Útok na Pearl Harbor: Taktické vítězství a strategický průšvih Japonska

Při posuzování vojenských akcí se vždy zohledňuje několik hledisek. Minimálně taktické, operační a strategické. V řadě případů se tyto pohledy neshodují. Málokterá akce je tak učebnicovou ukázkou tohoto fenoménu jako japonský útok na americkou námořní základnu Pearl Harbor.

Plán útoku na Pearl Harbor zmiňoval velitel japonského loďstva Isoroku Jamamoto již na přelomu března a dubna 1940. Definitivní rozhodnutí o útoku uzrálo v jeho hlavě v prosinci 1940. Britský nálet na Tarent v listopadu 1940 nebyl podnětem, ale jen inspirací na řešením problému s mělkým kotvištěm. Mělo se jednat o grandiózní operaci neporovnatelnou s britským „popíchnutím“ jednou letadlovou lodí a 21 dvojplošníky Swordfish.

Plánování
V základních plánech zpracovávaných od ledna 1941 byly stanovené podmínky a priority. Nutný je moment překvapení, primárním cílem jsou letadlové lodě, sekundárním cílem jsou letecké síly na základně, operace se zúčastní všechny dostupné letadlové lodě, útok bude proveden za úsvitu.

Plán útoku na Pearl Harbor zmiňoval velitel japonského loďstva Isoroku Jamamoto již na přelomu března a dubna 1940. Definitivní rozhodnutí o útoku uzrálo v jeho hlavě v prosinci 1940. Britský nálet na Tarent v listopadu 1940 nebyl podnětem, ale jen inspirací na řešením problému s mělkým kotvištěm. Mělo se jednat o grandiózní operaci neporovnatelnou s britským „popíchnutím“ jednou letadlovou lodí a 21 dvojplošníky Swordfish.

Plánování
V základních plánech zpracovávaných od ledna 1941 byly stanovené podmínky a priority. Nutný je moment překvapení, primárním cílem jsou letadlové lodě, sekundárním cílem jsou letecké síly na základně, operace se zúčastní všechny dostupné letadlové lodě, útok bude proveden za úsvitu.

V dubnu padlo rozhodnutí o společném nasazení 1. (Akagi, Kaga) a 2. (Sorjú, Hirjú) divize letadlových lodí. To byl bezprecedentní krok, protože japonská námořní doktrína s něčím podobným nepočítala, aby zabránila současnému zničení velkých jednotek. Později byla doplně ještě 5. divize (Šókaku a Zuikaku).

V září 1941 byla takzvaná Havajská operace námětem pravidelného štábního cvičení na námořní akademii v Tokiu. Cílem bylo zodpovědět dvě hlavní otázky: proveditelnost operace a možnost dosažení momentu překvapení. Výstupem bylo, že Japonsko může přijít o jednu až dvě letadlové lodě. Nicméně přípravy útoku pokračovaly.

V listopadu byl schválen časový plán. Pro útok byla vybraná neděle, kdy se dala očekávat nejnižší úroveň americké pozornosti a navíc podle hlášení rozvědky byla v neděli většina lodí ve svých kotvištích. Termín byl stanoven na začátek prosince, aby měla armáda dost času na provedení ofenzívy před začátkem období dešťů koncem dubna.

Americké lodě kotvily ve dvou řadách. Proti vnější řadě se počítalo s použitím torpéd, která byla mnohem účinnější než bomby. Problémem byla malá hloubka kotviště (12 metrů), takže hrozilo, že torpéda narazí do dna. Torpéda Type 91 byla vybavena dřevěnými stabilizátory a piloti dostali striktní podmínky pro jejich odhoz: výška maximálně 20 metrů nad hladinou a rychlost maximálně 185 km/h.

Plán útoku na Pearl Harbor zmiňoval velitel japonského loďstva Isoroku Jamamoto již na přelomu března a dubna 1940. Definitivní rozhodnutí o útoku uzrálo v jeho hlavě v prosinci 1940. Britský nálet na Tarent v listopadu 1940 nebyl podnětem, ale jen inspirací na řešením problému s mělkým kotvištěm. Mělo se jednat o grandiózní operaci neporovnatelnou s britským „popíchnutím“ jednou letadlovou lodí a 21 dvojplošníky Swordfish.

Plánování
V základních plánech zpracovávaných od ledna 1941 byly stanovené podmínky a priority. Nutný je moment překvapení, primárním cílem jsou letadlové lodě, sekundárním cílem jsou letecké síly na základně, operace se zúčastní všechny dostupné letadlové lodě, útok bude proveden za úsvitu.

V dubnu padlo rozhodnutí o společném nasazení 1. (Akagi, Kaga) a 2. (Sorjú, Hirjú) divize letadlových lodí. To byl bezprecedentní krok, protože japonská námořní doktrína s něčím podobným nepočítala, aby zabránila současnému zničení velkých jednotek. Později byla doplně ještě 5. divize (Šókaku a Zuikaku).

V září 1941 byla takzvaná Havajská operace námětem pravidelného štábního cvičení na námořní akademii v Tokiu. Cílem bylo zodpovědět dvě hlavní otázky: proveditelnost operace a možnost dosažení momentu překvapení. Výstupem bylo, že Japonsko může přijít o jednu až dvě letadlové lodě. Nicméně přípravy útoku pokračovaly.

V listopadu byl schválen časový plán. Pro útok byla vybraná neděle, kdy se dala očekávat nejnižší úroveň americké pozornosti a navíc podle hlášení rozvědky byla v neděli většina lodí ve svých kotvištích. Termín byl stanoven na začátek prosince, aby měla armáda dost času na provedení ofenzívy před začátkem období dešťů koncem dubna.

Americké lodě kotvily ve dvou řadách. Proti vnější řadě se počítalo s použitím torpéd, která byla mnohem účinnější než bomby. Problémem byla malá hloubka kotviště (12 metrů), takže hrozilo, že torpéda narazí do dna. Torpéda Type 91 byla vybavena dřevěnými stabilizátory a piloti dostali striktní podmínky pro jejich odhoz: výška maximálně 20 metrů nad hladinou a rychlost maximálně 185 km/h.

Horší to bylo s vnitřní řadou, ke které se torpéda nemohla dostat. Námořní letectvo mělo k dispozici jen 250kg bomby, které na probití pancéřových palub bitevních lodí nestačily. Požadovaná hmotnost bomb byla alespoň 800 kg. Protože žádné takové bomby Japonci neměli, musel je námořní arzenál vyrobit z průbojných granátů ráže 410 mm bitevních lodí Nagato. Nová bomba dostala označení Type 99 Model 80-3. Ale unesly ji jen bombardéry Nakadžima B5N Kate.

Tady byl další problém s přesností horizontálního bombardování. Odhoz musel být proveden z výšky kolem 3 000 metrů, aby bomba měla dostatečnou kinetickou energii a střepiny nezasáhly letoun. Běžně se dosahovala pravděpodobnost zásahu kolem 10 %. Proto se zrodila taktika společného útoku pěti letounů, které odhazovaly bomby na povel vedoucího. Cíl zasahovala třetina až polovina odhozených bomb, což bylo považované za akceptovatelné.

Střemhlavé bombardéry Aiči D3A Val unesly jen 250kg bomby. Jejich cílem měly být letadlové lodě, které měly jen dřevěné paluby, křižníky a letecké základny. Jejich výhodou byla přesnost zásahu kolem 60 %, při odhozu z výšky 600 metrů. Pro útok byla stanovena výška odhozu 450 metrů.

Při nasazení šesti velkých letadlových lodí současně Japoncům chyběli piloti, především stíhací. Z nutnosti tedy „vyrabovali“ letecké jednotky menších letadlových lodí 3. a 4. divize a využili nejlepší piloty z akademie ještě před dokončením výcviku.

Úderný svaz vyplouvá
Pro akci Japonci vyčlenili celkem šest letadlových lodí s doprovodem. Útok měl proběhnout ve dvou vlnách. První tvořilo 50 bombardérů kate s torpédy, 40 bombardérů Kate s 900kg bombami, jejichž cílem byly lodě. Pozemní cíle mělo napadnout 54 střemhlavých Aiči Val vyzbrojených 250kg bombami, s doprovodem 45 stíhaček A6M Zero. Celkem šlo o 189 letadel.

Druhou vlnu tvořilo 54 kate s 250kg a 60kg bombami k útoku na pozemní cíle. 81 střemhlavých Aiči Val mělo napadnout zbylé lodě podle uvážení a 36 stíhacích zer podle uvážení americká letiště. Druhou vlnu tvořilo celkem 171 letadel. V druhé vlně nebyly žádné torpédové bombardéry, protože se již nedalo počítat s momentem překvapení a pomalé, nízkoletící stroje by utrpěly těžké ztráty.

Priorita cílů byla následující: 1. letiště, 2. letadlové lodě, 3. bitevní lodě, 4. křižníky a další vojenské lodě, 5. ostatní lodě a přístavní zařízení. Začátek útoku byl stanoven na 8:00, což znamenalo vzlet v 6:00, tedy za úsvitu. Dřívější časy nepřipadaly v úvahu s ohledem na malé zkušenosti „doverbovaných“ pilotů.

Piloti dostali instrukce, aby se soustředili na zaručené zničení cílů a neplýtvali silami na malá poškození množství cílů. Piloti „horizontálních“ bombardérů měli vybírat dvojice lodí vedle sebe, protože představovaly větší cíl. Panovaly značné obavy, že před „alejí bitevních lodí“ budou protitorpédové sítě. Pro tento případ měly první útočící osádky rozkaz zničit sítě nárazem vlastního letounu a tím otevřít prostor dalším.

Kromě leteckého útoku se měly akce zúčastnit také miniponorky.

Námořní svaz vyplul 26. listopadu 1941 v 6:00 hodin ze základny na Kurilských ostrovech. Celou dobu panovaly obavy z jeho odhalení. Nejrizikovější částí bylo doplňování paliva. Proto z Japonska směrem k Honolulu vyplula osobní loď Tairo Maru, která potvrdila, že cestou nikoho nepotkala a tankování bude zřejmě bezpečné.

Mezitím probíhala diplomatická jednání, ale japonským cílem nebylo válku odvrátit. 2 prosince obdržel velitel svazu Čujči Nagumo kódovou zprávu „Vystupte na horu Niitaka“ potvrzující zahájení útoku. 6. prosince dostal Nagumo zprávu, že v Pearl Harboru nejsou žádné letadlové lodě. To bylo zklamání, protože letadlové lodě představovaly primární hladinový cíl, ale nedalo se nic dělat.

Útok byl zahájen o den později. Jako první vzlétly dva průzkumné hydroplány z křižníků Čikuma a Tone, které měly zjistit, zda se něco podstatného nezměnilo, hlavně, jestli se náhodou nevrátily letadlové lodě.

V 5:50 se obrátily letadlové lodě proti větru a v 6:15 vzlétla první vlna. Přesně o hodinu později vzlétla druhá vlna. Celkový počet nasazených letadel měl být 360, ale ve skutečnosti jich bylo o 10 méně kvůli závadám a dalším obtížím.

V 7:40 nalétla formace vstupní bod a velitel Micuo Fučida odpálil světlici potvrzující, že bylo dosaženo překvapení a jako první mají zaútočit torpédové bombardéry. Někteří piloti ji neviděli, tak odpálil druhou, ale tento signál znamenal, že jako první mají zaútočit střemhlavé bombardéry a stíhačky. Tento zmatek neměl na průběh útoku prakticky žádný vliv. V 7:53 zaznělo ve vysílačce heslo „Tora, Tora, Tora!“, což znamenalo, že útok byl zahájen a podařilo se dosáhnout překvapení. Signál zachytil jak Nagumo na vlajkové lodi Akagi, tak Jamamoto na 5 000 mil vzdálené bitevní lodi Nagato.

Překvapení bylo dokonalé, ale jedna věc japonským plánovačům nevyšla. Těsně před útokem na Pearl Harbor měla být Američanům předána nóta o vyhlášení války. Nótu měl předat japonský velvyslanec Kičisaburo Nomura americkému státnímu tajemníkovi Cordellu Hullovi, přesně ve 13:00 washingtonského času. Jenže dekódování trvalo Japoncům příliš dlouho, takže velvyslanec dorazil až ve 14:05. Tajemník Hull ho nechal dalších 15 minut čekat a dobře věděl proč.

Jednak již byl informován o napadení Pearl Harboru a navíc znal obsah depeše, protože američtí kryptoanalytici byli rychlejší než japonští úředníci. Zprávu si přečetl a prohlásil: „Za celých 50 let své veřejné služby jsem nikdy nespatřil dokument, který byl více naplněn hanebnou licoměrností a překrucováním. Tak hanebnou licoměrností a překrucováním, že jsem si až dodnes nedokázal představit, že by je nějaká vláda na této planetě dokázala vyslovit.“

O den později se sešel Kongres a prezident Franklin D. Roosevelt přednesl své zvláštní poselství. Hovořil osm minut. Prezidentovu žádost o vyhlášení války přijal Kongres s potleskem a téměř jednohlasně ji odsouhlasily obě komory. Proti byla pouze Jeannette Rankin, fanatická izolacionistka, která se předtím stavěla i proti vstupu USA do první světové války.

Vyhodnocení
Japoncům není z taktického hlediska co vytknout. Volba kombinace torpéd proti lodím ve vnější řadě a těžkých bomb proti lodím blíže ke břehu byla správná. Načasování na neděli ráno bylo ideální.

Není tedy divu, že se jim podařilo dosáhnout skvělého výsledku. Dvěma nálety potopili dvě bitevní lodě. USS Arizona (BB39) po čtyřech zásazích průbojnými bombami explodovala. Na palubě zahynulo 1 177 námořníků. USS Oklahoma (BB-37) se po zásazích pěti torpédy převrátila. Ztráty činily 429 mužů. V červnu 1943 byla vyzdvižena, použitelné části demontovány. Nicméně zbytek putoval do šrotu, takže šlo o totální ztrátu.

USS West Virginia (BB48) schytala dvě bomby a sedm torpéd, těžce poškozená se potopila. Byla vyzdvižena, opravena a do služby se vrátila v září 1944. Posádka dostala šanci pomstít Pearl a svých 106 padlých během bitvy v průlivu Surigao, kde plula v čele kolony. USS California (BB44) zasáhly dvě bomby a dvě torpéda. Do služby se vrátila v lednu 1944.

USS Nevada (BB36) najela po zásazích šesti bombami na mělčinu. Znovu bojeschopná byla již v prosinci 1942. Jako jediná bitevní loď z Pearlu podporovala svou palbou invazi do Normandie. USS Tennessee (BB43) zasáhly dvě bomby, ale bojeschopná byla již v únoru 1942. USS Maryland (BB46) lehce poškodily zásahy dvou pum. Do služby se vrátila již v únoru 1942.

Poškození tří křižníků byla jen lehká, všechny se staly do února 1942 opět bojeschopnými. Zbytek byly menší jednotky a pomocné lodě.

Nejvíce utrpělo námořnictvo, které přišlo o 2 008 padlých a 710 raněných. Armáda a letectvo (nebylo ještě samostatné) měly 218 padlých a 364 raněných. Dále padlo 109 příslušníků námořní pěchoty, 69 utrpělo zranění. Navíc padlo 48 civilistů a 35 bylo zraněno.

Za svůj úspěch Japonci zaplatili 29 sestřelenými letadly, z čehož 20 (6 zer a 14 valů) patřilo k druhé vlně. Dalších 74 letadel bylo poškozeno. Padlo 55 příslušníků leteckého personálu. Kromě toho padlo 121 mužů z ponorky I-121, devět členů posádek miniponorek a jeden byl zajat.

To je statistika. Z taktického hlediska šlo o japonský úspěch. Z nasazené bojové techniky selhaly jen miniponorky, přestože do nich velení vkládalo značné naděje. Japonci měli důvod k oslavám.

Velkou chybou bylo, že ze tří letadlových lodí Tichomořské floty se Japoncům nepodařilo v Pearl Harboru zastihnout ani jedinou, ale to nemohli nijak ovlivnit. Všechny potopené a poškozené bitevní lodě pocházely z první světové války, s rychlostí maximálně 21 uzlů, což bylo v porovnání s letadlovými loděmi o 10 až 13 uzlů méně.

Ve Spojených státech měli na začátku války ještě stále silný vliv admirálové, kteří viděli v bitevních lodích královny moří. Díky Japoncům, Američané velmi rychle prozřeli a velitel Tichomořské floty Chester Nimitz vytvořil novou koncepci operačních svazů postavených kolem letadlových lodí s doprovodem křižníků.

Z operačního hlediska bylo úspěchem, že se japonskému loďstvu podařilo dostat nepozorovaně k nejdůležitější americké tichomořské základně a udeřit. Na druhou stranu toho dosáhli jen díky nekonečné sérii amerických chyb. Dále si Japonci tímto útokem zajistili, že americké loďstvo nemohlo ohrozit jejich akce u Filipín a v jihovýchodní Asii.

Další velkou chybou pro Japonce kromě „úniku“ amerických letadlových lodí bylo, že se nepodařilo vyřadit Pearl Harbor jako základnu Tichomořského loďstva. V Pearl Harbor zůstaly nepoškozené suché a plovoucí doky, celý arzenál, přístavní i plovoucí jeřáby, těžká manipulační technika, sklady torpéd a především 54 nadzemních nádrží s 550 000 tunami paliva.

Na druhou stranu je potřeba přiznat, že na ničení takových cílů neměl Nagumo prostředky. Nejtěžší 250 kg bomby na takový úkol nestačily. Často diskutované vyslání třetí vlny má řadu ale: bylo potřeba přezbrojit letouny, americká obrana by již byla připravena, piloti by přistávali až za tmy, svaz se potýkal s nedostatkem paliva a nikdo netušil, kde jsou americké letadlové lodě.

To všechno však nebylo nic proti politickým důsledkům, které byly pro Japonsko nedozírné. Před válkou byla většina obyvatel Spojených států proti účasti své země ve světovém konfliktu. Během okamžiku byly izolacionismus a pacifismus mrtvé. Vláda měla k dispozici veškerý průmyslový, finanční, vědecký potenciál země a opozice se „neodvážila hlesnout“. Propaganda se rozjela na plné obrátky, „zákeřné žluté opice“ měly dostat za vyučenou.

Pro zemi vycházejícího slunce padly jakékoli naděje na vyjednávání. Jedinou možností ukončení konfliktu byla bezpodmínečná kapitulace Japonska a potažmo zemí Osy. Proradné chování vyjednavačů bylo jedním z argumentů na vážkách, zda válku v Tichomoří rázně utnout jadernými zbraněmi. Jediný, kdo tušil, co se vlastně stalo, byl samotný strůjce útoku admirál Jamamoto, když řekl: „ Obávám se, že jsme probudili spícího obra a přinutili jej učinit strašlivé rozhodnutí.“ A to ještě netušil, že se za tuto akci sám ocitl na „kill listu“ amerických ozbrojených sil na jednom z čelních míst.

Zdroj: 
https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/utok-na-pearl-harbor-7-prosince-1941-japonsko-usa-valka-tichomori-havaj.A211205_202748_vojenstvi_erp

Foto: Pearl Harbor
zdroj: Wikipedia