Dějiny Rusínů (c)

02.01.2011

PODKARPATSKÁ RUS V UHERSKÉM KRÁLOVSTVÍ ARPÁDOVOU
(11.-13. století)

V letech 1001-03 uherský král Štěpán I. potvrdil a upevnil svou moc v boji proti velmožům Sedmihradska a rovněž připojil k Uherskému království jihozápadní části Podkarpatské Rusi - Potiskou nížinu. Rozsáhlé oblasti se staly doménou krále, respektive dynastie Arpádovců. Štěpán provedl i administrativní reformu a rozdělil svou doménu na jednotlivé oblasti, komitáty (župy). Některé pohraniční oblasti, kterým hrozilo vnější nebezpečí, pak byly po Iránském vzoru spravovány jako marky. A právě v Potisí byla zřízena tzv. Ruská marka (marchia Ruthenorum).

Celé podhůří Karpat bylo do konce 11. století začleněno do Uherského království. Jeho osídlení bylo už do té míry kompaktní, že uherští králové přistoupili k organizaci komitátního (župního) systému i na Podkarpatské Rusi. Koncem 12. a začátkem 13. století byl založen v západní části komitát Ung (Už), v jihovýchodní části zřízen komitát Boršov (comes de Borsova). Ten byl později rozdělen do tří nových komitátů - Ugoča, Bereg a Marmaroš. Organizace systému komitátů v Podkarpatské Rusi vyžadovala i výstavbu komitátských hradů, které se stavěly ve většině případů na místě bývalých staroslovanských hradišť. Největší administrativní i soudní pravomoc v rámci komitátů měl nadžupan/župan, který vybíral rovněž daně od obyvatel komitátů, vykonával soud nade všemi, kteří byli usazeni na královské půdě, a v době vojenského tažení stál v čele domobrany. Přímo nadžupanu/županu byli podřízeni sloužící na hradech [servites castri). V 11. století byl ukončen proces přesídlování kmenových bojovníků jobagionů (jobagiones) do komitátských a královských hradů. Stali se hradními poddanými a měli na starosti jejich obranu. Obdělávání půdy hradské země bylo úkolem hradského lidu, prostého, ale ještě svobodného obyvatelstva. Vládnoucí vrstvou byla bezesporu aristokracie velkých (majores), kam patřila králova družina a jeho rada (senát). Níže stála početná skupina obyčejných svobodných osob, bojovníků - jobagionů a služebnictva (minister). Ve 12. století byla v Uherském království většina půdy stále ve vlastnictví krále a jeho moc byla téměř absolutní. Konec 12. a začátek 13. století představovaly v Uhrách období dynastických bojů a zmatků, které vyvrcholily nástupem krále Ondřeje II. na trůn. Začaly se rozkládat společenské a mocenské vztahy vzniklé za krále Štěpána I. Zatímco byla dříve moc šlechty založena na příjmech za vykonané služby a statky jí bylo možné kdykoliv odejmout, Ondřej II. začal rozdělovat královské statky mezi stoupence „na věčné časy". Důsledkem toho se v poměrně krátkém časovém úseku vytvořila struktura feudálních panství, obvyklá v západní a střední Evropě, která se pak udržela po celý středověk. Došlo k oslabení královské moci a protestům nejrůznějších společenských skupin. Nezávislí vlastníci půdy, a hlavně magnáti přinutili krále Ondřeje II. vydat slavnou Zlatou bulu (1222). Tento dokument vyhlašoval jednotná práva a privilegia uherské šlechty, které se dostalo nejširších práv nad obyvatelstvem tak či onak na ní závislým. Šlechta vytvořila uzavřenou právní kastu, pouze formálně závislou na samém králi, ve svých vnitřních věcech nepodléhající královskému zasahování v otázkách ekonomických i soudních. Pro většinu obyvatelstva Podkarpatské Rusi, které sice bylo ještě svobodné, ale neprivilegované, se Zlatá bula stala jevem negativním. Karpatorusínské obyvatelstvo, jež se důsledkem intenzivního rozdávání královských statků magnátům dostalo na jejich soukromé pozemky, se vylučovalo z působnosti královského soudu. Daně mělo platit magnátům, zbavovalo se i své vlastní organizace. Oslabilo se komitátní zřízení i státní moc nadžupana/župana. Tyto hodnosti se stávaly dědičnými sinekurami jednotlivých mocných magnátských rodů.

V letech 1223-40 východní Evropu ovládli Mongolové, kterým se v Evropě říkalo Tataři. Na jaře 1241 vpadli do střední Evropy. Porazili uherské vojsko soustředěné na Podkarpatské Rusi a ve východním Slovensku, ale na území Podkarpatské Rusi se nezdrželi. Její nehostinné hory, luzní lesy a bažiny jim nevyhovovali, toužili po velké kořisti, která na ně čekala v bohatých městech a klášterech v Podunají. Druhý proud Mongolů vtrhl do Polska, kde v bitvě u slezské Lehnice 1241 porazil výkvět středoevropského rytířstva, aby pak protáhl Moravou do Uher. Po 12 měsících rabování však v důsledku dynastických sporů o nástupnictví v Mongolsku vojsko chána Batu urychleně opustilo Uhry a vrátilo se do Zlaté hordy. Uherské království bylo zcela zpustošené. Mongolům padlo za oběť nejméně 15-20% veškeré populace. Velké ztráty způsobil i následující hladomor. Na Podkarpatsku zkáze podlehly osady v berežském a užském komitátu. Prakticky nedotčen zůstal pouze jih a jihovýchod země, Marmaroš.

Po odchodu mongolských vojsk začal král Béla IV. urychlenou obnovu zpustošeného království. Porážky od nomádů ukázaly, že jejich nájezdům jsou schopny odolávat jedině opevněné kamenné hrady. Nejvíce ohrožována byla severovýchodní část království, Horní Potisí včetně Podkarpatské Rusi. Každý druhý rok tuto část království sužovaly tatarské nájezdy z území podmaněné Kyjevské Rusi. Proto začala právě na Podkarpatské Rusi urychlená výstavba kamenných hradů na strategicky významných místech i na jednotlivých panstvích. Důsledkem této horečnaté stavební činnosti nabývala podkarpatská krajina koncem 13. století typickou středověkou podobu. Po odchodu mongolského vojska z Uher začíná urychlený proces zalidňování, postupná kolonizace Podkarpatské Rusi směrem od dříve osídleného podhůří k horám. Mongolským vpádem byla značná část území zdevastovaná, vylidněná. V té době se Uherské království stává cílovou zemí pro obrovskou masu „hostů" (hospes), kolonistů, hlavně německých. Král Béla IV. německou kolonizaci - podobně jako to činili v Čechách přemyslovští králové - usilovně podporoval. Kolonizace Podkarpatské Rusi se děla dvojím způsobem, který se navzájem dost lišil: v nížině podle ustáleného kolonizačního práva německého ve druhé polovině 13. a na začátku 14. století, které se do Uher dostávalo především z Čech; v horách pak podle tzv. práva valašského, a to zejména ve 14.-15. století.

Vlastník půdy (maďarsky: fóldes úr) v Podkarpatské Rusi povolával tzv. hosta. Povinnost osídlení pusté země bral na sebe prostředník, tzv. lokátor (locator), v západní části území nazývaný soltys (scultetus), ve východní - kenéz. Vlastník pak ustanovoval místo a plochu osídlení, počet obyvatel, hostů (hospes), tj. kolonistů, osvobozoval nově usazené obyvatele ode všech daní a povinností na určitou dobu (od 5 do 20 let). Tyto podmínky byly zakotvené ve smlouvě sepsané s kenézem-soltysem, tzv. kenézském listu (maďarsky kenézlevel). Po uplynutí dohodnuté doby byli obyvatelé nové osady povinni pro majitele statku, půdy vykonávat určité služby (servituty) - dávat desátky z plodin a konat rozličné práce. Hodnost kenéze-soltyse - kterou můžeme přirovnat k našemu rychtářovi - byla dědičná, byl pokládán za představeného a dohlížel na pravidelné odvádění platů majiteli, plnění povinností obyvatelstva a pořádek. Majitel osady tedy odevzdával kenézi-soltysovi i soudní moc nad obyvateli.

V prvém období kolonizace byl soltysem-kenézem obyčejně Němec. V pozdější době jím mohl být zchudlý maďarský šlechtic, v západních komitátech i polský, ve východních valašský zvaný vojvoda (vajda). Vyprosil si u majitele velkého statku své vlastní panství - škultetii. Mnoho osad v Podkarpatské Rusi nazývaných podle jmen soltysů-kenézů, kteří je založili, svědčí o rozsahu německé kolonizace v této oblasti ve 13. století. Král Béla IV. byl také prvním uherským panovníkem, který se zaměřil na rozvoj měst. V Podkarpatské Rusi městečka vznikají od začátku 13. století u komitátských hradů: Užhorod, Mukačevo, Berehovo, Sevljuš, Chust, Ťačovo. Všechna podkarpatská městečka však byla zničena v době mongolského vpádu. Po odchodu Mongolů musela být od základu obnovována pomocí německé kolonizace. V politice krále Bély pokračovali v následujících letech i další uherští králové. „Mladší král" Štěpán V. roku 1262 poskytl obsáhlý soubor privilegií městu Sevljuši, který dokonce dostal název tzv. sevljušské právo. V roce 1267 králem Bélou IV. byla prohlášená druhá redakce Zlaté buly. Potvrzovala a rozšiřovala vlastnická práva magnátů, kteří se stali partnery krále při obnově obranného systému země a budování nových základů politické moci. Byl uznán i požadavek šlechticů, baronů, na každoroční setkání zástupců „šlechtických kolegií" z každého komitátu, kteří by rokovali o záležitostech království. V tomto ohledu byla druhá redakce Zlaté buly důležitým krokem na cestě k šlechtické samovládě na komitátské (župní) úrovni, stejně jako k stavovskému parlamentarismu. Radikální formu měl sociální vývoj v Podkarpatské Rusi. Všechny dříve svobodné skupiny obyvatelstva - jobagioni, údvorníci a hradní sluhové - pod vlivem konsolidace velkého vlastnictví pozvolna upadají, hospodářsky chud-nou a nivelizují se v jednu, sociálně závislou - tedy poddanskou - vrstvu. Královské majetky se v Podkarpatské Rusi stávají ke konci 13. století předmětem královských přídělů udělovaných privilegovaným vlastníkům. Král rozdával tyto své pozemky osobám jak maďarského, tak i nemaďarského původu, které se povznesly na vyšší sociální stupeň a přiblížily se ke královskému dvoru. Splynutím maďarské rodové šlechty se šlechtou nemaďarskou vznikl v Uhrách zvláštní typ aristokracie všeuherského charakteru. Takového všeuher-ského typu byla i šlechta, která dostávala od krále majetky v Podkarpatské Rusi ve 13.-14. století.

Ivan Pop

part IV:  http://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-d/
www.rusyn.sk
Naspäť na aktuality