Zblízka o vzdálené domovině: Podkarpatská Rus za druhé světové války

Zblízka o vzdálené domovině: Podkarpatská Rus za druhé světové války
24.01.2019

Na pražském Filozofické fakultě byla v zpřístupněna výstava, která se zabývá bojem občanů z Podkarpatské Rusi za svobodu Československa během druhé světové války. Expozici připravili historici VHÚ Jiří Plachý, Ivo Pejčoch a Prokop Tomek.

Oblast Podkarpatské Rusi – nebo také (Za)Karpatské Ukrajiny – byla v období první republiky součástí československého státu a tento kraj dodnes také nese mnohé české stopy. Zpětně se pak tamní civilizace i kultura promítla například do některých uměleckých děl českých a slovenských spisovatelů, malířů či filmařů.

Méně známé je ve vztahu k Podkarpatské Rusi určitě období druhé světové války a následné začlenění tohoto regionu do Sovětského Svazu. A jen velmi malé povědomí má dnešní česká veřejnost o tom, jakým způsobem a v jaké míře se účastnili tamní občané boje proti nacismu.

Tuto mezeru nyní vyplňuje expozice nazvaná Občané Podkarpatské Rusi v boji za svobodu Československa 1938-1945, která je umístěna v prostorách pražské Filozofické fakulty.
Výstava v textových a obrazových dokumentech přibližuje z mnoha stran jak dění v dané oblasti v letech 1938-1945, tak především nasazení občanů v československých jednotkách na východní i západní frontě. Výstava byla uspořádána v rámci konference Podkarpatská Rus v éře První republiky, která se ve dnech 16.-17. září konala právě na FF UK. Tato instituce konferenci pořádala ve spolupráci Historickou fakultou Užhorodské národní univerzity.

Samotnou expozici připravil Vojenský historický ústav Praha, konkrétně jeho pracovníci Jiří Plachý, který se významně podílel i na přípravě celé konference, dále Ivo Pejčoch a Prokop Tomek.

Přinášíme vám nyní souhrnný text historiků Jiřího Plachého, Ivo Pejčocha a Prokopa Tomka, který se zabývá otázkou Podkarpatské Rusi v letech druhé světové války. Text je převzat z panelů výstavy Občané Podkarpatské Rusi v boji za svobodu Československa 1938-1945.

Mobilizace, Vídeňská arbitráž, boje s maďarskými teroristy
Během léta 1938 došlo v podkarpatoruské politice k sbližování sil stojících dosud na pozicích československé vlády a radikální autonomistické opozice. Jednání o rozšíření autonomie vedená s předsedou vlády Milanem Hodžou skončila neúspěšně. Politická situace v září 1938 byla napjatá nejen v českém pohraničí, ale i ve východní části republiky.

Ve večerních hodinách 23. září 1938 vyhlásila čs. vláda v důsledku hrozícího válečného konfliktu s nacistickým Německem všeobecnou mobilizaci. Oproti některým pesimistickým odhadům probíhal nástup podkarpatoruských záložníků ke svým útvarům vzorně a včas. Poslední transport vojáků z horských samot v okolí Rachova odjel na západ před polednem 25. září. Průběh mobilizace zde měl stejně ukázkový charakter jako v národnostně českých oblastech republiky. Úřady vyhlásily povinné zatemnění a pohotovost pro Civilní protileteckou obranu. Viceguvernér země JUDr. Jaroslav Mezník vydal 26. září vyhlášku, v níž vysoce ocenil postoj podkarpatoruského obyvatelstva a jeho loajalitu k československému státu.

Rusínští vojáci v té době již na mnoha místech českého pohraničí bojovali spolu se svými českými kamarády proti sudetoněmeckým vzbouřencům. Někteří v této nevyhlášené válce položili život.

Po mnichovské kapitulaci se koncem října těžiště nepokojů přeneslo ze západu republiky na jižní Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde se maďarští teroristé snažili vyvolat dojem, že Československo je zdrojem neklidu. Na Podkarpatsku jim podaly pomocnou ruku i Polskem organizované záškodnické bojůvky. Situace se neuklidnila ani po Vídeňské arbitráži. Na jejím základě Maďaři obsadili jihozápad Podkarpatské Rusi, včetně dvou největších správních center – Užhorodu a Mukačeva, v nichž se maďarské obyvatelstvo nacházelo v menšině.

Podkarpatská Rus mezi tím získala v rámci československého státu rozsáhlou autonomii. Dne 8. října byla jmenována první zemská vláda a 22. listopadu 1938 se ústavním zákonem Československo změnilo ve spolkový stát. Po ztrátě Užhorodu se novým hlavním městem stal Chust.

Rok 1939
Na odstředivé tendence podkarpatoruské autonomní vlády, hledající stále více podporu u nacistického Německa, reagovala 16. ledna 1939 pražská vláda jmenováním armádního generála Lva Prchaly ministrem spravujícím několik rezortů. Prchala sloužil za 1. světové války jako důstojník čs. legií v Rusku, kde velel jedné z divizí. Během zářijové mobilizace v roce 1938 se stal velitelem nejprve 4. a později 3. polní armády, která zodpovídala za obranu Slovenska a Podkarpatské Rusi před maďarským útokem. Patřil k zásadním odpůrcům mnichovské kapitulace. Díky němu se zde armáda stala jedním z posledních svorníků udržujícím integritu čs. spolkového státu.

Na demarkační čáře nadále pokračovaly střety s maďarskými teroristy. Dne 6. ledna 1939 čs. jednotky znovu obsadily Maďary neprávem zabranou obec Rozvegovo, tvořící jedno z předměstí Mukačeva. Celodenní boje, do nichž zasáhlo i dělostřelectvo, skončily zaujetím výchozích pozic. Padli čtyři čs. vojáci – tři Češi a jeden Rusín –, kteří jsou pohřbeni v obci Činaděvo.

Počátkem března 1939 se situace ve východní části republiky vyostřila. Dne 6. března jmenoval prezident Hácha novou autonomní vládu. Její složení vyvolalo nespokojenost u části radikálů z polovojenské organizace Karpatská Sič, kteří s podporou německého konzulátu v Chustu a nacistických tajných služeb naplánovali převrat. K jeho realizaci mělo dojít v noci ze 13. na 14. března. Pokus provedený v Chustu byl však již v zárodku likvidován vojáky pěšího pluku 45.

Krátce po poledni 14. března vyhlásil zemský sněm v Bratislavě nezávislost Slovenska. V této situaci také v odpoledních hodinách deklaroval Msgre Augustin Vološin nezávislost Karpatské Ukrajiny, kterou následujícího dne potvrdil zemský sněm. Téhož dne překročily hranice země maďarské jednotky. Byly sice zastaveny vojáky 12. čs. pěší divize pod velením brigádního generála Olega Svátka, ti se však po příchodu zpráv o obsazení Prahy nacisty začali odpoutávat od nepřítele a stahovat ke slovenským, polským a rumunským hranicím. Část podkarpatoruských vojáků po vyhlášení nezávislosti od svých jednotek odešla a uposlechla mobilizační výzvy karpatoukrajinské vlády. Boje trvaly do 18. března 1939, kdy celou Podkarpatskou Rus obsadili Maďaři.

V zahraniční armádě ve Francii a Velké Británii
Významným střediskem čs. exilu se po březnu 1939 stala Francie, kam během května až srpna 1939 přijelo na 1 200 československých vojáků. Zprvu byla většina z nich zařazena k Cizinecké legii, ale po vstupu Francie do války byli soustředěni v táboře Agde a zařazeni buď k exilovému vojsku, nebo francouzskému letectvu. Po uzavření dohody o obnovení čs. branné moci na půdě Francie z 2. října 1939 byly budovány vyšší jednotky, na jejichž základě byla v lednu 1940 formována československá divize. Po nacistickém útoku se části divize účastnily obranných bojů, ale vzhledem k francouzské kapitulaci museli vojáci evakuovat do Velké Británie. Mezi padlými z této doby jsou i občané Podkarpatské Rusi Ján Cifra (21. 2. 1920 – 15. 6. 1940) a Samuel Eisenberg (17. 11. 1906 – 15. 6. 1940).

Ve Velké Británii byla z evakuovaných vojáků zformována 1. čs. smíšená brigáda, od roku 1943 Čs. samostatná obrněná brigáda. Ta představovala jádro československých exilových pozemních sil na Západě, letecké jednotky reprezentovaly tři stíhací a jedna bombardovací peruť RAF. Zatímco letectvo se účastnilo bitvy o Británii a následující letecké války, obrněná brigáda mohla být nasazena do boje až po vylodění Spojenců v západní Francii a až do konce války se účastnila obléhacích bojů u pevnosti Dunkerque.
Také pobyt v Británii si vyžádal životy dalších rusínských vojáků. V důsledku nemoci zemřel Bernát Löwenwirth (21. 3. 1910 – 9. 3. 1941), za bojů u Dunkerquu padli Ludvík Davidovič (8. 2. 1914 – 5.11. 1944), Salamon Herskovits (12. 8. 1917 – 12. 12. 1944), Leopold Katz (21. 5. 1917 – 13. 10. 1944) a Ladislav Terray (13. 3. 1920 – 28. 10. 1944).
Vojáci s kořeny na Podkarpatské Rusi byli nedílnou součástí všech československých vojenských jednotek od samého počátku zahraničního odboje na Západě až do konečného vítězství.

Podkarpatská Rus v čs. zahraničním odboji ve Velké Británii
V souvislosti s postavením Podkarpatské Rusi v koncepci druhého čs. zahraničního odboje se často uvádí výrok Edvarda Beneše z roku 1939, že tato země může patřit buď Československu, nebo Sovětskému svazu, což bývá považováno za jakousi přímou nabídku pozdější anexe. Jde však o hrubé a pravdě neodpovídající zjednodušení.
Ve skutečnosti byl celý čs. druhý odboj postaven na teorii právní kontinuity předválečného a exilového státu, jeho plné obnovy v předmnichovských hranicích a platnosti ústavy z roku 1920, považující Podkarpatskou Rus za integrální součást čs. státu. Z toho vycházela i kontinuita čs. státního občanství.

Již ve Francii v roce 1939 se mobilizace vyhlášená Čs. národním výborem vztahovala i na vojáky z Podkarpatské Rusi, stejně tak jako později v SSSR, kde náčelník Čs. vojenské mise plk. Heliodor Píka (v roce 1949 byl ve vykonstruovaném procesu v Praze popraven) bojoval všemi prostředky za propuštění podkarpatoruských občanů ze sovětských koncentračních táborů. Službou v čs. jednotkách na Západě prošlo více než pět set rodáků z Podkarpatské Rusi.

Podkarpatorusové měli zastoupení i ve vrcholných orgánech čs. prozatímního zřízení v Londýně. V lavicích Státní rady, tedy exilového kvaziparlamentu, zasedali mladý sociálně demokratický politik JUDr. Pavel Cibere a od prosince 1942 i Ivan Petruščak za KSČ. Politické ambice měl také JUDr. Géza Barány, bývalý funkcionář agrární strany a zaměstnanec předsednictva ministerské rady v Praze. Odešel za hranice a sloužil u čs. jednotek na Středním východě, kde však v roce 1943 v důsledku nemoci zemřel.

Od roku 1943 působila v rámci londýnského Ministerstva vnitra Podkarpatoruská kancelář, mající řešit budoucí správní postavení země v rámci československého státu. Čs. vláda se snažila také podchytit podkarpatoruské krajany v západních zemích, především v Kanadě a USA, kde pro ně dokonce vydávala časopis Karpatorusskije Novosti.

Čs. exilovou vládu sovětský postup na Podkarpatské Rusi na podzim 1944, nacházejícím se v přímém rozporu se všemi smlouvami a dohodami, velmi znepokojil, nicméně nenacházela se v pozici, kdy by mohla sovětskému tlaku účinně vzdorovat. Dr. Cibere odletěl na jaře 1945 v rámci čs. vládní delegace do Moskvy, kde se neúspěšně snažil zvrátit rozhodnutí o připojení Podkarpatské Rusi k SSSR. V letech 1947–1956 jej v SSSR věznili jako údajného britského špiona.

Rusíni v československých vojenských jednotkách na Středním východě
Po kapitulaci Francie musely transporty československých vojáků ze SSSR směřovat do Palestiny, kde 1. listopadu 1940 vznikl Československý pěší prapor 11 – Východní. Na frontu v Západní poušti byl odeslán 31. května 1941, koncem června jej přesunuli do Sýrie, stále ovládané vichistickým režimem. Zde se vojáci dostali do boje s 6. plukem Cizinecké legie. Od 21. října byl prapor nasazen při obraně strategicky významného přístavu Tobruk, kde se účastnil tvrdých bojů až do 7. dubna 1942.

Po porážce sil Osy na africkém kontinentu ztratilo působení československých vojenských jednotek v oblasti svůj význam a bylo rozhodnuto je připojit k vojsku na Britských ostrovech. Celkem 1 326 příslušníků československých vojenských sil na Středním východě se nalodilo na transportní loď Mauretania, jež s nimi vyplula na cestu k britským břehům a 12. srpna zakotvila v Liverpoolu. Uzavřela se kapitola bojů československých vojáků ve středovýchodní oblasti, z nichž řada patřila k rusínské národnosti. Tři z nich dokonce zaplatili oddanost Československé republice životem.

Nadporučík JUDr. Géza Barány (7. 2. 1903 v Ploskově u Svalavy) po gymnáziu vystudoval práva a současně byl šéfredaktorem časopisu Novoje Vremja a politik. Na jaře 1940 odjel do Bělehradu a odtud se dostal k jednotce na Středním východě. V čs. vojsku působil jako zpravodajský důstojník. Zemřel na infarkt 12. března 1943 v Jeruzalémě. Vojín Jan Kijovič (11. 2. 1923 v Užhorodě) absolvoval učitelský ústav, v únoru 1940 se přes Bělehrad dostal k čs. vojsku. Zahynul při explozi během nasazení v Tobruku 27. ledna 1942. Poručík Ing. Štěpán Monori (24. 4. 1910 v Užhorodě) vystudoval po gymnáziu Vysokou technickou školu a poté pracoval ve zbrojním průmyslu. V květnu 1940 se přes Bělehrad dostal k čs. jednotkám na Středním východě a působil zde v britské zbrojovce. Dne 25. února 1943 byl zastřelen ve službě.

V táborech souostroví gulag
Sovětské pracovní tábory gulagy (podle Glavnoje upravlenie lagerej − Hlavní správa táborů) poprvé zblízka poznali uprchlíci z Podkarpatské Rusi okupované Maďarskem ještě před vypuknutím války na Východě. Za ilegální překročení hranice do SSSR a podezření ze špionáže byli uprchlíci odsuzováni na tři až pět, výjimečně i osm let nucených prací v táborech ve vzdálených oblastech SSSR.

Dnes se odhaduje počet takto postižených občanů Podkarpatské Rusi na asi 8 000. Přesné údaje o jejich osudech nejsou k dispozici. Pravděpodobně zhruba asi 2 000 z nich věznění nepřežilo. Naopak asi 6 000 z postižených se po vypuknutí války přihlásilo do československé vojenské jednotky v SSSR.

V mnohem větší míře k setkání s gulagy došlo koncem války. S Rudou armádou vešly na území Československa koncem roku 1944 i speciální orgány sovětské bezpečnosti. Bez ohledu na formální svrchovanost cizího státu neprodleně zahájily zatýkání vytipovaných skupin obyvatelstva. Vzhledem k postupu fronty se stali obětí tohoto zločinu jako první právě občané Podkarpatské Rusi.

Do června 1945 zatkly sovětské orgány na území Podkarpatské Rusi tisíce osob. Cílem byla likvidace potenciálních odpůrců Sovětského svazu a představitelů demokratických občanských a politických kruhů, zastrašení pročeskoslovensky, maďarsky nebo ukrajinsky nacionalisticky orientovaných občanů a připravení půdy pro připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu.

Hlavní akce prováděla Správa kontrarozvědky SMĚRŠ 4. ukrajinského frontu. Obětí zatýkání se stali Rusíni, Ukrajinci, Češi, Slováci, Maďaři i Němci. Z části šlo o přisluhovače maďarských okupantů, většina však patřila mezi „třídní nepřátele“ a „kontrarevoluční živly“. Byli to členové nekomunistických politických stran, ale také ruští emigranti, kteří po odchodu z Ruska ve dvacátých letech našli v Československu uplatnění ve státní správě. Oběťmi zatýkání se stali i představitelé samostatné Ukrajiny nebo zastánci začlenění Podkarpatské Rusi do federalizovaného Československa.

Zatčené poté odvlékali do pracovních táborů v Sovětském svazu. Bezohledné akce sovětských bezpečnostních orgánů na Podkarpatské Rusi v letech 1944−1945 nebyly pouhým bezpečnostním opatřením a neměly za cíl potrestání válečných zločinů. Šlo od počátku o součást promyšleného plánu na hladké zajištění připojení Podkarpatské Rusi k SSSR.

Na východní frontě v armádě generála Svobody
Československou jednotku, ustupující z polského území, 18. září 1939 zajala Rudá armáda a internovala na sovětském území. Příslušníci legionu byli přesouváni mezi internačními tábory a až na jaře 1941 mohla většina z nich odjet transporty do Francie a na Střední východ.

Po německém útoku na SSSR došlo 27. září 1941 k podepsání československo-sovětské smlouvy, umožňující vybudování československé vojenské jednotky na sovětském území. Hlavní lidský zdroj pro ni představovali čs. občané internovaní do té doby v stalinských gulazích. Mezi nimi byl značný podíl Podkarpatských Rusínů. Na jejich záchraně z táborů měl zásadní podíl náčelník Čs. vojenské mise v Moskvě plukovník (později generál) Heliodor Píka.

Po výcviku v Buzuluku vznikl 1. čs. samostatný prapor v SSSR, který prodělal křest ohněm během bojů o Sokolovo 8. března 1943. Jednotka postupně nabírala další dobrovolníky, v síle brigády se podílela na bojích o Kyjev, Bílou Cerkev a na Horním Tykiči. Na jaře a v létě bylo československé vojsko dále rozšiřováno a jako 1. čs. armádní sbor v SSSR se účastnilo na podzim 1944 Karpatsko-dukelské operace.

Roku 1945 tvořilo československé dělostřelectvo součást palebné přípravy u Jasla, na jaře vojsko tvrdě bojovalo o slovenský Liptovský Mikuláš a na přelomu března a dubna se vyznamenalo v Ostravské operaci. Při přehlídce armádního sboru v ulicích osvobozené Prahy 17. května 1945 pochodovala v jeho jednotkách celá řada důstojníků i vojáků rusínské národnosti. Byli mezi nimi i veteráni, kteří se účastnili již historicky prvního boje čs. praporu u Sokolova. Za všechny lze jmenovat například Vasila Hajdura (24. 7. 1919 v Nižním Selišti okres Chust), jednoho z posledních žijících sokolovských bojovníků, nebo Mikuláše Hinčáka (29. 9. 1916 v Chustu). U Sokolova byl zraněn střepinou, později se účastnil i dalších bojů čs. vojska. V roce 1950 jej propustili z armády, zemřel 6. září 1997.

Československé výsadky na Podkarpatské Rusi
Podkarpatská Rus byla od roku 1941 poměrně častým cílem zpravodajských, sabotážních a diverzních výsadkových skupin, majících v zemi organizovat odboj. Ve většině případů šlo o vojáky československé zahraniční armády v SSSR pocházející z řad místních občanů. Jedním z těch, kteří takto seskočili, byl například v lednu 1942 předválečný poslanec pražského parlamentu za KSČ a tajemník krajského výboru KSČ v Užhorodu Olexa Borkaňuk. Krátce po seskoku jej však Maďaři zatkli a později popravili. Všechny tyto výsadky měly jedno společné – pracovaly zcela v intencích sovětských zpravodajských a jiných složek.

Podkarpatská Rus se nacházela většinu války mimo dolet britských letadel. Z toho důvodu nemohla čs. exilová vláda v Londýně do země až do roku 1944 vyslat žádnou výsadkovou skupinu, jež by pracovala v jejích intencích. Teprve v létě 1943 začala Čs. vojenská mise v Sovětském svazu cvičit dvě zpravodajské a spojovací skupiny. Sověti, na něž byli čs. vojáci do značné míry odkázáni, však činili přípravě těchto operací velké překážky. Finanční vybavení skupin muselo být např. zajišťováno plk. Píkou přes Istanbul a Teherán. Obě skupiny, tvořené rt. Václavem Kohutem, rt. Vasilem Kučeravým, rtm. Pavlem Balegou a des. Ivanem Ivančulincem (všichni se hlásili k rusínské národnosti a všichni v SSSR prošli vězněním v gulazích), byly vysazeny až 10. června 1944. Operační prostor první skupiny se nacházel v Užhorodu, druhé v okolí Mukačeva. Vojáci měli udržovat rádiové spojení s plk. Píkou v Moskvě, ale i s čs. vojenskými úřady v Londýně. Sověti je však úmyslně do akce vybavili vysílacími stanicemi NABLA, které musely být napájeny z elektrické sítě, což v zásadě rozhodlo o jejich neúspěchu. Po seskoku jim navíc činnost v podstatě znemožnily sovětské výsadkové skupiny, které zde již působily dávno před nimi. Členové obou výsadků nakonec rezignovali na své poslání a připojili se k partyzánské brigádě Zakarpatija 9, v jejíchž řadách se dočkali přechodu fronty.

Obnova československé administrativy na Podkarpatské Rusi 1944
Roku 1944 se přiblížila fronta k předválečným hranicím Republiky československé. Přišel čas připravit se na obnovu státní správy, a to na všech územích, které před mnichovským diktátem a Vídeňskou arbitráží patřily k republice.

Základem pro obnovení státnosti na osvobozeném území se stala smlouva se SSSR o poměru mezi československou správou a sovětským vrchním velitelem po vstupu sovětských vojsk na území ČSR, uzavřená 8. května 1944 v Londýně. Československá vláda měla prostřednictvím svého delegáta převzít plný výkon veřejné moci na území, které přestane být pásmem „válečných operací“. Na smlouvu navázal ústavní dekret prezidenta republiky č. 10/1944 Úř. věst. čs. o dočasné správě osvobozeného území Republiky československé. Po dlouhé diskusi byl do funkce delegáta prezidentem Benešem jmenován sociálně demokratický ministr František Němec a jeho zástupcem generál Rudolf Viest. Vláda navíc vytvořila i delegátův politický poradní sbor.

Vládní delegát měl ve smyslu textu smlouvy zorganizovat a vést podle československých zákonů správu osvobozeného území, zřídit na něm československou brannou moc, zajistit součinnost se sovětským vrchním velitelem a vydávat příkazy místním úřadům podle potřeb a přání sovětského vrchního velitele. Ve skutečnosti smlouva obsahovala řadu legislativních i terminologických nejasností. Ale zejména se zcela lišila praxe.

František Němec dorazil s částí své delegace do Chustu 27. října 1944 (když od 7. do 23. 10. pobýval na území povstaleckého Slovenska) a začal úřadovat. Počátkem listopadu se objevil první problém: Rudá armáda začala vyzývat Podkarpatorusy k „dobrovolnému“ vstupu do Rudé armády. Tím jasně ignorovala autoritu československých úřadů. Stejně tak sovětská strana odmítala autoritu velitele osvobozeného území generála Antonína Hasala.

Problém Podkarpatské Rusi byl bezpochyby jedním z prubířských kamenů vůle československých politiků vést po válce vlastní politiku. V této zkoušce selhali.

Sovětská okupace a anexe Podkarpatské Rusi
Proces odtržení Podkarpatské Rusi od Československa a připojení k SSSR byl skrytý a není zcela jasný. Přes daný právní stav se území obsazené Rudou armádou stalo de facto okamžitě součástí Sovětského svazu. Sovětská moc usilovně blokovala snahy československé vlády o převzetí osvobozeného území.
Nešlo o zcela neočekávaný vývoj. O možné ztrátě Podkarpatské Rusi ve prospěch Sovětského svazu Edvard Beneš uvažoval již před válkou. Měla ji kompenzovat záštita, kterou očekával od Sovětského svazu. Ovšem i z formálních důvodů k oddělení území mohlo dojít až po schválení parlamentem. Československá strana si ani nepřála vytvořit mezinárodně-politický problém.

Československá vláda se dostala do nepříjemné situace. Na jedné straně chtěla vyjít vstříc spojenci a osvoboditeli. Na druhé straně byl zvláštní a až nepochopitelný fakt, že čs. stát měl po vítězné válce odstoupit část svého území ve prospěch spojence.

Na podzim 1944 se na Podkarpatské Rusi jakoby spontánně objevila řada iniciativ za připojení k sovětské Ukrajině. V listopadu se také od KSČ oddělila Komunistická strana Zakarpatské Ukrajiny. Podkarpatská Rus již po osvobození fakticky nebyla součástí republiky. Je ovšem pravda, že během války neměla exilová vláda s Podkarpatskou Rusí žádné styky a nesnažila se tamnímu obyvatelstvu přiblížit. Jeho nálada se sice postupně příznivě obracela k možnosti zůstat součástí Československa, ale to už na mocenském rozhodnutí nemohlo nic změnit.

V březnu 1945 prezident Beneš závazně potvrdil, že připojení považuje za samozřejmé. Smlouva o připojení Zakarpatské Ukrajiny k Ukrajinské sovětské socialistické republice byla podepsána zástupci ČSR a SSSR 29. června. Národní shromáždění ČSR ji ratifikovalo 22. listopadu a prezidium Nejvyššího sovětu SSSR 27. listopadu 1945.

Zdroj:
http://www.vhu.cz/zblizka-o-vzdalene-domovine-podkarpatska-rus-za-druhe-svetove-valky/

Foto:
Ivan Turjanica, Užhorod 1944
www.rusyn.sk
Naspäť na aktuality