Dějiny Rusínů (e)

PODKARPATSKÁ RUS VE VÍRU PROTIHABSBURSKÝCH A PROTITURECKÝCH VÁLEK (1526-1711)

Ihned po prohrané bitvě u Moháče začal v Uhrách boj o královskou korunu. Drtivá většina uherské šlechty, tzv. národní strana, zvolila 11. listopadu 1526 Zápolského za „národního" krále Jana I. Naproti tomu magnátské rodiny v západních a severních Uhrách se rozhodly následovat příkladu českých stavů a zvolily v Bratislavě 17. prosince 1526 za uherského krále českého krále Ferdinanda I. Habsburského. Tato strana měla vedle vlastních zájmů především širší rozhled a pochopila, že ne Zápolští, ale jedině Habsburkové jsou těmi, kdo může zastavit a posléze i vyhnat nového asijského dobyvatele ze střední Evropy. V Uhrách vzplanula občanská válka. Základnou Jana Zápolského se stalo Sedmihradsko a část podkarpatských komitátů (Marmaroš, Ugoča, Bereg), základnou Ferdinanda - Zadunajsko a Horní (severní) Uhry (tedy především Slovensko). Turci už plně kontrolovali jižní a střední část Uher včetně Budína. V oblasti východně od Tisy a v Sedmihradsku se začal formovat nový státní útvar, Sedmihradské knížectví, závislé na Osmanské říši. S ním byl také těsně spjat osud tří podkarpatských komitátů - Marmaroše, Ugoči a Beregu. V centrální části Uher Osmané zřídili provincii své říše, tzv. Budínský pašalík. V severní a západní části Uher Habsburkové vytvořili vlastní centralizovanou státní správu řízenou vídeňskými úřady. Rozdělení království a snaha Turků o pokračování expanze ve střední Evropě a naopak úsilí Habsburků o účinnou obranu proti turecké expanzi, o vytlačení Osmanů z dunajské kotliny a zajištění jejich vlastní nadvlády v tomto prostoru nevyhnutelně vedly k nekonečným válkám. Uhry se staly válečným nárazníkovým pásmem v celoevropském měřítku. A bezprostřední frontovou linii často tvořily právě uherské severovýchodní komitáty obývané Rusíny.

Politicko-náboženskou situaci komplikovalo šíření reformace. Protestantství se začalo šířit v Uhrách ve 30. letech 16. století. Jeho rychlému šíření napomohlo očekávání, že vyřeší problémy sužující uherskou společnost a nejtíživější z nich souvisely s tureckou okupaci. Reformaci podporovali na svých panstvích šlechtici Dobo, Páloczy, Rákóczi, Horváth, Perényi. Ve třetím desetiletí 16. století maďarské obyvatelstvo v komitátech Ung, Bereg, Ugoča vesměs konvertovalo nejdřív k luteránské, později ke karvínské verzi protestantství. V Marmaroši kalvinismus zakotvil pouze v pěti korunních městech - Chustu, Ťačovu, Vyškovu, Dolhopoli a Marmarošské Sihoti. V roce 1552 se pak v Berehově konalo zasedání synodu maďarské karvínské konfese.

Protestantské církve v Uhrách věnovaly velkou pozornost vzdělání. Zakládaly školy na všech úrovních, od obecných po významné koleje, zřizovaly mobilní i stálé tiskárny. Vznikaly veřejné knihovny vydržované městy (Bardějov, Prešov). Kolem roku 1580 se náboženské rozdělení země stabilizovalo na dalších 50 let. Nejméně 80% obyvatel Uher německé a maďarské národnosti bylo reformovaného vyznání, z nichž kalvinisté byli mnohem početnější než všechny ostatní konfese dohromady.

Poslední třetina 16. století byla obdobím relativní rovnováhy mezi Osmanskou říší a Habsburky. Západní komitáty obývané Rusíny, Ung, Šariš a Zemplín, kontrolovali přívrženci Habsburků magnáti Drugethové, střední a jihovýchodní komitáty, tj. Bereg, Ugoču, Marmaroš, zase sedmihradští vévodové (knížata). Po rodu Zápolských ovládali Sedmihradsko od roku 1571 Báthoryové. V lednu roku 1595 sedmihradský kníže Zikmund Báthory podepsal s císařem Rudolfem II. spojeneckou smlouvu, jejímž smyslem bylo podřízení Sedmihradska Habsburkům. Na sedmihradském knížecím trůně však rod Báthoryů vystřídal odbojný magnát Štěpán Bočkaj (1605). Po dlouhém vyjednávání mezi Bočkajem a arcivévodou Matyášem, císařovým zástupcem pro uherské záležitosti, nastalo příměří. Matyáš totiž velice stál o pomoc uherských stavů při detronizaci (odvolání z trůnu) svého duševně chorého bratra Rudolfa II., a tak došlo 23. června 1606 k uzavření vídeňské mírové smlouvy. Protestantským stavům a městům byla Matyášem zaručena svoboda vyznání. Bočkaj byl uznán knížetem sedmihradským a doživotním vládcem potiských komitátů - berežského, ugočského a szatmárského. Po náhle smrti Bočkaje (1606) přešlo Sedmihradsko, a tím i podkarpatské komitáty na Zikmunda Rákócziho, kterého však už za dva roky, v březnu 1608, odstraní Gabriel Báthory. Pro svou neuváženost a krutost se však Gabriel Báthory brzy dostal do sporu nejen se stavy a městy, ale i s Osmanskou říší, Polskem Habsburky. Přežil několik spiknutí, zavraždit ho dal roku 1613 jeho bývalý rádce Gabriel Bethlen, který byl hned nato zvolen sedmihradským knížetem. Ja knížecím trůnu Bethlen projevil mimořádný organizační talent a politickcé schopnosti a za třicetileté války se ukázal i jako diplomat a vojevůdce evropského formátu. Po vzniku konfliktu mezi českými stavy a Ferdinandem II. 11618) zahájil válečné akce proti Habsburkům, obsadil téměř celé Horní Uhry a spolu s českými a moravskými oddíly obléhal v roce 1619 Vídeň. Po porážce českých stavů v bitvě na Bílé hoře zůstal sice osamocen, přesto však lokázal vyjednat s Ferdinandem II. výhodný mír v Mikulově (31.12.1621). tedal se královského titulu a většiny obsazených území, ale získal vévodství ve Slezsku a sedm hornouherských komitátů - abovský, boršodský, zemplínský, berežský, ugočský, sabolčský a szatmárský. V roce 1625 pak Bethlen zakoupil mukačevské hradní panství za 300 000 zlatých a daroval ho své manželce Kateřině Brandenburské. Po Bethlenové smrti (†1629) sedm hornouherských komitátů včetně podkarpatských (Ugoča, Bereg, Zemplín) připadly Habsburkům. Roku 1631 na sedmihradský knížecí trůn nastoupil Jiří I. Rákóczi, který také zasáhl do třicetileté války na protihabsburské straně. Na Drešovském míru (1633) Rákóczi vyjednal od císaře Ferdinanda II. mukačevský hrad a panství za 200 000 zlatých do zástavy. Později získal na Mukačevo na panství dědické právo. Tak se mukačevské panství, hrad a město definitivně dostaly do vlastnictví magnátské rodiny Rákócziů, v jejichž držení zůstaly až do roku 1711. Lineckým mírem z konce roku 1645 Jiří I. Rákóczi získal sedm hornouherských komitátů včetně podkarpatských.

Podpis Jiřího I. Rákócziho nese i nejvýznamnější evropský dokument 17. století, Vestfálská mírová smlouva, která ukončila třicetiletou válku. Po sérii těžkých porážek v 16. století v době reformace se katolická církev vzpamatovala a na začátku 17. století přešla do protiútoku. Uherská šlechta se začala klonit k názoru, že v boji s Habsburky se již obejde bez protestantské agitace. Ze dne na den magnáti a vyšší šlechta konvertovali zpět ke katolictví. V roce 1605 konvertoval ke katolictví i před tím horlivý protestant, magnát Jiří III. Drugeth de Homonna, majitel několika panství v komitátech zemplínském, sarišském a užském. Jeho poddaní však nebyli protestanti, ale většinou šlo o pravoslavné Rusíny. Přiklonil se proto k myšlence sjednocení rusínské pravoslavné církve s katolickou, a to cestou vzájemného kompromisu - tedy unií. Rusínská pravoslavná církev se měla vzdát podřízení patriarchovi konstantinopolskému (jeho prestiž v tureckém zajetí beztak utrpěla) a uznat jurisdikci římského papeže. Zároveň měla být zachována byzantsko-východní (církevněslovanská) liturgie nové řeckokatolické církve. Vstřícnou iniciativu projevovali i představitelé hierarchie rusínské pravoslavné církve. V sociálním postavení se totiž pravoslavní kněží nelišili od poddaných. Finančně nebyli podporováni ani vrchností, ani státem. Mukačevský biskup byl fakticky poddaným majitele mukačevského panství a nacházel se v přímém podřízení kapitánovi mukačevského hradu. Drugeth využil této nadmíru svízelné situace představitelů pravoslavné hierarchie a začal připravovat půdu pro sjednocení rusínské pravoslavné církve s katolickou.

Po několika nezdařilých pokusech byla unie, spojení rusínské pravoslavné církve s katolickou, vyhlášena na shromáždění 63 duchovních v čele s biskupem Petrem Parthenem v hradním kostele v Užhorodu 24. dubna 1646. Biskup Parthen podepsal s jagerským arcibiskupem Jakušičem dohodu, podle níž si nová unijní (řeckokatolická) církev zachovala byzantsko-východní liturgii, biskup měl být volen synodem hierarchů a potvrzen papežem. Duchovní nové uniatské církve měli mít stejná práva jako katoličtí. K užhorodské unii se připojili pravoslavní kněží komitátů Ung, Šariš a Zemplín. Unie byla potvrzena jagerským arcibiskupem v roce 1648 a vzata na vědomí i synodem katolických biskupů v Trnavě. Dlouhá léta se pak bránili rozšíření unie na východní komitáty především sedmihradští vévodové. 

Po smrti Jiřího I. Rákócziho (1648) na sedmihradský vévodský trůn nastoupil jeho syn Jiří II. Rákóczi. Ctižádostivý vévoda, oslněn vyhlídkou dosažení polského trůnu, se bezhlavě vrhl do velké evropské politiky, čímž přivedl Sedmihradsko - a spolu s ním i podkarpatské komitáty - na pokraj katastrofy. V tehdejší konfliktní situaci v Evropě (1657) na jedné straně stálo Švédsko, ukrajinští kozáci a váhající Rusko, na straně druhé pak Polsko napadené Švédskem a vojskem Jiřího I. Rákócziho. Na polské straně však stáli i Habsburkové, Nizozemí, Dánsko. V červenci roku 1657 Jiří II. Rákóczi obsadil Varšavu, ale přesto svého cíle nedosáhl. Dánska armáda úderem ze severu přinutila švédského krále stáhnout z Polska svou armádu. Rákócziho vojsko tak zůstalo v Polsku osamocené a Poláci současně podnikli úspěšnou protiofenzivu do Sedmihradska, vlastně do podkarpatských komitátů Ung, Bereg, Ugoča a Marmaroš. Polská armáda zpustošila rákócziovská panství v berežském komitátů. Pak vtrhla do Ugoči a Marmaroše, vypálila vesnice a městečka v údolí Tisy. Porážka Rákócziho v Polsku byla totální. Zároveň do Sedmihradska vtrhli Turci a zbavili Rákócziho trůnu. Spolu s Turky přišli i Tataři z Krymu a pustošení ještě nedávno kvetoucí země nebralo konce. Proti tatarskému řádění nakonec povstali obyvatelé Marmaroše. Definitivně byli Tataři vyhnáni z podkarpatských komitátů až začátkem července 1658. Klid však netrval dlouho.

Roku 1677 v severovýchodních komitátech vypuklo protihabsburské kurucké povstání po vedením Emericha Thókólyho. Na přelomu 70. a 80. let Thókóly dosáhl významných politických ( 1678 byl stavy zvolen sedmihradským vévodou ) i vojenských úspěchů, když jeho vojsko obsadilo Podkarpatsko a východní Slovensko. Ustrašený vídeňský dvůr s ním proto spěchal uzavřít příměří. Bylo znovu uznáno právo protestantů na vlastní bohoslužby a obnoveno rozdělení moci mezi stavy a korunu. Císař Leopold I. dal své svolení ke sňatku Emericha Thókólyho (25 let) s Ilonou Zrínyiovou (39 let), vdovou po Františku I. Rákóczim, majitelkou mukačevského panství. Sňatkem s Ilonou získal Thókóly nejen přístup k zisku z obrovského rákócziovského majetku, ale i rodinné spojení se starým knížecím domem, a tím i zvýšení své autority v celé uherské společnosti. Smír s Habsburky netrval dlouho. Povzbuzen novým útokem Osmanské říše Thókóly shromáždil velké kurucké vojsko v Mukačevu a jako spojenec sultána v nové turecko-rakouské válce vyrazil do Horních Uher. Po dobytí Košic (14.8.1682) ho sultán jmenoval knížetem Horních Uher, a Thókóly se dokonce dal korunovat uherským králem. Začal hned budovat základy státního útvaru (Partium), o němž se domníval, že by se mohl stát základnou pro obnovení suverénních Uher. Thókóly však špatně odhadl poměr sil mezi Osmanskou říší a Habsburky. Zpočátku tak nadějné obléhání Vídně (14.7. až 21.9.1683) skončilo pro Turky porážkou, která se stala začátkem katastrofy Thókólyho. Ihned ho začali opouštět nejmocnější přívrženci, rozklad nastal i v armádě kuruců. Celé pluky přecházely k císařským. Brzy zůstal kníže bez knížectví a Horní Uhry byly obsazeny habsburským vojskem. Thókóly se dokonce stal překážkou na cestě k uzavření příměří mezi Vysokou Portou a Habsburky. V říjnu 1685 byl zatčen ve Varadíně a odvezen do Istanbulu, ale dokázal se obhájit, byl brzy propuštěn a sultán mu dokonce poskytl vojsko. Žádného dalšího úspěchu už však nedosáhl a musel odejít z Uher do Turecka. Na podzim roku 1685 byla většina kuruckých pevností opět v rukou císařských velitelů. Vzdorovala jedině mukačevská pevnost, kterou bránila více než dva roky Ilona Zrínyiová, Thókólyho manželka. Po kapitulaci byla se svými dětmi odvezena do Vídně. Děti, František (pozdější František II. Rákóczi) a Juliána, byly dány do opatrovnictví císaře. Kapitulační listinou byl dětem rovněž ponechán veškerý rákócziovský majetek.

Roku 1694 se vrátil František II. Rákóczi z dosavadní internace domů, aby se ujal správy svých majetků na území dnešního východního Slovenska a Podkarpatské Rusi. Současně ho císař jmenoval dědičným šarišským županem (od roku 1700 užíval oficiálně i rodový titul vévody sedmihradského). Ihned narazil na bezohledné chování vídeňských úředníků, daňových komisařů a také na spoustu dalších omezení uvalených na uherskou protestantskou šlechtu. Velký vliv na Rákózciho mělo nejen rodové protihabsburské „zatížení", ale i jeho soused, pán užhorodského panství hrabě Mikuláš Bercsényi, který v něm probudil smysl pro státnické poslání a vlasteneckou odpovědnost za osudy země. Už v roce 1701 se František II. účastnil spiknutí proti Habsburkům, za což byl zatčen a uvězněn ve Vídeňském Novém Městě. Z vězení se mu však podařilo uprchnout do Polska. V květnu 1703 kníže František II. Rákóczi vydal manifest požadující osvobození Uher z „nezákonného a nesnesitelného jha". Situace se zdála vhodnou i z mezinárodního hlediska. Válka o španělské dědictví (1700-1713/14) upoutala větší část habsburského vojska daleko na západě, na francouzské frontě. Povstání pod Rákócziho praporem spontánně začalo na Podkarpatsku. Začátkem roku 1704 kurucké vojsko obsadilo významné strategické body - chustský, užhorodský a mukačevský hrad. Rákóczi poté vydal patent, jímž sliboval poddaným, kteří vstoupí do jeho armády, osvobození od daní a roboty. V roce 1705 František II. Rákóczi byl i oficiálně zvolen nejprve sedmihradským vévodou a pak i velitelem Uher. Koncem roku se vrátil do Mukačeva a rozhodl se na hradě obnovit vevodskou rezidenci. Hrad byl klíčem k cestě vedoucí do spojeneckého Polska, přes které Rákóczi plánoval získat pomoc z Francie i Ruska. Ale už v roce 1708 se mezinárodní situace náhle změnila v neprospěch Rákócziho, protože Francie utrpěla ve válce s Habsburky velkou porážku. Císařské vojsko toho využilo a přesunulo se do Uher, kde vší silou udeřilo proti kurucké armádě. Po drtivé porážce kuruců u Trenčína v srpnu 1708 začal rozpad Rákócziho armády. Vůdce hnutí, František II. Rákóczi, se snažil nepříznivý proces zastavit tím, že vyhlásil zákon o zrušení roboty pro sedláky, kteří bojovali v kurucké armádě. Avšak jeho úsilí už bylo marné.

 

Dne 30. dubna 1711 byla v Szatmáru podepsána mírová smlouva. Podmínky kapitulace byly poměrně mírné. Všem kurucům byl dán generální pardon a zaručena beztrestnost i navrácení majetku těm, kdo znovu slíbí císaři věrnost. Samozřejmě se tato ustanovení nevztahovala na obrovskou většinu kuruců z řad poddaných. Ti ztratili všechno, co jim bylo slíbeno Rákóczim, a museli se vrátit ke svým pánům jako poddaní. To se v první řadě vztahovalo na kuruce z rusínského prostředí, kteří až dokonce zůstávali v armádě Františka II. Rákócziho. Ne náhodou poražený kníže označil Rusíny jako gens fidelissima, věrný národ. Sám Rákóczi usmíření s Habsburky odmítl. Do Uher a do svých podkarpatských majetků se nikdy nevrátil, pořád hledal příležitost k obnovení boje. Z Polska odešel nejprve do Francie, odkud byl na nátlak Vídně nakonec vypovězen. Azyl pak nalezl v Turecku, kde také v roce 1735 zemřel.

 

prof. Ivan Pop

part VI: https://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-f/