Dějiny Rusínů (d)

02.01.2011

PODKARPATSKÁ RUS V ANJOUOVSKÝCH A LUCEMBURSKÝCH UHRÁCH
(14. století - 1457)


Začátkem 14. století po vymření Arpádovců po meči (1301) nastalo v Uhrách přechodné období panství oligarchů a anarchie. Oligarchové si prakticky království rozdělili: páni z Kószegu ovládali velkou část Zadunají a Slavonie, sedmihradský vévoda Ladislav Kán a uherský magnát Borša, zvaný Lysý, vládli v Zátiší, Jiří Šubič měl Dalmácii, Chorvatsko a Bosnu, Matúš Čák Trenčanský střední a západní Slovensko, rody Aba a Petó východní Slovensko a podkarpatské komitáty.

Právě magnát Jiří Šubič povolal do Uher následníka neapolského trůnu Karla Roberta z francouzské dynastie Anjou. Dvanáctiletý princ byl narychlo a neregulérně korunován (bez použití svatoštěpánské koruny a v Ostřihomi místo tradičního Székesfeherváru) jako uherský král Karel I. Robert. Mladého krále a Uherské království s ním čekalo ještě sedmileté mezivládí, dvacet let bojů se separatistickými magnáty a dalšími pretendenty na uherský trůn (včetně budoucího českého krále Václava III.). Hlavním jevištěm tohoto zápasu bylo území Slovenska a Podkarpatské Rusi. Hrady na Podkarpatské Rusi a na Slovensku byly postupně zabírány vojsky magnátů. V bitvě u Rozhanovců (Rozgony) v roce 1312 Karel I. Robert zvítězil nad vojskem Matúše Čáka a šlechticů z rodu Aba. Po tomto tažení král daroval velké statky, Hu-menské a Užhorodské panství, svým nejbližším spojencům Janu a Filipovi Drugethům, potomkům jihoitalské šlechtické rodiny francouzského původu. V roce 1317 porazil král u Debrecína magnáta Kopásze Boršu a dobyl hrady Kánko (Sevljuš) a Nyaláb (Korolevo) na jihu Podkarpatska, v Ugoči. Boj ale pokračoval: nadžupan zemplínského a užského komitátu Peter Petó, župan berežského komitátu Mojs a poražený ugočský župan Kopász Borša uzavřeli nové spojenectví proti králi Karlu I. Robertovi. Podle jejich plánu měl být na uherský trůn pozván haličský kníže Jurij Lvovič, syn Lva Daniloviče a uherské princezny Konstancie, dcery krále Bély IV. Vojsko spiklenců však bylo poraženo sedmihradským vévodou Ladislavem Kánem. Starší rusínská historiografie již od doby národního obrození glorifikovala Pétera Petóho jako rusín-ského národního hrdinu a tato tradice přežila do dneška. Někteří ukrajinští historici z odbojného feudála udělali dokonce ukrajinského vůdce Petuňa--Petenka. Ve skutečnosti byl však Peter Petö, jak napovídá i jeho jméno, velmožem maďarského původu.

Po vítězství nad magnáty král hledal oporu své vlády ve městech. V roce 1329 daroval soubor sevljušského práva městům v Marmaroši: Chustu, Vyškovu, Ťačovu, Dolhopoli. Nástupce Karla Roberta, jeho syn Ludvík I. Veliký, vydal soubor zákonů Decretum unicum (1351), v němž potvrzoval šlechtické svobody stanovené Zlatou bulou z roku 1222, ale s výjimkou dědických ustanovení. Šlechtický majetek se považoval za vlastnictví předka rodiny a jeho mužských potomků, odkazoval se určitému dědici. Toto ustanovení chránilo především nižší šlechtu před tendencí drobit statky. V případě vymření mužské linie rodu připadly šlechtické statky jako odúmrť koruně. Decretum unicum završil rovněž proces tvorby druhé hlavní vrstvy uherské středověké společnosti, rolnictva. Obyvatelé vesnic se stali jednotnou vrstvou, většinou bezzemků, neurozených poddaných, tzv. jobagiů. Osobně svobodní jobagio-vé museli svému pánovi odvádět dávky v penězích i naturáliích za užívání jeho půdy. Rolník užíval pozemky dědičně, zůstalo mu rovněž právo se stěhovat, což bylo potvrzením jeho osobní svobody. Robota sice ve 14. století byla ještě minimální, neustále však narůstaly poplatky odváděné jak královské pokladně, tak feudální vrchnosti.

Politická stabilita země v době panování králů z dynastie Anjou a trvalé spojení země, tedy ekonomické i kulturní, se západem a jihem Evropy příznivě poznamenaly i kulturní vývoj v Uhrách. Za vlády Ludvíka navíc došlo v letech 1370-82 ke spojení Uher a Polska pod jedním panovníkem. Nové kulturní impulsy za Anjouovců dosáhly i do vzdálenějších končin od centra království, do Podkarpatské Rusi. V roce 1354 se do svého užhorodského panství po tříletém pobytu v Neapoli vrátil Mikuláš Drugeth a spolu s ním přišla skupina italských malířů, mistrů nástěnných maleb. Tito malíři byli obeznámeni s novým trendem v italském gotickém malířství, jehož zakladatelem byl Giotto di Bondone. Na objednávku Mikuláše Drugetha vytvořili italští malíři freskový cyklus scén z evangelií v Horjanské rotundě. Ve stejnou dobu byla postavena celá řada zděných kostelů (stále ještě převážně v románském slohu) v jihozápadní a západní části Podkarpatské Rusi. Zároveň už přinášejí z blízké košické gotické huti mistři-kameníci na Podkarpatskou Rus vymoženosti gotického stavebnictví. Na objednávku měšťanů se staví gotické chrámy v Mukačevu, Berehově, Sevljuši, Vyškově. V době gotické probíhala také radikální přestavba hradů v Podkarpatské Rusi - nevyckého, užhorodského, mukačevského, chustského, činaďovského.

V roce 1387 získal uherskou královskou korunu Zikmund Lucemburský, mladší bratr českého krále Václava rv V polovině 90. let 14. století král Zikmund nepřímo zasáhl do bojů o moc v Litevském velkoknížectví. Král přijal jako svého leníka knížete podolského Theodora Koriatowicze, kterého z Podolí (dnes Ukrajina) vypudil velkokníže Vitold. Král Zikmund daroval Koriatowiczovi mukačevské a makovické panství a současně ho jmenoval županem berežským a šarišským. S Koriatowiczem přišel na Podkarpatskou Rus kromě členů jeho rodiny a příbuzných i určitý počet čeledi. Rozhodně však nešlo o 40 000 sedláků, jak o tom hovoří legenda. Migrace takového počtu lidí z Podolí do severovýchodních komitátů v Uhrách se nemohla uskutečnit koncem 14. století, aniž by to soudobé písemné prameny nezaznamenaly. A žádný dokument té doby se o takovém pohybu obyvatelstva nezmiňuje. A odporuje tomu i logika tehdejších událostí. Velkokníže litevský Vitold nemohl dopustit, aby poražený Koriatowicz znehodnotil jeho vítězství tím, že by odvlekl hlavní výrobní sílu té doby, sedláky. Takže osídlení Podkarpatské Rusi ukrajinskými sedláky se koncem 14. století nekonalo. Severovýchodní komitáty Uherského království Rusíni osídlili staletí před tím. Sídlem Theodora Koriatowicze a jeho rodiny se stal hrad v Mukačevu. Koriatowicz založil nebo spíš finančně přispíval na rozšíření mukačevského kláštera sv. Mikuláše. Proto byly ostatky knížete Koriatowicze po jeho smrti v roce 1414 uloženy v klášterním chrámu. Důvtipní mniši vyhotovili kolem poloviny 15. století falzum, tzv. darovací listinu Koriatowicze, s jejíž pomocí si celá staletí nárokovali vlastnictví vinic, půdy, poddaných i vesnic v okolí kláštera. Pravost listiny byla zpochybňována už v 15. století a falzifikát byl definitivně prokázán paleografickou analýzou na přelomu 19. a 20. století (A. Hodinka, A. Petrov). V roce 1437 propuklo v Sedmihradsku a jižní části Podkarpatské Rusi (Ugoča, Marmaroš) povstání rolníků, městské chudiny, drobné šlechty a valašských kolonistů. Můžeme se jen dohadovat, zda vedle očekávaného skonu císaře Zikmunda a následného bezvládí to bylo i pod vlivem husitského hnutí, které se projevilo v Horních Uhrách spanilými jízdami a pak vystoupením tzv. bratříků. Každopádně povstalci zvítězili nad vojsky sedmihradského vévody a na základě dohody (6. 7. 1437) si vymohli významné ústupky. Avšak koncem roku zahájila šlechta protiofenzivu a snadno porazila už vesměs odzbrojené a unavené povstalce. V prosinci 1437 ve Znojmě zemřel Zikmund Lucemburský, král uherský a český, římský císař. Jeho smrt znamenala začátek vleklých bojů o moc mezi magnátskými skupinami v Uhrách, střídání pretendentů na trůn a zemských správců. Téměř dvě desetiletí neklidu v zemi bylo ukončeno vytvořením stavovského státu. Šlechta jako stav si přitom zajistila dominující postavení ve státě.

Významnou úlohu v pacifikaci východní části království po povstání v roce 1437 sehrál Jan (Jánoš) Hunyadi. Král Vladislav I. Jagellonský ho jmenoval sedmihradským vojvodou, županem několika komitátů včetně podkarpatských a správcem solného monopolu. V letech neklidu a bojů zuřících mezi příznivci a odpůrci dvou králů - i z našich zemí dobře známého Ladislava V. a již zmíněného Vladislava I. - bylo území východně od Tisy pod nadvládou Hunyadiho oázou míru. Koncem života mu patřilo 25 hradů, 30 měst a 1 000 vesnic. Po smrti krále Vladislava L, který zahynul v bitvě s Turky u Varny (1444), byl Hunyadi jmenován zemským správcem. Do jeho vlastnictví přešly mukačevské panství a mukačevský hrad. Majetkem Hunyadiů bylo mukačevské panství a hrad až do roku 1495. Jan Hunyadi zároveň udělil městu Mukačevu veškeré výsady plně svobodných měst. V roce 1456 Hunyadi dosáhl významného vítězství nad vojskem tureckého sultána Mehmeda II. u Bělehradu. Vítězný velitel ovšem vzápětí padl za oběť moru.

Ivan Pop

part V: http://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-e/
www.rusyn.sk
Naspäť na aktuality