Dějiny Rusínů (k)

02.01.2011

PODKARPATSKÁ RUS (ZAKARPATSKÁ OBLAST) V SSSR A NA UKRAJINĚ
(1946-2004)

Výnosem Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR byla 22. ledna 1946 zřízena tzv. Zakarpatská oblast (oblast za-Karpaty), která byla okamžitě začleněna do Ukrajinské sovětské socialistické republiky (USSR). Tento výnos zlikvidoval nejen historické pojmenování tohoto území Podkarpatská Rus, ale i pojmenování nedávné - Zakarpatská Ukrajina. Pro Moskvu byla kritériem v této otázce geografická poloha území za Karpaty. Stalin a sovětská vláda nepokrytě demonstrovali svůj geopolitický zájem o tento region jako o strategické předpolí ve střední Evropě. A zároveň byli obyvatelé tohoto regionu slovanského původu, Rusíni, s okamžitou platností přejmenováni na Ukrajince. Jejich minulost byla prohlášena za „koloniální". Evropa rozrušená válkou a záhy rozdělená „železnou oponou" si ani nevšimla zmizení jednoho ze svých historických národů, i když malého...

Sovětský teroristický režim začal ihned uplatňovat své brutální metody i v nově zřízené oblasti. Už v květnu 1946 se konal soudní proces proti tzv. kolaborantům, bývalým poslancům čs. a maďarského parlamentu, A. Bródymu, Š. Fenciku, M. Demkovi a dalším. Všichni byli bezdůvodně odsouzeni k trestu smrti. V červnu byl přepadovým komandem NKVD zavražděn úřadující administrátor mukačevsko-užhorodské pravoslavné diecéze Feofan. V říjnu 1948 potkal stejný osud také biskupa řeckokatolické diecéze Teodora Romžu. Začátkem roku 1949 byla podkarpatská řeckokatolická církev postavena mimo zákon. V srpnu 1946 bylo urychleně ukončeno začlenění Komunistické strany Zakarpatské Ukrajiny do Všesvazové Komunistické strany (bolševiků), VKS(b). 68% místních komunistů bylo uznáno za „nakažené buržoazní ideologií" a vyloučeno ze strany. Politbyro ÚV KS(b)U ostře kritizovalo stranické vedení „za-Karpatské oblasti" za jeho kádrovou práci. Tato kritika se stala záminkou pro urychlenou rotaci kádrů na podkarpatsku ve prospěch přivandrovalců z východu. Počátkem roku 1948 byl z oblastního stranického vedení odstraněn také I. Turjanica. Nové stranické vedení východního původu zahájilo útok proti tzv. buržoazně nacionalistickému kulturnímu dědictví, za jehož protagonisty byli označeni podkarpatští činitelé národního obrození. Výnosem Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR pak byla „za-Karpatská oblast" prohlášena za „území zvláštního režimu", jinak řečeno přeměněna na zakázanou zónu první kategorie. Začala urychlená militarizace území, výstavba vojenských základen včetně raketových. Část území se také stala revírem pro nimrody z řad komunistické smetánky.

Už začátkem roku 1947 sovětské úřady zahájily útok proti sedlákům-kulakům. Ministerská rada SSSR schválila usnesení o „hospodářském omezení činnosti kulaků" cestou zvýšeného zdaňování. V „za-Karpatské oblasti" bylo vyčleněno 2 134 kulackých hospodářství. Vláda sovětské Ukrajiny nařídila zvýšit pro kulacká hospodářství nucené kontingenty o 30 %, pokutování a při nesplacení daní uvěznění. V roce 1948 tu začala nucená kolektivizace. Koncem roku v oblasti existovalo už 371 kolchozů (41 % z celkové počtu hospodářství). Stranické vedení oblasti se pokusilo přesvědčit ÚV KS(b)U o neefektivnosti kolektivizace v horské části země, kde orná půda vhodná pro kolektivní hospodaření prakticky neexistovala. Obyvatelstvo se živilo pastevectvím a prací v lesích. Doporučovalo se tyto obce zaregistrovat jako dělnické a napomáhat rozvoji domácího průmyslu. Výjimka však povolena nebyla. Kolektivizace probíhala rychle a bezohledně a byla ukončena už počátkem roku 1950. Bránící se sedláci byli tvrdě trestáni. Celkový počet sedláků, které postihla některá z forem represe, dosáhl 2 200. NKVD také organizovala na vesnicích „zátahy" na mládež pod záminkou doplnění stavu učňovských škol v Donbasu. Ale místo výuky byli studenti posíláni na otrockou práci v dolech.

Sovětský režim se snažil demonstrovat také svou „kladnou" stránku. V Užhorodě byla založena univerzita. Avšak vědecký potenciál této univerzity jako jediné vysoké školy v kraji s výjimkou zdravotnictví (medicínská fakulta) nebyl vůbec spojen s potřebami území, jemuž chyběli kvalifikovaní odborníci ve školství, zemědělství, lesnictví a v dřevozpracujícím průmyslu (včetně chemického). Odborná a poměrně dobře placená místa byla zaplněna kádry z východu. Byla to cílevědomá politika sovětského režimu zaměřená na urychlené odnárodnění a vytvoření „nového společenství - jednotného sovětského národa", zbaveného „místních národních předsudků". Komunistický režim usilovně demonstroval podporu tzv. lidové kultury zakládáním amatérských pěveckých sborů, tanečních skupin, divadel, pořádáním spartakiád a přehlídek s povinným oslavováním komunistické strany a jejích vůdců, zpěvem uhlazených a poukrajinštěných „lidových" písní. Pro rusínskou lidovou kulturu byl výsledek katastrofální - úplná degradace a primitivizace jejích skutečných hodnot. Obnovení činnosti spolků podkarpatských spisovatelů a výtvarných umělců po válce povoleno nebylo. Jejich členové (pokud byli prověřeni) museli vstoupit do sovětských, státem organizovaných svazů a uznávat hodnoty a požadavky socialistického realismu, což nutně vedlo k umrtvení originální podkarpatské malířské školy i rusínské literární tvorby. Mezeru rychle zaplňovali bezpáteřní „umělci" oslavující stranu a sovětský režim v jediném povoleném stylu - socialistickém realismu. Hospodářství zubožené Zakarpatské oblasti, zejména její agrární sektor, se stalo sférou megalomanských pokusů v duchu tehdy populární pavědy „geniálního" akademika Lysenka. Rozhodnutím ÚV VKS(b) a sovětské vlády byla oblast vybrána jako vhodná pro pěstování subtropických plodin. Pro rok 1951 dostaly kolchozy za úkol založit stovky hektarů plantáží čaje, citrónových a pomerančových sadů, eukaliptových lesů atd. Tento doslova šílený pokus trval téměř deset let, ale žádná ze jmenovaných plodin se v podkarpatských klimatických podmínkách nedožila produktivního věku. Dalším usne-

sením stranického vedení a vlády SSSR v roce 1954 mělo být na Podkarpatsku maximálně rozšířeno vinařství - samozřejmě ani tento plán splněn nebyl. Nicméně roku 1959 byla zahájena nová kampaň: „Přeměníme Zakarpatsko v kraj sadů a vinic!" Hloubková kontrola v roce 1963 ukázala, že v kraji je produktivních sadů a vinic méně než v roce 1953. Všechno ostatní existovalo pouze na papíře plánovačů. V některých kolchozech se nenašly ani ty papíry... Po smrti Stalina, během tzv. Chruščovových reforem, byl SSSR rozdělen na velké ekonomicko-administrativní regiony (sovnarchozy - rady národního hospodářství). Nový sovětský vůdce očekával, že tyto regiony budou soběstačné a postupně odstraní těžkopádnou centralistickou byrokracii. Zakarpatská oblast byla začleněna do Stanislavského sovnarchozu (Stanislavská, Cernovická a Zakarpatská oblast) a prakticky ztratila i poslední zbytky možností rozhodovat o svém hospodářském životě. Nicméně neustále nové administrativní reformy Chruščova nakonec vyvolaly odpor u většiny stranických špiček v SSSR, což vedlo k jeho pádu v říjnu 1964. Nové vedení v čele s L. Brežněvem okamžitě zrušilo veškeré administrativní novoty a vrátilo se k tradiční sovětské formě byrokracie - centralizovanému stranicko-státnímu řízení. Od konce 50. let se Zakarpatská oblast stala pro SSSR jakýmsi koridorem pro jeho hospodářské spojení se zeměmi Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) a Západem. Stavěly se ropovody, plynovody, energetické linie vysokého napětí, železniční překladiště, obilní sila. Žádný prospěch z toho všeho Podkarpatsko nikdy nemělo, jen další těžké ekologické ztráty, úbytek orné půdy a nový příliv odborníků a specialistů z východu, tedy další odnárodňování. Celní a tranzitní poplatky inkasovala Moskva, dnes je inkasuje Kyjev.

Brežněvův režim se pokusil v 70. letech ozdravit chronicky nemocný sovětský kolchozní systém. Začaly nové pokusy o specializaci a koncentraci zemědělské výroby. Kolchozy byly nuceny budovat společné výrobní a zpracovatelské podniky, farmy aj., zakládat společné vinice, tabákové plantáže. Avšak většina postavených podniků byla ztrátová nebo nefungovala vůbec. V roce 1982 byl schválen tzv. Potravinový program SSSR, který fakticky konstatoval stálý nedostatek základních potravin. Potravinový program, stejně jako všechno sovětské „plánování" v zemědělství, samozřejmě zkrachoval. SSSR byl odkázán na dovoz základních potravin ze zahraničí, hlavně z USA, a tím paradoxně financoval především americké farmáře. Po celou dobu sovětského (a poté ukrajinského panství) zároveň probíhalo doslova drancování přírodního bohatství Podkarpatské Rusi, zejména lesů, a prodej vesměs nezpracovaného dřeva do ciziny, což s sebou přinášelo i nedozírné ekologické škody. Ty se projevily i při povodních v 90. letech. Zcela absurdně, v orwellovském stylu, vypadala poslední sovětská reforma zahájená v době Gorbačovovy perestrojky, tzv. protialkoholická kampaň. Nařízením shora byla na Podkarpatské Rusi zlikvidována třetina vinic (tentokrát bohužel těch skutečně úrodných už od středověku), byly demontovány palírny a podniky na výrobu alkoholických nápojů, což vedlo k likvidaci značné části pracovních míst právě tam, kde se jich nedostávalo. Zároveň narůstal černý trh. To však už přicházela nikým nečekaná obleva.

Rokem 1989 začalo probouzení z komunistické letargie celého Sovětského svazu včetně jeho Zakarpatské provincie. Jako první vystoupila z ilegality řeckokatolická církev a zahájila obnovování své organizační struktury. Svoji činnost zahájila také iniciativní skupina pro vytvoření Společnosti podkarpatských Rusínů. V letních měsících roku 1990 už začala řetězová reakce vzniku stran a společenských organizací. V září 1990 Společnost podkarpatských Rusínů schválila Deklaraci o návratu práv svébytného národa Rusínů a o obnovení rusínské autonomie. Požádala prezidenta SSSR Michaila Gorbačova a parlament SSSR o zrušení usnesení Nejvyššího Sovětu o reorganizaci Zakarpatské Ukrajiny v Zakarpatskou oblast (22.1.1946) a o vytvoření autonomní republiky Podkarpatská Rus. Začátkem roku 1991 v Moskvě probíhala jednání mezi představiteli Společnosti podkarpatských Rusínů a předsedou Rady národností Nejvyššího sovětu SSSR. Jednání ztroskotala v důsledku známého moskevského puče a následného rozpadu SSSR. Roku 1991 Ukrajinská sovětská socialistická republika (USSR) vyhlásila suverenitu. Vzápětí ukrajinské nacionalistické organizace zahájily válku proti Společnosti podkarpatských Rusínů. Pod tlakem nacionalistů a z existenčních důvodů opustila vedení většina jeho zvolených členů, část z nich musela dokonce emigrovat do sousedních států. 1. prosince 1991 se konalo referendum o nezávislosti Ukrajiny. Na Podkarpatsku se pak konalo trojí referendum: o nezávislosti Ukrajiny, o samosprávě Zakarpatská a o vytvoření maďarského autonomního území. Za nezávislost Ukrajiny hlasovalo 92,59% voličů, za samosprávné (autonomní) území se zvláštním statutem 78 % voličů, zatímco 81,4% obyvatel Berehovského okresu hlasovalo pro vytvoření maďarského autonomního území. 8. prosince 1991 představitelé Ruské federace, Ukrajiny a Běloruska zpečetili oficiální zánik Sovětského svazu. Začátkem března 1992 zastupitelé oblastní rady na svém zasedání schválili usnesení o zřízení Samosprávného území Zakarpatsko se zvláštním statutem, dále legalizaci rusínské národnosti, zřízení Berehovského maďarského autonomního okruhu s centrem ve městě Berehovo. Avšak parlament Ukrajiny pod nátlakem nacionalistů toto usnesení nepotvrdil. V červnu 1992 sice schválil zákon o svobodné volbě národnosti pro občany Ukrajiny, naproti tomu nově zvolený prezident Ukrajiny L. Kravčuk vydal interní nařízení závazné pro všechny úřady, aby Rusíni byli i nadále registrováni pouze jako Ukrajinci.

Dne 23. května 1993 zastupitelé oblastní rady na svém řádném zasedání definitivně schválili výsledky prosincového referenda z roku 1991 včetně hlasování o samosprávném území a maďarském autonomním okruhu. Výsledky všelidového hlasování na Podkarpatské Rusi (Zakarpatské oblasti) se staly zákonem, který může být zrušen pouze opakovaným referendem. Kyjev však usnesení oblastní rady ignoroval. V červnu 1996 parlament Ukrajiny schválil novou ústavu, která potvrdila unitární uspořádání státu uznávající pouze autonomii Krymu (a to ještě pod nátlakem Ruska). Ústava definitivně pohřbila  naděje na demokratické, federativní uspořádání Ukrajiny, které by důsledně zohlednilo a podpořilo regionální zájmy jednotlivých historických zemí včetně Podkarpatské Rusi. Z utlačovaných se obratem stali utlačovatelé. Svérázným vrcholem protirusínské politiky Kyjeva se stalo schválení rozsáhlého programu potírání rusínského hnutí a všech jeho projevů jak na domácí půdě, tak i v zahraničí, tzv. Souboru opatření pro řešení problémů Rusínů-Ukrajinců (Plan zachodiv Ščodo rozvjazannja problém Rusyniv-Ukrajinciv) ze 7. října 1996. V hospodářské sféře zavládl na Podkarpatské Rusi chaos a katastrofický úpadek. Bývalé sovětské podniky přestaly fungovat, kolchozní systém se zhroutil, nezaměstnanost dosáhla 80 až 90 %. Na Ukrajině žádné zásadní hospodářské reformy neproběhly, politické, administrativní i hospodářské posty nadále ovládala postsovetska nomenklatura s mafiánskými praktikami a společnost zachvátily zoufalství a beznaděj. Větší část práceschopných obyvatel, a to i vysokoškolsky vzdělaných, hledala a hledá práci v zahraničí, legálně i ilegálně, často i v České republice, a bez ohledu na případné vzdělání je vděčná i za manuální práci.
 
Ivan Pop
www.rusyn.sk
Naspäť na aktuality