Dějiny Rusínů (h)

PODKARPATSKÁ RUS V RAKOUSKO-UHERSKÉ MONARCHII (1867-1914)

Dne 18. února 1867 byl v uherském parlamentu slavnostně vyhlášen královský reskript o obnovení právní kontinuity Uher (včetně znovupřipojení Sedmihradska), čímž byl završen proces rakousko-uherského vyrovnání a vytvoření nového dualistického státu v dunajské kotlině, Rakouska-Uherska. Uherský parlament pak schválil řadu zákonů na obnovení a upevnění centralistického systému ve státě. Ve vztahu vůči národnostním menšinám parlament odmítl uznání jakékoliv jejich národní svébytnosti (zákon č. XLIV/1868). Ty se měly spokojit s tvrzením, že „každý občan vlasti... se těší stejným právům bez ohledu na národnostní skupinu, k níž náleží". V poskytování individuálních práv byl zákon č. XLIV  velice liberální a v některých ustanoveních dokonce překračoval požadavky národnostních menšin. Jediným jeho nedostatkem - ale to zásadním - bylo, že neobsahoval žádné záruky práv a také žádné sankce za jeho nedodržování. Právě tuto jeho mezeru využívali, nebo spíše zneužívali, maďarští úředníci na všech úrovních vůči všem národnostním menšinám. Vykládali si rovnost všech uherských občanů v tom smyslu, že kromě Maďarů jsou rovnoprávnými pouze všichni asimilovaní Nemaďaři. Na Podkarpatsku se horlivě ujal uskutečnění maďarizace mukačevský  řeckokatolický biskup Štěpán Pánkovič. Jeho heslo znělo: „Žijeme pod  nadvládou Maďarů a musíme se stát Maďary." Inicioval vnitřní „převrat" ve Společnosti sv. Vasilije Velikého. Z vedení společnosti byli vyhnáni A. Dobrjanský či I. Rakovský. Místo nich dosadil řeckokatolické duchovní promaďarské orientace, kteří rusínštinu ani neovládali. Pankovič obvinil řadu rusínských novinářů a pedagogů z „rusofilského nacionalismu" a donutil  je k odchodu ze škol a redakcí novin a časopisů. Zakázal posílat do vídeňských škol rusínské seminaristy, aby se tam nenakazili „slovanským  duchem". Biskup Pankovič se navíc prakticky vzdal přímé jurisdikce Vatikánu nad mukačevskou diecézí, která byla vydobyta jeho předchůdci již v roce 1771, a uznal nadvládu uherské katolické církve nad uniaty (řeckými katolíky).

V letech 1881-83 došlo k rozdělení rusínské inteligence na dva tábory, rusofilský (především starší generace: A. Dobrjanský, A. Mytrak, J. Stavrovský-Popradov, I. Rakovský aj.) a rusínofilský (především mladší generace: N. Homičkov, F. Zlocký, L. Czopey aj.). Starší generace se stále tvrdošíjně přidržovala orientace na Rusko, ve své literární a publicistické činnosti používala výhradně ruský jazyk, i když v jeho podkarpatské variantě. Mladší generace na jednu stranu viděla i chápala nepřijatelnost  používaní ruského literárního jazyka - tedy „jazyka cizí země" - v rusínském  prostředí ze strany uherských úřadů, na druhou stranu ale pochopila vlastní lingvistickou hodnotu rusínského jazyka, jeho srozumitelnost v lidových vrstvách i nutnost jeho kultivování. Proto vydávala učebnice pro rusínské  lidové školy v rusínštině, sestavovala slovníky i gramatiky rusínského jazyka (L. Czopey, F. Zlocký) a vydávala rusínské noviny (E. Fencik). Na rozdíl od nich skupina promaďarsky orientovaných rusínských intelektuálů („maďarónů") - G. Dragobecký, K. Nevickij, A. Romanec, E. Melleš aj. - začala vydávat v Užhorodě týdeník Kelet (Východ) (1888-1901) v maďarštině. Na jeho stránkách „maďaróni" propagovali formování „maďarského politického národa" a hlásali nevyhnutelnost asimilace Rusínů v maďarském prostředí. V  roce 1895 po dvacetileté letargii obnovila svou činnost Společnost sv. Vasilije Velikého v Užhorodě. Nové vedení ostře kritizovalo jeho rusofilskou orientaci v minulosti, zastávalo názor o existenci svébytného rusínského národa, avšak jejím jednacím jazykem byla už tentokrát maďarština.

Po revoluci 1848-49 monarchie Habsburků vstoupila na cestu urychleného vývoje tržních, kapitalistických vztahů. Uherská část monarchie v tomto vývoji značně zaostávala, avšak nejvíce zaostávaly její severovýchodní, rusínské komitáty. V 60. letech 19. století se na Podkarpatsku postavily první parní mlýny. Průmyslový vývoj však brzdil nedostatek kapitálu i zastaralá infrastruktura. Výstavba železničních trati, které spojily Podkarpatsko s průmyslovými centry říše, začala až ve druhé polovině 60 let. Roku 1870 v podkarpatských komitátech bylo uvedeno do provozu 209 km železničních tratí a Podkarpatsko bylo konečně napojeno na průmyslová  centra. Železniční tratě postupně spojovaly všechna města a městečka  komitátů Marmaroš, Ugoča, Bereg, Ung, Zemplín, Šariš, Szatmár (pro srovnání: v českých zemí bylo koncem 70. let už 3 800 km železničních tratí!).

V 80. a 90. letech byla ukončena výstavba železničních tunelů a viaduktů v Užockém, Beskidsko-Voloveckém a Jablonickém (Jasiňském) průsmyku. Uhersko tak bylo konečně propojené železniční síti s Haliči a Bukovinou (ty nepatřily v rámci monarchie k Uhrám, ale k Rakousku), Vídeň a Budapešť se Lvovem a Čemovcemi. Stavba železnic dočasně zvýšila poptávku po stavebních materiálech, došlo k  rozšíření výroby cihel, otevření nových kamenolomů, ale i těžbě dřeva na pražce. Německé firmy postavili v Turje Bystré, Perečině, Velikém Bočkovu a Svaljavě chemické továrny na zpracování dřeva. Uherský státní tabákový monopol postavil v Mukačevu továrnu na zpracování tabáku. Přes tento počáteční průmyslový rozvoj zůstávaly rusínské komitáty z velké části i nadálé ve sféře velmi zaostalé zemědělské výroby. Nedostatek půdy,  nízké výnosy, zadlužení u lichvářů a celková zoufala situace hnaly rusínské sedláky, kteří už neměli co ztratit, za oceán, za prací do USA či Kanady a za půdou do Argentiny. Během posledního desetiletí 19. století emigrovalo z komitátů Marmaroš, Bereg a nejvíce Ung, Zemplín a Šariš více než 100 000  Rusínů, Slováků a Maďarů. Na neúnosnou sociální situaci na podkarpatské vesnici, masovou emigraci a její důsledky vládní místa upozorňovala užhorodská biskupská kancelář. Uherské ministerstvo zemědělství rozpracovalo v roce 1897 plán tzv. Verchovinské akce (Hegyvidéki akció). Vedoucím  pracovního týmu byl jmenován významný maďarský ekonom skotského původu Edmund Egan, který se již delší dobu zabýval hospodářskou problematikou severovýchodních komitátů Uher. Egan předložil ministru zemědělství plán ke  zvýšení zemědělské výroby na podkarpatské rovině cestou modernizace, rozšíření ploch orné půdy, meliorace v Potiskem údolí a rekultivace půdy v předhůří. Součástí plánu bylo i vytvoření družstev na vesnici a vzdělávání  sedláků a rolníků v principech moderního hospodaření. Pro Verchovinu Egan předpokládal zavedení nových forem chovu dobytka, racionální využívání polonin, pomoc státu při nákupu nových produktivnějších plemen dobytka. Uherské ministerstvo zemědělství zřídilo v Mukačevu tzv. Expozituru horských okruhů v čele s E. Eganem jako detašované oddělení ministerstva zemědělství pro realizaci Verchovinské akce. Egan důrazně varoval uherskou vládu, že když nebude za účinné pomoci státu zlepšena situace na Podkarpatsku, může on určit den, kdy z této země uteče za oceán poslední Rusín. Egan nezapomněl ani na politickou stránku Verchovinské akce. Zdůrazňoval, že uherská vláda má tentokrát jedinečnou šanci získat přízeň Rusínů, a jednou provždy je tak  zmaďarizovat. Během několika let Expozitura skutečně z velké části realizovala Eganův plán. Ve své činnosti aktivně pokračovala i po tragické smrti autora plánu ( †18. 9. 1901). Zřídila výzkumné zemědělské stanice, z Bavorska a Tyrolska dovezla další stovky kusů dobytka produktivních plemen. Sedláci dostali i nové úvěry, pracovníci Expozitury pomáhali zakládat na  vesnicích družstva. Zprostředkovali také sezónní práci v Dolní zemi  (Maďarsku) pro desítky tisíc uchazečů. Začaly výkopové práce na síti meliorizačních kanálů pro odvodnění největšího močálu na Podkarpatsku - Čornyj močar (11 891 ha) mezi Berehovem a Mukačevem. Další vývoj  Verchovinské akce byl bohužel zmařen 1. světovou válkou.

Koncem 19. století zesílily promaďarské nálady v prostředí mladé rusínské inteligence. Mladou generaci vědců (A. Hodinka, S. Bonkáló, H. Strypský), umělců (I. Roskovics, E. Számowolski), novinářů, právníků a politiků (J. Szabó, E. Ribár, J. Pászteli, M. Kutkáfalvy, K. Demko, E. Keczkoczi)  fascinoval dynamický, bouřlivý společenský i kulturní život maďarské metropole Budapešti. Nechybělo jim sice podkarpatorusínské vlastenectví,  avšak byli především nadšení „západníci". Snažili se prosazovat další zapojení rodného kraje do moderní maďarské kultury. Popírali jakoukoliv spojitost Podkarpatské (Uherské) Rusi s východoslovanskou sférou, tj. Ukrajinci a Rusy. Všemi prostředky se snažili dokázat, že Podkarpatsko patřilo a patří ke středoevropské kulturní oblasti od nejstarších dob. Nejradikálnější z nich dokonce odmítali rusínskou identitu a prohlašovali, že jsou Maďaři řeckokatolického vyznání. Souběžně s tím uherská vláda zostřila kurs na maďarizaci národnostních menšin. Uherský parlament schválil roku 1907 sérii školských zákonů, které byly připraveny ministrem školství hrabětem Albertem Apponyim. Stát převzal veškerou péči o školy, učitelé se stali státními zaměstnanci se zvýšeným platem a zajištěným důchodem. Museli však skládat přísahu věrnosti státu a zavázat se „učit a vychovávat žáky v
duchu oddanosti vlasti, Uherskému království, a uvědomění si příslušnosti k maďarskému národu". Školství mělo mít v celé zemi pouze jeden vyučovací a jednací jazyk, a to maďarský. To znamenalo definitivní likvidaci škol  národnostních menšin na všech úrovních. V roce 1907 existovalo na Podkarpatské Rusi 23 škol s rusínským vyučovacím jazykem. Za rok to už nebyla žádná (obdobná situace byla i v sousedním Slovensku). Přežilo jen 34 dvojjazyčných základních (lidových) škol. Maďarizace zasáhla také podkarpatskou řeckokatolickou církev.

V roce 1912  Hajdudorožský vikariát mukačevské řeckokatolické diecéze na povolení Vatikánu byl reorganizován v samostatnou Hajdudorožskou řeckokatolickou diecézi. V jejích 160 farnostech v rusínských nebo rusínsko-maďarských vesnicích byla zrušena církevněslovanská liturgie, bohoslužby se konaly v latině nebo maďarštině. Tato událost odstranila poslední překážku pro masovou a urychlenou maďarizaci rusínského obyvatelstva jižní části zemplínského komitátu. Během čtvrt století skutečně ztratili obyvatelé tohoto regionu rusínskou identitu. Maďarizace řeckokatolické církve ovšem vedla k její diskreditaci a ztrátě autority u části rusínských věřících. Mezeru se pak úspěšně snažila zaplnit pravoslavná církev. Myšlenku jejího  obnovení na Podkarpatsku propagovali z jedné strany navrátilci z USA, ze strany druhé místní rusofilové, napojení na tzv. neoslovanské (novoslovanské) hnutí, k jehož představitelům patřil například i český politik Karel Kramář (v roce 1908, u příležitosti 60. výročí Slovanského sjezdu roku 1848, se také v Praze konal pod jeho předsednictvím II. slovanský sjezd). Vznikaly první pololegální skupiny pravoslavných v  komitátech Sariš, Bereg, nejvíce v Marmaroši.

V podmínkách narůstajícího napětí mezi dvěma vojensko-politickými bloky, Dohodou a Trojspolkem, označovaly uherské úřady pravoslavné skupiny za ruskou, tedy nepřátelskou agenturu. V letech 1904-06 se v Debrecíně a Budapešti konaly první soudní procesy proti pravoslavným Rusínům. V prosinci 1913 byl zahájen v Marmarošské Sihoti největší soudní proces proti 94 rusínským pravoslavným sedlákům. Uherská justice je obvinila z velezrady, ze snahy podřídit pravoslavné Rusíny ruské pravoslavné církvi, připojit část území Uherského království (komitáty Bereg, Ugoča a Marmaroš) k carskému Rusku. Ignorovala důkazy o nevině obžalovaných, stejně jako protesty evropské veřejnosti. 33 z 94 obžalovaných bylo odsouzeno celkem ke 37 letům vězení a 6 800 korunám pokuty. Přesto uherská vláda žádoucího výsledku  nedosáhla. Zastrašit rusínské sedláky se nepodařilo, odsouzení se v očích věřících stali mučedníky za víru a pravoslavné hnutí naopak dál sílilo. Marmarošský proces byl prvním politickým procesem proti rusínským sedlákům v  Uhrách, kteří v pasivní náboženské formě protestovali proti politice maďarizace.

prof. Ivan Pop

part IX: http://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-ch/