Dějiny Rusínů (g)

02.01.2011

RUSÍNSKÉ NÁRODNÍ OBROZENÍ (počátek 19. století - 1866)

Tereziánské a josefínské reformy, ideály svobody, rovnosti a bratrství vyhlášené Velkou francouzskou revolucí výrazně ovlivnily proces konstituování moderních národů ve střední Evropě nazývaný národním obrozením. Tento proces však dovedl jednotlivá národní hnutí ke konfliktům nejenom s vládními systémy, ale i mezi sebou navzájem. Reakcí na vznik a vývoj národního hnutí dominantních národů v monarchii, tedy Němců a Maďarů, byl vznik vědomí velké slovanské sounáležitosti malých slovanských národů, transformované v ideologii slovanské vzájemnosti. Pocit hrdosti za svůj původ a slovanskou sounáležitost u rusínských osvícenců a buditelů posiloval i nebývaly růst autority tehdy jediného slovanského státu, Ruské říše, hlavního vítěze nad Napoleonem. V rusínské obrozenecké generaci dominují řeckokatoličtí duchovní z okruhu biskupa Andreje Bačinského a jeho odchovanců. Většina z nich se věnovala pedagogickým a jazykovým problémům, sestavování gramatik a slovníků rusínského jazyka (I. Kůtka, I. Fogoraši-Berežanin, M. Lučkaj, A. Duchnovič). Jiná část obrozenců se věnovala dějinám Rusínů nebo spíš dějinám jediné struktury sjednocující rusínskou společnost, řeckokatolické církvi (A. F. Kollár, I. Bazilovič).

Ve druhé polovině 40. let 19. století podkarpatské a východoslovenské komitáty postihla velká neúroda. Navíc byla provázena zvláštní nemocí brambor, které v té době už byly doslova druhým chlebem sedláků. Hlad navíc provázely různé nemoci. V komitatech Bereg, Ung a Zemplín pomřela celá pětina obyvatel. Ve společnosti narůstalo napětí, situace se stávala doslova výbušnou. Napětí v Uhrách narůstalo také v etnických vztazích. Od roku 1840 rozhodnutím sněmu maďarština jako úřední jazyk nahradila latinu, její znalost se zároveň stala podmínkou pro přijetí do veřejných služeb. Roku 1844 se školské úřady pokusily zavést výuku v maďarštině na základních stupních škol i v nemaďarských obcích. Tento krok znamenal počátek maďa-rizace všech nemaďarských národů a národností v Uhrách. Maďarští reformátoři z kruhu Lajose Kossutha cestu modernizace Uher viděli v transformaci středověké šlechtické natio Hungarica v moderní maďarský politický národ svobodných občanů. Kossuth a maďarští liberálové byli navíc přesvědčeni, že národnostní menšiny vesměs postrádají širší intelektuální elitu, a proto se snadno vzdají své národní identity a během života jedné generace se stanou součástí „jednotného maďarského politického národa". Stačí jen rozšířit individuální občanská práva, která budou výhodnější oproti menšinovému kolektivnímu právu, a menšiny pak poměrně rychle splynou s jednotným maďarským národem. Byla to pouze předrevoluční iluze, i když jednotliví představitelé národnostních menšin, hlavně ve městech, se skutečně často asimilovali. Většina však považovala tuto cestu za nepřijatelnou. Celkem logicky pokládali zajedno z nezadatelných lidských práv i právo na rozvoj vlastního národa s jeho jazykem a kulturou. Idea vytvoření jednotného maďarského národa pro ně znamenala pouze maďarizaci. Proto dál usilovali o vývoj vlastní slovenské, rusínské, rumunské aj. národní kultury, tedy o svobodný vývoj všech národů a národnostních menšin v Uhrách. A tak hlavní politické proudy v Uhrách, usilující o zásadní reformy, stanuly často proti sobě. Národnostní menšiny se fakticky z donucení dostaly na „konzervativní" pozice a spolu s jediným spojencem - vídeňskou vládou - kladly odpor maďarským liberálům.

„Jaro národů", revoluce 1848, zasáhlo Podkarpatskou Rus jen okrajově. Rusínskou vesnici totiž uspokojilo a uklidnilo už samotné zrušení poddanství, rusínská inteligence za této situace zaujala vyčkávací pozici. Delegáti uherských Rusínů nebyli přítomni ani na Slovanském sjezdu v Praze v červnu 1848. První trhliny mezi Rusíny a Maďary vznikly už během červnových voleb do uherského parlamentu. V té době absolutní většina rusínských činitelů byla loajální vůči nové maďarské vládě, ale přesto je místní maďarská šlechta bezdůvodně obviňovala ze šíření panslavismu. Maďarská revoluční vláda postupovala v duchu koncepce o vytvoření .jednotného politického maďarského národa". Uznala veškerá občanská práva pro obyvatele Uherského království, ale žádná zvláštní práva národnostní. Císařský dvůr samozřejmě uvítal těžkosti maďarské vlády ve vztazích s národnostními menšinami, které postupně přecházely v otevřený konflikt. Do protimaďarské opozice se dostala i skupina umírněných rusínských činitelů v čele s A. Dobrjanským. Odmítnutý uherským sněmem, obviněný ze šíření panslavismu a pronásledovaný Dobrjanský se uchýlil na východní Slovensko. Ihned se tu stal vůdčí osobností skupiny rusínských intelektuálů, která se snažila vypracovat národní program pro Rusíny v Uhersku. Byl to všestranně vzdělaný intelektuál, jako báňský inženýr pracoval i v Čechách. V Praze se seznámil mj. s  F. Palackým, R L. Riegrem, K. Havlíčkem Borovským. Sdílel jejich austroslavistickou koncepci a představy o federalizaci Rakouska. Zároveň byl silně nakloněn ideji slovanské vzájemnosti a rusofilství. Skupina A. Dobrjanského tak vypracovala vlastní politický program: sjednocení Rusínů Uherské Rusi, východní Haliče a Bukoviny (připojené k habsburské monarchii po trojím dělení Polska na konci 18. století) v jednu provincii v rámci habsburské monarchie. Tento program byl v plném souladu s koncepcí austroslavismu, předpokládal dominující politickou úlohu dynastie Habsburků v „nadnárodním" reformovaném státě a zároveň určitou jazykovou a kulturní autonomii v rusínsko-haličském regionu. Dynastie byla v těžké situaci. Potřebovala v revolučním chaosu jakoukoliv podporu, a proto vídeňský dvůr kladně reagoval na rusínský program.

Od začátku roku 1849 bylo zřejmé, že již není žádný prostor pro kompromis mezi uherskou revoluční vládou a habsburským dvorem. Vídeň se připravovala na rozhodující vojenský úder proti revolučním Uhrám. Odpovědí uherské vlády a radikálů kolem Kossutha bylo sesazení habsburské dynastie z uherského trůnu a vyhlášení nezávislosti Uherska. Avšak kýženou reakci v Evropě, natož podporu snahám Maďarů, tento krok nepřinesl. V evropských státech byla už revoluce na ústupu, Velká Británie si přála obnovení stability ve střední Evropě, Rusko cara Mikuláše I., proslulého četníka Evropy, bylo dokonce připraveno poskytnout Vídni k potlačení revoluce i přímou vojenskou pomoc. Vídeňský dvůr a vládní místa si už byly jisty svým blízkým vítězstvím a ztratily zájem také o rusínský program. Vytvoření rusínské provincie bylo zamítnuto „ze státních zájmů". Bylo vlastně v protikladu s centralizačními zásadami vnitřní politiky Vídně. A. Dobrjanský situaci pochopil, svůj plán sám stáhl a vzápětí přijal nabídku ministra Alexandra Bacha stát se císařským komisařem ve štábu ruské armády směřující do Uher. V polovině července 1849 ruská armáda překročila haličsko-uherskou hranici na Dukle a Lupkově a postupovala na jih přes území obývané Rusíny v komitátech Šariš, Abov a Boršod. Přehnaná protiruská propaganda maďarských úřadů měla u části Rusínů přesně opačný účinek. Seznámení s ruskými vojáky a vznik pocitu příbuznosti zanechaly hlubokou stopu v rusínském prostředí, vyvolaly vznik zvláštního fenoménu, tzv. lidového rusofilství.

Po kapitulaci maďarské armády u Világose (13. srpna 1849) ruské jednotky obsadily Marmaroš, Bereg, Ugoču a Ung. Značná část ruských vojsk (50 000) pak odcházela z Uher přes Mukačevo směrem na Verecký průsmyk. Po odchodu ruské armády A. Dobrjanský aktivizoval činnost své skupiny a začal připravovat další jednání ve Vídni ve věci zřízení rusínské provincie i uznání Rusínů jako svébytného národa. Činnost jeho skupiny byla zprvu podporována i z Vídně. Zůstalo však jen u návrhů. Koncem října vídeňská vláda „reorganizovala" Uhersko. Území království bylo rozděleno do pěti vojenských okruhů sestavených z několika civilních okruhů. V severovýchodní části Uher byl vytvořen Košický okruh sestavený ze tří civilních okruhů. Jedním z nich byl Užhorodský, zahrnující komitáty Ung, Bereg, Ugoča a Marmaroš. Hlavním administrátorem Užhorodského okruhu byl jmenován baron Ignaz von Villetz, jeho prvním referentem a vedoucím kanceláře právě Adolf Dobrjanský.

Rusínská inteligence (A. Duchnovič, V. Dobrjanský, A. Pavlovic, A. Rubij aj.) mylně pochopila tento krok Vídně jako zřízení „Ruského okruhu" a ihned začala uskutečňovat Rusínům „prospěšná opatření": zavedení rusínštiny do lidových škol, zřízení rusínského gymnázia v Užhorodu, vydávání knih a časopisů v rusínštině. Dne 28. března 1850 však byl Užhorodský okruh zrušen na základě rozhodnutí ministra Alexandra Bacha o likvidaci civilního okruhu v Uhrách. Rusínská inteligence označila tento krok za „katastrofu v Užhoro-dě". Byla to skutečně katastrofa pro rodící se národní rusínské hnutí, národní obrození podkarpatských Rusínů. Likvidací už jednou vyčleněného rusínského území zasadil bachovský absolutismus, nenáviděný i v Čechách, zvlášť citelnou ránu i Rusínům.

Po obnovení ústavnosti v Rakousku od roku 1861 proběhly první volby do zemských sněmů včetně uherského. V předvolební kampani A. Dobrjan-ský předložil ucelený národní program Rusínů: zřízení rusínského vojvodství, zvolení rusínského sněmu, volba biskupů podle zvyků řeckých katolíků, zřízení podkarpatorusínského arcibiskupství, jmenování rusínských úředníků do vyšších míst a autonomní statut rusínského území. Program Dobrjanského byl uherským sněmem odmítnut a zároveň byla zrušena platnost jeho poslaneckého mandátu. Odpovědí A. Dobrjanského byla publikace, která vyšla ve Vídni a v Paříži a obsahovala radikální návrh reorganizace Uher. Navrhovala rozdělení Uher v duchu austroslavismu na pět národních okruhů (maďarsko-německý, srbský, rumunský, slovenský a rusínský), vytvoření ryze rusínských žup v místech největší koncentrace Rusínů a jejich autonomní postavení. Rusínské, slovenské, rumunské, srbské a maďarské župy navrhoval začlenit do jednotlivých okruhů se zvláštními soudními instancemi i vysokými školami. Program Dobrjanského vyvolal ostrou reakci v maďarských politických kruzích, nedostalo se mu ale větší podpory ani v kruzích rusínské inteligence (duchovních řeckokatolické církve) v Prešově a Užhorodě. Za této situace se totiž rusínští obrozenečtí činitelé rozhodli věnovat se více kulturní a osvětové práci mezi Rusíny. Po vzoru Matice slovenské založili kulturně osvětovou Společnost sv. Ioanna Křtitele v Prešově (1862-76) a Společnost sv. Vasilije Velikého v Užhorodě (1866-71). Hlavní úkol obou společností jejich členové viděli v zabezpečení farnosti mukačevské a prešovské diecéze učebnicemi pro rusínské školy, vydávání rusínských novin a každoročních literárních sborníků.
 
Ivan Pop


part VIII: http://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-h/
www.rusyn.sk
Naspäť na aktuality