Dějiny Rusínů (f)

PODKARPATSKÁ RUS V DOBĚ OSVÍCENSTVÍ  (1712 - počátek 19. století)

V říjnu 1740 zemřel císař a král Karel VI., poslední mužský potomek dynastie Habsburků. Na trůn nastoupila jeho dcera Marie Terezie podle pragmatické sankce (zásady dědičnosti trůnu v ženské posloupnosti vyhlášené Karlem VI. v roce 1713). Cekal ji však dlouhý boj, aby trůn, tituly a rodové dědictví obhájila. V nastalé situaci mladá panovnice prokázala nečekanou tvrdost, státnickou moudrost a rozhodnost. Rakousko, vyčerpané z válek s Osmanskou říši (1716-18, 1737-39), a zejména z tzv. válek o rakouské dědictví (1740-48) a následné sedmileté války (1756-63), demonstrovalo potřebu rychlých reforem celého systému habsburské monarchie. Mladá panovnice, ač konzervativního založení, si byla vědoma naléhavosti zásadních změn a začala je uskutečňovat v procesu nazvaném později osvícenským absolutismem. Spočíval ve složitém programu hospodářské přestavby monarchie, jejímž cílem bylo posílit všechny sféry hospodářství, kompenzovat územní ztráty (Slezsko) a rovnoměrněji rozvrhnout finanční zatížení jednotlivých subjektů daňového systému. Nejvíce se vláda snažila podporovat průmyslové podnikání, rozvoj manufaktur. Podnikatelům proto udílela nejrůznější výhody. Na Podkarpatsku tuto podporu využívali především Schönbornové, kterým Karel VI. daroval obrovské mukačevsko-čiňaďovské panství. V roce 1747 byla dokončena práce na tzv. prvém tereziánském katastru. Katastr evidoval jen pozemkovou držbu poddaných a měšťanů (rustikál) a příjmy řemeslníků a obchodníků z nezemědělské výroby. Nezasahoval do vrchnostenské půdy (dominikál), přesto zachytil i rustikální půdu připojenou k vrchnostenským dvorům, z níž měla daň platit vrchnost. Dominikál byl až do roku 1757 od daně osvobozen; v tomto roce byla provedena i revize prvého tereziánského katastru. Nahrazen byl druhým tereziánským katastrem, který poprvé uskutečnil i soupis dominikálu (vrchnostenské půdy). Vláda prosadila částečné zdanění panské půdy, důchodů feudálů plynoucích ze zemědělského a manufakturního podnikání, z poddanských platů a robot. Zdaněna byla i církev a města. V roce 1764 byl vyhlášen urbariální patent Marie Terezie. Měl uspořádat vztah mezi feudály a poddanými, přesně definovat nároky vrchnosti a práva sedláků. Patent stanovil základní požadavky vůči feudálům: za nejdůležitější panovnice považovala vytvoření přesného seznamu poddanských povinností, stanovení výše poplatků, které už vrchnost neměla dále zvyšovat, zákaz přerozdělování (zabírání) půdy feudály, pravidelné placení daně poddanými. Všechny povinnosti poddaných byly zapsány do urbářů (ourbarium) v národních jazycích - a to včetně rusínského - a ty uloženy u starostů. Tím se urbáře staly významnou památkou rusínského spisovného jazyka 18. století. Uherská šlechta se ovšem všemožně snažila sabotovat a oddalovat zavedení urbariální regulace.

Reformy habsburského dvora se snažil využít mukačevský řeckokatolický biskup Michail Manuil Olšavský k odstranění patronátu jagerského biskupství nad mukačevskou řeckokatolickou diecézí. Marie Terezie duchovní mukačevské řeckokatolické diecéze podpořila a zakázala jagerské katolické kanceláři vměšovat se do jejích záležitostí. Císařská dvorská kancelář se pak jménem Marie Terezie obrátila na papeže s doporučením, aby souhlasil s osamostatněním mukačevské řeckokatolické diecéze. Papežskou bulou z roku 1771 byla založena samostatná mukačevská uniatská (řeckokatolická) diecéze. Papež Klement XIV. potvrdil její nezávislost na jagerském biskupství, čímž ukončil mnohaletý spor mezi rusínskou řeckokatolickou církví a jagerským katolickým biskupem. Roku 1777 Marie Terezie vyhlásila zvláštní školský statut pro Uhry - Ratio educationis (systém vzdělání). Statutem byl vytvořen základ pro vytvoření nezávislého vzdělávacího systému v Uhrách odděleného od církve, uzákonilo povinnou školní docházku dětí ve věku od 6 do 12 let; bylo vedeno v rodném jazyce. Uskutečněním školské reformy na Podkarpatsku byl pověřen řeckokatolický biskup Andrej Bačinský. Podporoval založení „normální školy" v Užhorodu, jejímž úkolem byla urychlená výchova učitelů. Přičiněním biskupa Bačinského byla výuka v užhorodských školách vedena v rodném rusínském jazyce. Rusínský jazyk se také stal jazykem biskupské kanceláře. Biskup Bačinský vydal Bibli přeloženou do reformovaného církevněslovanského jazyka (blízkého rusínskému jazyku).

Po smrti Marie Terezie († 1780) se ujal vlády její nejstarší syn Josef II., který pokračoval v reformách započatých matkou. V roce 1781 reskriptem císaře byl vydán nový soudní řád uznávající rovnost všech občanů před zákonem a řada právních předpisů. Téhož roku byl vyhlášen i proslulý toleranční patent, čímž byla přiznána náboženská tolerance pro tři nekatolické konfese: luteránství, kalvínství a pravoslaví (uniatské církve se to netýkalo, ta byla jako řeckokatolická už předtím legální). Později byli zrovnoprávněni i Židé, kterých na Podkarpatsku v té době už bylo značné množství. Nacházeli zde klidné útočiště před pronásledováním (pogromy), jemuž byli vystaveni v Polsku, na Ukrajině i v Rusku. Církev byla také zbavena výkonu cenzury. Reskriptem císaře byly zrušeny všechny mnišské řády a jejich kláštery v Uhrách, které se nevěnovaly výuce nebo nepečovaly o nemocné. Kláštery rusín-ské řeckokatolické církve v Mukačevu, Krásném Brodu a Máriapócsi dokázaly přesvědčit úřady o své užitečnosti jako vzdělávací centra v rusínských komitátech, a tak mohly pokračovat ve své činnosti. V letech 1785-87 byl pro účely zdaňování zpracován v Uhrách tzv. josefínský katastr, který už nedělal rozdíl mezi poddanskou a panskou půdou. A profesionální vyměřovací zjistili neuvěřitelnou věc - a totiž téměř o polovinu více půdy, než bylo dosud přiznáno! (Josefínský katastr však platil jen v letech 1789-90.)

Josef II. se pokusil také unifikovat jazykovou situaci v mnohonárodnostní habsburské monarchii, zjednodušit úřadování a zavést němčinu jako úřední jazyk. Tato jeho reforma však vyvolala v Uhrách - podobně jako v Čechách - zcela opačný efekt. Stala se impulsem k modernizaci maďarštiny. Snaha maďarských intelektuálů prosadit využití maďarštiny ve všech sférách života pak vyvolala doslova řetězovou reakci. A intelektuálové z jiných národností začali zaujímat obdobné postoje. V 60.-90. letech 18. století byly vydány gramatiky chorvatského, srbského, slovenského, rumunského a rusínského jazyka, začal proces tzv. národních obrození. Centralizační reforma Josefa II. pak byla dovedena do extrému likvidací komitátů v Uhrách. V tomto rámci byl zřízen Užhorodský distrikt (1785), do něhož byly zařazeny bývalé komitáty Ung, Bereg, Ugoča, Marmaroš a Szatmár. Ihned po smrti Josefa II. v roce 1790 byl však nový systém jeho nástupcem Leopoldem II. na nátlak šlechty zrušen.

Dekretem Josefa II. (22. 8. 1785) bylo v Uhrách zrušeno tuhé poddanství neboli člověčenství (zpravidla se nepřesně označuje jako nevolnictví). Rolnictvu bylo přiznáno právo svobodně se stěhovat, vybírat si zaměstnání a volně nakládat se svým majetkem, posílat děti na studia. Přesto se úděl rolníků v Uhrách, na rozdíl od západní části monarchie, prakticky nezměnil. V únoru 1789 byl vyhlášen berní a urbariální patent. Místo dosavadních robot, naturálních dávek a peněžních platů patent stanovil poddanému jednotnou peněžní dávku. Šlechtici pak měli platit daně ze svého příjmu z půdy. Šlechta v Uhrách otevřeně volala po obnově svých práv a svobod. Berní patent kritizovali i císařovi stoupenci a nabádali ho z obavy před povstáním šlechty k ústupkům. Zklamaný a už smrtelně nemocný císař Josef II. 26. ledna 1790 odvolal veškeré své dekrety s výjimkou tolerančního patentu, reformy duchovní správy a zrušení tuhého poddanství. Hned po smrti Josefa II. uherský sněm svolaný Leopoldem II. v červnu 1790 zrušil berní reformu a obnovil dřívější poddanské urbariální povinnosti včetně roboty. Jednotlivé komitáty pak demonstrativně spalovaly josefínské katastry. Šlechta zároveň prosadila první zákony o vyučování v maďarštině na uherských školách.

Rakouské osvícenství napomohlo vzniku vrstvy rusínských intelektuálů, kteří studovali především na vídeňské a lvovské univerzitě. Domácí, značně patriarchální prostředí podkarpatských komitátů nemohlo zajistit uplatnění jejich znalostí. Koncem 18. století se jim ale naskytla možnost uplatnit znalosti v Rusku, které vstoupilo za Kateřiny Veliké na cestu opatrných reforem. Pro jejich uskutečnění však Rusku scházeli vzdělaní odborníci a v petrohradských vládních kruzích vznikla myšlenka pozvat vzdělance slovanského původu z habsburské monarchie. Koncem 18. a začátkem 19. století do Ruska přijeli na pozvání carské vlády rusínští vzdělanci: Ivan Orlaj, Vasilij Kukolnik, Michal Baluďanský, Petr Lodij, Andrej Dudrovič a jeho bratr Ivan Dudrovič, Konstantin Pavlovic, Michail Bilevič a jeho bratr Ivan Bilevič, Ivan Molnar, Jurij Huca-Venelin a další. Ivan Orlaj se stal dvorním chirurgem, zakladatelem a organizátorem zdravotnického systému Ruska. Byl i vědeckým tajemníkem Medicínsko-chirurgické akademie, zakladatelem a Šéfredaktorem prvního ruského lékařského časopisu, zakladatelem lycea v Oděse i Něžinu a členem několika evropských vědeckých společností.

Michal Baluďanský se stal organizátorem a prvním rektorem Petrohradské univerzity. Sestavil patnáctisvazkový Kodex zákonů Ruska a jako hlavní poradce ruského reformátora Speranského rozpracoval nový finanční systém Ruska. Podporoval národní obrození slovanských národů v habsburské monarchii, dopisoval si s Pavlem Josefem Šafaříkem, Václavem Hankou a Vukem Karadžičem. Petr Lodij se stal profesorem Petrohradského pedagogického ústavu, organizátorem a prvním děkanem filozofické fakulty Petrohradské univerzity. Profesor Vasilij Kukolnik byl ředitelem Hlavního petrohradského pedagogického ústavu. Jurij Huca-Venelin se stal spoluzakladatelem slavistiky v Rusku a proslul jako autor prvních prací z dějin, literatury a folklóru Bulharska. Je dodnes uznáván jako významný činitel bulharského národního obrození. Odchodem z vlasti celé řady významných a aktivních rusínských učenců byla však na druhé straně vážně ochuzena rusínská společnost. Úkoly národního obrození tak museli plnit převážně jen rusínští vesničtí faráři.

prof. Ivan Pop

part VII: https://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-g/