Dějiny Rusínů (ch)

02.01.2011


PODKARPATSKÁ RUS ZA 1. SVĚTOVÉ VÁLKY
(1914-1918)

Atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este, spáchaný  srbskými nacionalisty v Sarajevu 28. června 1914, ukončil velkou a vcelku poklidnou epochu vývoje evropské civilizace a uvrhl starý kontinent do víru nesmyslného vzájemného vraždění. Částečná (25. července) a posléze všeobecná mobilizace (31. července) odtrhla desetitisíce rusínských mužů, stejně jako mužů jiných národností Rakouska-Uherska, od rodin, oblékla je do vojenských uniforem a vrhla na frontové linie v Haliči a Bukovině, na Balkáně a pak i v Itálii. Rakousko-uherská armáda v září 1914 urychleně ustupovala z Haliče a Bukoviny ke karpatským průsmykům - Dukelskému, Lupkovskému, Užockému, Vereckému, Toruňskému, Jablonickému (Jasiňskému), k hranicím Uher a jejich komitátům, obývaných převážně Rusíny. Eventuální ztráta karpatských průsmyků by pro rakousko-uherskou armádu znamenala otevření bran pro vstup ruské armády do dunajské kotliny. Proto byly boje v Karpatech svým rozsahem, důležitostí a houževnatostí pro Rakousko-Uhersko a Rusko jedním z nejvýznamnějších období 1. světové války. Koncem září roku 1914 čtyři ruské armády překročily Karpaty. Vrchní velitelství ruské armády (tzv. Stávka) vydalo po úspěšné ofenzívě svých vojsk provolání k národům Rakouska-Uherska,  v němž slibovalo spravedlnost a právo potlačovaných národů na svobodné uspořádání jejich záležitostí. Provolání to bylo zcela pokrytecké vzhledem k  absolutistické politice carské vlády v samotném Rusku, která nemilosrdně  potlačovala, a to i po národnostní stránce, všechny neruské národy včetně  slovanských (Ukrajince, Bělorusy či Poláky).

Začátkem ledna 1915 se ruská armáda dostala hluboko do údolí řeky Už,  Latorica, Rika a Tisa. V Užhorodě, vzdáleném od fronty jen 15 až 20 km, zavládla panika. Stejná situace byla v Mukačevu a Chustu. Přesto ruská  armáda postupně ztrácela na síle útoku. Vázlo zásobování, vojáci neměli dostatek střeliva, útvary utrpěly velké ztráty. Koncem ledna 1915 bylo ruské  vojsko po protiofenzivě vytlačeno z karpatských průsmyků, ale i zdecimovaná rakousko-uherská armáda musela zastavit další postup. Ruské vojsko definitivně opustilo svahy Karpat v květnu 1915, tentokrát pod tlakem spojených sil rakousko-uherské a německé armády. Bojující armády zanechaly v Karpatech desítky zničených rusínských vesnic. V obavě před pomstou uherské armády a úřadů za spolupráci s ruskou armádou odešly stovky Rusínů z karpatských vesnic raději do Ruska. V březnu 1915 vojenský tribunál v Košicích odsoudil 800 rusínských sedláků z komitátů Bereg, Ung a Šariš za spolupráci s ruskou armádou k dlouholetému vězení. 160 sedláků z  marmarošských horských vesnic bylo bez soudu uvězněno v Chustu. Ve Velikém Bočkovu, Rachovu a Jasině bylo ihned po odchodu ruské armády popraveno několik sedláků. Oblíbenou „zábavou" maďarských vojáků se stalo veřejné bití mužů, žen, dívek a dětí v „osvobozených" rusínských vesnicích za údajnou  spolupráci s ruskou armádou. Vstřícnost vůči uherským úřadům demonstrovali jen rusínští maďaróni. „Lidové shromáždění" berežského komitátu se z  iniciativy skupiny řeckokatolických duchovních obrátilo na uherskou vládu s  peticí, v níž žádalo, aby bylo zrušeno pojmenování Rusín a zavedeno Maďar nebo „katolík" východního vyznání. Hlavní řeckokatolická komise v Budapešti  schválila plán přechodu řeckokatolické církve k latince a gregoriánskému  kalendáři. Doporučila jejich zavedení na rusínských školách ve školním roce  1915/16. Budapešťská vláda přísně trestala každý sebemenší projev národního  uvědomí Rusínů. Proto v Uhrách nebyly za války podmínky pro nějakou politickou akci, jejímž cílem by bylo osvobození Rusínů.

Úkol vytvoření rusínského národně státního programu převzala jiná část  rusínského národa, a to početná rusínská emigrace v USA. Rusínští  přistěhovalci vytvořili v USA několik krajanských svépomocných a konfesijních organizací. Obě ruské revoluce v roce 1917, krach válečných  záměrů Rakouska-Uherska a Německa a sílící hnutí za osvobození utlačovaných národů monarchie Habsburků - to všechno vzrušovalo rusínské emigrantské spolky a nutilo je přemýšlet nad osudem staré vlasti. Nejvíce rusínských emigrantů přitahovala československá akce, se kterou je seznámili američtí  Slováci. Zároveň s tím vznikaly i první neshody, neboť plány na teritoriální  rozčlení mezi Rusíny a Slováky byly vzájemně nepřijatelné. V červenci 1917  se v New Yorku konal Rusínský kongres (Russkij kongres). Byl organizován  představiteli  rusofilských organizací emigrantů z Haliče, Bukoviny a  Podkarpatské Rusi. Kongres schválil memorandum, v němž se vyhlašoval úkol  osvobodit Prikarpatskuju Rus (což znamenalo Halič, Bukovinu a Podkarpatskou  Rus) a jako autonomní oblast ji sjednotit s demokratickým  Ruskem. Toto Memorandum však vyvolalo výraznou nespokojenost diplomatů dohodových států  ve Washingtonu, kteří si nepřáli posunutí hranic Ruska směrem do střední  Evropy. Nesouhlas s rozhodnutím Rusínského kongresu vyslovila i rusínská  řeckokatolická církev v USA. Představitelé její hierarchie prohlásili, že nejlepší variantou pro Rusíny, občany Uherska, je zůstat po válce v Uhrách a  požadovat autonomii. Definitivně oba tyto plány pak zmařil převrat v Rusku v  listopadu 1917 a vláda bolševiků.

V roce 1918 američtí Rusíni navázali kontakty s T. G. Masarykem. Rusínská  otázka pro něho nebyla něčím neznámým. O problematiku Rusínů z Haliče se  zajímal už jako poslanec Říšské rady před válkou a poprvé se v jeho plánech objevuje v souvislosti s postupem ruských vojsk v Karpatech na přelomu let 1914-15. Po únorové revoluci roku 1917 v Rusku se Masaryk plně zamýšlel nad  rusínskou otázkou. Konkrétně se zabýval problémem Podkarpatské Rusi v  jednáních s ukrajinskými politickými činiteli během svého pobytu v Kyjevě v  letě 1917. V té době ukrajinská politická elita usilovala pouze o autonomii Ukrajiny v rámci federalizovaného Ruska a nároky na území Podkarpatska by  byly nelogické. Představitelé tehdejší dočasné ukrajinské vlády, Centrální  rady, nic nenamítali proti připojení „Uherské Rusi" k budoucímu  československému státu. Hlavní události spojené s otázkou budoucnosti Podkarpatské Rusi probíhaly v roce 1918 v USA. V červnu 1918 se konaly  sjezdy rusínských spolků ve státech Ohio a Pensylvánie. Delegáti sjezdů  vytvořili společnou komisi pro „aktivní činnost s cílem osvobození Uherské  Rusi". 23 července 1918 se v Homesteadu sešli světští i náboženští vůdci Rusínů v USA a spojením světského proudu Sojediněnija greko-katoličeskych  russkich bratstv s náboženským Sobranijem greko-katoličeskych cerkovnych bratstv vytvořili jednotnou Amerikanskuju narodnuju radu Uhro-Rusinov  (Americkou národní radu Uhro-Rusínů, ANRUR), která se prohlásila za jediného  zákonného představitele uhro-rusínské emigrace. Na závěr byla přijata tzv.  Homsteadská rezoluce, jejímiž základními body byly: při zachování  předválečných hranic Uherské Rusi autonomie v rámci Uher; v případě změny  hranic sjednocení s bratry v Haliči a Bukovině; jestliže projeví nadměrné ambice Ukrajinci a tzv. starorusové (= rusofilové), ANRUR bude vyžadovat  autonomii pro Uhro-Rusíny, aby si mohli zachovat svůj národní charakter. V podstatě to byla varianta konzervativních klerikálů z  uniatské církve. Vůbec nebylo vzpomenuto budoucí Československo. Klerikálové obratně  používali ve své protičeskoslovenské agitaci sporné otázky hranic mezi  Slovenskem a Podkarpatskou Rusí, zejména nároky Slováků na komitáty Zemplín,  Šariš, Spiš, Abov, Boršod a část komitátu Ung. Situace v rusínském hnutí v  USA se však měnila s urychlením vývoje událostí v Evropě a blížícím se  koncem války. Subjektivním faktorem urychlení se stal příchod Grigorije  Žatkoviče, mladého advokáta firmy General Motors, do vedení ANRUR. G.  Žatkovič považoval uherské Rusíny za samostatnou národnost a na základě  tohoto přesvědčení koncipoval nový program pro ANRUR. 21. října se Žatkovič  setkal s prezidentem USA W. Wilsonem. Prezident radil připojit se k  některému slovanskému státu a taktéž vstoupit do tehdy projektované  Středoevropské demokratické unie. A již 23. října vstoupila ANRUR spolu s  představiteli 11 národností střední, východní a jihovýchodní Evropy do  Středoevropské demokratické unie. Její představitelé podepsali Deklaraci  všeobecných cílů nezávislých středoevropských národů. Ve Philadelphii se  Žatkovič poprvé setkal s T. G. Masarykem a společně posoudili otázku připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Masaryk mu sdělil, že pokud se  Rusíni rozhodnou připojit k Československé republice, budou mít autonomní  území. T. G. Masaryka v rusínské otázce zajímal především geopolitický  aspekt, bezprostřední sousedství s potenciálním spojencem,  umunskem. V  Scrantonu (stát Pensylvánie) se konal 12. listopadu sjezd ANRUR, který ve svém závěru prohlásil za optimální řešení pro Podkarpatskou Rus  československou variantu. V prosinci 1918 proběhl plebiscit mezi americkými  Rusíny, v němž 67% zúčastněných hlasovalo pro připojení Podkarpatské Rusi k  Republice československé. Rozpad Rakouska-Uherska na konci října 1918 urychlil vývoj událostí i v samotné Podkarpatské Rusi. Na území od Popradu po Jasiňu vznikla celá  řada tzv. národních rad různorodé orientace. Na schůzi představitelů  rusínských obcí komitátů Spiš a Šariš ve Staré Uubovni byla 8. listopadu  1918 zvolena Ruská národní rada proukrajinské orientace. V týž den na druhém  konci rusínského území v Jasině na velkém shromáždění byla zvolena Huculká národní rada, která dokonce vyhlásila tzv. Huculskou republiku a pokusila se  o spojení se Západoukrajinskou republikou. 9 listopadu na lidovém  shromáždění v Užhorodu byla zvolena Uhro-Ruská národní rada promaďarského  směru. 17. listopadu na velké schůzi obyvatelstva Marmaroše v Chustu byla  ustavena místní Národní rada, která se vyslovila pro spojení Podkarpatské Rusi s Ukrajinou. Další rada proukrajinské orientace byla zvolena 18.  prosince v Marmarošské Sihoti. Lubovňanská národní rada přenesla 19. listopadu své sídlo do Prešova. 21. prosince se Prešovská rusínská rada pojila s Ruskou radou Lemků severních svahů Karpat a spolu vytvořily  Karpato-Ruskou národní radu pročeskoslovenské orientace. Množství „rad" a jejich různá stanoviska a orientace byly důkazem celkové politické  dezorientace na Podkarpatsku po pádu Rakouska-Uherska. Nakonec i pod vlivem  situace v Rusku a na Ukrajině zcela převážilo mínění, že pro Rusíny bude  nejlépe orientovat se na vznikající Československo.

Po rozpadu monarchie Habsburků a pokojné revoluci 31. října 1918 v Budapešti  rozvinula maďarská vláda M. Károlyiho rozsáhlou propagační činnost, aby  uchovala celistvost Uher. Marně, na všechno už bylo pozdě. Ze svazku Uherska  vystoupili Srbové, Chorvati, Slováci i sedmihradští Rumuni. Myšlenka „Podunajských spojených států" (jakéhosi středoevropského Švýcarska) zůstala  pouze na papíře. A tak někteří zástupci Rusínů byli jediní, kteří přijali  nabízenou autonomii. Vláda v Budapešti jednala rychle. Dne 21. prosince 1918  zákonem č. X vyhlásila zřízení autonomní rusínské provincie Ruská krajina.  Avšak území autonomní provincie přesně ohraničeno nebylo. Předpokládalo se,  že se do této provincie začlení komitáty Marmaroš, Ugoča, Bereg a Ung.  Výkonnými orgány rusínské provincie měli být ministerstvo v Budapešti a  guvernér v Mukačevu. V únoru 1919 vláda M. Károlyiho začala formovat  administrativní strukturu provincie Ruská krajina. Dne 5. února byla  ustavena prozatímní vláda Ruské krajiny. Počátkem března byly provedeny  volby do zákonodárného orgánu - sejmu. 11. března 1919 bylo zahájeno první  zasedání sejmu. Ihned po zahájení jednání přerušili poslanci zasedání na  znamení protestu proti tomu, že vláda M. Károlyiho odmítla vymezit hranice  provincie. Po komunistickém převratu v Budapešti (21. března 1919) byl  bolševický režim nastolen rovněž v komitátech Bereg, Ugoča a v části Marmaroše. Maďarská komunistická vláda Bély Kuna vyhlásila komunistickou  Ruskou krajinu. Začátkem dubna na území berežského a ugočského komitátů  proběhly volby, tentokrát do  komunistických „rad" (sovětů).

Po volbách  existovaly na území komunistické Ruské krajiny hned dva zákonodárné orgány - sejm a sověty. 17.-18. dubna 1919 se v Mukačevu konalo zasedání „úřadujícího  sovětu Ruské krajiny", sestaveného z členů sejmu a sovětu. Poslanci stihli  pouze schválit ústavu „samostatné Ruské krajiny" jako součásti Maďarské  sovětské republiky. Už 18. dubna byl úřadující sovět rozehnán radikálními revolucionáři z mukačevského komunistického „direktoria", kteří neuznávali  práva národnostních menšin. Tímto opravdu revolučním zásahem skončila kauza  tzv. Ruské krajiny.

Ivan Pop

part X:       http://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-i/

Aktuality

Zobraziť všetky
25.07.2021

Pravoslávie. Vedenia cirkví vyzývajú k očkovaniu proti covidu. Čelia preto útokom

Metropolita Hilarion verejne obhajuje povinné očkovanie, ktoré zaviedli niektoré ruské regióny pre určité profesijné skupiny. V uplynulých týždňoch sa ruský metropolita Hilarion (Alfejev) dôrazne zastal očkovania proti ochoreniu COVID-19. Dok…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
19.07.2021

Starká dostala Rad matky-hrdinky, jej synov však predtým poslali do gulagu

Dejiny rodiny Kataríny Rakovskej sú späté s Podkarpatskou Rusou, miešajú sa v nich Rusíni, Česi, Rusi aj Maďari, demokracia a dlhé roky totality. V spomienkovom rozhovore sa dozviete veľa o veľkých aj malých dejinách, ktorá sa prevalili zmieš…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
18.07.2021

Maliara Moussona pozná najmä Zemplín, jeho obrazy výjavov z Michaloviec a vidieka majú hodnotu desaťtisíce eur

Historik Zemplínskeho múzea Martin Molnár rozpráva o živote maliara Teodora Jozefa Moussona, ktorý v Michalovciach prežil 33 rokov a zaznamenal nielen pestrosť tamojších krojov. Laici mimo Zemplína obvykle meno Teodor Jozef Mousson nepoznajú.…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
17.07.2021

Marka Staviarska: Loli paradička 2 nebude, s novým filmom ostavame na vichodze

Ťažko zohnať peniaze ďalej od Bratislavy. PREŠOV. Je tvorivou umelkyňou, ale zároveň aj racionálnou členkou rodinného klanu Staviarskych, ktorá drží kasu. Marka Staviarska je filmovou producentkou, ktorá stála za úspešnou komédiou Loli paradi…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
15.07.2021

Ivan Pop: Autonomie – rusínský sen a skutečnost 

  Podkarpatská Rus je z geopolitického a zeměpisného hlediska středoevropským regionem a její autochtonní obyvatelé, jihokarpatští Rusíni, sdíleli spolu se všemi národy tohoto regionu jeho složité dějiny. Avšak na rozdíl od jiných národů střední …
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej
09.07.2021

Maďari Slovákov tisíc rokov neutláčali, vážnejšie národnostné spory sa začali až na konci 18. storočia

Na konci 19. storočia sa rozšíril mýtus o maďarskej porobe, tú však Slováci pociťovali len krátko a nie všetci. Predstava o práve tisícročnej národnej porobe sa v slovenskej národoveckej komunite začala „udomácňovať“ v 30. rokoch 19. storočia…
Kategória: Aktuality
Čítať ďalej

Naše obce

Zobraziť galérie

Ujko Vasyľ

Peresvidčuje Vasyľ ženu:
-Parasko z prezervativom, to ne je nevira...
-Dobri Vasyľu, z tlumičom (na pištoli) to ne bude vražda...!
Zobraziť viac
Náhľad publikácie

Československý svět v Karpatech

Československý svet v Karpatoch

Čechoslovackyj svit v Karpatach

Reprezentatívna fotopublikácia
Objednať