolením byla zachována tvář soudruha Gottwalda“.

„Balzamované tělo bude v brzké době veřejně vystaveno. Tuto zprávu vám sdělujeme proto, abychom upokojili ty pracující, kteří nemohou nyní zhlédnout soudruha Gottwalda, ani se zúčastnit jeho pohřbu,“ napsal ještě v den pohřbu vedoucím představitelům komunistické strany tajemník ÚV KSČ Bruno Köhler.

První nabalzamování Gottwaldovy mrtvoly proběhlo od března do října 1953 a měli ho na starost sovětští experti. Ti ale měli jen dočasná víza, proto jejich práci převzali v roce 1955 čeští odborníci. Nabalzamovaný Gottwald byl umístěn v mauzoleu na Vítkově a pravidelně kontrolován, navzdory tomu se ale začal po pár letech „rozpadat“. V roce 1959 kontrolující lékaři zjistili, že zhrubnul reliéf na vnitřní ploše jeho pravého ukazováku a že se postupně rozkládají i vnitřní části těla a jemné kontury v obličejové části.

Dne 20. března 1962 pak padlo definitivní rozhodnutí o tom, že výstava Gottwaldova těla končí. K 1. dubnu 1962 bylo Mauzoleum Klementa Gottwalda definitivně uzavřeno. V září 1962 pak nechalo politbyro uložit urnu s Gottwaldovým popelem při neveřejném pietním aktu. Po roce 1989 spočinuly Gottwaldovy ostatky na Olšanských hřbitovech ve společném hrobě s dalšími „zasloužilými“ komunisty.

Jaroslav Krupka, redaktor

zdroj:
https://www.denik.cz/z_domova/klement-gottwald-smrt.html

foto: 
Uložení rakve s tělem Klementa Gottwalda v Národním památníku na Hoře Vitkově 19.3.1953. 
Bývalý prezident K.G. ve výřezu. 
autoři: Jiří Rublič, Rostislav Novák, ČTK