Smutný osud věčné periferie 

10.05.2022


Legendami opředená Zakarpatská Ukrajina (bývala Podkarpatská Rus) budí vášně i v současné válce

Kraj kolem Užhorodu po několik staletí tvořil periferii impérií či nově vzniklých národních států. Ať už byl znám jako Uherská Rus, Podkarpatsko, nebo Zakarpatí, vždy se vyznačoval svébytnou kulturní identitou a složitými národnostními poměry. V nejnovější době se „kraj Nikoly Šuhaje“ stal nezamýšleným nástrojem Putinovy propagandy.

Když se člověk podívá na jakoukoli volební mapu Ukrajiny z období posledních tří dekád, vidí vždy stejný obrázek – dvoubarevně rozdělenou zemi, ve které jih a východ volí zásadně jinak než sever a západ. Je tu ale jedna výjimka – v levém dolním rohu se krčí kraj s chabou volební účastí a nepředvídatelnými volebními preferencemi. Vítejte v Zakarpatí, v Československu kdysi známém jako Podkarpatská Rus.

Zdejší lidé se nepovažují za Ukrajince, Poláky ani Slováky. Většina z nich jsou etničtí Rusíni, ale i s touhle jejich identitou je to trochu složitější. Ukrajinské národní cítění tu nestihlo zakořenit ani po třiceti letech samostatnosti. „Tady kyjevský čas neplatí,“ je tu oblíbená věta – a skutečně, lidé na vesnicích zásadně počítají o hodinu míň, než mají v Kyjevě.

Ani z ukrajinské strany se Rusíni netěší nijak zvláštní oblibě. Přesněji řečeno, podle Kyjeva vůbec neexistují – alespoň ne jako samostatná etnická menšina. A jejich obrazu rozhodně neprospívá fakt, že jsou oblíbeným motivem Putinovy propagandy. Když se například jejich zástupci v roce 2019 setkali s tehdy proruským prezidentem České republiky Milošem Zemanem, ukrajinský velvyslanec v Praze Jevhen Perebyjnis se nechal slyšet, že „rusínská otázka není otázka národnosti, ale politický projekt, který do značné míry podporuje, protlačuje a financuje Kreml“.

Rusíni – skoro Rusové?
Na proruské – přesněji protiukrajinské – orientaci Zakarpatí něco je. Volby tam skutečně v minulosti vyhrávaly strany či politikové, které v Kyjevě považovali za nepřátele číslo jedna. Například v parlamentních volbách v roce 2012 v Užhorodě suverénně triumfovala Strana regionů proruského prezidenta Viktora Janukovyče, zatímco v Kyjevě brala vavříny Otčina Julije Tymošenkové. Stejně jako v Zakarpatí volili také na Krymu či na Donbase.

Jenže stačilo se na volební výsledky podívat trochu podrobněji a všechno už nebylo tak jednoznačné jako na první pohled. Ve zbytku obvodů – takzvaných jednomandátových obvodech – totiž netriumfoval proruský Janukovyč, nýbrž místní proevropský oligarcha Viktor Baloha. Ten sice proslul vazbami na Janukovyče, zároveň však měl vlastní agendu zakořeněnou v lokálních zájmech a místní notorické korupci.

Komplikovaná politická mapa odráží komplikovanost místní identity. Rusíni se totiž nepovažují ani za Rusy, jak tvrdí prokremelská propaganda, ani za Ukrajince, jak by tomu chtěli věřit v Kyjevě. Přísně vzato se často nepovažují ani za Rusíny. Kořeny této „národnostní indiference“, jak se tomu dnes říká v západní historiografii, sahají velmi hluboko. Před první světovou válkou byli místní lidé známi jako „uherští Rusové“. Jejich identita však byla primárně náboženská, nikoli etnonacionální. Většina z nich se totiž hlásila k řeckým katolíkům, stejně jako Ukrajinci na západě ruského impéria, zatímco zbytek Uher byl katolický.

Jazykově se jednalo o směs různých nářečí, vesměs příbuzných ukrajinštině, ale s mnoha regionálními specifiky a celou řadou přejatých výrazů z polštiny a slovenštiny. Historik Jan Rychlík na svém blogu připomíná, že spisovnou rusínštinu se nepodařilo uspokojivě kodifikovat dodnes, a coby jednotný jazyk tak stále nehraje integrační roli národního společenství.

Za vším hledej Ameriku
Již před první světovou válkou v „Uherské Rusi“ soupeřily dva intelektuální vlivy – proruský a proukrajinský. Klíčovou roli v jejich argumentech hrály etymologické argumenty. Kamenem úrazu se však stal hned výklad slova „Rus“ a „ruský/rusínský“. Zatímco proruská strana tuto jazykovou příbuznost vykládala jako ruský původ zdejšího obyvatelstva, proukrajinští intelektuálové upozorňovali na to, že „Rus“ ve staré slovanštině znamenalo prostě „východní Slovan“ a nemělo nic společného s Moskvou a jejím imperiálním panstvím.

Původ slova je ostatně odvozován z ugrofinského označení pro Švédy, poněvadž právě ti – tehdy známí jako Vikingové – v raném středověku založili Kyjev coby jednu ze svých obchodních stanic na cestě k Černému moři.

Z těchto půtek – nikoli nepodobných absurdnímu česko-německému sporu o původ archeologických vykopávek na území české kotliny – postupně vykrystalizoval směr třetí, rusínský. Ten rusko-ukrajinské téma pro jistotu obešel a slovanské obyvatelstvo Karpatska (anglicky Ruthenia) prostě začal chápat jako samostatný, autochtonní slovanský národ.

Právě z tohoto prostředí vzešla také myšlenka na začlenění do rodícího se Československa. Rusinismus se totiž primárně rozvíjel mezi karpatskými emigranty ve Spojených státech (jejich nejslavnějším potomkem se ve 20. století stal Andy Warhol) a také my za svou státnost do značné míry vděčíme americké emigraci. Právě v USA Masaryka poprvé oslovil zástupce tamní rusínské menšiny Grigorij Žatkovič s myšlenkou začlenění Užhorodu a přilehlého území do nového státu se sídlem v Praze. V té době již Američané uznávali Rusíny jako samostatnou národnost Rakouska-Uherska, což bylo prvním krokem k mezinárodnímu uznání.

Již v Americe se ale také začaly rodit první problémy tohoto budoucího svazku. Masaryk měl tehdy totiž Žatkovičovi slíbit, že „pokud se Rusíni rozhodnou připojit k Československé republice, budou mít plně autonomní stát; i hranice budou nastavené tak, aby byli Rusíni spokojeni“. To se však po provolání republiky nestalo, poněvadž vláda v Praze se rozhodla pro centralizovaný model. Pro vyváženost však je třeba říct, že Karpatsko stěží bylo v situaci, kdy by si mohlo diktovat podmínky.

Nová republika musela ihned po svém založení bránit svou existenci proti Maďarům a divoký kraj kolem Užhorodu, kde místní obyvatelstvo terorizovaly tu invazní jednotky, tu loupežné tlupy, jež později dostaly kulturní obraz v Nikolu Šuhajovi loupežníkovi, nebyl zrovna příkladem politické stability.

Nové československé správě bylo vesměs jedno, zda se v místních školách vyučuje ruština, ukrajinština či rusínština. Hlavní bylo, že se vyučuje něco. Při založení republiky totiž stále bylo bezmála 80 procent Rusínů negramotných. Jistý despekt k místnímu obyvatelstvu je dobře doložený v české literatuře, například v povídkách Karla Čapka.

„A když jsem byl v nejlepším, přišel žid šenkýř a povídá, že na mě venku před hospodou čeká nějaký Rusňáček,“ vypráví jeden četník v jinak šarmantní Baladě o Juraji Čupovi. „Co chceš, báči, povídám mu; budeš-li mě zdržovat, dám ti po hubě. – Velkomožný pane, povídá Rusňáček, mě sem posílá starosta z Volové Lehoty. Marynu Matejovu zabili…“

Vlast je jednou vlast
Pro Čechy se vesměs jednalo o kraj zbojníků a banditů, který byl nejlépe vhodný k pohádkovému zpracování. Odtud loupežník Nikola Šuhaj – nezranitelný galán, jenž „bohatým bere a chudým dává“, nejdřív však musí vypít čarovný lektvar, aby se od něj odrážely všechny kulky. To, že se ve skutečnosti jednalo spíše o zloděje, jenž bohatým židům bral a chudým Rusínům nikdy nic nedal, na příznačnosti tehdejší české obrazotvornosti nic nemění – právě naopak.

Na straně druhé se československá správa činila. Stavěla silnice, železnice, školy a celé čtvrtě. Užhorodská oblastní správa dodnes sedí ve vládních budovách, jež navrhli čeští architekti. Už v roce 1921 do oblasti pronikl Klub českých turistů a během pár let vyznačil 2 tisíce kilometrů cest, mimo jiné i na nejvyšší ukrajinskou horu Hoverlu. Hraniční kámen Československé republiky je tam patrný dodnes.

Když to pak o něco později šlo s republikou z kopce, Češi na Podkarpatskou Rus nezapomněli. Naopak – když v březnu 1939 německé jednotky bez odporu obsazovaly české vnitrozemí, zdejší posádka se Maďarům postavila se zbraní v ruce. Stovky chlapců tam zahynuly tisíc kilometrů od domova v boji za předem ztracenou věc.

Pátá kolona buranů z hor
Rusíni nám tuto statečnost a odhodlání očividně nikdy nezapomněli, protože všechno české se v Karpatsku dodnes těší značné oblibě. „Tam nás všude milovali,“ vzpomíná jeden novinářský kolega. „Češi?! Ty vo*e, kluci, že vy sem přišli!“ znělo tradiční uvítání jinak velmi otrhané české výpravy několik let nazpět.

Po sto letech jsou totiž Rusíni jako už tolikrát v dějinách znovu obyvateli periferie – a tentokrát dokonce ve státě, který ani oficiálně neuznává jejich existenci. To už lepší postavení mají i v sousedním Polsku nebo na Slovensku. Česká správa před sto lety sice byla poněkud pragmatická – a lze ji společně se západní historiografií klidně možno nazývat českým imperiálním projektem –, rozhodně jí ale nelze vyčítat, že by na Karpatsko nějak zapomínala.

Mladá československá republika tehdy do své existence vstoupila naplno a s energickým zápalem. Napáchala za těch 20 let mnoho chyb, ale zároveň vytvořila demokratické politické struktury a trvalé památky hmotné i duševní kultury. Právem se na ni díváme s jistou nostalgií nejenom my, ale i naši bývalí krajané pod Karpatami. Coby „zakarpatští Ukrajinci“ totiž žijí ve státě, jenž je považuje přinejlepším za burany z hor, v horším případě za pátou kolonu Moskvy. A to v dnešní době opravdu nevěstí nic dobrého.

Štěpán Hobza 

Foto a text:
Zdroj:https://www.lidovky.cz/orientace/smutny-osud-vecne-periferie-legendami-opredena-zakarpatska-ukrajina-budi-vasne-i-v-soucasne-valce.A220415_200328_ln_orientacer_vag

Aktuality

Zobraziť všetky
30.04.2024

2% z Vašich daní

Uchádzame sa o Vašu priazeň... Uveďte naše o.z. do svojho daňového priznania resp. vyhlásenia a my Vás potešíme knižným darom. Notársky centrálny register určených právnických osôb Informácie o určenej právnickej osobe Evidenčné čí…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
24.03.2024

DUCHOVNÉ STRETNUTIE NA TÉMU “LADOMIRSKE MNÍŠSTVO” 

V nedeľu víťazstva pravoslávia sa uskutočnilo s požehnaním Jeho Blaženosti Rastislava arcibiskupa prešovského a metropolitu českých krajín a Slovenska duchovné stretnutie mládeže a veriacich na tému “Ladomirske mníšstvo” v chráme sv. archanjela …
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
24.03.2024

Ako dopadli voľby v Prešovskom kraji

Pellegrini získal v Prešovskom kraji o 35-tisíc hlasov viac hlasov než minule Čaputová V Harabinovom okrese vyhral Korčok. PREŠOV. V minulých prezidentských voľbách dostala v Prešovskom kraji v prvom kole najviac hlasov Zuzana Čaputová, kr…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
23.03.2024

Moskva žiada Berlín, aby uznal blokádu Leningradu za genocídu

Chce aj peniaze Ruská diplomacia žiada Nemecko, aby uznalo 900-dňové obliehanie Leningradu počas druhej svetovej vojny za genocídu. V pondelok ho k tomu vyzvala v diplomatickej nóte, v ktorej zároveň požaduje od Berlína ďalšie odškodnenie pre…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
23.03.2024

Rozhovor. Slovenský venkov nikdy sounáležitost s Čechy necítil

Společný národ byla idea elit, říká historik Jan Rychlík S profesorem Janem Rychlíkem, který právě teď o dějinách Slovenska vydává knihu, o českých četnících na Muráni, o Svaté říši římské, o Masarykově konceptu čechoslovakismu, trochu i o ko…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
22.03.2024

V Prešove rokovali biskupi na 35. plenárnom zasadaní Rady hierarchov

Gréckokatolícki biskupi sa v utorok 19. marca zišli na arcibiskupskom úrade v Prešove na 35. plenárnom zasadaní Rady hierarchov. Zasadanie tohto zákonodarneho zboru sa uskutočnilo po dvoch rokoch, nakoľko po zrieknutí sa úradu prešovského arcibi…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej

Naše obce

Zobraziť galérie

Ujko Vasyľ


Pan dochtor, pomožte, mij Vasyľ vypušťať dymovy količka...
-No i što? Však i ja tak dakoly čiňu!
-To hej, ale viň ne kuryť...!
Zobraziť viac
Náhľad publikácie

Československý svět v Karpatech

Československý svet v Karpatoch

Čechoslovackyj svit v Karpatach

Reprezentatívna fotopublikácia
Objednať