Boje s Maďary a ukrajinskými separatisty v březnu 1939 byly krvavé

Spontánní ozbrojený odpor malé části pěšího pluku 8 v Místku nebyl jediným bojem československých ozbrojených složek proti uchvatitelům v březnu 1939. Nesrovnatelně větší boje probíhaly na Podkarpatské Rusi.

Situace na Podkarpatské Rusi od Mnichova do března 1939
Mnichovské události se staly impulsem pro Maďary, kteří se chtěli na oslabeném Československu také přiživit. Od prvního říjnového týdne v roce 1938 tak začalo docházet kvůli nepřátelským aktivitám maďarské královské armády ke vzájemným střetům. Maďaři pronikali na Slovensko i Podkarpatskou Rus. Na té východní výspě je navíc významně podporovali svými výpady Poláci, kteří by uvítali její připojení k Maďarsku, se kterým toužili mít alespoň kus společné hranice.

Československá armáda však měla navrch a pronikajícím maďarským jednotkám nic nedarovala. Co ale nezmohla královská armáda, padlo za oběť politice. Ostatně vyřešit s Maďary jejich drzé územní požadavky ukládala Československu za povinnost Mnichovská dohoda. Bilaterální jednání na parníčku Zsófia (kotvícím na Dunaji v Komárně) ve dnech 9. až 13 října, kde československou delegaci vedl Jozef Tiso, ztroskotala vinou maďarských nesmyslných nároků. Patovou situaci rozsekla až tzv. první vídeňská arbitráž 2. listopadu, kde jednání o maďarsko-československé hranici probíhalo za aktivní účasti Německa a Itálie, proti čemuž poškozený již neměl obrany.

Na základě této arbitráže získali Maďaři rozlehlé území jižního a jihovýchodního Slovenska a jihozápadní části Podkarpatské Rusi. Ale jak už bylo uvedeno, jejich teď už schválené požadavky postrádaly logiku. Na Podkarpatské Rusi připadl Maďarsku Užhorod, kde žilo Maďarů jen 17,8 %, a Mukačevo, které na tom bylo z tohoto pohledu podobně. Samozřejmě se tak stalo, aby oslabili naše postavení v té oblasti. Užhorod byl hlavním městem Podkarpatské Rusi, do kterého Československo hodně investovalo a především přes něj a přes Mukačevo vedla stěžejní komunikace dále na východ.

Novým hlavním městem se stal Chust, v podstatě jediné trochu větší město nám tam zbývající. Ale ten byl právě kvůli maďarským územním záborům směrem od západu v podstatě izolován. Dopravní spojení musela zajistit československá armáda, vojáci za vynaložení nesmírného úsilí vybudovali v krátké době i s využitím zapadlých okresních cest novou páteřní komunikaci Prešov – Vranov – Stakčín – Malý Berezný – Perečín – Poroškovo – Polana – Svalava – Kerecky – Dorhe – Lipša – Chust o celkové délce více než 270 km.

Mezitím samozřejmě pokračovaly ozbrojené výpady z Maďarské strany. Problémy přinášeli i ukrajinští separatisté, kteří si už v listopadu 1938 založili nacionalistickou polovojenskou organizaci Karpatská Sič.

Po stránce vnitropolitického vývoje byl významným dnem 22. listopad 1938, kdy Národní shromáždění republiky Československé přijalo zákony o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi. Název státu se změnil na Česko-Slovensko (Česko-Slovenská republika) a jeho východní část Podkarpatská Rus dostala oficiálně název Karpatská Ukrajina (v literatuře popisující historii do března 1939 se však běžně používá původní označení Podkarpatská Rus, proto u toho zůstane i tento text).

Boje na Podkarpatské Rusi od 13. do 18. března 1939
Chystané definitivní rozbití Československa v polovině března 1939 již několik dnů před tímto aktem viselo ve vzduchu a provinční dravci si brousili drápy. Karpatská Sič chystala povstání a následné převzetí moci nad Podkarpatskou Rusí. Povstání vypuklo v Chustu v noci na 14. března, ale protože naši zpravodajci o něm předem věděli, zaujaly jednotky pěšího pluku 45 takticky výhodná postavení a zároveň došlo k zatčení několik potentátů Siče. Povstání bylo během dne zlikvidováno, takže své cíle nenaplnilo, ukrajinští bojovníci však útočili na československé jednotky ve východní oblasti Podkarpatské Rusi po celou dobu březnových bojů, než dokončily ústup do Rumunska.

V šest hodin ráno 14. března zahájili útok Maďaři, na své přání získat celou Podkarpatskou Rus dostali souhlas od Hitlera. Hitler dal zároveň předchozího dne ultimátum Josefu Tisovi, že pokud Slovensko nevyhlásí samostatnost, obsadí jeho jednotky vedle Čech a Moravy také Pováží (k čemuž do jisté míry tak jako tak došlo), ale hlavně že zbytek bude rozdělen mezi Maďarsko a Polsko. Sněm Slovenské země vyhlásil samostatnost Slovenska 14. března ve 12:07 hodin (v podstatě sedm minut po vypršení německého ultimáta, ale z toho se nestřílelo). Později toho dne došlo i k osamostatnění Podkarpatské Rusi.

I kdybychom nebrali v úvahu obsazení Čech a Moravy, které teprve mělo v nejbližší době přijít, tak už na základě obou zmíněných osamostatňovacích aktů pozbylo smyslu Podkarpatskou Rus proti maďarskému útoku ubránit, ale stačilo vést pouze obranné ústupové boje do doby, než se odtamtud stihnou evakuovat civilisté české a slovenské národnosti. A tento úkol vlastně už formálně neexistující československé ozbrojené složky splnily příkladně.

Jednotky československé armády rozmístěné na Podkarpatské Rusi nepředstavovaly příliš velkou sílu. V oblasti se nacházela neúplná 12. pěší divize brigádního generála Olega Svátka (později - 1. října 1941 - byl popraven za účast v protektorátním odboji). Ze tří pěších pluků divize zde byly pouze pěší pluk 36 a pěší pluk 45, navíc na polovičních mírových stavech. Ke 12. divizi bylo přiděleno i poskrovnu rot útočné vozby z pluku útočné vozby 1 a pluku útočné vozby 2. Obránci Podkarpatské Rusi tak měli k dispozici nevelký počet lehkých tanků LT-35, lehkých obrněných automobilů OA vz. 30 a zastaralých středních obrněných automobilů OA vz. 27. Z ozbrojených složek musíme jmenovat také Stráž obrany státu, která ale spadala do podřízenosti ministerstva vnitra. Na Podkarpatské Rusi se nacházely dva prapory Stráže obrany státu, rozmístěné u státní hranice po jednotlivých družstvech. Sosáci, jak se jim také říkalo, byli vlastně už z principu první na ráně. Jako pohraniční měly tyto jednotky zadržet první nápor nepřítele, než nastoupí armáda.

Čechoslováci na řadě míst útoky maďarské přesily na nějaký čas zastavili a někde dokonce přešli do protiútoku, aby zajistili ústupové cesty pro evakuaci českých a slovenských civilistů. Za civilisty, případně s nimi (objevily se případy, kdy obránci nesli přes zasněžená pohoří děti), ustupovali vojáci a příslušníci Stráže obrany státu.

Ústup probíhal ve třech směrech. První směr vedl na Slovensko. Ten by byl  pro ustupující optimální (ocitli by se doma brzy, bez obchvatných tranzitů přes další země). Na Slovensko ustupovala většina mužů pěšího pluku 36. Cílem byl Prešov, odkud pak už Češi pokračovali speciálně vypravenými vlaky do protektorátu. Ještě než se na ten vlak do Prešova dostali, museli v Humenném odevzdat Slovákům zbraně. To by nebyla až taková tragédie, protože ty zbraně se hodily k akutní obraně východních hranic Slovenska, kde nenasytní Maďaři za několik dní z už obsazené Podkarpatské Rusi také zaútočili. Horší bylo nevhodné chování příslušníků Hlinkových gard, z jejich strany docházelo i k fyzickému napadání a krádežím (v ostrém kontrastu pak vyznívá přívětivé chování slovenských vojáků, především těch z povolání, z nichž mnozí v sobě měli hluboce zakořeněny ideje čechoslovakismu).

Druhý ústupový směr představovalo Rumunsko. Tam mířily nejen jednotky z hlavního města Chust, který byl vyklizen 16. března, ale i z dalších přilehlých oblastí Sevljuše (dnes Vynohradiv) a Iršavy a dokonce i od Mukačeva, od kterého už byla rozumná cesta na Slovensko odříznuta. Samozřejmě i v Rumunsku museli naši vojáci zanechat své zbraně. Z Rumunska se Češi dostali domů vlaky přes Jugoslávii a bývalé Rakousko. Tato dlouhá cesta z oblasti bojů do nebezpečného protektorátu pro ně představovala jakési intermezzo z jiného světa, jestliže se přijetí od Rumunů dalo označit jako přívětivé, pak v Jugoslávii už musíme hovořit o vyslovené srdečnosti. A na nádraží ve Vídni jim prý vyhrávala německá vojenská dechovka.

Třetí směr ústupu vedl do Polska, ten nebyl z hlediska počtu ustupujících tak významným. Po odevzdání zbraní zajistili Poláci těmto lidem cestu do protektorátu po železnici přes Lvov, Přemyšl a Krakov.

Poslední československá jednotka v síle roty opustila Podkarpatskou Rus v ranních hodinách 18. března. Ještě několik dní pak překračovali hranice poslední opozdilci. Naše celkové ztráty na tamním bojišti ve dnech 14. až 18. března 1939 se odhadují na 40 padlých a 100 až 120 zraněných. K nim musíme připočítat dalších 30 mužů, kteří padli při obraně Podkarpatské Rusi v neklidné době od září 1938 do zahájení maďarské invaze.


Zdroje a doporučená literatura:
- Mečislav Borák: Obrana republiky na Podkarpatské Rusi v letech 1938-1939. Vznik ČSR 1918 a Podkarpatská Rus (Sborník z mezinárodní konference v Praze). Edice Podkarpatská Rus, sv. 21. Praha, Společnost přátel Podkarpatské Rusi v nakladatelství Česká expedice 1999.
- Mečislav Borák: Obrana Podkarpatské Rusi (říjen 1938 - březen 1939). Česko-slovenská historická ročenka 1997, Brno 1997.
- Radan Lášek: Obrana Podkarpatské Rusi. Paměť a dějiny 1/2009.
- vhu.cz

Autor: Radek Folprech

zdroj: 
https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/obrana-podkarpatske-rusi-v-roce-1939.A190315_101115_vojenstvi_erp

foto: Vojáci československé armády, Podkarpatská Rus, březen 1939
zdroj: public domain