Tři muži na cestách rusínskym krajem (povídka)

Tato cesta nikoho z nás netěšila. Skupina tři servisáků; nebývá to často, aby nás posílali tak daleko. Většinou se jedná o opravy přímo ve firmě. Jenže toto byla mimořádná situace – tradiční, dobrý a věrný zákazník. Jenže…ve východní části Polska, přesněji řečeno na polsko-slovensko-ukrajinském pomezí. Jasný příkaz – zákazník to potřebuje co nejrychleji! Pak poněkud chaotické dohadování – čím pojedeme, jak pojedeme… Pomyšlení na vlak bylo celkem lákavé, jenže firma takovou myšlenku brzy opustila. Prý by to bylo komplikované a zdlouhavé. „Auto k dispozici dostanete, na nákladech nezáleží, je to věrný zákazník a nesmíme ho ztratit.“ A pak další otázka - kudy pojedeme? Jedna z možných tras vedla na Ostravu  a pak po polských dálnicích. Nakonec bylo rozhodnuto jinak. „Je potřeba se krátce zastavit na středním Slovensku a něco tam předat, pojede se tedy přes Slovensko.“. Sám jsem nevěděl je-li to dobře, či špatně. Cesta přes celé Slovensko, z části po nepříliš kvalitních silnicích, nebyla nijak lákavá. Ovšem ta druhá varianta taky ne; nejlépe nikam nejezdit!

Cesta se trochu zdržela a trochu protáhla. Avšak dočkali jsme se; již nejsme daleko od svého cíle. Den ovšem již pokročil. Zastavili jsme na návsi nějaké vesnice. Seděl jsem na zadním sedadle a poslouchal rozhovor Jardy a Miry: „Kde to jsme?“, ptá se Mira na sedadle spolujezdce;  je vidět, že ho již nebavilo sledovat cestu. Ihned dostává pohotovou odpověď: „V nějaké dědině u Svidnika“. Jenže odpověď ho nijak neuspokojila: „Svidnik, kde to je?“. Jarda naprosto světácky odpoví: „No přece severně od Prešova“. Mira poněkud nejistě: „Na Slovensku, nebo v Polsku?“. „Na Slovensku“. Mira si viditelně oddechne: „To je dobře!“. Nyní zase nechápe Jarda: „Proč myslíš?“. Mira vysvětluje: „Nemáme žádné zloté, jenom eura. Zloté nám poskytne až zákazník, tak to domluvili.“

Všichni tři jsme věděli, že je čas hledat nocleh. Jarda se nabídl, že se půjde zeptat místních, kde by bylo možno najít nějaký hotel či penzion. Právě vidíme jak si po návsi vykračuje nějaký starší pán. Jarda tedy vystupuje z auta a jde za ním. Jarda je mluvka a tak nás ani nepřekvapilo, že se zakecal. „Tak co říkal“, ptáme se když se Jarda konečně vrátil. „Ale“, z Jardovy řeči je poznat, že nic nezjistil, „děda toho moc neví, ve vedlejší vesnici, nebo té další, možná něco je“. A Jarda pokračuje: „Mluvil nějak divně, říkal, že je Ukrajinec, ale já jsem byl 3 roky v Kyjevě a tam by mu nerozuměli“. Jarda ve svém poutavém vyprávění pokračuje: „Předváděl i svoji spisovnou ukrajinštinu, ale mám dojem, že ji naposled používal ve škole; slovenština mu také moc nešla. Zeptal jsem se ho, kdy se přistěhoval na Slovensko a jak se mu tu líbí. To ho celkem rozhodilo;  odsekl, že v této vesnici žije od narození. Takže jsem se s ním raději rychle rozloučil a šel jsem.“

Jarda teprve skončil a vidíme, že přes náves prochází nějaký pán středního věku. Opět to byl Jarda, kdo se nabídl, že půjde zjistit situaci. Tento rozhovor byl kratší. „Tak co, zase Ukrajinec?“ ptáme se se špetkou humoru. „Představte si, že jsem se na to zeptal“, napíná nás Jarda, „nijak ho taková otázka nepotěšila, ale prý je Slovák, co jiného by měl být“. Víc jsem se raděj neptal“. Jardova odpověď navozuje naši další otázku: „A mluvil slovensky?“  „No právě“, dumavě odpovídá Jarda, „mluvil úplně stejně jako ten první“. Nás ovšem víc zajímá něco jiného: „A co poradil“. Na to Jarda zklamaně: „Nevěděl o moc vím, než děda.“

Stojíme u auta a nadechujeme se zdejšího čerstvého vzduchu. A po návsi jde další osoba. Nějaká mladá žena. Cože…ona snad jde přímo k nám! „Dobrý den, posílá mně ten pán se kterým jste mluvili před chvilkou.“  Připadáme si jako by nás navštívil anděl. Jak znám kolegy, konverzace s mladou sympatickou ženou jim není proti mysli. A hlavně máme naději, že nám poradí! Mluvila předpisově slovensky, jak mluví málokdo. Dozvěděli jsme se, že bydlí ve vedlejší vesnici. Přijela navštívit příbuzné. Ve vesnici, kde bydlí, je hotel, zná majitele osobně, určitě bude mít volné pokoje. Je to jednoduché, stačí popojet 5 km, nikam nemůžeme zabloudit. Na základě její rady jsme hotel brzy našli.

Máme již vybaleno a ten krátký zbytek dne trávíme v hotelovém baru, který je zároveň recepcí. Typický rodinný hotýlek, kde recepční je zároveň servírkou. A v tom přichází ona mladá žena, která nám tak dobře poradila. A nepřichází sama, doprovází ji nějaký mladý muž, asi přítel nebo manžel. Je vidět, že se s recepční dobře znají. Poté, co s recepční prohodili několik slov, přicházejí do naší společnosti: „Máme chvilku času“. Přišli se nás zeptat, jak se nám líbí ubytování.

Za té necelé půlhodinky jsme se dozvěděli hodně zajímavého! Jarda, náš světák, tlučhuba a samozvaný odborník na všechny možné i nemožné jazyky neopomněl pochválit předpisovou slovenštinu naší zachránkyně. „Slovensky sice umím, ale raději mluvím rusínsky, ostatně jsem Rusínka.“ zněla její poněkud nečekaná odpověď na Jardův kompliment. Dozvěděli jsme se i to, že ti dva pánové, které jsme potkali, jsou její otec a děda. Otec ji poslal, aby nám šla poradit. To bylo pro nás opravdu zajímavé – Ukrajinec, Slovák a Rusínka – blízcí pokrevní příbuzní a každý má jinou národnost! Následoval zajímavý rozhovor, či spíše přednáška, na rusínské téma. „Otec i děda jsou etničtí Rusíni, ale nemají rusínské národní cítění. A vlastně nevnímají Rusíny jako samostatný národ.“ Zaujatě posloucháme a mladá Rusínka pokračuje: „V současné době jsou Rusíni spíše národem v zárodku, než plně emancipovaným národem. Většina současných národů se konstituovala v 19. století. Ale ne všechna etnika, či historická společenství, jež by si to zasluhovala, se emancipovala v plnoprávné národy“. Dozvídáme se, že ve 20. století se objevila i snaha sloučit některé národy v jeden nový národ, přičemž takové pokusy dopadly v lepším případě neúspěšně, v horším případě tragicky. "Takovým případem je pokus o československý národ, nebo pokus o vytvoření jugoslávského národa. A tak v roce 1929 provedl král Alexandr I. převrat, přejmenoval Království Srbů, Chorvatů a Slovinců na Království Jugoslávie a pokusil se přetavit všechny tamní národy v jeden. Na druhou stranu ve 20. století dva národy vznikly – makedonský a rakouský. Slovanskými obyvateli Makedonie byli Bulhaři. Jugoslávský komunistický vůdce Josip Broz Tito se samozřejmě nemínil tohoto území vzdát a tak v roce 1944 vyhlásil makedonský národ za jeden z národů Jugoslávie. Na rozdíl od nápadů Alexandra I. byla tato myšlenka úspěšná. Makedonský národ tak vznikl vlastně nedopatřením, bez jakéhokoliv historického opodstatnění. Větší historické opodstatnění má národ rakouský. Rakušáctví má hlubší historické kořeny. Na vrcholu bylo v době napoleonských válek, tehdy se navíc netýkalo jen německy mluvícího obyvatelstva. Později bylo rakušáctví silně potlačeno nacionalismem, například německým. Moderní rakouský národ vzniká až po 2. světové válce. Pomineme-li menšiny, považuje se dnes se 80% obyvatel Rakouska za Rakušany v národním smyslu, za Němce jen 20%. Rakušané zůstali u používání němčiny jako spisovného jazyka, čímž se podobají Skotům, kteří klidně mluví anglicky a od Angličanů se distancují.

Rusíni byli jedním z významných etnik žijícím  převážně v Uhrách, ale i v Polsku. Dělí se na pět národopisných skupin jako Lemkové, Bojkové, Huculové, Verchovinci a Doliňané (Hajnalé), přičemž z Polska jsou ti první. Tyto skupiny můžeme přirovnat k Hanákům, Valachům, Slovákům, Lachům a Horákům na Moravě, anebo Chodům a Doudlebům v Čechách. Novodobý spisovný jazyk neměli Rusími až do roku 1995, ale již v roce 1830 byla vydána první gramatika karpatsko-rusínského jazyka, autorem byl Michal Lučkaj. Roku 1847 byl vydán první slabikář karpatsko-rusínského jazyka, autor Alexander Duchnovič. Ve vztahu k rusínské otázce existovalo několik koncepcí – proruská, proukrajinská a karpatskorusínská – přičemž první dvě popíraly existenci samostatného rusínského národa. Je to podobné, jako když se učenci v 19. století dohadovali, jestli slovanští Moravané, jsou Moravané, nebo Češi. Za 1. čs. republiky se vyučoval „ruský“ jazyk, což byla ruština upravená pomocí rusínských nářečí a církevní slovanštiny. Vzhledem k okolnostem to nebylo špatné řešení..“ Mladá Rusínka mluví o prvorepublikovém „rusifikovaném“ školství s určitým s pochopením, nicméně brzy veškeré pochopení končí. „V roce 1910 bylo na území dnešního  Slovenska napočítáno 111 280 Rusínů, v roce 1919 to bylo 93 411 a při sčítání v roce 1921 už jenom 85 625. Hranice mezi Podkarpatskou Rusí a Slovenskem nebyla stanovena příliš spravedlivě, proto ten vysoký počet Rusínů na Slovensku. Za dob 1. Slovenské republiky v letech 1939-1944 byli Rusíni utlačování ze strany režimu. Podezírali nás, že sympatizujeme se Sovětským svazem. Svoji roli sehrála i náboženská otázka. Rusíni byli téměř výhradně řeckokatolíci. Téměř smrtící ranou byla ukrajinizace po válce. Stalin rozhodl, že Rusíni jsou Ukrajinci. Mohli jsme mít jen ukrajinské školy. Mnozí Rusíni, než aby se z nich stali Ukrajinci, raděj volili slovenskou národnost. A tak jsme byli vystaveni i slovakizaci. S novým režimem se situace uvolnila. V roce 1995 byl v Bratislavě kodifikován spisovný rusínský jazyk pro Slovensko. Proukrajinský směr ještě existuje, ale ukrajinské organizace nemají téměř žádné mladé lidi. Počet obyvatel ukrajinské národnosti na Slovensku  za posledních 20 let klesl  z 13 281 na 7 430 a počet Rusínů stoupl ze 17 197 na 33 482. Jako mateřský jazyk uvádí rusínštinu dokonce 50 tisíc obyvatel Slovenska. Slováků bylo v roce 1910 přibližně 2 miliony, dnes asi 4,5 milionu. Kdybychom se za tu dobu rozrostli jako oni, muselo by nás dnes  být 250 000! Zde je vidět jak nepříznivé podmínky – asimilace, vystěhovalectví atd. -  ovlivňují vývoj národa."  Zdálo se nám, že Rusínský národ přece jen vstává z popela, tedy alespoň na Slovensku. Ale řeč byla i tom, jak dnešní doba ničí rusínské sídelní území ekonomicky. „Některé vesnice vymírají a jsou tam samí důchodci. Z naší bývalé školní třídy jsme tu zůstali jenom tři. Všichni ostatní se odstěhovali za prací do jiných častí Slovenska, nebo do Brna, Vídně, Prahy… Mám vysokou školu a dělám práci za takový plat, který by v Bratislavě nepřijala ani leckterá středoškolačka. Ale jsem ráda, že jsem mohla zůstat.“

Došla řeč i na ty dva pány, které jsme potkali. „Děda chodil po válce do ukrajinských škol. Když vám někdo stále tvrdí, že jste Ukrajinec, tak tomu uvěříte. Později byl členem nějakých ukrajinských kulturních organizací. Byl celý život Ukrajincem a už mu to asi zůstane. Otec naopak Ukrajincem být nechtěl. Ukrajinci byli spojováni se Sovětským svazem a později s pomocnými stavebními dělníky. Nebavilo ho vysvětlovat, že není žádný „Sovět“ nebo nepřišel na Slovensko dělat výkopové práce. Otec je navíc národně apatický, takže se přidal k většině. Já jsem ve 14. letech řekla, že jsem Rusínka. Chodila jsem jenom do slovenských škol a rusínsky jsem uměla hůře než děda, nebo otec. Později jsem se to trochu doučila, ale znám Rusíny, kteří rusínštinu moc neovládají. Bratr je také hrdý Rusín, i manžel.“

Ještě mnoho dalšího jsme se dozvěděli. Ale i tak byly ty informace hodně zjednodušené, to proto, abychom rusínskou problematiku alespoň trochu pochopili. Nyní už víme, proč Kapesní atlas světa z roku 1985 uvádí národnostní složení obyvatelstva ČSSR bez Rusínů: Češi, Slováci a národnostní menšiny – Maďaři, Poláci, Němci, Ukrajinci. O Rusínech ani slovo, přičemž dnes jich je na Slovensku víc než Ukrajinců. Víme, že národ se rodí jako dítě. Samotnému narození předchází doba těhotenství. Ještě tu není narozený člověk, přesto se nedá říci, že by vůbec nebyl. Lékaři mají své pojmy – embryo, plod… Pokud proběhne vše jak má, narodí se člověk. Podobně je tomu i s národem. To že byl národ počat, ještě neznamená, že se narodil. Narodí se v tom případě, pokud nebude potracen. Národní těhotenství trvá mnohem déle (často celá desetiletí)  a někdy se mu říká národní obrození. Ale pozor, národ nevzniká z ničeho! O nějakých „Rusňákoch“ bylo slyšet i v minulosti, nicméně netvořili národ. Dozvěděli jsme se, že ve střední Evropě je takových národních zárodků víc, např.: Slezané (Horní Slezsko v Polsku, kolem Katowic), Kašubové (severozápadní Polsko) a Moravané (ČR). Zda z nich vzniknou emancipované národy, to ukáže čas. V každém případě to ještě dlouho potrvá.

Dále probíhalo vše podle plánu. Druhého dne jsme odcestovali k zákazníkovi do Polska. Práci jsme provedli k plné spokojenosti zadavatele i naší. Když jsme se vraceli, věděli jsme, že naše cesta nebyla zbytečná. Objevili jsme rodící se národ o němž jsme neměli ani tušení. A také víme, že se ve střední Evropě rodí (staro)nové národy. 

Zdroj:
http://viasucinaria.blogspot.com/2013/11/tri-muzi-na-cestach-povidka.html

Foto:
Rusínská vlajka
droj: www.tasr.sk