Vzpomínky pamětníka: Mocenské hry o Podkarpatskou Rus

Po osvobození Podkarpatské Rusi — dosud nejvýchdnějšího území CSR - koncem října 1944 sovětskou 18. armádou 4. ukrajinského frontu, žili zdejší obyvatelé v přesvědčení, že území bude opět součástí CSR jako před druhou světovou válkou. Ubezpečoval nás o tom londýnský i moskevský rozhlas v projevech členů naší exilové vlády i dalších politiků. Tyto předmnichovské hranice CSR zaručovala i sovětská vláda ve všech dokumentech podepisovaných s čs. exilovou vládou. Byla to především smlouva z 12. prosince 1943 podepsaná v Moskvě a dohoda z 8. května 1944 podepsaná v Londýně o spolupráci sovětské armády s čs. vládou. Na základě této dohody byla vytvořena vládní delegace v čele s ministrem londýnské vlády Františkem Němcem. Úřad vládního delegáta měl zavést a zajistit administrativu a všeobecnou správu na osvobozeném území CSR. Ministr Němec se objevil s dvaeetičlenným doprovodem v prvním říjnovém týdnu na povstaleckém území Slovenska. Tam ho však po několika dnech zastihl telegram ministra Jana Masaryka s příkazem vlády, aby se okamžitě odebral na osvobozenou část Podkarpatské Rusi. Za sídlo Úřadu vládního delegáta bylo vybráno okresní město Chrust v budově bývalého Okresního úřadu.

Oslava osvobození a výročí 28. října

Chust byl osvobozen v ranních hodinách 24. října 1944 sovětskou armádou. Vládní delegát s několika členy delegace dorazil do Chustu 27. října a další členové přes mnohé dopravní komplikace přijeli o den později. Delegaci tvořili ministr F. Němec, generál A. Hasal, gen. R. Viest, Msgre Hála, ppor Valo, por. Ivan Turjanica, E.Uhlíř, E. Bosák. V sobotu 28. října svolal městský rozhlas, umístěný v budově městského úřadu, na příští den velké shromáždění obyvatel k oslavě osvobození města Chust. Mělo se konat na náměstí TGM před hotelem Koruna. Slavnost začala vojenskou přehlídkou Rudé armády, kterou doplnila motorizovaná jednotka čs. armády. Poté na připravenou dřevěnou tribunu vystoupil sovětský major, velitel města. Uvítal čs. vládní delegaci i shromážděné občany a studenty. Vyzdvihl zásluhy Rudé armády v bojích při osvobozování CSR a bojovnost 1. čs. armádního sboru v SSSR a také zdůraznil společný boj proti fašistickým vojskům při osvobozování Ukrajiny (Sokolov, Charkov, Bílá Cerkev, Kyjev atd.). Poté přečetl text telegramu Stalinovi. Sklidil velký aplaus. Nadšení však brzy opadlo, když velitel města kritizoval složení členů Národního výboru (komitétu), zvoleného právě po osvobození. Byl předložen návrh na zvolení nového komitétu, jehož kandidátní listinu sestavili předtím delegáti na schůzi Komunistické strany Karpatské Ukrajiny. Tento nový komitét byl zvolen docela jednoduše - přečtením jména kandidáta. Pokud nebylo proti kandidátovi námitek - ve stylu „kdo je proti?" - byl automaticky zvolen, aniž se vůbec hlasovalo! Tak začal fungoval sovětský systém na osvobozených územích CSR.

Poté na tribuně jménem zástupce vládního delegáta promluvil Msgre Hála. Poděkoval za vřelé přijetí delegace na osvobozeném území Podkarpatska. Připomněl činnost exilové vlády za války, boje a oběti doma i na frontách. Zmínil se o obnovení CSR podle smlouvy se SSSR v předmnichovských hranicích a také o další spolupráci tří slovanských rovnoprávných národů — Čechů, Slováků a Rusínů. Svým projevem u publika vyvolal nadšení a sklidil velký potlesk.

Jako hlavní řečník vystoupil politický poradce ministra Fr. Němce Ivan Turjanica v uniformě poručíka čs. armády. Přečetl pozdravné telegramy dr. E. Benešovi a maršálu Stalinovi. Jeho projev, často přerušovaný potleskem přítomných, zdůrazňoval význam 28. října pro osvobozené území Podkarpatské Rusi i její předválečnou prosperitu v rámci CSR. Zdůraznil, že boje i oběti při osvobozování okupovaných území nebyly marné. Ukončení fašistické éry Mikuláše Horthyho předvedl názorně na jeho portrétu, který na tribuně roztrhal. Toto gesto odměnili shromáždění občané opět nadšeným potleskem. Svůj projev ukončil provoláním: „Ať žije svobodné Československo! Poté zazněly tri hymny - česká, slovenská a podkarpatská, stejně jako dříve za první republiky. Byly to chvíle, na které se nezapomíná... Projevy opravdu svobodné vůle lidu.

Neuplynuly však ani dva týdny od těchto společných oslav, když se na osvobozené západní části Podkarpatské Rusi i za demarkační čárou konala další shromáždění obyvatel, avšak bez vědomí Úřadu vládního delegáta. Komunističtí řečníci tu přesvědčovali publikum, aby hlasováním schválilo rezoluci - tzv. Manifest, požadující připojení Zakarpatské Ukrajiny k sovětské Ukrajině. Podobná shromáždění probíhala podle předem připraveného scénáře KGB ve městech i na venkově, kde byla ustavena nová Komunistická strana Zakarpatské Ukrajiny.

Organizátorem těchto schůzí, shromáždění i velké manifestace svolané na 12. listopad nebyl nikdo jiný než slavnostní řečník na oslavě osvobození - Ivan Turjanica. Byl také autorem textu Manifestu. 0 týden později, 19. listopadu, byla na konferenci v Mukačevě slavnostně ustavena Komunistická strana Zakarpatské Ukrajiny a delegáti jednomyslně odhlasovali rezoluci, aby toto území bylo „opětovně" připojeno k sovětské Ukrajině. 0 této rezoluci denně psala Zakarpatská Pravda a hlásaly plakáty na domech.

Úřad vládního delegáta nemohl zasáhnout, pouze poslal protest generálu Petrovovi a generálplukovníku Mechlisovi. Úřad vládního delegáta zahájil sice činnost oficiálně 12. listopada 1944 v Chustu, avšak žádné pomoci ani spolupráce ze strany místních orgánů se nedočkal. Právě naopak - ty od prosince 1944 pod tlakem komunistů a vlády Zakarpatské Ukrajiny vůbec přestaly s Němcovým úřadem spolupracovat a začaly jeho zaměstnance omezovat v prostorách budovy okresního úřadu. Ministr Němec byl o těchto aktivitách zakarpatských komunistů informován, proto musel různé akce často konzultovat a zároveň protestovat u velitele 4. ukrajinského frontu generála Petrova a u generálplukovníka Lva Mechlise, kteří se však od většiny případů porušení smlouvy distancovali. Také za demarkační čárou se šířilo komunisty organizované hnutí pro odtržení Zakarpatské Ukrajiny od CSR i přesto, že nálada a naděje obyvatelstva ve městech i na venkově až na některé výjimky svědčily o opaku.

Sjezd delegátů národních výborů

Dne 26. listopadu 1944, se konal První sjezd delegátů Národních výborů mest a obcí Zakarpatské Ukrajiny, který sehrál klíčovou úlohu. Na tomto sjezdu totiž 663 delegátů a 126 hostů z řad stranických pracovníků z Kyjeva i Moskvy a agentů NKVD přijali — v Moskvě předem připravený — Manifest o opětovném sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou. Pravilo se v něm: 1. Obyvatelé Zakarpatské Ukrajiny podle své vůle a přání nechtějí nadále setrval ve spojení s CSR. 2. Obyvatelé Zakarpatské Ukrajiny požadují, aby se země opětovně spojila se Sovětskou Ukrajinou. Nutno však připomenout, že toto území ZU (býv. Podkarpatská Rus) ve své historii, tj. od 9. stol., nebylo nikdy spojeno s Ruskem ani s Ukrajinou. Ba právě naopak! Po třetím dělení Polska r. 1795 připadla Rakousku celá Halič včetně Krakova, Lvova a dalších měst až za Černovce.

Rezoluce byly již předem natištěny na křídovém (!) papíru formátu A2 jako Manifest „o opětovném sjednocení ZU se sovětskou Ukrajinou" Text — azbukou - byl vytištěn v barvě modré a název Manifest v barvě červené. Listy sloužily jednak jako prezenční listiny na schůzích profsojúzu s podpisy na rubové straně, či jako přihláška na příděl cukru, masa, cigaret, rýže a dalších potravin. Také školní děti v přidělených ulicích sbíraly podpisy občanů s tím, že je to přihláška na příděl potravin. Někteří učitelé základních škol měli na akci dohlížet.

Podepsané archy s přibližně půl milionem podpisů byly soustředěny v Užhorodě a poté odvezeny do Moskvy. Ministr zahraničí SSSR V. Molotov pak těmito rezolucemi v San Francisku, tehdejším sídle OSN, argumentoval jako se svobodnou vůlí lidu Zakarpatí. Na zasedání OSN byly rezoluce schváleny a nikoho nenapadlo, že podpisy byly zmanipulované. V té době na území PR žilo asi 750 tisíc obyvatel včetně dětí i kojenců a negramotných. Znamená to, že tehdy každý dospělý obyvatel PR podepsal „manifest“ nejméně dvakrát. Sám jsem jej tenkrát pod dohledem funkcionářů Profsojuzu podepsal třikrát – dvakrát jako prezenci na schůzi a jednou jako přihlášku na příděl potravin…

O tom všem i o dalších porušeních čs.-sovětské smlouvy ministr Němec věděl. Informoval sice naši exilovou vládu v Londýně a v Moskvě, ale ani další jednání nevedla k výsledku. Marné byly protesty či verbální nóty! Činnost Úřadu vládního delegáta (ÚVD) v Chustu byla omezována také místními představiteli. Vzájemné vztahy se zhoršily hlavně poté, kdy Ivan I. Turjanica jménem Národní rady 1. prosince 1944 osobně předal ministru F. Němcovi ustanovení sjezdu o vystoupení Zakarpatské Ukrajiny ze svazku ČSR a také ultimátum, aby čs. delegace opustila zemi do tří dnů! Vládní delegát F. Němec však odmítl vyhovět požadavku Národní rady, proto 8. prosince 1944 odjel do Moskvy projednat novou situaci, aby vyřešil sporné otázky kolem kompetence československých a sovětských orgánů. Bylo to ovšem ze strany sovětských orgánů jen taktizování, jímž diplomaticky čelily obviněním, že se jedná o svobodné rozhodnutí lidu. Současně Národní rada zakázala čs. vojenskému velitelství nábor do čs. armády, kdežto Rudá armáda mohla získávat brance bez omezení. Navíc za každého brance dostala rodina 2 q pšenice – jak o tom psala Zakarpatská Pravda. Prezident Beneš si na konci 1944 již jasně uvědomil ztrátu PR, když dostal telegram se zprávou o setkání F. Němce a Z. Fierlingera s Molotovem a Vyšinským. „Není možno očekávat“ – citují se v něm Molotovova slova – „že by se Sovětský svaz stavěl proti spontánním projevům svobodné vůle lidu, který se cítí tak blízce příbuzný ukrajinskému národu“.

Přesto Beneš stále odmítal uvěřit, že ho Kreml podvedl. Důsledky „svobodné vůle lidu“ V Chustu v polovině prosince 1944 učinili dva členové milice (místní policie) dokonce pokus obsadit budovu bývalého okresního úřadu násilím, aby s pokřikem „Češi ven!“ vyhnali členy čs. delegace. Vchod do budovy hlídali dva sovětští vojáci ozbrojení automaty. Vyzvali členy milice, aby opustili prostor před budovou ONV. Ti však pokřikovali dál a neměli se vůbec k odchodu. Vážnost situace kulminovala momentem kdy po opakované výzvě vojáci sňali s ramen své automaty, natáhli jejich závěry a namířili na milicionáře. Teprve nyní se členové milice s nadávkami vzdálili.

Tuto příhodu nám doma vyprávěl pan Bosák. Zmínil se i o jiných „aktivitách“ milice a sdělil nám, že ÚVD o všech porušeních čs.-sovětské smlouvy věděl, rovněž o omezování činnosti ÚVD vůbec, o nichž pokaždé ministr Němec šifrovanými telegramy informoval naši exilovou vládu v Londýně. V této činnosti úspěšně pomáhaly ÚVD čs. vojenské pohyblivé vysílačky z okolí Chustu, avšak na dané situaci vláda již nemohla nic změnit. Taková byla skutečnost v praxi podle scénáře KGB, který nám byl od začátku vnucen.

V době Karpatské Ukrajiny za vlády premiéra Augustina Vološina (od prosince 1938 do 16. března 1939) sloužila budova ONV ministerstvům autonomní vlády jako tzv. vládní budova, která měla i vlastní vysílací stanici. Po osvobození Chustu budova sloužila opět jako ONV, pouze 2. patro a část 1. p. východního křídla byla přidělena pro ÚVD. Nastal očekávaný nábor úředníků, hlavně v technických oborech, kde dříve dominovali maďarští technici. Po jejich odchodu před blížící se sovětskou frontou se uvolnilo poměrně mnoho volných míst.

Na základě dekretu Úřadu vládního delegáta podepsaného ministrem Němcem nastoupil jsem na Odbor pro udržování dráhy v Chustu jako technik. Podle smlouvy tyto dekrety ÚVD měly být signovány i předsedou ONV (Jurko Sykura). Ten však odmítl dekrety ÚVD podepsat, což vyvolalo další napětí. Krátce na to mě ONV novým dekretem pověřil funkcí pomocného referenta technického odboru, pokud následujícího dne složím přísahu věrnosti. Byla to evidentní ukázka „spolupráce“ ONV s ÚVD v Chustu. V důsledku nepřátelské politiky Národní rady v Užhorodě a ONV v Chustu vůči ÚDV, museli se delegáti ministra Němce na základě ultimáta vystěhovat z Podkarpatské Rusi na osvobozené území Slovenska. Tak skončila předčasně činnost Úřadu vládního delegáta v Chustu, který měl podle smlouvy ČSR-SSSR zabezpečit všeobecnou správu na osvobozeném území předválečné ČSR.

Jak jsme přišli o Podkarpatskou Rus

S obnovou republiky v předmnichovských hranicích počítali dokonce i čs. komunisté v Moskvě - podle dohody mezi ČSR a SSSR z 8. května 1944. V těchto intencích a s Gottwaldovou instrukcí odjel na Podkarpatskou Rus Josef Krosnář v čele stranické delegace. Když se moskevští komunisté v polovině listopadu dověděli, že akci připojení PR k Ukrajině podněcuje a řídí Ivan Turjanica, byli velice překvapeni. Turjanica byl totiž předválečný vedoucí funkcionář KSČ na PR a za války osvětový důstojník 1. čs. sboru v SSSR. Jednal však podle instrukcí zpravodajských kruhů sovětské tajné služby, které počítaly s přípravou podmínek pro připojení PR k SSSR. Byl to předem promyšlený plán KGB, aby na základě etnických poměrů si mohli dělat nárok na PR obdobně, jak to uplatňovali v případě východních oblastí Polska.

Po návratu Krosnáře do Moskvy změnili moskevští komunisté rázně své stanovisko a od začátku roku 1944 začali prosazovat, aby vláda a Beneš nabídli hladké provedení připojení Zakarpatské Ukrajiny. Aby otázka PR nepřerostla v mezinárodní problém, bylo nutné, aby obě strany urovnaly spor dohodou. Šlo jen o to, jak bude připojení formálně provedeno. 29. června 1945 byla uzavřena smlouva mezi ČSR a SSSR o odstoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu. Smlouvu za SSSR podepsali lidový komisař zahraničních věcí V. Molotov, za ČSR předseda vlády Z. Fierlinger a státní tajemník ministerstva zahraničí V. Clementis.

Přestavitelé tzv. Zakarpatské Ukrajiny pozváni samozřejmě nebyli, čímž Stalin i obě strany jen potvrdili její loutkový ráz. Naposledy se dostala Podkarpatská Rus na program čs. vlády 9. listopadu 1945, když se jednalo o ratifikaci zákona. Znovu se objevil spor, zda jej může přijmout prozatímní parlament, který nebyl řádně zvolen a jehož pravomoci byly omezené. Zvláště Jan Šrámek opakovaně tvrdil, že „na zákoně, který představuje ratifikaci smlouvy o změně státních hranic, má se usnésti teprve řádně zvolené Národní shromáždění.“ Při hlasování byla ovšem převážná většina přítomných členů vlády pro, a tak byla smlouva o Zakarpatské Ukrajině předložena Prozatímnímu národnímu shromáždění. To ji jednomyslně ratifikovalo 22. listopadu 1945. Tímto aktem byla pod nátlakem Moskvy za účinné asistence zejména komunistických poslanců Podkarpatská Rus definitivně odevzdána Sovětskému svazu. Prezidium Nejvyššího sovětu SSSR 27. listopadu 1945 ratifikovalo uvedenou smlouvu. Tímto aktem byla Podkarpatská Rus definitivně připojena k SSSR.

Závěrem:

V srpnu prezident Beneš podepsal ústavní dekret č. 60/1945, který prohlašoval obyvatele Podkarpatské Rusi za zbavené čs. státního občanství. Dekret vyvolal pobouření především mezi příslušníky 1. čs. armádního sboru rusínského původu. Pozdější dodatek k dekretu tedy dovoloval alespoň vojákům a jejich rodinným příslušníkům optovat pro čs. státní občanství.

Ing. arch. IVAN PILIP, Podkarpatská Rus č.4//2007