Takto mohla vypadat čs. vlajka. Originály návrhu jsme našli v popelnici

Chybělo jen několik hodin a sto let staré originální návrhy československé vlajky skončily namleté v roličkách toaletního papíru. Naší redakci se podařilo získat dosud neznámé nákresy státní vlajky, která se v roce 1920 mohla stát tou, kterou používáme dodnes. Byly vyhozené v popelnici.

Informace: Text pochází z října 2017. Připomínáme jim stoleté výročí schválení definitivní podoby vlajky.

V úterý 30. března 1920 byl pro poslance Josefa Zárubu-Pfeffermanna velký den. Jako obvykle se chystal do Národního shromáždění, které však mělo na odpoledne neobvyklý a celým národem očekávaný program. Schvalovalo změnu zákona, jenž dostal číslo 252/1920 Sbírky, o ustanovení státních symbolů. 

Právě přijetím tohoto dokumentu získala naše republika vlajku, kterou používá dodnes. A Záruba-Pfeffermann byl tehdy proti. V aktovce si totiž toho pošmourného a chladného dne donesl s sebou do práce vlastní nákresy, podle kterých měla státní vlajka Československa vypadat úplně jinak. 

O jeho návrhu hlasoval ústavní výbor a neschválil jej. Záruba-Pfeffermann se pak do historie zapsal spíše jako schopný stavitel a na jeho vlajku s kantonem místo klínu (tedy obdélníkem, jako má například vlajka USA), se na téměř 100 let zcela zapomnělo. Pouze několik z mnoha jeho návrhů, kterými se výbor zabýval, se dochovalo v Národním archivu. Ostatní však nejsou známé a nefigurují v dosud zpracovaných záznamech žádné muzejní sbírky a nenajdete je ani v archivu Vojenského historického ústavu (VHÚ), který většinu známých návrhů státní vlajky schraňuje.

O 100 let později, v popelnici
Nebýt toho, že spolupracovník redakce Technet.cz v kontejneru s tříděným papírem ze zvědavosti nahlédl do špinavě zelených desek z Velkoobchodu papírem Marie Nepevné a tužkou psaným nápisem „Rukopisy“, zůstala by výše uvedená kapitola vzniku naší vlajky navždy téměř neznámá. Odborníci z VHÚ by si také nikdy nemohli prohlédnout originály návrhů, které jedna ze složek písemností z pozůstalosti Josefa Záruby-Pfeffermanna obsahovala. 

Nalezené akvarely znázorňují několik variant vlajky. Dva nákresy se již kurátorům VHÚ podařilo identifikovat jako ty, o kterých se v březnu 1920 v ústavním výboru hlasovalo. Jeho členem byl i Záruba-Pfeffermann. Výbor schvaloval návrhy vlajky a ostatních státních symbolů včetně znaku a presidentské standarty vzešlé z takzvané znakové komise. O její založení se nejvíce zasloužil profesor Karlovy university Gustav Friedrich a jejím členem byl i autor vítězného návrhu Jaroslav Kursa. 

Záruba tak přímo mohl výsledek ovlivnit a evidentně se o to i snažil. Jeho přesné pohnutky neznáme a už se je zřejmě nikdy nedozvíme, protože k vlastním návrhům si dělal pouze matematické poznámky týkající se poměrů jednotlivých prvků, nepřipsal však žádné vysvětlivky. Něco málo může naznačit jeho pozice ve Shromáždění, kde ačkoliv byl sám Čechem, zasedal za slovenský poslanecký klub. A možná právě proto navrhl kanton s výrazným modrým pruhem, o němž tvrdil, že je vlajkou amerických Slováků.

„Vycházel přitom evidentně z takzvané Preissigovy vlajky (viz galerie), která se skládala z pěti pruhů a na nejsilnějším modrém nesla čtyři hvězdy symbolizující Čechy, Slovensko, Moravu a Slezsko. Původní verze vznikla a byla velmi oblíbená mezi slovenskými i českými krajany v Americe,“ vysvětluje kurátor vexilologie VHÚ Zdeněk Špitálník.

Modrý klín, který je na naší vlajce dodnes, nicméně také souvisí se Slovenskem. Právě tato heraldická figura totiž oficiálně symbolizovala Slovensko. Tři vrcholy trojúhelníku vyjadřují trojvrší ze slovenského státního znaku (podle legendy ze 17. století je trojvrší interpretací tři uherských pohoří: Tatra, Mátra a Fatra).

Vlajka nevyhovuje, musí se prodloužit klín
Záruba-Pfeffermann přišel se svým návrhem ve chvíli, kdy se už od července 1919 testovala bílo-červená vlajka s modrým klínem do jedné třetiny délky. Již tento návrh byl zhotoven Jaroslavem Kursou.

Situace po vzniku nového státu ještě nebyla v letech 1919 a 1920 - řekněme - zcela standardizovaná a neexistovala ani finální verze státních symbolů. 

Na druhou stranu, touha některých lidí a spolků po státní vlajce, které by mohli vzdávat čest, byla obrovská. Proto také vznikla celá řada vlajek, které se lokálně a velmi aktivně používaly. 

Mezi nejznámější patří například Štefánikova vlajka. Tento zcela netradičně pojatý symbol se stal dočasnou vlajkou Národní rady československé a užívali ji také legionáři v Rusku. 

Symboliku vlajky Rastislav Štefánik vysvětloval legionářům 1. československého úderného praporu v Rusku osobně: „Válečná vlajka československé armády je prostá: barva bílá, červená a modrá v podobě klínu, jím lámali jsme ledy nepochopení, nepřízně, zášti a zloby. Bílá a červená naše barva skví se na modrém pozadí jako na blankytné obloze, z níž bohdá navždy zahnány mraky poroby.“ 

Mezitím však hlavně v Praze probíhaly testy vlajky s třetinovým modrým klínem. Vlála například i na dvou parnících Pražské paroplavby na Vltavě. „Účelem bylo vyzkoušet, jak vlajka vypadá za všech okolností. Zda je dobře rozpoznatelná při všech způsobech zavěšení, ve všech světelných a povětrnostních podmínkách, tedy i třeba v bezvětří. Důležitý byl i hlas a názory lidu,“ vysvětluje Špitálník. 

„Zkoušky na parnících zajistil bývalý námořník, velký propagátor klínu na vlajce a člen znakové komise inženýr Antonín Valšík. Vlajku chtěla komise testovat i v Národním divadle, kde na ní měl být pouštěn proud vzduchu z ventilátorů, aby se potvrdila dobrá viditelnost klínu a dobré vlání,“ připomíná málo známá fakta Aleš Brožek z České vexilologické společnosti. 

Není také bez zajímavosti, že tato „třetinová“ verze se testovala ještě i na lodi President Grant, která připlula do Vladivostoku 22. dubna 1920 a evakuovala odsud naše legionáře v čele s generálem Janem Syrovým.

„Testy dopadly pro vlajku příznivě a návrh byl předán parlamentu. Zde však narazil na odpor některých poslanců v čele právě se Zárubou-Pfeffermannem. Musela tedy být znovu svolána znaková komise, které se zúčastnil i výtvarník František Kysela, a právě on doporučil současné protáhnutí klínu do poloviny vlajky,“ popisuje problémy kolem vzniku symbolu Brožek. 

Poslanci Národního shromáždění to v zápisu okomentovali takto: „Konečně se podotýká na vysvětlenou, že stran výšky klínu byly konány rozličné pokusy, a že jedině konstruktivně vyhovuje a esteticky ladně působí klín, jehož výška rovná se polovině 

V deskách Záruby-Pfeffermanna jsme kromě již zmíněného návrhu objevili ještě dva další akvarely. Jeden je evidentně inspirován vlajkou USA. V modrém karé, což je čtvercový typ kantonu, je pět hvězd. „Z toho je evidentní, že návrh je z roku 1919 nebo 1920, kdy již bylo zcela zřejmé, že ke čtyřem stávajícím zemím (Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko), přibude i pátá, Podkarpatská Rus,“ popisuje Špitálník.

„Na jednom z dalších návrhů se objevuje český lev a pět hvězd, které zřejmě symbolizovaly jednotlivé země. Kromě čtyř tradičních - tedy Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko i Podkarpatskou Rus. Návrh je však poměrně komplikovaný,“ vysvětluje úskalí nákresu Špitálník. O mnoho více k těmto návrhům bez další dokumentace říci nelze. 

Podklad pro znak Podkarpatské Rusi
Ve složkách z kontejneru bylo historických „pokladů“ více. A jeden z nich je z pohledu historiků také velmi zajímavý.

Desky z pozůstalosti poslance Záruby-Pfeffermanna totiž ukrývaly i Kursův originální návrh základu znaku Podkarpatské Rusi. Tato země přitom žádný znak do té doby nikdy neměla. A právě proto musel být v roce 1920 vytvořen. 

Návrh zákona 252/1920 k tomu říká:   „Nově musel býti utvořen znak Podkarpatské Rusi, který byl položen na místo druhé, aby tím jaksi bylo najevo dáno význačné státoprávní postavení země této. Podkarpatská Rus znaku svého nikdy neměla, poněvadž pak jednání s tamními zástupci nevedlo k definitivnímu výsledku, bylo nutno znak tento stanoviti samostatně, při čemž ovšem pokud možno bylo přihlíženo k přáním lokálních činitelů.“ - celé znění najdete v boxíku vlevo.  

Kursa proto čerpal z Královy heraldiky, (heraldik Vojtěch Král z Dobré Vody) kde na straně 84 objevil motiv medvěda. Ten se skutečně stal a dodnes je součástí znaku Rusínů a současné Zakarpatské oblasti, bývalé Podkarpatské Rusi. Výsledný znak byl vytvořen v roce 1920 Gustavem Friedrichem. Štít je dělený, v jedné části pruhy v ukrajinských barvách a v druhé červený medvěd.

Slavný neprávem
Když se dnes podíváme na historii našich státních symbolů, nelze si nevšimnout řady nejasností, které minimálně vznik vlajky provázejí. Například její skutečný autor Jaroslav Kursa, se za svého života nedočkal za svůj přínos vlasti žádného většího uznání. Zemřel 12. 6. 1950 ve věku 75 let ve Vinohradské nemocnici jako zcela neznámý. Dochovalo se jen několik málo jeho fotografií, které posloužily k vytvoření pamětní desky na rodném Kursově domě v Blovicích v roce 2005 díky práci vexilologa Aleše Brožka.  

A jak už to v Čechách bývá, ze slávy mezitím těžili jiní, kteří s dílem neměli mnoho společného. 

V roce 1933 prý našla manželka akademického malíře Jaroslava Jareše při úklidu domu balíček, ve kterém byly manželovy nákresy návrhů státní vlajky. Jeden z nich měl mít i modrý klín. 

Aby byl příběh vskutku filmový, historie praví, že sám Jareš si přál, aby balík byl otevřen až po jeho smrti. Nicméně o třicet let později byl Jareš jako komunista v kurzu a probíhalo několik jeho výstav. Na jedné z nich byly k vidění i jeho údajné návrhy státní vlajky z balíčku nalezeného v roce 1933. Doplňme, že podle vexilologů není vůbec jisté, zda všechny jsou původní z let 1919 a 1920. 

V Československé tiskové kanceláři (ČTK) pak tehdy v této souvislosti vyšla zpráva, že autorem vlajky je právě Jaroslav Jareš. Ten byl za svůj čin následně jmenován zasloužilým umělcem a získal hrob na vyšehradském Slavíně, kde je jako autor vlajky uveden dodnes.

Sám Jareš skutečně také vypracoval návrh vlajky, a to dokonce s klínem. Jenže ten byl proveden v černé barvě a s rudým husitským kalichem. Tyto skicy také nikdy nedoputovaly až do znakové komise. 

Je pak jen symbolické, že na konci svého životopisu Kursa uvádí, že je: „ ... autorem státní vlajky našeho státu, jakož i přijatých návrhů na všechny státní znaky a vlajku páně presidentovu“.

Pfeffermannův návrh byl posledním a v březnu 1920 také jediným pokusem o změnu státní vlajky v podobě, kterou používáme dodnes. 

Chybělo doslova pár hodin a tento příběh by nikdy nemohl být vyprávěn. A lze si jen domýšlet, kolik historických unikátů už bylo lidskou nepozorností či dokonce hloupostí navždy ztraceno. 

---

Proč zrovna tyto barvy?
Výňatek ze zápisu Zasedání Národního shromáždění československého roku 1920.

Státní vlajka má obsahovati ony barvy, které jsou oficielně uznány za barvy státní, tudíž barvy ony, které přicházejí v (malém) znaku státním. 

Poněvadž pak naše ústavní listina v § 5 prohlásila za barvy republiky bílou, červenou a modrou, bylo tím již dáno základní složení vlajky státní. Značné obtíže se však vyskytly při konkrétním řešení problému, jak barvy tyto seskupiti. 

Bylo tu nutno řešiti otázku zmíněnou se zřetelem na stanovisko historicko-politické, na stanovisko praktické a mezinárodní, a konečně na hledisko estetické. Pokud se týče stanoviska prvého, bylo třeba hledati řešení takové, aby zmíněné tři barvy, z nichž barva modrá pokládá se obecně za representanta Slovenska, byly spojeny v nedílný celek, aby dohromady splývaly, a aby tudíž již v ustrojení státní vlajky nebylo ničeho, co by jakýmkoli způsobem mohlo poukazovati na nějaký dualismus. 

Stanovisko praktické kázalo zvoliti takovou konstrukci vlajky, aby byla pokud možno jednoduchá, snadno zhotovitelná a dostatečně se lišila od jiných vlajek, které používají stejných základních barev. S tím úzce splývají požadavky, které nutno na vlajku klásti se stanoviska mezinárodního, totiž aby byla již na prvý pohled snadno rozeznatelná od jiných vlajek státních. 

Jakousi sankci mělo podati vlajce podle předešlých zásad vytvořené stanovisko estetické; jest zajisté nejen žádoucno, nýbrž takřka nezbytno, aby navržená vlajka byla se stanoviska estetického přijatelna, aby vyhovovala zásadám estetickým. Zásady tyto stran vlajky lze pak stručně shrnouti ve větu, že konstrukce vlajky má vyhovovati principu vlání a směru.

---

Země, která nikdy neměla svůj znak
Výňatek ze zápisu Zasedání Národního shromáždění československého roku 1920.

Nově musel býti utvořen znak Podkarpatské Rusi, který byl položen na místo druhé, aby tím jaksi bylo na jevo dáno význačné státoprávní postavení země této. Podkarpatská Rus znaku svého nikdy neměla, poněvadž pak jednání s tamními zástupci nevedlo k definitivnímu výsledku, bylo nutno znak tento stanoviti samostatně, při čemž ovšem pokud možno bylo přihlíženo k přáním lokálních činitelů. 

Za znak tento navrhuje se po zralé úvaze: štít rozpůlený, v jehož pravé polovici jsou v modrém poli tři zlatá břevna, v levé polovici pak v bílém poli červený medvěd ve skoku v pravo hledící. 

Barvy zvoleny podle místních přání, neboť v Podkarpatské Rusi přidržuje se nyní část obyvatelstva barev ukrajinských modré a žluté, kdežto druhá část rozhodla se pro prapory červenobílé. Medvěd byl zvolen proto, poněvadž přichází v místních městských znacích a poněvadž lze jej pokládati i z jiných příčin za vhodný symbol znakový. 

----------

Gustav Friedrich
(1871–1943)

Profesor Karlovy univerzity. Nesl hlavní zodpovědnost za tvorbu státních symbolů. Usiloval o všeobecně přijatelnou a odborně správnou koncepci. Má hlavní zásluhu na konečném prosazení upraveného Kursova návrhu.

----

Vojtěch Preissig
(1873 - 1944)
Významný grafik, typograf a malíř. S Alfonsem Muchou například při pobytu v USA vymyslel slavné písmo Preissig Roman.

----

Neznámý / známý Josef Záruba-Pfeffermann
12. března 1869 Praha – 24. května 1938 Starý Smokovec

Domovské právo dostal už jako Záruba-Pfeffermann od městského zastupitelstva v Praze Bubenči  dne 16. července 1920. Předtím byl od září 1893 psaný v Jesenici, ještě jen jako Pfeffermann. Zajímavostí je, že listina k domovskému právu je ještě dvojjazyčná (v němčině a češtině), vyplněna je však pouze česky.

V roce 1919 mu k 50. narozeninám samostatným článkem přálo České slovo, významný list své doby: „Do politického života českého v době válečné zasáhl způsobem neohroženým a nebojáckým. Jako člen Maffie byl správně orientován a podle toho také se nesly přímo a otevřeně jeho úvodní články, jež psal do České demokracie, neodvislého týdeníku, který, jak známo, pro svou protirakouskou činnost byl pak zastaven.“

V roce 1900 se Záruba-Pfeffermann stal soudním znalcem v Českých Budějovicích. Předtím studoval na c.k. ČVUT, kde např ve školním roce 1888/9 získal státní stipendium ve výši 40 zlatých díky vynikajícímu prospěchu, o rok předtím to bylo dokonce zlatek 67. Praxi začínal ještě jako student v letech 1892 až 1893 u slavného podnikatele Ringhoffera na stavbách továrních budov.

Od roku 1927 byl velmi váženým dopisujícím členem Národohospodářského ústavu.

V prvním národním shromáždění byl za stranu Národně socialistickou, ale vstoupil s vědomím strany do Slovenského klubu. Byl činným v prvních měsících v přípravách na mírovou konferenci. Působil v ústavním výboru při zřízení župního rozdělení země. Jeho návrh na rozdělení žup na Slovensku byl přijat beze změn. 

Pro neustálé konflikty s levými směry ve straně odstoupil z politiky a věnoval se znovu stavbám. Je autorem některých významných budov. Vypracoval projekt elektrárny v Prostějově, budovy Výzkumného ústavu československého průmyslu cukrovarnického, Průmyslové tiskárny na Letné a Státního výzkumného ústavu zemědělského v Praze na Ořechovce a podílel se na projektování vodní nádrže Štěchovice. Ve 30. letech spolupracoval na výstavbě československého pohraničního opevnění. Jeho zájmem kromě toho byla astronomie a byl členem Československé astronomické společnosti. Projektoval dalekohledy a observatoř v Ondřejově.

Autor: Jan Kužník

Zdroj: 
https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/zaruba-pfeffermann-statni-vlajka-navrh-jaroslav-kursa.A181023_094726_vojenstvi_kuz