Dějiny Rusínů (i)

02.01.2011

PODKARPATSKÁ RUS V ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLICE
(1919-1939)

Začátkem ledna 1919 na základě rozhodnutí dohodových mocností bylo zahájeno obsazování rusínského území československým vojskem. Pohotově na to reagovala prešovská rusínská rada. Její předseda Anton Beskid předal v Praze československé vládě rozhodnutí rady o spojení Podkarpatské Rusi s Československem. Vláda následně odeslala A. Beskida na mírovou konferenci do Paříže jako rusínského delegáta. Z Masarykovy iniciativy přijela na mírovou konferenci do Paříže také delegace amerických Rusínů v čele s G. Žatkovičem. V Paříži Žatkovič s Beskidem vytvořili Rusínskou komisi, která vystupovala jménem všech Rusínů doma i v zahraničí. Představitelé Československa na mírové konferenci předložili zvláštní dokument (memorandum č. 6) týkající se Podkarpatské Rusi, respektive jejího připojení k ČSR. Požadavek československé delegace byl poté schválen Hlavní teritoriální komisí mírové konference. Situace ve střední Evropě na jaře 1919 napomáhala urychlení procesu připojení Podkarpatské Rusi k Československu a usnadnila práci delegaci amerických Rusínů při sjednocení podkarpatorusínských rad. Orientace Rusínů na Rusko odpadla od samého počátku kvůli strachu před bolševismem, ukrajinské státy ZULR a ULR díky své slabosti záhy padly, a tak se i Ukrajina stala kořistí bolševiků. I promaďarští činitelé byli v rusínském prostředí eliminováni, neboť ztratili oporu po komunistickém převratu v Maďarsku. Idea připojení k Československu se pro absolutní většinu politicky aktivních Rusínů stala spásnou nutností.

8. května 1919 se v Užhorodu konala společná schůzka zástupců užhorodské, prešovské a chustské Národní rady s delegací amerických Rusínů. Na schůzce bylo rozhodnuto vytvořit Centrální ruskou národní radu (CRNR), která se  vyslovila pro připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Ministr  zahraničí Československa E. Beneš předložil na mírové konferenci v Paříži návrh československé vlády ve věci rusínské autonomie. Československá vláda  v něm slíbila autonomii území Podkarpatské Rusi, která bude mít vlastní parlament. V čele administrativy sutonomního území bude guvernér, jmenovaný prezidentem. Ministerstva budou mít zvláštní rusínské referáty, ve vládě ČSR bude rusínské území zastupovat ministr bez portefeje. Rada ministrů  zahraničních věcí pařížské mírové konference návrh E. Beneše schválila. Začátkem září mírová konference definitivně vyřešila problém Podkarpatské Rusi. Mezi státy Dohody a Rakouskem byla 10. 9. 1919 podepsána mírová  smlouva v Saint-Germain-en-Laye. Součástí smlouvy byla tzv. malá minoritní smlouva, podle níž, zejména článků 10. až 13., byla Podkarpatská Rus právoplatně začleněna do Republiky československé. Podle článků mírové smlouvy se Československo zavazovalo, že zorganizuje rusínské území jižně od Karpat v hranicích určených hlavními mocnostmi jako autonomní jednotku v československém státě a obdaří je nejvyšší mírou samosprávy, jaká se srovnává s jednotou československého státu. Šlo o území o velikosti 12 617 km2, na kterém se nacházelo 487 obcí, obývaných 585 500 obyvateli, z nichž bylo 372 500 Rusínů, 103 000 Maďarů, 80 000 Židů, 14 000 Rumunů, 12 000 Němců, 2 500 Slováků a kolem 1 500 příslušníků jiných národností. Připojení Podkarpatské Rusi k ČSR bylo dodatečně potvrzeno Trianonskou mírovou smlouvou, podepsanou mezi mocnostmi Dohody a Maďarskem 4. 6.1920. Začátkem června 1919 na území Podkarpatské Rusi, obsazené československým vojskem pod velením francouzského generála Edmonda Hennocquea, byla  neoficiálně vyhlášena diktatura vojenské správy (oficiálně vyhlášena až 1. října). Jejím úkolem byla konsolidace situace po odchodu maďarské rudé  armády a rumunských jednotek. 1. srpna byla 1919 v Užhorodě zřízena Civilní správa pro organizaci administrativy kraje, do jejíhož čela byl postaven  zkušený český úředník Jan Brejcha. Civilní správa měla za úkol politicky, hospodářsky a kulturně konsolidovat zemi a byla pod přímým řízením  ministerstva vnitra. Ve skutečnosti byla veškerá moc v kraji soustředěna v rukou velitele východních jednotek československých vojsk generála E. Hennocquea. Dne 7. listopadu 1919 schválila československá vláda první  dokument týkající se statutu Podkarpatské Rusi - Generální statut pro organizaci a administraci Podkarpatské Rusi. Ve své hlavní části obsahoval  Generální statut doslovný opis článku mírové smlouvy týkající se  Podkarpatské Rusi. Schválený dokument měl však ve všech aspektech jen  provizorní charakter. Současně vláda jmenovala prozatímní pětičlennou  rusínskou autonomní radu v čele s G. Žatkovičem, nazvanou „prozatímní Direktorium". Toto Direktorium bylo fakticky nevyhraněným celkem,  obsahujícím prvky provizorního autonomního sněmu a orgánu autonomní správy, nemělo však skutečný vliv na správu země. Všechna opatření prováděl  administrátor (J. Brejcha) po dohodě s vojenským velitelem (generál Hennocque). Autonomie Podkarpatské Rusi byla zakotvena v Ústavní listině  Republiky československé, schválené 29. února 1920. Avšak ustanovení minoritní saint-germainské mírové smlouvy týkající se autonomie Podkarpatské  Rusi nebyla doslovně převzata do ústavy. Zákonodárným orgánem tu měl být sněm. Avšak podle Ústavní listiny se zákony autonomního sněmu stávaly platnými až  po jejich podpisu prezidentem republiky. V čele výkonné moci na Podkarpatské Rusi měl být guvernér jmenovaný prezidentem republiky na návrh vlády. A to  byla další odchylka od formulace mírové smlouvy, podle níž měl být guvernér autonomního území odpovědný rusínskému sněmu.

Podle ústavy se sice guvernér  stal vysokým státním úředníkem, ale plně závislým na československé vládě. Schválení Ústavy Republiky československé znamenalo rovněž začátek nové  etapy v organizaci československé správy na Podkarpatské Rusi. Nařízením č.56 Sbírky zákonů a nařízení ze dne 26. dubna 1920 se československá vláda usnesla o změně Generálního statutu. Do čela místní výkonné moci byl nyní  místo administrátora postaven guvernér (G. Žatkovič), jmenovaný prezidentem na návrh vlády, a to na dobu, než se ustaví sněm Podkarpatské Rusi. Místo  Direktoria byla nyní zavedena Guberniální rada, jež měla velmi malé  kompetence a nemohla plnit ani stínovou úlohu sněmu. Skutečnou moc tu měl český úředník - viceguvernér (Petr Ehrenfeld). Viceguvernér byl přímým  nadřízeným všech civilních státních úřadů, zprostředkovával styk mezi vládou  a úřady Podkarpatské Rusi a spolupodepisoval všechny guvernérovy akty.  Viceguvernér měl samostatnou rozhodovací moc a guvernér se mohl pouze  odvolat k vládě. Bylo jen otázkou času, kdy mezi guvernérem Žatkovičem a viceguvernérem Ehrenfeldem vzniknou nepřekonatelné rozpory. Po  desetiměsíčním guvernérství podal G. Žatkovič demisi. Demise představovala  jistou formu protestu proti postupu pražské vlády na Podkarpatské Rusi,  zejména neplnění mezinárodních závazků v otázce autonomie. Dne 16. dubna 1921 prezident republiky T. G. Masaryk přijal Žatkovičovu rezignaci. Po  neúspěšných jednáních se zástupci podkarpatských politických stran vláda nechala křeslo guvernéra Podkarpatské Rusi neobsazené až do roku 1923.  Žatkovič, zklamaný z postupu československé vlády, opustil Podkarpatskou Rus  a vrátil se do USA, čímž podkarpatorusínská politická scéna ztratila toho  nejdůslednějšího a nejschopnějšího oponenta pražského centralismu. Dne 14. prosince 1923 byl guvernérem Podkarpatské Rusi jmenován Anton Beskid.  Viceguvernérem byl jmenován Antonín Rozsypal, bývalý kladenský hejtman. V době svého působení na Podkarpatské Rusi (1923-37) rozhodoval ve všech  významných otázkách on jako viceguvernér, nikoliv rusínský guvernér.

Ve své činnosti se A. Rozsypal soustředil na řešení palčivých sociálních a  hospodářských otázek, hlavně na dokončení agrární reformy, výstavbu nemocnic  a škol a rozvoj infrastruktury měst a Podkarpatské Rusi jako celku. Během pozemkové reformy, která proběhla v celém Československu, podléhalo  záboru na Podkarpatské Rusi kolem 240 000 hektarů, patřících 104  velkostatkům. Půda byla předána cca 40 000 rodinám ve více než 300 zájmových obcích a osadách, z nichž bylo kolem 6 000 rodin bezzemků. Ve 20.-30. letech  byla zahájena rozsáhlá regulace v podkarpatských městech a městečkách s  výstavbou moderních administrativních budov (Užhorod, Svaljava, Chust,  Sevljuš, Mukačevo, Solotvino), škol, nemocnic (Užhorod, Mukačevo, Berehovo,  Sevljuš), ucelených městských čtvrtí a kolonií (Galagó v Užhorodě, Masarykova kolonie v Chustu, „české ulice" v Mukačevu, Solotvino-město). Projektování budov a urbanistického řešení nových městských čtvrtí se zúčastnili přední čeští architekti J. Freiwald, J. Gočár, J. Gillar, J. Fragner, F. Krupka, A. Liebscher, M. Reiner. Je-li možné se pochvalně vyjádřit o výstavbě, pak v administrativní sféře na  Podkarpatské Rusi naopak pokračovalo utužování centralistického systému na  úkor samosprávy. Nařízením vlády od 1. července 1926 byly sloučeny doposud  samostatné župy užhorodská, mukačevská a velkosevljušská do jedné župy se sídlem v Mukačevu. Ale už za rok (14. 7. 1927) parlament  schválil zákon č. 125/1927 o organizaci politické správy, který zcela  negoval dosavadní župní zřízení se staletou tradicí a zavedl zemské a  okresní správy. Československá republika byla rozdělena na čtyři země - Českou, Moravskoslezskou, Slovenskou a Podkarpatoruskou. Zemské a okresní  úřady vedl zemský prezident a okresní hejtman. V sídle Země Podkarpatoruské,  Užhorodě, byl zřízen zemský úřad, v jehož čele stál zemský prezident (A. Rozsypal), jmenovaný do úřadu prezidentem republiky a odpovědný ministru  vnitra. Funkce guvernéra zůstala sice zachovaná, ale guvernér se stal pouze  dekorativní figurkou. Zároveň bylo v Užhorodě zřízeno zemské zastupitelstvo (18 členů), které však mělo pouze poradní charakter. Zákon o zemském zřízení  ostře kritizovaly podkarpatské autonomistické strany. Poukazovaly na  protiústavnost těch ustanovení zákona, které negovaly Ústavní listinou  zakotvující autonomní zřízení na území Podkarpatské Rusi. Až v červnu 1937,  kdy republika čelila především v sudetské otázce značnému tlaku doma i v  zahraničí, parlament schválil zákon č. 172/1937 O dočasné úpravě právního  postavení guvernéra Podkarpatské Rusi a o souvisejících opatřeních  organizačních. Ani to nebyl zákon o autonomii, jen určitá modifikace vnitřní  organizace správy s posílenými autonomními prvky. V čele Země  Podkarpatoruské stál na rozdíl od jiných tří částí ČSR guvernér, nikoliv  zemský prezident. Do kompetencí guvernéra patřilo podávání návrhů týkajících  se území Podkarpatské Rusi. V zákonu bylo zdůrazněno, že jen v této věci  mohl být guvernér (ale nemusel) přizván na jednání vlády. Guvernér mohl  rozhodovat o jmenování nebo odvolání úředníků, podávat návrhy v konfesních a  školských otázkách. Ve své podstatě si však guvernér zachoval i nadále postavení pouhého reprezentačního orgánu. Jeho rozhodovací pravomoc byla  omezena zemským úřadem, který přihlížel k jeho návrhům, a dohodou s viceguvernérem. Zákon totiž zachoval postavení viceguvernéra, který stál v čele správního aparátu kraje. V případě nesouhlasu mezi guvernérem a viceguvernérem přecházela rozhodovací pravomoc na ministerstvo vnitra. Zákon  č. 172 kritizovaly prakticky všechny podkarpatské politické strany. Jeho nedokonalost a polovičatost napomáhala radikalizaci nejen autonomistických,  ale i separatistických sil v Podkarpatské Rusi. Demokratický systém v ČSR aktivizoval politický život v Podkarpatské Rusi. Avšak nízká politická  kultura obyvatelstva vedla ke vzniku desítek místních stran a straniček.

Volební úspěch pak byl na straně levicových demagogů (Komunistická strana  Československa, KSČ) a pravicových autonomistů (Autonomní zemědělský svaz,  AZS). Zároveň v zemi proběhlo radikální rozdělení na národně kulturní  směry - rusínský, ruský, ukrajinský maďarský, židovský. Ruský a ukrajinský  směr byl paradoxně posílen československou vládou, a to příchodem ruských a  ukrajinských emigrantů na Podkarpatskou Rus v rámci Ruské pomocné akce  (1921-36). Emigranti místo toho, aby byli vděční, že unikli z bolševického  pekla, začali s vášnivou národní, přesněji řečeno nacionalistickou  „výchovou" nezkušených Rusínů, hlavně mládeže. 
 
Ukrajinská agitace dokonce vyústila koncem 20. let v protistátní ukrajinský  iredentismus, napojený na nacistické hnutí v Německu. Ve 20. a 30. letech Podkarpatskou Rus navštívila řada českých umělců, kteří  chtěli poznat původní lidovou rusínskou kulturu, nedotčenou evropskou  městskou civilizací. Zrodil se fenomén Podkarpatské Rusi v české kultuře. České malíře a grafiky uchvátila monumentalita karpatské krajiny,  pestrobarevnost, originalita a jedinečnost krojů podkarpatských  etnografických skupin, malebnost dřevěných kostelíků. Čeští folkloristé  viděli Podkarpatskou Rus jako jedinečnou rezervaci původní lidové kultury, která se v ostatních částech příliš civilizovaného kontinentu už nemohla  zachovat. Fenomén Podkarpatské Rusi se nejvýrazněji projevil v české próze  (Z. M. Kuděj, I. Olbracht, S. K. Neumann, K. Čapek, J.Knap, J.Hubálek, J. Drozd). Mnichovský diktát ukončil nadějný vývoj podkarpatské společnosti v  demokratickém Československu. Podkarpatští autonomisté se 6. října 1938 v  Žilině dohodli s vedením Hlinkový slovenské ludové strany na „transformaci"  Československé republiky ve federativní stát Čechů, Slováků a podkarpatských  Rusínů. Dne 11. října 1938 byla jmenována podkarpatoruská autonomní vláda „ruského" směru v čele s A. Bródym. V Komárně zatím probíhala  Československo-maďarská jednání o odstoupení Části území Slovenska a  Podkarpatské Rusi, která skončila bez výsledku. Maďarská vláda proto  požádala Německo a Itálii o arbitrážní řešení sporu. Podkarpatoruská  autonomní vláda se rozhodla zahájit jednání s Maďarskem na vlastní pěst, nebo uskutečnit plebiscit na území Země Podkarpatoruské. Toto rozhodnutí však bylo z právního hlediska protiústavní. A. Brody byl obviněn z  vlastizrady a 26. října zatčen. Německá diplomacie poté důrazně „doporučila" pražské vládě jmenovat ve východní provincii autonomní vládu ukrajinské  orientace v čele s Augustinem Vološinem. Pražská vláda pohotově vyhověla přání Berlína, protože německé tajné služby zahájily dezinformační akci s  tzv. ukrajinskou kartou. Úkolem této akce byla demonstrace údajně východního směru expanze Německa a její cílem bylo jak oklamání západních mocností, tak  vystrašení Polska a znepokojení sovětského diktátora Stalina. Dne 2. listopadu bylo ve Vídni ukončeno německo-italské arbitrážní jednání o  československo-maďarské hranici (tzv. vídeňská arbitráž). Podle arbitrážního protokolu mělo Československo Maďarsku odstoupit ve dnech  5.-10. listopadu 1938 značnou část jižních území Slovenska a Podkarpatské  Rusi. Podkarpatská Rus ztratila území o rozloze 1 523 km2, města Užhorod, Mukačevo, Berehovo a 97 obcí s 173 233 obyvateli. Země tak ztratila větší  část svého průmyslu, většinu měst i úrodnou nížinu. Nové hranice zpřetrhaly její hlavní dopravní tepny. Hlavním městem Podkarpatské Rusi se po ztrátě  Užhorodu stalo městečko Chust. Autonomní vláda A. Vološina začala urychlenou demontáž všech demokratických institucí a přistoupila k formování autoritativního systému. Už 9. listopadu  byla v Chustu založena paramilitární organizace Karpatská Síč podle vzoru nacistických SA a SS. Nařízením autonomní vlády z 15. listopadu 1938 byla rozpuštěna jediná opoziční organizace Centrální ruská národní rada a zároveň bylo zakázáno založení jakékoliv nové organizace nebo strany.  Už za týden byl v okolí Rachova zřízen koncentrační tábor, první na území Československa. Podkarpatská Rus byla protiústavně přejmenována na tzv.  Karpatskou Ukrajinu. Dne 22. listopadu 1938 Národní shromáždění přijalo ústavní zákony o autonomii Slovenské krajiny a o autonomii Podkarpatské Rusi (č. 328/1938 Sbírky zákonů a nařízení)- Oficiální název státu nyní zněl  Česko-Slovensko. Reprezentanti „ukrajinského" směru se snažili prosadit změnu dosavadního názvu Podkarpatská Ukrajina na nový (Karpatská Ukrajina),  což se jim však nepodařilo. Byl ponechán původní ústavní název - Podkarpatská Rus (respektive Země Podkarpatoruská). Vláda A. Vološina navazovala všestranné kontakty s Berlínem bez konzultace s ústřední  československou vládou. V Chustu byla založena Ukrajinsko-německá společnost a začátkem února 1939 tu byl otevřen německý konzulát. V lednu byla v Chustu  založena jednotná strana - Ukrajinské národní sjednocení (UNO).
 
12. února 1939 se na území tzv. Karpatské Ukrajiny konaly volby do krajského sněmu podle jednotné kandidátní listiny, na kterou byli zařazeni jen kandidáti vládní strany UNO. Výsledky voleb byly klasické pro autoritativní režimy - 92,5 % pro vládní stranu UNO, proti 6,7 %. Výsledky „voleb" na  Podkarpatské Rusi a euforie velkoukrajinského směru zvýšily nevoli ústřední vlády vůči východní provincii republiky. Beranova vláda se poté rozhodla  rázně zasáhnout do „ukrajinské operety" v Chustu. Dne 6. března 1939 prezident E. Hácha jmenoval poslední autonomní kabinet Podkarpatské Rusi: A.  Vološin - předseda vlády, Š. Kločurak - ministr školství, československý generál L. Prchala - všechny ostatní resorty. Stalin velmi alergicky reagoval na propagandistickou kampaň kolem tzv. Karpatské Ukrajiny (ukrajinského Piemontu v Karpatech) a ve své zprávě na XVIII. sjezdu   komunistické strany (10. 3. 1939) označil úvahy západního tisku na téma vytvoření Velké Ukrajiny za pomoci Německa za snahu vyprovokovat konflikt  mezi Sovětským svazem a Německem „bez jakýchkoliv důvodů". Velkou Británii, Francii a USA Stalin nazval válečnými provokatéry a Německo jako zemi, se kterou je SSSR připraven „upevňovat vzájemné vztahy". Nacisté mohli potvrdit  úspěch své dezinformační akce s „ukrajinskou kartou" a odhodit ji už jako nepotřebnou. V pozdních večerních hodinách 12. března k sobě Hitler povolal  maďarského vyslance a naléhavě ho požádal, aby Maďarsko ihned zahájilo vojenskou akci proti Česko-Slovemsku a obsadilo Podkarpatskou Rus. Události  nabíraly rychlý spád. V noci ze 13. na 14. března tzv. generální štáb  Karpatské Síče zahájil v Chustu puč proti autonomní Vološinově vládě a  československým armádním oddílům. Proti pucistům však zaútočili vojáci 45. československého pluku, většinou Rusíni, pod velením generála L.Prchaly. Už v ranních hodinách 14. března byli pučisté poraženi. Skutečnými organizátory  puče byly ovšem německé tajné služby, které potřebovaly „fakta" o  „neudržitelné" situaci v pomnichovské ČSR. V týž den maďarská vláda odeslala  vládě Česko-Slovenska ultimátum, aby do 24 hodin československá armáda  vyklidila Podkarpatskou Rus. Maďarské jednotky zároveň překročily hranice u  Mukačeva. Po vyhlášení nezávislosti Slovenska se Podkarpatská Rus ocitla v politickém vakuu. A. Vološin sdělil odpoledne v telefonickém rozhovoru  prezidentu E. Háchovi, že za této situace je jedinou možností vyhlášení nezávislosti Karpatské Ukrajiny. Zároveň požádal vládu Německa o přijetí  protektorátu nad Karpatskou Ukrajinou. Odpověď z Berlína však dostal  zápornou. Přesto bylo 15. března 1939 v budově chustskeho gymnázia zahájeno  první a poslední zasedání sněmu Podkarpatské Rusi-Karpatské Ukrajiny. Sněm  vyhlásil nezávislost země a schválil její název Karpatská Ukrajina. A.Vološin byl zvolen prezidentem a byla jmenována vláda. Téhož dne v pozdních  večerních hodinách na jejím prvním a zároveň posledním zasedání bylo rozhodnuto neklást odpor maďarské armádě. Členové vlády se měli sami  rozhodnout, jak budou postupovat. Vološin pak fakticky rozpustil vládu  Karpatské Ukrajiny, ihned opustil její území a odjel přes Rumunsko a Jugoslávii do Německa. Posléze se usadil v okupované Praze. Ve večerních  hodinách dne 18. března 1939 ukončily maďarské jednotky obsazení území  Podkarpatské Rusi.
 
Ivan Pop

Zdroj: http://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-j/

 
www.rusyn.sk
Naspäť na aktuality