Podkarpatští Rusíni v stalinském ráji

Černá „pětiletka“ 1945-1949
Sovětská a zvlášť „zakarpatoukrajinská“ propaganda téměř půlstoletí tvrdila, že podkarpatští Rusíni nadšeně přijali sovětský socializmus. Opak byl pravdou. Už na samém začátku, v podzimních měsících roku 1944, nebyl vztah obyvatel Podkarpatska k sovětským osvoboditelům jednotný. Dal by se rozdělit do několika proudů: nadšené vítání komunisty všech národnostních skupin a jejich sympatizanty, dále postoje tzv. „chudiny“, omámené propagandou komunistů a části ukrajinské emigrace za první republiky o bohaté Ukrajině s nekonečnými zlatými pšeničními lány; opatrné a zdrženlivé pozorování větší části pracovitých sedláků a zámožných obyvatel měst; a konečně zásadní nepřijetí maďarským a zvlášť německým obyvatelstvem. U nich – a nejen u nich – dokonce v roce 1944 po listopadových deportacích mužské části této skupiny obyvatel strach.

Sovětská NKVD (předchůdce KGB) totiž hned po osvobození zřídila 6 koncentračních táborů. Největší ve Svaljavě, kam umístila kolem 25 tisíc mužů nejen německé a maďarské národnosti, zatčených během zátahů (tzv. зачистка тылов) v listopadu 1944. Prohlásila je za zajatce a posléze deportovala na nucené práce do sovětského vnitrozemí, táborů GULAGu. Navíc chování rudoarmejců mělo daleko k ideálu, množily se případy násilí, krádeží; vojáci s sebou přinesli různé nemoci, hlavně kožní. V takové atmosféře rychlé klesaly sympatie k Rudé armádě. Budoucnost se jevila nejistá.

V červnu 1945 Stalin dotlačil československou vládu a prezidenta k podpisu Smlouvy o odstoupení Podkarpatské Rusi – Zakarpatské Ukrajiny Sovětskému svazu. Na řešení tohoto problému na předpokládané mírové konferenci, jak to navrhoval prezident Beneš, Stalin čekat nechtěl. Mohly tam vzniknout komplikace ze strany Britů. Ti totiž byli proti rozšíření území SSSR za Karpaty do střední Evropy. Avšak pravomoci delegací při těchto jednáních, zvlášť československé, byly pochybné. Ze strany SSSR smlouvu podepisoval V. M. Molotov jakožto ministr zahraničí pověřený Prezidiem Nejvyššího Sovětu SSSR. K podpisu smlouvy dostal jakoby pověření také od předsedy Nejvyššího Sovětu sovětské Ukrajiny, písemný důkaz stvrzující pověření však nebyl nikdy nálezen.

Zcela jinak vypadaly „pravomoci“ čs. delegace. Z hlediska čs. ústavy z roku 1920 nebyly žádné. Vláda Z. Fierlingera vzešla z dohody exilových politiků a rovněž exilového prezidenta během jejich pobytu v Moskvě v březnu 1945, tedy nevzešla z řádných voleb, měla dočasný charakter a podle ústavy nemohla rozhodovat o územních změnách státu. Zaštiťovala se souhlasem prezidenta, avšak on také volen nebyl – podal demisi ze svého úřadu v říjnu 1938. Takže ani on k tomu neměl pravomoc. A hlavní nedostatek smlouvy? Před jejím podpisem se nezeptali těch nejdůležitějších, jichž se týkala – totiž obyvatel Podkarpatska, co si přeji oni. V Moskvě všechno probíhalo jako v 19. století, kdy se dělily kolonie.

Dnes už smluvní státy SSSR a ČSR neexistují, avšak situace Podkarpatské Rusi se nezměnila, region zůstal v právním prázdnu jako podivný skanzen „jaltské“ Evropy. Proč, to projednáme chronologicky na příslušném místě naší studie. V srpnu 1945 podepsal prezident Beneš, nejspíš na nátlak Stalina, ústavní dekret č. 60/ 1945, který prohlašoval obyvatele Podkarpatské Rusi, Rusíny, za zbavené československého státního občanství, což bylo v příkrém rozporu s mezinárodním právem. Dekret vyvolal pobouření především mezi příslušníky 1. čs. armádního sboru rusínského původu. Pozdější dodatek k dekretu tedy alespoň povoloval vojákům a jejich rodinným příslušníkům optovat pro československé státní občanství.

Dne 22. listopadu 1945 schválilo Prozatímní národní shromáždění Československa pod nátlakem Moskvy a za účinné asistence zejména komunistických poslanců, ale i celé řady dalších „národně frontových“ (H. Ripka aj.), Smlouvu o odstoupení Podkarpatské Rusi – Zakarpatské Ukrajiny Sovětskému svazu; zdůrazňujeme - SSSR, nikoliv sovětské Ukrajině. 27. listopadu byla smlouva ratifikována Prezídiem Nejvyššího sovětu SSSR. Koncem listopadu 1945 byla zřízena Smíšená čs.-sovětská likvidační komise se sídlem v Praze a Užhorodu.

Pražská komise obdržela během čtyř měsíců desítky tisíc žádostí o opci pro československé občanství. Práci užhorodské komise ztěžovaly zásahy „zakarpatskoukrajinských“, později sovětských úřadů do její kompetence, zastrašování a šikanování osob, které chtěly svého práva opce využít. Přesto komise během prvních tří měsíců obdržela 23 168 žádostí o opci. V zemi panovala tzv. opční psychóza. Podle hlášení předsedy komise skoro všichni obyvatelé s výjimkou tzv. „nových“ lidí (přistěhovalců z východu) chtěli optovat pro čs. občanství. Proti tomu osobně zasáhl předseda Národní rady tzv. Zakarpatské Ukrajiny I. Turjanica, ve skutečnosti agent sovětské tajné služby s krycím jménem Tureff.

Koncem listopadu nařídil uzavřít hranici, zakázal individuální výjezdy do ČSR, pokusy o přechod hranice se trestaly podle zákonů SSSR. Impérium vyčerpané válkou (2500 měst v ruinách, 27 mil. padlých) potřebovalo pracovní sílu. Neustále se proto zadržovaly i odjezdy připravených transportů. V důsledku této činnosti sovětských úřadů odjela do ČSR pouze asi desetina (!) řádně přihlášených, tedy pouze 3 693 optujících občanů. Hra o „Zakarpatskou Ukrajinu“ Stalina přestala bavit. Výnosem Prezídia Nejvyššího sovětu SSSR byla 22. ledna 1945 zřízena tzv. Zakarpatská oblast (oblast za-Karpaty) s jejím okamžitým začleněním do Ukrajinské republiky (USSR). Tímto výnosem bylo likvidováno nejen historické pojmenování země Podkarpatská Rus, ale i nedávný název – Zakarpatská Ukrajina.

Pro Moskvu byla v této otázce kritériem geografická poloha území za Karpaty. Stalin a sovětská vláda nepokrytě demonstrovali svůj geopolitický zájem o tento region jako strategické předpolí ve střední Evropě. Zároveň byli obyvatelé země slovanského původu, Rusíni, s okamžitou platností přejmenováni na Ukrajince. Jejich minulost byla prohlášena za „koloniální“. Odmítnutí nového „etnonymu“ bylo kvalifikováno jako protisovětský čin a tvrdě trestáno. Všem obyvatelům kraje byl vnucen sovětský „pasport“ (občanský průkaz) se zápisem, že jsou navždy občané vlasti všech pracujících na světě – SSSR. Avšak už za rok tento „pasport“ pro venkovské obyvatelstvo byl prohlášen za neplatný. Sovětští úřady jakoby demonstrativně říkaly, přesvědčili jste se, že už navždy jste sovětští občané? Tak to stačí, v tomto státě obyvatelé venkova občanský průkaz mít nemusí, jakýkoliv jejich volný pohyb mimo vesnici, kde se narodili, je nežádoucí.

Plíživě se zaváděl otrocký systém. Ve vlacích či na ulicích měst pochodovaly vojenské patroly, které mohly kohokoliv zastavit s příkazem – „predjavitě vaší dokumenty“. Běda vám, když jste si neopatřil aspoň „spravku“ (papírek od starosty). Evropa rozrušená válkou a záhy rozdělená „železnou oponou“ si ani nevšimla zmizení jednoho ze svých historických národů, i když malého...

Sovětský teroristický režim začal ihned uplatňovat své brutální metody i v nově zřízené oblasti. Už v květnu 1946 se konal soudní proces s tzv. kolaboranty, bývalými poslanci československého a maďarského parlamentu A. Bródym, Š. Fencikem, M. Demkem a dalšími. Všichni byli bezdůvodně odsouzeni k trestu smrti nebo ke dlouholetému vězení. V červnu byl přepadovým komandem NKVD zavražděn úřadující administrátor mukačevsko-užhorodské pravoslavné diecéze Feofan Sabov. V říjnu 1947 stejný osud potkal také biskupa řeckokatolické diecéze Teodora Romžu. Agenti NKVD fingovali „autonehodu“, při které byl biskup těžce zraněn. V nemocnici v Mukačevu byl pak zavražděn smrtící injekcí. Začátkem roku 1949 byla podkarpatská řeckokatolická církev postavena mimo zákon.

Výnosem Prezídia Nejvyššího sovětu SSSR pak byla „Za-Karpatská oblast“ prohlášena za „území zvláštního režimu“, jinak řečeno zakázanou zónu první kategorie. Volný vjezd a výjezd ze zóny měli pouze vojáci. Samotná země pak byla ještě rozdělena na další zakázaná pásma a menší zóny, ze kterých se místní obyvatelé museli vystěhovat. Začala urychlená militarizace oblasti. Vojáci obsazovali nejvýznamnější budovy ve městech včetně škol, administrativních a dalších veřejných budov a bývalých šlechtických paláců. U Užhorodu byl zřízen tankodrom, u Mukačeva letecká základna (později i raketová), překladiště jáchymovské uranové rudy, ve Vinogradově základna ženistů. Nezapomínalo se ani na zábavu generality – na území čtyř okresů vinogradovského, berehovského, mukačevského a užhorodského byl pro stranické a armádní „nimrody“ zřízen gigantický myslivecký revír…

V srpnu 1946 bylo urychleně začleněna Komunistická strana Zakarpatské Ukrajiny do Všesvazové Komunistické strany (bolševiků) – VKS(b). Nové stranické průkazy obdrželo pouze 38 % původních členů KPZU, 68 % místních komunistů bylo uznáno za „nakažené buržoazní ideologii“ a vyloučeno ze strany. Politbyro ÚV KS(b)U ostře kritizovalo stranické vedení „Za-Karpatské oblasti“ za jeho kádrovou práci. Tato kritika se stala záminkou pro urychlenou rotaci kádrů na Podkarpatsku ve prospěch přivandrovalců z východu. Ne náhodou na Podkarpatsku byla demobilizována 18. armáda, stažená z Prahy. Prakticky všichni její důstojnici zde zůstali a obsadili vedoucí místa v administrativě a ve výrobě, užhorodský Galagov se stal ruským koloniálním osídlením, stejně jako Masarykova kolonie v Chustu, bývalé české ulice v Mukačevu a Berehovu. Ruština zněla také v českých vilách na Kalvárii v Užhorodu. V restauracích se objevily prostory oddělenéé páskou s nápisem „только для комсостава“ („jenom pro vedoucí osobnosti“), tj. pro Rusy.

Počátkem roku 1948 byl z oblastního stranického vedení odstraněn i Turjanica. Nové stranické vedení východního původu zahájilo útok proti tzv. buržoázně-nacionalistickému kulturnímu dědictví, za jehož protagonisty byli označeni podkarpatští činitelé národního obrození A. Duchnovič, A. Pavlovič, A. Dobrjansky, I. Silvaj a jiní. Jejich dílo muselo být podle komunistických ideologů pokud možno vymazáno z paměti. Další nepříjemnou „novotou“ pro podkarpatskou vesnici se stalo zavedení sovětského systému zdaňování sedláků, tzv. „нормоздача“ (obdoba „kontingentů“ v ČSR). Zahrnovala obilí, mléko, vejce, maso, kůži, vlnu. Danily se i ovocné stromy. Mezi sedláky se šeptalo, že nic podobného neznali ani jejích prapředkové v době panských robot. Když sedlák neměl zmíněné produkty v naturáliích, musel zaplatit jejich peněžní hodnotu. Za nesplnění hrozilo věznění. Další pohromou se stala „позыка“ (tzv. půjčování peněz státem u obyvatelstva), víceméně dobrovolně-povinná, Proto, jakmile se na vesnici objevila dvojice finančních inspektorů, dospělí utíkali do polí či lesů. Avšak inspektoři byli vytrvalí, byla to jejich práce, na pána domu si počkali. V podnicích a úřadech byla situace jednoduchá, „půjčka“ se strhávala z platu, i tak mizerného, strhávalo se dokonce ze žebráckého studentského stipendia.

Kolektivizace nebo kolektivní otroctví? Už začátkem roku 1947 zahájily sovětské úřady útok na sedláky-kulaky. Ministerská rada SSSR schválila usnesení o „hospodářském omezení činnosti „kulaků“ formou zvýšeného zdaňování. V Zakarpatské oblasti bylo vytipováno 2 134 kulackých hospodářství. Vláda sovětské Ukrajiny nařídila zvýšit pro ně nucené kontingenty o 30 %, neomezeně peněžní daně se platilo z provozu mlýnů, pronajímání zemědělských strojů, atd. Za neplacení daní se pokutovalo a hrozilo uvěznění.

Rusínskou společnost, která měla vesnický charakter, sovětský režim infi koval sociálním antagonizmem – poštval tzv. chudinu na kulaky. V roce 1948 začala v zemi násilná kolektivizace. Jejím úkolem bylo nikoliv zvýšení produktivity zemědělské výroby, jak tvrdila propaganda, ale likvidace posledního výrobce ekonomicky nezávislého na unitárním komunistickém státním systému a totální atomizace společnosti. Její příslušníci se stali otrocky závislými na státu. Koncem téhož roku existovalo v oblasti už 371 kolchozů (41 % z celkové počtu hospodářství). Stranické vedení oblasti se pokusilo přesvědčit ÚV KS(b)U o neefektivnosti kolektivizace v horské části země, kde prakticky neexistovala orná půda vhodná pro „kolektivní hospodaření“. Obyvatelstvo se živilo pastevectvím a lesní prací. Doporučovalo se tyto obce zaregistrovat jako dělnické a tak napomáhat rozvoji domácího průmyslu. Výjimka však povolena nebyla, i poslední horská samota musela být kolektivizována. Kolektivizace, která probíhala rychle a bezohledně, byla ukončena už počátkem roku 1950. Zničila nejen hospodářství rusínského sedláka, jeho relativní ekonomickou nezávislost, ale i samu podstatu rusínské společnosti, tradiční kulturu vesnice. Komunistický režim zničil její základ, lásku k půdě.

Nový vlastník půdy, sovětský stát, zacházel s půdou libovolně. I když se ofi ciálně prohlašovalo, že existuje dvojí vlastnictví půdy družstevní a státní (kolchozní a sovchozní), ve skutečnosti veškerá půda byla zestátněná, stát ji kolchozům pouze přiděloval do „trvalého užívání“. Za účast v různých akcích namířených proti kolektivizaci bylo odsouzeno 114 osob a deportováno kolem 100 „kulackých“ rodin. Celkový počet sedláků, které postihla některá z forem represe, dosáhl 2 200.

Otrocký charakter práce v kolchoze názorně demonstruje i způsob „odměny“. Kolchozník musel pracovat na kolchozním poli, tabákových plantážích, vinících, či v pastvinách 6 dnů v týdnu (pro srovnání, poddaný v Uhrách v 15. stol. za doby krále Matyáše Korvina pracoval na panském 1 den v týdnu). Sovětský kolchozník nedostával žádný měsíční plat. Měl se živit z toho, co si vypěstoval na malém záhumenku. Byly mu sice započteny tzv. trudodny (množství splněných pracovních norem) a slíbeno rozdělení úrody v naturáliích na podzim po sklizni, avšak naturálie ze sklizní putovaly vojenskými auty do státních skladů. Pro roční odměnu kolchozníku stačil jeden pytel… Co měl v této situaci dělat, jak uživit rodinu? Zakladatel komunistické ideologie K. Marx říkal, že když společnost nedokáže zabezpečit aspoň zdánlivé spravedlivé rozdělení národního produktu, nastupuje jeho přerozdělení živelné, což znamená systém krádeží podle známého „pravidla“ z dob komunismu: „když neukradneš státu, okrádáš rodinu“. Platilo to také v kolchoze.

Důsledek pro morální stav společnosti byl katastrofální, právní vědomí, posvátnost vlastnictví, pěstované ve středoevropském prostoru od osvícenství, bylo během pár let zničeno. Důsledky jsou citelné dodnes. NKVD organizovalo na vesnicích i „zátahy“ na mládež (jako verbíři za třicetileté války) pro „doplnění učňovských škol“ v Donbasu. Avšak místo výuky byli mladí lidé posíláni na otrockou práci v dolech, odkud se snažili za každou cenu utéct. Tito utečenci byli sovětským „právem“ kvalifi kováni jako dezertéři, 9 200 z nich bylo chyceno a odsouzeno k „převýchově“ v GULAGU. Životní úroveň rapidně poklesla, najednou nebylo skoro nic k dostání, nedostatkovým se stal hlavně chléb, všude byly fronty. Lidé v tichosti doma vzpomínali na masarykovskou republiku jako na ztracený ráj, dokonce i na krátkou dobu Horthyho jako na dobu relativního klidu a blahobytu. I když tomu tak nebylo.

IVAN POP