Válku proklínám, říká česká veteránka bojů u Dukly. Pušku měla místo polštáře

Do roku 1989 se slavil 6. říjen jako Den Československé lidové armády. V ten den českoslovenští vojáci poprvé překročili hranice předválečného Československa a v Dukelském průsmyku zavlála československá vlajka. Radost a úleva po měsíci vyčerpávajících bojů Karpatsko-dukelské operace se mísily s nekončícími otřesnými zážitky.

„Přibližně sto metrů od československé státní hranice visely na stromě cáry vojenského svršku. Dozvěděli jsme se, že patřily generálu Jaroslavu Vedrálu Sázavskému. Štábní vozidlo, ve kterém jel, najelo v těchto místech na německou minu a celá posádka vyletěla do vzduchu,“ popsala 6. říjen 1944 sedmadevadesátiletá Věra Suchopárová pro Paměť národa.

Bojů Karpatsko-dukelské operace se účastnila v řadách 1. československého armádního sboru v SSSR, do kterého na jaře 1944 narukovalo 12 tisíc volyňských Čechů a Češek. Věra Suchopárová popsala nábor v obci Český Straklov nedaleko města Dubno, kde se narodila v roce 1923 do rodiny Skřivánkových.

Poručík Messner dorazil do Straklova se svou dcerou ve vojenském stejnokroji a vysvětloval, že i pro ženy je v armádě hodně práce, že mohou být zdravotnicemi nebo spojařkami. „Tatínek neměl syny, tak jsme musely jít my, děvčata,“ vypráví Věra, které v té době bylo jednadvacet let.

Pro ženy ze Straklova a okolí přijelo na začátku července vojenské nákladní auto a převezlo je k jižním hranicím s Rumunskem. Na místě výcviku už stály stany připravené pro nováčky, kteří do armády vstoupili o pár měsíců dříve. Věra tu navázala pevné přátelství s Jiřinou Křivkovou ze Straklova a Slávkou Fickovou a Helenou Bártovou ze Sedmidub. Právě přátelství jí pomohlo přežít v těžkých bojích: „Pokud jste si našli někoho, s kým jste mohli sdílet radost nebo strach.“

Mladé ženy se naučily používat morseovku, obsluhovat telefonní přístroj a radiovou stanici RBM, kódovat a vysílat radiogramy nebo určovat polohu v terénu. Během výcviku ale Věra také poznala, jak může bolet úder do ramene pažbou vlastní pušky při zpětném rázu po výstřelu.

Jak uvádí historik Jaroslav Vaculík ve svých Dějinách volyňských Čechů: „Po boku mužů hrdinsky bojovaly i volyňské ženy. Nebyly jen pro ozdobu či reprezentaci. Plnily své vojenské povinnosti bez jakýchkoliv úlev, stejně jako muži. Plně nahradily muže na telefonních ústřednách, u radiostanic, ve vojenských nemocnicích a kancelářích. Uvolnily tím stovky mužů pro aktivní boj se zbraní v ruce.“

Svět se bortí a zeměkoule se rozpadá
Věřin výcvik netrval dlouho. Na konci srpna vypuklo na Slovensku povstání a rozhodlo se, že se se mu československý armádní sbor vydá na pomoc. Cesta vedla z polského území Dukelským průsmykem. Vojáci dosud zvyklí na boj v širokých východoevropských rovinách poprvé narazili na horskou hradbu.

Karpatsko-dukelská operace se připravovala narychlo a na sovětské a československé vojáky čekaly v kopcích německé jednotky. Věra Suchopárová vzpomíná, jak po pár týdnech vojenské přípravy na vlastní kůži poprvé zažila ostré boje. „Osmého září začala dělostřelecká příprava. To bylo něco strašnýho. To bylo jako když se bortí svět a zeměkoule se rozpadá. Hluk, výbuchy, všechno se třáslo…“

Věra a další spojařky měly za úkol připravit stanoviště velitele. V mlhavém ránu se vojáci blížili na studebakerech za nesnadného udržování rádiového spojení k osadě Machnówka. Zastavili na dvorku jednoho domu a začali stěhovat. „Když jsem s telefonním přístrojem v ruce stála u okna, padla poblíž rána, a jak jsem se úlekem skrčila k zemi, vysypalo se na mě sklo z okna.“

Venku zůstal raněný kůň. „Krásnej hnědák. Celá zadní půlka těla mu visela dolů. A z toho krvácel. Jak jsem viděla toho koně, tak se zdálo, že brečí. Díval se tak smutně dozadu na to svoje tělo a já jsem cítila, jako by vyčítal: co mu to ty lidi udělali? A proč?“ vypráví s lítostí v hlase Věra Suchopárová a dodává: „Já nechápu, jak může někdo chtít válčit.“

Vzpomíná na německý útok, který zasáhl vojáky, když fasovali oběd v kuchyni. „Odtud převážely mrtvoly a zranění. Vezly je koňské povozy. Viděla jsem muže s vyhřeznutými vnitřnostmi, který prosil o něco k pití nebo ať mu dají poslední kulku, že to už nemůže vydržet.“

Následovaly nejkrvavější boje o kótu 534, opakovaně dobývanou a znovu ztracenou. „Vzpomínám, když jsem po třech dnech bojů držela službu u telefonu na štábu u nadporučíka Steina, který řídil podpůrnou palbu na kótě, a já jsem mu předávala hlášení z pozorovatelny. Když už se situace na kótě měnila toho dne asi počtvrté, nadporučík Stein velel: ‚Zastavte palbu! Už se zase vracíme!‘ Jeho hlas zněl zoufale.“

Jako spojařky jsme se osvědčily
Těžké boje ale pokračovaly dál i na slovenském území. Věra Suchopárová byla pověřena úkolem, aby štábnímu kapitánovi Radovi písemně vedla záznamy s denním hlášením. Kapitán i další důstojníci měli pokyn nezapojovat ženy v uniformách do přímých střetů.

Paní Věra s obdivem vzpomíná na dívky z Podkarpatské Rusi, které absolvovaly celou anabázi se Svobodovou armádou a prošly boji u Sokolova – Justinu Babičovou, Annu Peregiňovou, Annu Kovtunovou a Hafii Hlebovou – telefonistky, které měly na starost také obsluhu telefonní ústředny na velitelství dělostřelectva. Štábní kapitán Rada jim říkal „Anduly“ a obětavých a spolehlivých telefonistek si velmi vážil, neexistoval prý problém, který by nedokázaly vyřešit – přerušení telefonních linek, odstranění poruchy na linkách, rychlá instalace telefonní ústředny – se vším si dokázaly poradit.

Nemuset sundat pušku z ramene
Věra Suchopárová v nadsázce říká, že byla zvyklá spát na frontě s „pistolí místo polštáře“. Nepamatuje si ale, že by sama zasáhla do přímého boje, nebo že by na někoho vystřelila. Z takové možnosti měla strach a vybavuje si v té souvislosti třeba okamžik, kdy na Štědrý den roku 1944 na slovenském území držela hlídku a z dálky z nepřátelského území slyšela zpívat známou vánoční koledu. „Na rameni jsem měla pušku a mým jediným přáním bylo, abych ji nemusela sundat.“

Po anabázi Slovenskem vstoupila Věra na české území u Vsetína. Tam jí také 5. května zastihla zvěst o pražském povstání, slyšela rozhlasové volání o pomoc. Než se armáda přesunula do Prahy, přišel definitivní konec války. Věra v poválečných dnech v hlavním městě se zúčastnila slavnostní přehlídky vojáků a defilé před prezidentem Benešem na Staroměstském náměstí. Poté, co během válečných let zažila na Volyni, už se vracet nechtěla.

Bydlela nějaký čas u otcovy setry, která žila v Čechách a v Praze měla trafiku. Krátce pracovala na ministerstvu zemědělství a pak se spolu se švagrem, též příslušníkem 1. československého armádního sboru, který během bojů přišel o nohu, snažili zajistit pro rodinu nové obydlí. Tak jako jiní veteráni měli možnost přednostního výběru usedlosti po německých obyvatelích, kteří mířili do odsunu. Říká, že „přišli pozdě, vše už bylo vybrané.“

Nakonec se usídlila v Prackovicích nad Labem v severních Čechách, v místech, kde labský tok proráží hradbu Českého středohoří. Zpočátku tam bydlela sama, armáda jí přivedla dva vojáky – brance, aby jí pomáhali. Nějaký čas statek sdílela s původními německými obyvateli. V roce 1947 přicestovali v rámci repatriace do Československa i Věřini rodiče. V Prackovicích si ale nezvykli – z Volyně byli zvyklí na rovná úrodná pole a tady museli obhospodařovat kamenité stráně. Maminka se navíc rozstonala a trvala na tom vrátit přednostně přidělenou usedlost prackovickému národními výboru. Za naspořené peníze nakonec koupili starší městský domek v Roudnici nad Labem. Tam žije Věra Suchopárová dodnes.


Oběti na Dukle
Ztráty sovětské 38. armády činily na 85 000 padlých, raněných a nezvěstných. 1. československý armádní sbor ztratil během bojových operací na Dukle téměř 1100 padlých, asi 4330 raněných a téměř 100 nezvěstných, tj. celkem téměř 6500 osob. Německé ztráty se odhadují na 52 000 padlých a raněných, 183 tanků a samohybných děl, 73 obrněných transportérů, 683 aut, 483 děl, 354 minometů, 2410 kulometů aj. Zdroj: Univerzita Obrany

Západní Volyň před válkou a během války
Území západní Volyně patřilo v meziválečných časech Polsku a volyňským Čechům se tehdy dařilo. Skřivánkovi měli 10 hektarů polí, dobytek a vedle toho pěstovali a sušili chmel, který prý svou kvalitou tehdy konkuroval vyhlášenému chmelu žateckému. Právě chmel se stal zdrojem prosperity, Skřivánkovi si tak mohli na počátku 30. let postavit pěkný nový dům. Relativně klidný život na Volyni vzal za své 17. září 1939, kdy západní Volyň obsadila v intencích paktu Molotov-Ribbentrop sovětská armáda a ve vsi se začaly zavádět „sovětské“ pořádky včetně nucené kolektivizace. Když v červnu roku 1941 napadlo Německo Sovětský svaz, rozpoutala se v kraji spirála násilí. Němci vraždili Židy z Dubna a okolí, Ukrajinci, z nichž někteří viděli v příchodu Němců naději na osvobození od nenáviděného bolševického režimu, si začali vyřizovat účty s Poláky.

Vzpomínky Věry Suchopárové pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu Paměti národa na podporte.pametnaroda.cz.

MICHAL ŠMÍD

zdroj: 
https://www.denik.cz/z_domova/pamet-naroda-vera-suchoparova-20201006.html

Foto:
Spojařky Věra Skřivánková (provdaná Suchopárová) ze Straklova, Slávka Ficková (Altmannová), Helena Bártová (Kvašovská) ze Semidub na Volyni. | Autor: Paměť národa