Dějiny Rusínů (ch)

PODKARPATSKÁ RUS ZA 1. SVĚTOVÉ VÁLKY (1914-1918)

Atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este, spáchaný  srbskými nacionalisty v Sarajevu 28. června 1914, ukončil velkou a vcelku poklidnou epochu vývoje evropské civilizace a uvrhl starý kontinent do víru nesmyslného vzájemného vraždění. Částečná (25. července) a posléze všeobecná mobilizace (31. července) odtrhla desetitisíce rusínských mužů, stejně jako mužů jiných národností Rakouska-Uherska, od rodin, oblékla je do vojenských uniforem a vrhla na frontové linie v Haliči a Bukovině, na Balkáně a pak i v Itálii. Rakousko-uherská armáda v září 1914 urychleně ustupovala z Haliče a Bukoviny ke karpatským průsmykům - Dukelskému, Lupkovskému, Užockému, Vereckému, Toruňskému, Jablonickému (Jasiňskému), k hranicím Uher a jejich komitátům, obývaných převážně Rusíny. Eventuální ztráta karpatských průsmyků by pro rakousko-uherskou armádu znamenala otevření bran pro vstup ruské armády do dunajské kotliny. Proto byly boje v Karpatech svým rozsahem, důležitostí a houževnatostí pro Rakousko-Uhersko a Rusko jedním z nejvýznamnějších období 1. světové války. Koncem září roku 1914 čtyři ruské armády překročily Karpaty. Vrchní velitelství ruské armády (tzv. Stávka) vydalo po úspěšné ofenzívě svých vojsk provolání k národům Rakouska-Uherska,  v němž slibovalo spravedlnost a právo potlačovaných národů na svobodné uspořádání jejich záležitostí. Provolání to bylo zcela pokrytecké vzhledem k  absolutistické politice carské vlády v samotném Rusku, která nemilosrdně  potlačovala, a to i po národnostní stránce, všechny neruské národy včetně  slovanských (Ukrajince, Bělorusy či Poláky).

Začátkem ledna 1915 se ruská armáda dostala hluboko do údolí řeky Už,  Latorica, Rika a Tisa. V Užhorodě, vzdáleném od fronty jen 15 až 20 km, zavládla panika. Stejná situace byla v Mukačevu a Chustu. Přesto ruská  armáda postupně ztrácela na síle útoku. Vázlo zásobování, vojáci neměli dostatek střeliva, útvary utrpěly velké ztráty. Koncem ledna 1915 bylo ruské  vojsko po protiofenzivě vytlačeno z karpatských průsmyků, ale i zdecimovaná rakousko-uherská armáda musela zastavit další postup. Ruské vojsko definitivně opustilo svahy Karpat v květnu 1915, tentokrát pod tlakem spojených sil rakousko-uherské a německé armády. Bojující armády zanechaly v Karpatech desítky zničených rusínských vesnic. V obavě před pomstou uherské armády a úřadů za spolupráci s ruskou armádou odešly stovky Rusínů z karpatských vesnic raději do Ruska. V březnu 1915 vojenský tribunál v Košicích odsoudil 800 rusínských sedláků z komitátů Bereg, Ung a Šariš za spolupráci s ruskou armádou k dlouholetému vězení. 160 sedláků z  marmarošských horských vesnic bylo bez soudu uvězněno v Chustu. Ve Velikém Bočkovu, Rachovu a Jasině bylo ihned po odchodu ruské armády popraveno několik sedláků. Oblíbenou „zábavou" maďarských vojáků se stalo veřejné bití mužů, žen, dívek a dětí v „osvobozených" rusínských vesnicích za údajnou  spolupráci s ruskou armádou. Vstřícnost vůči uherským úřadům demonstrovali jen rusínští maďaróni. „Lidové shromáždění" berežského komitátu se z  iniciativy skupiny řeckokatolických duchovních obrátilo na uherskou vládu s  peticí, v níž žádalo, aby bylo zrušeno pojmenování Rusín a zavedeno Maďar nebo „katolík" východního vyznání. Hlavní řeckokatolická komise v Budapešti  schválila plán přechodu řeckokatolické církve k latince a gregoriánskému  kalendáři. Doporučila jejich zavedení na rusínských školách ve školním roce  1915/16. Budapešťská vláda přísně trestala každý sebemenší projev národního  uvědomí Rusínů. Proto v Uhrách nebyly za války podmínky pro nějakou politickou akci, jejímž cílem by bylo osvobození Rusínů.

Úkol vytvoření rusínského národně státního programu převzala jiná část  rusínského národa, a to početná rusínská emigrace v USA. Rusínští  přistěhovalci vytvořili v USA několik krajanských svépomocných a konfesijních organizací. Obě ruské revoluce v roce 1917, krach válečných  záměrů Rakouska-Uherska a Německa a sílící hnutí za osvobození utlačovaných národů monarchie Habsburků - to všechno vzrušovalo rusínské emigrantské spolky a nutilo je přemýšlet nad osudem staré vlasti. Nejvíce rusínských emigrantů přitahovala československá akce, se kterou je seznámili američtí  Slováci. Zároveň s tím vznikaly i první neshody, neboť plány na teritoriální  rozčlení mezi Rusíny a Slováky byly vzájemně nepřijatelné. V červenci 1917  se v New Yorku konal Rusínský kongres (Russkij kongres). Byl organizován  představiteli  rusofilských organizací emigrantů z Haliče, Bukoviny a  Podkarpatské Rusi. Kongres schválil memorandum, v němž se vyhlašoval úkol  osvobodit Prikarpatskuju Rus (což znamenalo Halič, Bukovinu a Podkarpatskou  Rus) a jako autonomní oblast ji sjednotit s demokratickým  Ruskem. Toto Memorandum však vyvolalo výraznou nespokojenost diplomatů dohodových států  ve Washingtonu, kteří si nepřáli posunutí hranic Ruska směrem do střední  Evropy. Nesouhlas s rozhodnutím Rusínského kongresu vyslovila i rusínská  řeckokatolická církev v USA. Představitelé její hierarchie prohlásili, že nejlepší variantou pro Rusíny, občany Uherska, je zůstat po válce v Uhrách a  požadovat autonomii. Definitivně oba tyto plány pak zmařil převrat v Rusku v  listopadu 1917 a vláda bolševiků.

V roce 1918 američtí Rusíni navázali kontakty s T. G. Masarykem. Rusínská  otázka pro něho nebyla něčím neznámým. O problematiku Rusínů z Haliče se  zajímal už jako poslanec Říšské rady před válkou a poprvé se v jeho plánech objevuje v souvislosti s postupem ruských vojsk v Karpatech na přelomu let 1914-15. Po únorové revoluci roku 1917 v Rusku se Masaryk plně zamýšlel nad  rusínskou otázkou. Konkrétně se zabýval problémem Podkarpatské Rusi v  jednáních s ukrajinskými politickými činiteli během svého pobytu v Kyjevě v  letě 1917. V té době ukrajinská politická elita usilovala pouze o autonomii Ukrajiny v rámci federalizovaného Ruska a nároky na území Podkarpatska by  byly nelogické. Představitelé tehdejší dočasné ukrajinské vlády, Centrální  rady, nic nenamítali proti připojení „Uherské Rusi" k budoucímu  československému státu. Hlavní události spojené s otázkou budoucnosti Podkarpatské Rusi probíhaly v roce 1918 v USA. V červnu 1918 se konaly  sjezdy rusínských spolků ve státech Ohio a Pensylvánie. Delegáti sjezdů  vytvořili společnou komisi pro „aktivní činnost s cílem osvobození Uherské  Rusi". 23 července 1918 se v Homesteadu sešli světští i náboženští vůdci Rusínů v USA a spojením světského proudu Sojediněnija greko-katoličeskych  russkich bratstv s náboženským Sobranijem greko-katoličeskych cerkovnych bratstv vytvořili jednotnou Amerikanskuju narodnuju radu Uhro-Rusinov  (Americkou národní radu Uhro-Rusínů, ANRUR), která se prohlásila za jediného  zákonného představitele uhro-rusínské emigrace. Na závěr byla přijata tzv.  Homsteadská rezoluce, jejímiž základními body byly: při zachování  předválečných hranic Uherské Rusi autonomie v rámci Uher; v případě změny  hranic sjednocení s bratry v Haliči a Bukovině; jestliže projeví nadměrné ambice Ukrajinci a tzv. starorusové (= rusofilové), ANRUR bude vyžadovat  autonomii pro Uhro-Rusíny, aby si mohli zachovat svůj národní charakter. V podstatě to byla varianta konzervativních klerikálů z  uniatské církve. Vůbec nebylo vzpomenuto budoucí Československo. Klerikálové obratně  používali ve své protičeskoslovenské agitaci sporné otázky hranic mezi  Slovenskem a Podkarpatskou Rusí, zejména nároky Slováků na komitáty Zemplín,  Šariš, Spiš, Abov, Boršod a část komitátu Ung. Situace v rusínském hnutí v  USA se však měnila s urychlením vývoje událostí v Evropě a blížícím se  koncem války. Subjektivním faktorem urychlení se stal příchod Grigorije  Žatkoviče, mladého advokáta firmy General Motors, do vedení ANRUR. G.  Žatkovič považoval uherské Rusíny za samostatnou národnost a na základě  tohoto přesvědčení koncipoval nový program pro ANRUR. 21. října se Žatkovič  setkal s prezidentem USA W. Wilsonem. Prezident radil připojit se k  některému slovanskému státu a taktéž vstoupit do tehdy projektované  Středoevropské demokratické unie. A již 23. října vstoupila ANRUR spolu s  představiteli 11 národností střední, východní a jihovýchodní Evropy do  Středoevropské demokratické unie. Její představitelé podepsali Deklaraci  všeobecných cílů nezávislých středoevropských národů. Ve Philadelphii se  Žatkovič poprvé setkal s T. G. Masarykem a společně posoudili otázku připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Masaryk mu sdělil, že pokud se  Rusíni rozhodnou připojit k Československé republice, budou mít autonomní  území. T. G. Masaryka v rusínské otázce zajímal především geopolitický  aspekt, bezprostřední sousedství s potenciálním spojencem,  umunskem. V  Scrantonu (stát Pensylvánie) se konal 12. listopadu sjezd ANRUR, který ve svém závěru prohlásil za optimální řešení pro Podkarpatskou Rus  československou variantu. V prosinci 1918 proběhl plebiscit mezi americkými  Rusíny, v němž 67% zúčastněných hlasovalo pro připojení Podkarpatské Rusi k  Republice československé. Rozpad Rakouska-Uherska na konci října 1918 urychlil vývoj událostí i v samotné Podkarpatské Rusi. Na území od Popradu po Jasiňu vznikla celá  řada tzv. národních rad různorodé orientace. Na schůzi představitelů  rusínských obcí komitátů Spiš a Šariš ve Staré Uubovni byla 8. listopadu  1918 zvolena Ruská národní rada proukrajinské orientace. V týž den na druhém  konci rusínského území v Jasině na velkém shromáždění byla zvolena Huculká národní rada, která dokonce vyhlásila tzv. Huculskou republiku a pokusila se  o spojení se Západoukrajinskou republikou. 9 listopadu na lidovém  shromáždění v Užhorodu byla zvolena Uhro-Ruská národní rada promaďarského  směru. 17. listopadu na velké schůzi obyvatelstva Marmaroše v Chustu byla  ustavena místní Národní rada, která se vyslovila pro spojení Podkarpatské Rusi s Ukrajinou. Další rada proukrajinské orientace byla zvolena 18.  prosince v Marmarošské Sihoti. Lubovňanská národní rada přenesla 19. listopadu své sídlo do Prešova. 21. prosince se Prešovská rusínská rada pojila s Ruskou radou Lemků severních svahů Karpat a spolu vytvořily  Karpato-Ruskou národní radu pročeskoslovenské orientace. Množství „rad" a jejich různá stanoviska a orientace byly důkazem celkové politické  dezorientace na Podkarpatsku po pádu Rakouska-Uherska. Nakonec i pod vlivem  situace v Rusku a na Ukrajině zcela převážilo mínění, že pro Rusíny bude  nejlépe orientovat se na vznikající Československo.

Po rozpadu monarchie Habsburků a pokojné revoluci 31. října 1918 v Budapešti  rozvinula maďarská vláda M. Károlyiho rozsáhlou propagační činnost, aby  uchovala celistvost Uher. Marně, na všechno už bylo pozdě. Ze svazku Uherska  vystoupili Srbové, Chorvati, Slováci i sedmihradští Rumuni. Myšlenka „Podunajských spojených států" (jakéhosi středoevropského Švýcarska) zůstala  pouze na papíře. A tak někteří zástupci Rusínů byli jediní, kteří přijali  nabízenou autonomii. Vláda v Budapešti jednala rychle. Dne 21. prosince 1918  zákonem č. X vyhlásila zřízení autonomní rusínské provincie Ruská krajina.  Avšak území autonomní provincie přesně ohraničeno nebylo. Předpokládalo se,  že se do této provincie začlení komitáty Marmaroš, Ugoča, Bereg a Ung.  Výkonnými orgány rusínské provincie měli být ministerstvo v Budapešti a  guvernér v Mukačevu. V únoru 1919 vláda M. Károlyiho začala formovat  administrativní strukturu provincie Ruská krajina. Dne 5. února byla  ustavena prozatímní vláda Ruské krajiny. Počátkem března byly provedeny  volby do zákonodárného orgánu - sejmu. 11. března 1919 bylo zahájeno první  zasedání sejmu. Ihned po zahájení jednání přerušili poslanci zasedání na  znamení protestu proti tomu, že vláda M. Károlyiho odmítla vymezit hranice  provincie. Po komunistickém převratu v Budapešti (21. března 1919) byl  bolševický režim nastolen rovněž v komitátech Bereg, Ugoča a v části Marmaroše. Maďarská komunistická vláda Bély Kuna vyhlásila komunistickou  Ruskou krajinu. Začátkem dubna na území berežského a ugočského komitátů  proběhly volby, tentokrát do  komunistických „rad" (sovětů).

Po volbách  existovaly na území komunistické Ruské krajiny hned dva zákonodárné orgány - sejm a sověty. 17.-18. dubna 1919 se v Mukačevu konalo zasedání „úřadujícího  sovětu Ruské krajiny", sestaveného z členů sejmu a sovětu. Poslanci stihli  pouze schválit ústavu „samostatné Ruské krajiny" jako součásti Maďarské  sovětské republiky. Už 18. dubna byl úřadující sovět rozehnán radikálními revolucionáři z mukačevského komunistického „direktoria", kteří neuznávali  práva národnostních menšin. Tímto opravdu revolučním zásahem skončila kauza  tzv. Ruské krajiny.

prof. Ivan Pop

part X:       http://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-i/