Dějiny Rusínů (j)

Koncem února 1940 byl maďarské vládě předložen projekt autonomie Kárpátalja. Proti autonomii okamžitě vystoupili vojáci, nacionalisté a podkarpatští  maďarští politici. V dubnu byl projekt autonomie Kárpátalja projednán v parlamentu. V červenci byl projekt zákona O karpatském samosprávném vojvodství předložen regentu M. Horthymu. Regent postoupil projekt zákona o podkarpatské autonomii maďarskému parlamentu k projednání. Hned  poté odešli poslanci na letní prázdniny a projekt autonomie se už nikdy  neprojednával. V srpnu 1940 pod tlakem vojáků stáhl premiér P. Teleki  projekt zákona o podkarpatské autonomii a vzdal se dalších pokusů o jeho  prosazování. V září 1940 nařízením regenta Horthyho byl regentem-komisařem území Kárpátalja jmenován Miklós Kozma. Projekt autonomie prohlásil za neuskutečnitelný, „protože rusínská společnost postrádá střední vrstvu,  která by byla schopna autonomii uskutečnit". Nabídl formu i cestu  urychleného konstituování svébytného „uhro-rusínského národa", odlišného od  ostatních východoslovanských národů. Slíbil všestrannou podporu kulturnímu rozvoji, zabezpečení rozvoje rusínského školství, vydavatelské činnosti a  kodifikaci „uhro-rusínského jazyka" jako literárního. Zdůraznil, že v nejkratší době uskuteční všechno to, co Československo nedokázalo za 20 let.  V lednu 1941 byla v Užhorodě založena Podkarpatská vědecká společnost  (Podkarpatskoje Obščestvo Nauk; Kárpátaljai Tudományos Társaság). Společnost byla koncipována jako vědecká instituce, svérázná rusínská Akademie věd, jejímž úkolem bylo „posloužit vytvoření svébytné národní identity Rusínů".  Podkarpatská vědecká společnost vyvinula velkou vydavatelskou činnost. Jejím nejvýznamnějším přínosem bylo vydání Gramatiky rusínského jazyka (I.  Harajda: Grammatika ruskoho jazyka, 1941), čímž byl ukončen proces kodifikace rusínského jazyka, a Všeobecné bibliografie Podkarpatska (1944).  Aktivně působily i Společnost podkarpatských spisovatelů a Společnost výtvarných umělců. Kyž Hitler přepadl Sovětský svaz, Maďarsko jako spojenec  Německa mu vyhlásilo válku. Rusíni byli mobilizováni do maďarské armády a posíláni na východní frontu. Válka zároveň otevřela nejtragičtější stránku v  životě židovské komunity Podkarpatska. V červenci 1941 maďarské úřady  deportovaly kolem 15 000 tzv. lidí bez občanství - přistěhovalců z Haliče a  Polska. Tato skupina byla Němci odvezena na východní Ukrajinu a povražděna u  města Kamenec-Podolský. 

 
V lednu 1942, po náhlé smrti M. Kozmy, byl regentem-komisařem území  Kárpátalja jmenován Wilmos Pál Tamcsányi. Maďarská administrativa pod jeho  vedením zesílila pronásledování „neloajálních" občanů na Podkarpatsku. V červenci se v zámečku Kovner v Mukačevu, sídlu maďarské kontrarozvědky,  konaly soudní procesy s velkou skupinou podkarpatských ukrajinských  nacionalistů. Celkem bylo odsouzeno 123 osob. V srpnu 1943 byl sovětskou  kontrarozvědkou na území Podkarpatska vysazen paravýsadek výzvědné skupiny  F. Patakiho. Měla za úkol sledovat pohyb vojsk nepřítele, a hlavně výstavbu  opevnění v Karpatech (tzv. Arpádova linie). V lednu 1944 maďarská kontrarozvědka, policie a četnictvo provedly zátah, během něhož byli zatčeni všichni členové skupiny a kolem 300 jejích pomocníků. V dubnu odsoudil vojenský tribunál v Marmarošske Sihoti k trestu smrti 33 osob, další byli  odsouzeni na doživotí či k uvěznění v koncentračních táborech. S blížící se frontou byl na území Kárpátalja fakticky znovu nastolen vojenský režim.  Civilní regent-komisař W. P. Tamcsányi byl v březnu 1944 odvolán. Regent Horthy jmenoval do této funkce generála Andráse Winczeho. Po okupaci  Maďarska německou armádou 19. března 1944 byl v Budapešti zřízen štáb přípravy deportace Židů pod velením Adolfa Eichmanna. Území Kárpátalja  přitom bylo označeno jako Deportační zóna č. 1. Z území Podkarpatské Rusi bylo deportováno do vyhlazovacího tábora v Osvětimi 76 271 podkarpatských Židů, z nichž zahynulo 71 620 osob. Počet obětí holocaustu na Podkarpatské Rusi činil celkem 104 177 osob. 

 

Koncem září postupovala Rudá armáda na západ do jižního Polska a také do východní části Maďarska. Německým a maďarským jednotkám na území  Podkarpatské Rusi hrozilo obklíčení, a proto začátkem října zahájily  urychlený ústup. Administrativní systém území Kárpátalja se následně zcela  zhroutil, úředníci houfně prchali do maďarského vnitrozemí. Maďarské intermezzo na Podkarpatské Rusi skončilo. Problém Podkarpatské Rusi za 2. světové války se jevil jako součást plánů čs. zahraničního odboje o poválečném obnovení republiky v jejích předmnichovských hranicích.  Podkarpatská Rus se objevuje v úvahách hlavního představitele odboje  exprezidenta E. Beneše už v roce 1939 jako území, které bude spojovat obnovené Československo se Sovětským svazem jako jeho součást. A právě už  tehdy se Beneš jako diplomat dopustil jednoho ze svých osudových omylů. A  při prvních kontaktech se sovětskými diplomaty v nových,  álečných  podmínkách nabídl hotovou splátku - část území státu, jen aby se v Moskvě u  Stalina co nejlépe zapsal. Další vývoj za války radikálně ovlivnilo přepadení SSSR Německem 22. června 1941 a útok Japonska na USA 7. prosince  1941. Při dalších jednáních se sovětskými diplomaty E. Beneš zdůrazňoval, že  po válce bude mít rozhodující úlohu ve střední Evropě Rusko, s nímž bude mít  Československo společné hranice. O poválečném osudu Podkarpatské Rusi Beneš  tentokrát přemýšlel alternativně v tom smyslu, že Podkarpatská Rus může patřit Československu nebo Rusku. V září 1941 byla v Moskvě podepsána  zvláštní československo-sovětská vojenská úmluva o formování čs. vojenských  jednotek. Tato úmluva dovolila čs. vojenské misi v SSSR požadovat od sovětských úřadů propuštění uvězněných Rusínů z koncentračních táborů a  jejich zařazení do čs. jednotek. V listopadu 1942 Prezidium Nejvyššího sovětu SSSR konečně schválilo dekret  „o amnestii utečenců z Maďarska, Karpatorusů, Ukrajinců a Slováků, kteří do  rozčlenění Československa byli jeho občany". Rusíni propuštění z táborů šli  do formující se čs. vojenské jednotky v uralském Buzuluku a v březnu 1943  pak jako vojáci prvního čs. praporu svedli svůj první boj v prostoru  ukrajinské vesnice Sokolovo s německým vojskem útočícím směrem na Charkov. V  nově zřízeném záložním pluku v Buzuluku už Rusíni tvořili 90% většinu. Právě  na ně zaměřili z pověření sovětského NKVD svou pozornost čs. komunisté a rozpoutali „ukrajinskou" agitaci. Toho si ihned všiml náčelník čs. vojenské  mise plk. H. Píka a upozorňoval exilovou vládu v Londýně, že „v otázce  Podkarpatské Rusi jsou určité tendence..., eventuálně nároky na přivtělení  Podkarpatské Rusi k sovětské Ukrajině". Po vítězství u Stalingradu tak  Moskva ve spolupráci s KSČ zahájila přípravu anexe Podkarpatské Rusi. Začátkem září 1943 byla v Moskvě zřízena Komise pro otázky mírových dohod a  poválečného uspořádání pod vedením zástupce lidového komisaře zahraničních  věcí Maxima Litvínova. Dne 9. září 1943 uvádí Litvínov ve výčtu otázek,  jimiž je třeba se u jednotlivých evropských zemí zabývat, u položky  Československa Podkarpatskou Rus. 12. prosince 1943 byla v Moskvě podepsána v přítomnosti E. Beneše Československo-sovětská smlouva o přátelství,  vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. Při jednáních v Moskvě prezident  Beneš Podkarpatskou Rus Sovětskému svazu přímo nabídl, ale Stalin jeho návrh  ještě nepřijal. Předseda moskevské Komise pro otázky mírových dohod a  poválečného uspořádání M. Litvínov 9. března 1944 konkretizoval ve svém  rozboru týkajícím se poválečného osudu Německa i problém Podkarpatské Rusi:  pokud by Československo bylo ochotno odstoupit SSSR Podkarpatskou Ukrajinu,  mohlo by za to být odškodněno určitou částí Horního Slezska. Koncem července 1944 bylo dokončeno formování 1. čs. armádního sboru v SSSR. Sbor měl přes 16 000 lidí, z toho 3 177 Rusínů. Čs. vojenská mise se  obrátila na velení Rudé armády s žádostí, aby byly jednotky co nejdříve  nasazeny do bojových operací směrem na Užocký průsmyk v Karpatech. Sovětské  velení však s nasazením sboru nijak nespěchalo, zejména ne s osvobozováním  Podkarpatské Rusi. 1. čs. armádní sbor v SSSR byl nasazen v rámci sovětské  38. armády 1. ukrajinského frontu do bojů karpatsko-dukelské operace, která  však byla sovětským velením podivně, ne-li záměrně špatně připravená.  Nezdařená operace si vyžádala životy 60 000 tisíc sovětských a 2 389 čs. vojáků, většinou Rusínů a volyňských Cechů. To velmi vyhovovalo sovětským  tajným službám, které nechtěly připustit, aby se vojíni čs. sboru rusínského původu, bývalí vězni Gulagu, dostali jako osvoboditelé do rodného kraje. Dne 18. října 1944 začala karpatsko-užhorodská operace 4. ukrajinského frontu. Sovětská armáda během necelých 10 dnů obsadila Podkarpatskou Rus. Čs. vládní  delegace v čele s ministrem F. Němcem přijela 27. října na Podkarpatskou Rus  do Chustu, jenž byl sovětským velením určen za sídlo vládního delegáta. Čs. delegaci byla svěřena jen asi 1/3 území, a to jeho jihovýchodní hornatá  část, která navíc neměla spojení se Slovenskem. Ale ani na tomto území neměl  ministr Němec plnou moc, všude fakticky vládly sovětské „komandatury". Vedle  problémů, které měl ministr Němec a jeho delegace, se moskevské vedení KSČ  přímo staralo o prosovětskou agitaci. Na jeho, respektive pokyn NKVD, poslal  generál Ludvík Svoboda na Podkarpatskou Rus 36 vybraných „osvětových"  důstojníků v čele s nechvalně známým majorem Reicinem, aby tu agitovali  proti Benešovi a Československu.  
 

Dne 12. listopadu 1944 se ve městech a obcích na celém území Podkarpatské  Rusi konaly veřejné schůze organizované „národními výbory", ovládanými plně komunisty. Všude se jednalo o připojení k SSSR a schvalovaly se v tomto  směru rezoluce. V pozadí tohoto „hnutí" stáli sovětští agenti NKVD (včetně  čs. občanů) a jejich velitel, Stalinův důvěrník, generál-plukovník Lev  Mechlis. V Mukačevu se 19. listopadu 1944 konala konference komunistů  Zakarpatské Ukrajiny, na které bylo vyhlášeno založení Komunistické strany  Zakarpatské Ukrajiny (KPZU). Za svůj hlavní cíl prohlásili komunisté boj za  „vyřešení hlavního úkolu - spojení se sovětskou Ukrajinou". Prvním  tajemníkem KPZU byl zvolen agent NKVD I. Turjanica. 26. listopadu 1944 se sešel první sjezd národních výborů nyní už Zakarpatské Ukrajiny. Sjezd byl  výsledkem usilovné „práce" politických orgánů 4. ukrajinského frontu,  hlavního komisaře generála L. Mechlise, jeho zástupců plukovníka Leonida Iljiče Brežněva, plukovníka I. Tjulpanova, partyzánského velitele A. Tkanka  a majora NKVD Levka. Z Kyjeva přijelo komando v čele s A. Čekanjukem, členem  ÚV Komunistické strany (bolševiků) Ukrajiny. Účastníci sjezdu přijali - v  Moskvě dopředu připravený - Manifest o opětovném sjednocení Zakarpatské  Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou. Pokus některých delegátů zpochybnit  oprávněnost 600 delegátů rozhodovat o osudu jednoho milionů obyvatel byl  ihned utlumen důstojníky NKVD. V manifestu použitý pojem „opětovné sjednocení" samozřejmě neměl žádné opodstatnění. Podkarpatská Rus nebyla nikdy ve svých dějinách ve spojení ani s Ruskem, ani s Ukrajinou. Na sjezdu  byla ustavena tzv. Národní rada v čele s I. Turjanicou, a to jako vláda a zároveň dočasný zákonodárný orgán „státu" nazvaného Zakarpatská Ukrajina.  Tento loutkový státeček, vytvořený Moskvou, měl být jakýmsi nárazníkem mezi  vládou SSSR a čs. vládou v Londýně. Dodatečně byla organizována mezi  obyvateli Podkarpatska podpisová akce. Dne 1. prosince 1944 Turjanica osobně  předal jménem Národní rady ministrovi F. Němcovi ustanovení sjezdu o  vystoupení Zakarpatské Ukrajiny ze svazku Československa a ultimátum, aby  čs. delegace do tří dnů opustila zemi. 5. prosince 1944 se tzv. Národní rada  Zakarpatské Ukrajiny usnesla o přerušení veškerých styků s čs. vládní  delegací i velitelstvím osvobozeného území. Zároveň zaslala dopis prezidentu  E. Benešovi, v němž ho informovala o manifestu, který přijal sjezd národních  výborů z 26. listopadu, a vyjádřila přesvědčení, že prezident uzná jeho  oprávněnost. Prezident Beneš však v tuto chvíli odmítl uznat právoplatnost  mukačevského manifestu. Celou válku vedl zápas o uznání Československa v  předmnichovských hranicích a ještě před osvobozením republiky měl tuto  zásadu opustit? Rozpadala se tak celá jeho koncepce o poválečném uspořádání  střední Evropy. Přesto jeho důvěra ve Stalina stále ještě zůstávala pevnou. Postup sovětských úřadů na Podkarpatské Rusi vysvětloval tlakem ukrajinských  nacionalistů na Stalina! Zcela naivně soudil, že hlavní obtíže vyvolaly  místní orgány, které postupovaly bez ohledu na skutečné zájmy SSSR a Československa. Souhlasil, že se Československo a SSSR dohodnou o  Podkarpatské Rusi přímým a přátelským jednáním, že však nelze připustit  precedens umožňující, aby kdokoli čs. území rozebíral. Ministr Němec uznal, že jeho pobyt na Podkarpatské Rusi už nemůže být nijak užitečný a 8. prosince 1944 odletěl do Moskvy. Tím skončil pokus o působení čs. administrativy na Podkarpatské Rusi.  Moskevské vedení KSČ pochopilo už mnohem dříve než F. Němec, exilová vláda i  prezident, že pro Moskvu je věc anexe již vyřízena. Vedle pomoci s  protičeskoslovenskou propagandou na Podkarpatské Rusi vystoupil dne 21.  prosince K. Gottwald s požadavkem, aby Československo ihned a bez dalšího  jednání odstoupilo „Zakarpatskou Ukrajinu" Sovětskému svazu. Komunistům se  dostalo v této otázce podpory i ze strany členů Slovenské národní rady,  kteří prohlásili, že „Zakarpatská Ukrajina je historickým problémem sjednocení všech Ukrajinců". Slováci se totiž, s amozřejmě s výjimkou  komunistů, velmi obávali, aby Stalin nerozšířil své „nároky" i na Slovensko.  Do problému zasáhl také osobně Stalin. 23. ledna 1945 poslal Benešovi  varovný dopis, v němž vyslovil „údiv nad zkreslenou představou čs. vlády a  prezidenta o pozici SSSR v otázce Zakarpatské Ukrajiny". Opakoval známou  tezi svých diplomatů, že SSSR nemohl zakazovat tamním obyvatelům, aby  vyjádřili svou „národní vůli". Zároveň připomněl Benešovi jeho ochotu  odevzdat Podkarpatskou Rus SSSR, vyslovenou přímo jemu, Stalinovi. Beneš  odpověděl na Stalinův dopis za týden. Navrhoval variantu přijatelnou ze svého hlediska: řešit záležitost po skončení války dohodou mezi oběma státy, jakmile bude zajištěno obnovení předmnichovských hranic Československa s  Německem, Polskem a Maďarskem.

Výměna dopisů mezi Stalinem a Benešem byla  fakticky tečkou za problémem Podkarpatské Rusi. Beneš bez reptání uznal  sovětskou anexi. Za svého pobytu v Moskvě ve dnech 21. až 24. března 1945 potvrdil prezident E. Beneš ještě jednou písemně svou ochotu odevzdat  Podkarpatskou Rus SSSR. Čs. vláda Národní fronty ve svém programu vyhlášeném  v Košicích 5. dubna 1945 prohlásila, že se postará o to, aby otázka  „Zakarpatské Ukrajiny, nastolená obyvatelstvem tohoto kraje, byla řešena co nejdřív". 29. června 1945 byla uzavřena smlouva mezi ČSR a SSSR o odstoupení  Podkarpatské Rusi - Zakarpatské Ukrajiny Sovětskému svazu. Smlouvu podepsali ze strany SSSR lidový komisař zahraničních věcí V. M. Molotov, ze strany ČSR  předseda vlády Z. Fierlinger a státní tajemník ministerstva zahraniči V.Clementis. Pro Rusíny to bylo jednání podle hesla, které i českým uším zní  od Mnichova 1938 po Moskvu 1968 jednoznačně: „O nás - bez nás." Anexe  Podkarpatské Rusi, uskutečněná koncem roku 1944, byla konečně posvěcena  diplomatickým dokumentem, který je také často označován jako „rusínský Mnichov".  V srpnu 1945 prezident Beneš podepsal ústavní dekret č. 60/1945, jímž prohlašoval obyvatele  podkarpatské Rusi, Rusíny, za zbavené čs. státního  občanství. Dekret vyvolal pobouření především mezi příslušníky 1. čs.  armádního sboru rusínského původu. Pozdější dodatek k dekretu aspoň  dovoloval vojákům a jejich rodinným příslušníkům volit si čs. státní  občanství. 22. listopadu 1945 Prozatímní národní shromáždění Československa pod nátlakem Moskvy a za účinné asistence zejména komunistických, ale i celé  řady dalších „národně frontových" poslanců schválilo smlouvu o odstoupení  Podkarpatské Rusi - Zakarpatské Ukrajiny Sovětskému svazu. 27. listopadu  1945 byla smlouva ratifikována Prezidiem Nejvyššího sovětu SSSR. 

 

prof. Ivan Pop


PODKARPATSKÁ RUS (ZAKARPATSKÁ OBLAST) V SSSR A NA UKRAJINĚ (1946-2004) 
https://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-k/