Dějiny Rusínů (ch)
PODKARPATSKÁ RUS ZA 1. SVĚTOVÉ VÁLKY (1914-1918)
Atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este, spáchaný srbskými nacionalisty v Sarajevu 28. června 1914, ukončil velkou a vcelku poklidnou epochu vývoje evropské civilizace a uvrhl starý kontinent do víru nesmyslného vzájemného vraždění. Částečná (25. července) a posléze všeobecná mobilizace (31. července) odtrhla desetitisíce rusínských mužů, stejně jako mužů jiných národností Rakouska-Uherska, od rodin, oblékla je do vojenských uniforem a vrhla na frontové linie v Haliči a Bukovině, na Balkáně a pak i v Itálii. Rakousko-uherská armáda v září 1914 urychleně ustupovala z Haliče a Bukoviny ke karpatským průsmykům - Dukelskému, Lupkovskému, Užockému, Vereckému, Toruňskému, Jablonickému (Jasiňskému), k hranicím Uher a jejich komitátům, obývaných převážně Rusíny. Eventuální ztráta karpatských průsmyků by pro rakousko-uherskou armádu znamenala otevření bran pro vstup ruské armády do dunajské kotliny. Proto byly boje v Karpatech svým rozsahem, důležitostí a houževnatostí pro Rakousko-Uhersko a Rusko jedním z nejvýznamnějších období 1. světové války. Koncem září roku 1914 čtyři ruské armády překročily Karpaty. Vrchní velitelství ruské armády (tzv. Stávka) vydalo po úspěšné ofenzívě svých vojsk provolání k národům Rakouska-Uherska, v němž slibovalo spravedlnost a právo potlačovaných národů na svobodné uspořádání jejich záležitostí. Provolání to bylo zcela pokrytecké vzhledem k absolutistické politice carské vlády v samotném Rusku, která nemilosrdně potlačovala, a to i po národnostní stránce, všechny neruské národy včetně slovanských (Ukrajince, Bělorusy či Poláky).
Začátkem ledna 1915 se ruská armáda dostala hluboko do údolí řeky Už, Latorica, Rika a Tisa. V Užhorodě, vzdáleném od fronty jen 15 až 20 km, zavládla panika. Stejná situace byla v Mukačevu a Chustu. Přesto ruská armáda postupně ztrácela na síle útoku. Vázlo zásobování, vojáci neměli dostatek střeliva, útvary utrpěly velké ztráty. Koncem ledna 1915 bylo ruské vojsko po protiofenzivě vytlačeno z karpatských průsmyků, ale i zdecimovaná rakousko-uherská armáda musela zastavit další postup. Ruské vojsko definitivně opustilo svahy Karpat v květnu 1915, tentokrát pod tlakem spojených sil rakousko-uherské a německé armády. Bojující armády zanechaly v Karpatech desítky zničených rusínských vesnic. V obavě před pomstou uherské armády a úřadů za spolupráci s ruskou armádou odešly stovky Rusínů z karpatských vesnic raději do Ruska. V březnu 1915 vojenský tribunál v Košicích odsoudil 800 rusínských sedláků z komitátů Bereg, Ung a Šariš za spolupráci s ruskou armádou k dlouholetému vězení. 160 sedláků z marmarošských horských vesnic bylo bez soudu uvězněno v Chustu. Ve Velikém Bočkovu, Rachovu a Jasině bylo ihned po odchodu ruské armády popraveno několik sedláků. Oblíbenou „zábavou" maďarských vojáků se stalo veřejné bití mužů, žen, dívek a dětí v „osvobozených" rusínských vesnicích za údajnou spolupráci s ruskou armádou. Vstřícnost vůči uherským úřadům demonstrovali jen rusínští maďaróni. „Lidové shromáždění" berežského komitátu se z iniciativy skupiny řeckokatolických duchovních obrátilo na uherskou vládu s peticí, v níž žádalo, aby bylo zrušeno pojmenování Rusín a zavedeno Maďar nebo „katolík" východního vyznání. Hlavní řeckokatolická komise v Budapešti schválila plán přechodu řeckokatolické církve k latince a gregoriánskému kalendáři. Doporučila jejich zavedení na rusínských školách ve školním roce 1915/16. Budapešťská vláda přísně trestala každý sebemenší projev národního uvědomí Rusínů. Proto v Uhrách nebyly za války podmínky pro nějakou politickou akci, jejímž cílem by bylo osvobození Rusínů.
Úkol vytvoření rusínského národně státního programu převzala jiná část rusínského národa, a to početná rusínská emigrace v USA. Rusínští přistěhovalci vytvořili v USA několik krajanských svépomocných a konfesijních organizací. Obě ruské revoluce v roce 1917, krach válečných záměrů Rakouska-Uherska a Německa a sílící hnutí za osvobození utlačovaných národů monarchie Habsburků - to všechno vzrušovalo rusínské emigrantské spolky a nutilo je přemýšlet nad osudem staré vlasti. Nejvíce rusínských emigrantů přitahovala československá akce, se kterou je seznámili američtí Slováci. Zároveň s tím vznikaly i první neshody, neboť plány na teritoriální rozčlení mezi Rusíny a Slováky byly vzájemně nepřijatelné. V červenci 1917 se v New Yorku konal Rusínský kongres (Russkij kongres). Byl organizován představiteli rusofilských organizací emigrantů z Haliče, Bukoviny a Podkarpatské Rusi. Kongres schválil memorandum, v němž se vyhlašoval úkol osvobodit Prikarpatskuju Rus (což znamenalo Halič, Bukovinu a Podkarpatskou Rus) a jako autonomní oblast ji sjednotit s demokratickým Ruskem. Toto Memorandum však vyvolalo výraznou nespokojenost diplomatů dohodových států ve Washingtonu, kteří si nepřáli posunutí hranic Ruska směrem do střední Evropy. Nesouhlas s rozhodnutím Rusínského kongresu vyslovila i rusínská řeckokatolická církev v USA. Představitelé její hierarchie prohlásili, že nejlepší variantou pro Rusíny, občany Uherska, je zůstat po válce v Uhrách a požadovat autonomii. Definitivně oba tyto plány pak zmařil převrat v Rusku v listopadu 1917 a vláda bolševiků.
V roce 1918 američtí Rusíni navázali kontakty s T. G. Masarykem. Rusínská otázka pro něho nebyla něčím neznámým. O problematiku Rusínů z Haliče se zajímal už jako poslanec Říšské rady před válkou a poprvé se v jeho plánech objevuje v souvislosti s postupem ruských vojsk v Karpatech na přelomu let 1914-15. Po únorové revoluci roku 1917 v Rusku se Masaryk plně zamýšlel nad rusínskou otázkou. Konkrétně se zabýval problémem Podkarpatské Rusi v jednáních s ukrajinskými politickými činiteli během svého pobytu v Kyjevě v letě 1917. V té době ukrajinská politická elita usilovala pouze o autonomii Ukrajiny v rámci federalizovaného Ruska a nároky na území Podkarpatska by byly nelogické. Představitelé tehdejší dočasné ukrajinské vlády, Centrální rady, nic nenamítali proti připojení „Uherské Rusi" k budoucímu československému státu. Hlavní události spojené s otázkou budoucnosti Podkarpatské Rusi probíhaly v roce 1918 v USA. V červnu 1918 se konaly sjezdy rusínských spolků ve státech Ohio a Pensylvánie. Delegáti sjezdů vytvořili společnou komisi pro „aktivní činnost s cílem osvobození Uherské Rusi". 23 července 1918 se v Homesteadu sešli světští i náboženští vůdci Rusínů v USA a spojením světského proudu Sojediněnija greko-katoličeskych russkich bratstv s náboženským Sobranijem greko-katoličeskych cerkovnych bratstv vytvořili jednotnou Amerikanskuju narodnuju radu Uhro-Rusinov (Americkou národní radu Uhro-Rusínů, ANRUR), která se prohlásila za jediného zákonného představitele uhro-rusínské emigrace. Na závěr byla přijata tzv. Homsteadská rezoluce, jejímiž základními body byly: při zachování předválečných hranic Uherské Rusi autonomie v rámci Uher; v případě změny hranic sjednocení s bratry v Haliči a Bukovině; jestliže projeví nadměrné ambice Ukrajinci a tzv. starorusové (= rusofilové), ANRUR bude vyžadovat autonomii pro Uhro-Rusíny, aby si mohli zachovat svůj národní charakter. V podstatě to byla varianta konzervativních klerikálů z uniatské církve. Vůbec nebylo vzpomenuto budoucí Československo. Klerikálové obratně používali ve své protičeskoslovenské agitaci sporné otázky hranic mezi Slovenskem a Podkarpatskou Rusí, zejména nároky Slováků na komitáty Zemplín, Šariš, Spiš, Abov, Boršod a část komitátu Ung. Situace v rusínském hnutí v USA se však měnila s urychlením vývoje událostí v Evropě a blížícím se koncem války. Subjektivním faktorem urychlení se stal příchod Grigorije Žatkoviče, mladého advokáta firmy General Motors, do vedení ANRUR. G. Žatkovič považoval uherské Rusíny za samostatnou národnost a na základě tohoto přesvědčení koncipoval nový program pro ANRUR. 21. října se Žatkovič setkal s prezidentem USA W. Wilsonem. Prezident radil připojit se k některému slovanskému státu a taktéž vstoupit do tehdy projektované Středoevropské demokratické unie. A již 23. října vstoupila ANRUR spolu s představiteli 11 národností střední, východní a jihovýchodní Evropy do Středoevropské demokratické unie. Její představitelé podepsali Deklaraci všeobecných cílů nezávislých středoevropských národů. Ve Philadelphii se Žatkovič poprvé setkal s T. G. Masarykem a společně posoudili otázku připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Masaryk mu sdělil, že pokud se Rusíni rozhodnou připojit k Československé republice, budou mít autonomní území. T. G. Masaryka v rusínské otázce zajímal především geopolitický aspekt, bezprostřední sousedství s potenciálním spojencem, umunskem. V Scrantonu (stát Pensylvánie) se konal 12. listopadu sjezd ANRUR, který ve svém závěru prohlásil za optimální řešení pro Podkarpatskou Rus československou variantu. V prosinci 1918 proběhl plebiscit mezi americkými Rusíny, v němž 67% zúčastněných hlasovalo pro připojení Podkarpatské Rusi k Republice československé. Rozpad Rakouska-Uherska na konci října 1918 urychlil vývoj událostí i v samotné Podkarpatské Rusi. Na území od Popradu po Jasiňu vznikla celá řada tzv. národních rad různorodé orientace. Na schůzi představitelů rusínských obcí komitátů Spiš a Šariš ve Staré Uubovni byla 8. listopadu 1918 zvolena Ruská národní rada proukrajinské orientace. V týž den na druhém konci rusínského území v Jasině na velkém shromáždění byla zvolena Huculká národní rada, která dokonce vyhlásila tzv. Huculskou republiku a pokusila se o spojení se Západoukrajinskou republikou. 9 listopadu na lidovém shromáždění v Užhorodu byla zvolena Uhro-Ruská národní rada promaďarského směru. 17. listopadu na velké schůzi obyvatelstva Marmaroše v Chustu byla ustavena místní Národní rada, která se vyslovila pro spojení Podkarpatské Rusi s Ukrajinou. Další rada proukrajinské orientace byla zvolena 18. prosince v Marmarošské Sihoti. Lubovňanská národní rada přenesla 19. listopadu své sídlo do Prešova. 21. prosince se Prešovská rusínská rada pojila s Ruskou radou Lemků severních svahů Karpat a spolu vytvořily Karpato-Ruskou národní radu pročeskoslovenské orientace. Množství „rad" a jejich různá stanoviska a orientace byly důkazem celkové politické dezorientace na Podkarpatsku po pádu Rakouska-Uherska. Nakonec i pod vlivem situace v Rusku a na Ukrajině zcela převážilo mínění, že pro Rusíny bude nejlépe orientovat se na vznikající Československo.
Po rozpadu monarchie Habsburků a pokojné revoluci 31. října 1918 v Budapešti rozvinula maďarská vláda M. Károlyiho rozsáhlou propagační činnost, aby uchovala celistvost Uher. Marně, na všechno už bylo pozdě. Ze svazku Uherska vystoupili Srbové, Chorvati, Slováci i sedmihradští Rumuni. Myšlenka „Podunajských spojených států" (jakéhosi středoevropského Švýcarska) zůstala pouze na papíře. A tak někteří zástupci Rusínů byli jediní, kteří přijali nabízenou autonomii. Vláda v Budapešti jednala rychle. Dne 21. prosince 1918 zákonem č. X vyhlásila zřízení autonomní rusínské provincie Ruská krajina. Avšak území autonomní provincie přesně ohraničeno nebylo. Předpokládalo se, že se do této provincie začlení komitáty Marmaroš, Ugoča, Bereg a Ung. Výkonnými orgány rusínské provincie měli být ministerstvo v Budapešti a guvernér v Mukačevu. V únoru 1919 vláda M. Károlyiho začala formovat administrativní strukturu provincie Ruská krajina. Dne 5. února byla ustavena prozatímní vláda Ruské krajiny. Počátkem března byly provedeny volby do zákonodárného orgánu - sejmu. 11. března 1919 bylo zahájeno první zasedání sejmu. Ihned po zahájení jednání přerušili poslanci zasedání na znamení protestu proti tomu, že vláda M. Károlyiho odmítla vymezit hranice provincie. Po komunistickém převratu v Budapešti (21. března 1919) byl bolševický režim nastolen rovněž v komitátech Bereg, Ugoča a v části Marmaroše. Maďarská komunistická vláda Bély Kuna vyhlásila komunistickou Ruskou krajinu. Začátkem dubna na území berežského a ugočského komitátů proběhly volby, tentokrát do komunistických „rad" (sovětů).
Po volbách existovaly na území komunistické Ruské krajiny hned dva zákonodárné orgány - sejm a sověty. 17.-18. dubna 1919 se v Mukačevu konalo zasedání „úřadujícího sovětu Ruské krajiny", sestaveného z členů sejmu a sovětu. Poslanci stihli pouze schválit ústavu „samostatné Ruské krajiny" jako součásti Maďarské sovětské republiky. Už 18. dubna byl úřadující sovět rozehnán radikálními revolucionáři z mukačevského komunistického „direktoria", kteří neuznávali práva národnostních menšin. Tímto opravdu revolučním zásahem skončila kauza tzv. Ruské krajiny.
prof. Ivan Pop
part X: http://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-i/
Aktuality
Zobraziť všetky31.05.2023
Zomrela herečka a režisérka Milka Zimková, preslávili ju najmä Kone na betóne
Skonala v nemocnici, mala 71 rokov.
OKRUŽNÁ. Herečka a režisérka Milka Zimková zomrela v utorok 30. mája po ťažkej chorobe, skonala v nemocnici v Bratislave. Mala 71 rokov.
Informáciu o úmrtí pre RTVS potvrdil bývalý manžel herečky Ondrej …
31.05.2023
Vo veku 71 rokov zomrela herečka Milka Zimková
Zimková bola jednou z najvýraznejších postáv strednej hereckej generácie.
BRATISLAVA. Vo veku 71 rokov zomrela v utorok 30. mája po ťažkej chorobe herečka Milka Zimková. Na svojej stránke o tom informoval RTVS. Zimková bola jednou z najvýrazn…
30.05.2023
Ako peňažná reforma ožobráčila obyvateľstvo
Čo také sa mohlo stať, že československí komunisti museli pristúpiť k menovej reforme.
V našich povojnových hospodárskych dejinách nie je veľa takých medzníkov, ktoré by uznávali nielen historici a zároveň by natrvalo zostali v pamäti širokýc…
30.05.2023
Pred 70 rokmi bola vyhlásená menová reforma
Doplatili na ňu takmer všetci.
Československú menovú reformu z roku 1953 predstavitelia vládnuceho komunistického režimu prezentovali ako opatrenie proti bohatým. V skutočnosti na ňu doplatil každý, kto mal aspoň nejaké úspory. Po prijatí zák…
29.05.2023
Významná rusínska rodina - DUBAYOVCI
Pohnuté osudy jednej rusínskej rodiny, rodiny DUBAYOVCOV, založenej Annou a Deziderom Dubayovými v roku 1909 ich sobášom v gréckokatolíckom chráme vo Vyšnom Mirošove budem popisovať na základe rozhovorov s vnukmi a vnučkami Anny a Dezidera Dubao…
26.05.2023
Prof. Ivan Pop sa dožíva 85 rokov
POP, Ivan (*26.05.1938, Strabičovo, Podkarpatská Rus), historik, rusínista, bohemista, kulturológ, politológ. Študoval na Historickej fakulte Užhorodskej univerzity. V súvislosti s vykonštruovaným procesom v r. 1960 vylúčený z univerzity, označe…
Naše obce
Zobraziť galérieUjko Vasyľ
Vasyľ z Paraskov čekajuť hosťiv. Paraska sja vyoblikla, vyparadyla, namaľuvala, pričesku osadyla, šperkami-čačkami sja ozdobyla... A Vasyľ lem holyj v trenirkoch hori-dolom po kvarťiľu pobihuje...
-Obľikaj sja Vasyľu, za paru mynut už pryduť hosty...!
-Ňi, naj posmotrať, jakyj jem chudyj, jak ňa ty bidňi kormyš...!
-No dobri, ta zdojmyj soj i trenirky, naj znajuť, že ňet ťa za što kormyty...!

Československý svět v Karpatech
Československý svet v Karpatoch
Čechoslovackyj svit v Karpatach
Reprezentatívna fotopublikácia
Objednať