Stručné dějiny Rusínů / Stručné dejiny Rusínov

Publikace Československý svět v Karpatech , Bratislava 2019

Území obývané Rusíny, dnes Zakarpatská oblast Ukrajiny (Podkarpatská Rus), část východního Slovenska, karpatské předhůří  jihovýchodního Polska (Lemkovina), severní část kraje  Maramures v Rumunsku patří geopoliticky a zeměpisně do střední Evropy, dotýká se pomyslné historické civilizační hranice, rozdělující svět západní – latinské kultury a svět východní – ortodoxní, byzantské kultury. Region obývány Rusíny byl od pravěku spojovacím článkem mezi obyvateli Tiso-Dunajské kotliny a východním předhůřím Karpat.  V pravěku bylo území obývané Rusíny součástí kulturně homogenního regionu, nazývaného Horní Potisi.  Specifičnost tohoto regionu byla určována zeměpisnými podmínkami, otevřeností Dunajské kotliny z jihu, západu a jihozápadu, uzavřené obloukem Karpat.
(TU: https://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-a/)

 
1 000 000 –  2000 let před n.l.
Karpatské předhůří, Potiská nížina, východoslovenská nížina přilákali člověka už v době pravěku. V době neolitu končí výhradně přisvojovací činnost člověka, chovem zvířat, obděláváním půdy, pěstováním obilovin člověk začíná výrobní činnost. Na rozhraní 6. a 5. tisíciletí se neolitická zemědělská kultura rozšířila i v Karpatské kotlině. Předhůří Karpat se stalo nejvzdálenější okrajovou oblastí zemědělských kultur Středomoří. V eneolitu pastýřské a zemědělské kmeny osidlují  i hornaté oblasti východního Slovenska a Podkarpatska.
 
2000 –  1. století  n.l. 
Počatkem 2. tisíciletí před n.l. přinesly z Balkánu do karpatské kotliny indoevropské kmeny nový kov, bronz (slitinu mědi a cínu), čímž začala doba bronzová.  Kolem roku 800 př. n. l. se i v Karpatské kotlině objevuje nová technologie, tavení železné rudy a výroba železa, což znamenalo začátek doby železné. V 6. století př. n. l. Potiskou nížinu a předhůří Karpat obsadily severotrácké kmeny, které vytvořily kulturu tráckého halštatu. V mladší době železné, neboli Laténském období (400 – 1. století před n.l.) Horní Potisi ovládali Keltové. Vývoj keltské kultury byl náhle přerušen ve druhé polovině 1. století př. n. l. vpádem tráckých kmenů Dáků z jihu,  kteří zde založili svůj stát, jenž soupeřil o poltický vliv v regionu s Římem. Válku s Římem (105–106 n. l.) však Dákové prohráli. Na území Sedmihradska byla zřízena římská provincie Dacia,  její severní hranice se táhly podél horního toku Tisy. Území Rusínů se tak stalo přímou kontaktní zónou světa „barbarských“ kmenů se světem římských provincií (106-271 n.l.). 
 
4. – 10. století n.l. Slované, Bílí Chorvaté a příchod Maďarů do Dunajské kotliny.
Vpád Hunů koncem 4. století vyvolal tzv. velké stěhování národů, které v regionu v 6. století ukončili slovanské kmeny a osídlili střední Evropu.  Výrazným způsobem do dějin Slovanů střední Evropy  zasáhly iranské kmeny Bílých Chorvatů, kteří si podmanili slovanské kmeny a vytvořili  stát Bílé Chorvatsko. V 9. století mezi slovanské kmeny Karpatské kotliny přicházejí křesťanští misionáři včetně učedníků soluňských bratrů Konstantina (Cyrila) a Metoděje.   Koncem 9. století překročily Karpaty maďarské kmeny a usadili se v Potiské nížině. Po drtivých porážkách jejích družin v Německu (955) a na Balkánu (970) Maďaři vyměňují nomádský a kořistnický způsob života za usedly, zemědělský. V tomto procesu přejímají zkušenosti slovanských obyvatel Karpatské kotliny včetně Rusínů. Ve stejnou dobu zaniklo i Bílé Chorvatsko. Jeho jihokarpatská část připadá Uherskému království. Definitivně mizí etnonymum Bílí Chorvaté. Objevuje se nové označení pro podkarpatské Slovany: Rusíni (Rutheni).   
(TU: https://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-b/)
 
11. – 16. století. Rusíni v době středověku.
V procesu formování  rané  středověkých  států území Rusínů postupně bylo  začleňováno do Uherského království.   Ve stejnou dobu Lemkovina na severních svazích Karpat byla začleněna do Polského království. Začátkem 13. Století se vytvořila struktura feudálních panství, dřivě svobodné skupiny rusínského obyvatelstva se nivelizují v jednu poddanskou vrstvu. V roce 1241 území Rusínů, stejně jako větší část Uherského království, bylo zpustošené mongolskými nájezdníky. Po odchodu Mongolů z Uher začal urychlený proces kolonizace, v nížině podle kolonizačního práva německého, v horách pak podle tzv. práva valašského. Utužování poddanského systému přivedlo k selské válce v Uhrách (1514-1515). Po její potlačení veškeré vesnické obyvatelstvo včetně rusínského bylo uvržené do „věčného poddanství“.   Tento právní (faktický bezprávní) stav se zachoval až do roku 1848.     
(11.-13. stor. TU: https://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-c/ )
(15. stor. TU: https://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-d/ )

16.-18. století. Rusínská společnost po rozpadu Uherského království a nástupu na uherský trůn Habsburků.
Prohraná uherským vojskem bitva u Mohače (1526) a vpád Turků-Osmanů do střední Evropy vážně zasáhl do života i rusínské společnosti. Území Rusínů se stalo na dlouhá desetiletí frontovou linii turecko-rakouských válek a protihabsburských válek odbojné uherské šlechty, jichž se zúčastnila i část rusínských poddaných. Situaci komplikovala také krize katolické církve, reformace a kontrareformace. Krize zasáhla také rusínskou pravoslavní církev, která přistoupila ke kompromisnímu sjednocení s katolickou církvi (církevněslovanská bohoslužba ale administrativní podřízení Vatikánu) v důsledku čeho vznikla unijní církev (1646), definitivně uznána papežem v roce 1771 jako církev řeckokatolická. Sehrála významnou úlohu v době osvícenské jako organizátorka prvního rusínského školního systému. 
( TU: https://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-e/)
(1712 - zač.19.stor.   TU: https://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-f/)

19. století. Rusínská společnost v době národního obrození.
Národní obrození Rusínů začalo opožděné ve srovnání s ostatními národy habsburské monarchie. Cestu k němu otevřela až revoluce 1848-1849, jenž zrušila poddanský systém. Rusínští lídři (A.Dobrjanský, A.Duchnovič) vypracovali první rusínský politický program, založený na myšlence austroslavizmu neboli federalizaci habsburské monarchii na národním principu. Avšak negace národnostních menšin Uher maďarskou revoluční vládou přivedla rusínské činitele do protirevoluční opozice, na stranu vídeňského dvora. Výsledkem této spolupráce byla možnost zřídit s povolením císaře tzv. Rusínského okruhu (1849-1850), v jehož rámci Rusíni měli kulturní autonomii a poprvé byli uznáni za svébytný národ.
( TU: https://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-g/)

Rusíni v Rakousko-Uherské monarchii (1867-1918).
V roce 1867 se uherské a rakouské vládnoucí kruhy dohodly na úkor všech ostatních národů a národnosti monarchii na  tzv. vyrovnání a vytvoření dualistického státu Rakousko-Uherska. Rusíni byli vydaní na pospas maďarským úřadům, kteří zahájily urychlenou maďarizaci národnostních menšin. Nepočetná rusínská inteligence se snažila zabránit tomuto procesu kulturně-osvětovou činnosti, založením Společnosti sv. Ioanna Křtitele v Prešově a Společnosti sv. Vasilije Velikého v Užhorodě, publikaci rusínských školních učebnic a literárních almanachů. Druhá část rusínské inteligence, hlavně hierarchové řeckokatolické církve se postupně zapojila do procesu maďarizace. Odpovědí lidových mas byl odklon od řeckokatolické církvi a vznik hnuti za obnovení pravoslavné církvi jako „církvi rus´ké“ a z ekonomických důvodů emigrace do USA. Uherské úřady odpověděly sérii monstrprocesů proti rusínským pravoslavným věřícím. 
(detail tu: https://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-h/)

(1.svet. vojna detail tu: https://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-ch/)

Podkarpatská Rus v Československé republice (1919-1939).
Po rozpadu Rakousko-Uherska území obývané Rusíny bylo rozděleno mezi ČSR, Polskem a Rumunském. Vláda Maďarské republiky nabídla Rusínům autonomii ve formě tzv. Rus´ké krajiny, kterou Rusíny neakceptovaly. Zároveň díky aktivitě amerických Rusínů a čs. diplomacii se rusínská otázka stala otázkou mezinárodní, začleněna do mírových dohod, Podkarpatská Rus byla vyčleněna jako autonomní území ČSR. Rusíni Lemkoviny vyhlásili vlastní státotvorní nároky (Republika ve Florince, 1919-1920). V první ČSR Rusíni prožili své druhé národní obrození i když zakotvená v ústavě ČSR autonomie uskutečněna nebyla. Vznikla dvoukolejnost vývoje rusínského národa, jako státotvorného v Podkarpatské Rusi a zároveň jako menšiny na Slovensku, v Polsku a Rumunsku.
( TU: https://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-i/ ) 


Podkarpatská Rus v dobé 2. světové války (1939-1945)
V březnu 1939 byla na obsazeném území Podkarpatské Rusi zřízena dočasná vojenská administrativa Karpatského území (maďarsky Kárpátaljai terúlet, zkráceně Kárpátalja) v čele s  generálem Bélou Novákovicsem. Maďarské vojenské oddíly a četnictvo na místě popravovaiy polapené síčovce,  příslušníky ukrajinské inteligence z řad emigrantů, dokonce i některé poslance sněmu. Koncem března maďarské úřady zavedly na Podkarpatské Rusi  první omezení namířené proti Židům: 36% židovských řemeslníků bylo zbaveno licence, u zbylých byla daň zvýšena o 60 %. Židé měli být postupně  propuštěni ze státní služby a z vedoucích funkcí ve firmách. Maďarský diktátor regent Miklós Horthy v červnu 1939 udělal politické gesto, které mělo uchlácholit podkarpatské autonomisty. Jmenoval 3 poslance do horní komory maďarského parlamentu, 12 poslanců v čele s A. Bródym pak do dolní  komory.V parlamentu měli zastupovat území Kárpátalja. Dne 22. června maďarský parlament přijal zákon č. 4 o sjednocení karpatského teritoria s maďarským  státem. Na připojeném území byla ustavena civilní veřejná správa - úřad regenta-komisaře se sídlem v Užhorodu. Území Podkarpatské Rusi, připojené k  Maďarsku už roku 1938 podle vídeňské arbitráže, pak tvořilo zvláštní župu. Regent-komisař měl pravomoc hlavního župana a hlavního ředitele školního  inspektorátu.
( TU: https://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-j/ )


Podkarpatská Rus (Zakarpatská oblast) v SSSR a ma Ukrajině (1946-2004)
Výnosem Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR byla 22. ledna 1946 zřízena tzv. Zakarpatská oblast (oblast za-Karpaty), která byla okamžitě začleněna do Ukrajinské sovětské socialistické republiky (USSR). Tento výnos zlikvidoval nejen historické pojmenování tohoto území Podkarpatská Rus, ale i pojmenování nedávné - Zakarpatská Ukrajina. Pro Moskvu byla kritériem v této otázce geografická poloha území za Karpaty. Stalin a sovětská vláda nepokrytě demonstrovali svůj geopolitický zájem o tento region jako o strategické předpolí ve střední Evropě. A zároveň byli obyvatelé tohoto regionu slovanského původu, Rusíni, s okamžitou platností přejmenováni na Ukrajince. Jejich minulost byla prohlášena za „koloniální". Evropa rozrušená válkou a záhy rozdělená „železnou oponou" si ani nevšimla zmizení jednoho ze svých historických národů, i když malého...
( TU: https://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-k/ ) 



************


Osvobozující okupant nebo okupující osvoboditel?
V říjnu 1944 Rudá Armáda SSSR osvobodila Podarpatskou Rus, avšak bylo to osvobození bez svobody. Sovětská vojenská administrativa inscenovala „hnutí za opětovné spojení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou“, které mělo zastírat anexi východní provincie Československa Sovětským svazem. Anexe byla dodatečně posvěcena dohodou mezi ČSR a SSSR (29.6.1945) o „předání“ Podkarpatské Rusi/Zakarpatské Ukrajiny Sovětskému svazu, jež byla podepsána bez účasti Rusínů. Jednalo se „o nás – bez nás“, proto táto dohoda právem považována za „Rusínský Mnichov“. 
(TU:  https://www.rusyn.sk/osvobozeni-nebo-okupace/ )


Sovětská „kulturní revoluce“ v Zakarpatské oblasti – prostředek likvidace národní kultury Rusínů
Prvním krokem k uskutečnění sovětské „kulturní revoluce“ na Podkarpatsku byla likvidace rusínského školství, demonstrativní pálení rusínských školních učebnic a příruček. A to ještě předtím, než byla Smlouva o předání Podkarpatské Rusi – Zakarpatské Ukrajiny ratifikována parlamenty SSSR a ČSR (ČSR 22. 11. 1945, SSSR 27. 11. 1945) a oficiálně nastolen sovětský režim. Od 1. září 1945 měla být výuka ve školách vedena ukrajinsky nebo rusky. Další krok v sovětizaci školství byl zcela absurdní. Kvůli rozdílu v nástupu do školy v SSSR (od 7 let) a ve střední Evropě včetně Podkarpatska (od 6 let) Národní rada tzv. Zakarpatské Ukrajiny na „doporučení“ sovětských odborníků nařídila opakování ročníku ve všech školách, aby absolventi škol na Podkarpatsku ukončili školní docházku ve stejném věku jako na celém území SSSR. Takže do první třídy jsem chodil dvakrát!
( TU: https://www.rusyn.sk/sovetska-kulturni-revoluce-v-zakarpatske-oblasti-prostredek-likvidace-narodni-kultury-rusinu/ )


Podkarpatští Rusíni v stalinském ráji
Sovětská a zvlášť „zakarpatoukrajinská“ propaganda téměř půlstoletí tvrdila, že podkarpatští Rusíni nadšeně přijali sovětský socializmus. Opak byl pravdou. Už na samém začátku, v podzimních měsících roku 1944, nebyl vztah obyvatel Podkarpatska k sovětským osvoboditelům jednotný. Dal by se rozdělit do několika proudů: nadšené vítání komunisty všech národnostních skupin a jejich sympatizanty, dále postoje tzv. „chudiny“, omámené propagandou komunistů a části ukrajinské emigrace za první republiky o bohaté Ukrajině s nekonečnými zlatými pšeničními lány; opatrné a zdrženlivé pozorování větší části pracovitých sedláků a zámožných obyvatel měst; a konečně zásadní nepřijetí maďarským a zvlášť německým obyvatelstvem. U nich – a nejen u nich – dokonce v roce 1944 po listopadových deportacích mužské části této skupiny obyvatel strach.
( TU: https://www.rusyn.sk/podkarpatsti-rusini-v-stalinskem-raji/ )


Rusínská společnost v době pseudoreforem v SSSR
Po ukončení kolektivizace a ovládnutí stranického a státního aparátu zkušenými kádry z východu se rusínská společnost jakoby stáhla do ulity; stala se mlčenlivou většinou strnule čekající na nové údery nepříznivého osudu. NKVD čas od času pro výstrahu organizovala monstrprocesy proti „buržoazním nacionalistům“, „sabotérům“, „antisovětčíkům“. To se jim zdálo málo, proto za pomoci vlastních provokatérů v roli učitelů na středních školách organizovali další procesy, jejichž oběťmi se stali studenti vyšších tříd v Mukačevu, Velkých Lučkach, Chustu. Celé třídy putovaly do gulagu.
( TU:  https://www.rusyn.sk/rusinska-spolecnost-v-dobe-pseudoreforem-v-sssr/ )


Konec impéria. Těžké probouzení Rusínů v novém státě – nezávislé Ukrajině
V polovině 80. let minulého století se Sovětský svaz ocitl na rozcestí. Tři úmrtí nejvyšších představitelů státu za sebou (L. Brežněv, J. Andropov, K. Černěnko) donutil vedení KSSS – průměrný věk členů ÚV dosahoval 75 let! – hledat mladšího, aktivnějšího kandidáta na funkci generálního tajemníka i hlavy státu. Strnulý systém běžel naprázdno, bezvýsledná, potupná válka v Afghánistánu drtila armádu, nízké platy a zásobovací problémy probudily dělnickou třídu, zvl. její „avantgardu“, horníky. Výbušná situace vznikla na Kavkaze.
( TU: https://www.rusyn.sk/konec-imperia-tezke-probouzeni-rusinu-v-novem-state-nezavisle-ukrajine/ )


Autonomie – rusínský sen a skutečnost 
Podkarpatská Rus je z geopolitického a zeměpisného hlediska středoevropským regionem a její autochtonní obyvatelé, jihokarpatští Rusíni, sdíleli spolu se všemi národy tohoto regionu jeho složité dějiny. Avšak na rozdíl od jiných národů střední Evropy nikdy nevytvořili vlastní stát. Jejich politické dějiny byly těsně spjaty s dějinami státních útvarů, jejichž součásti bylo jimi obývané území: s legendární tzv. „Sámovou říši“, Bílým Chorvatskem, Velkou Moravou, Uherským královstvím, Sedmihradským knížectvím, Rakousko-Uherskou monarchií, Maďarskou republikou, Československou republikou, Maďarským královstvím, Sovětským svazem.  Nyní prožívá těžké chvíle politické a vojenské krize jako součást Ukrajiny.
(TU: https://www.rusyn.sk/ivan-popautonomie-rusinsky-sen-a-skutecnost/ )


Osudy Rusínů po druhé světové válce
V nové zřízené „oblasti za Karpaty“ (Zakarpatské oblasti Ukrajiny) Rusíni byli podrobení tvrdé etnocidě, ukrajinizaci. Stejný osud potkal Rusínů východního Slovenska po komunistické převratu v ČSR v únoru 1948. Tragedii skončila pro 12 400 východoslovenských Rusínů tzv. optáce, přesídlení na ukrajinskou Volyň. Poválečné roky se stali nejtragičtějším obdobím v životě Rusínů-Lemků, kteří se ocitly mezi bojujícími stranami, polskou armádou podporovanou SSSR, a ukrajinskou povstaleckou armádou (UPA). Rusíni-Lemkové byli vysídlení z Lemkoviny a roztroušení v západním a severním Polsku a tím odsouzení k denacionalizaci, polonizaci. Nerušený vývoj zachovali pouze malé rusínské ostrůvky ve Vojvodině a Sremě v Juhoslavii.  

(TU:               )