Osvobození, nebo okupace?

autor: Ivan Pop ( archív, Podkarpatská Rus č.1-2, 2016) 
 
V propagandistické válce, kterou rozpoutalo Rusko jako součást hybridní války proti Ukrajině, se čas od času objevuje také problematika Podkarpatské Rusi (Zakarpatské oblasti Ukrajiny). Ruští propagandisté prolévají krokodýlí slzy nad osudem „karpatských Rusínů, resp. Rusů“, kterým Ukrajina upírá právo na svébytnost, samosprávu a regionální státnost ve formě autonomie.
 
Avšak zapomínají na to, že Rusíni mají dobrou paměť. My, Rusíni se dobře pamatujeme, že nejhorlivějšími propagátory ukrajinství mezi Rusíny po válce byly právě sovětští Rusové. Pojmy Rusín, rusínský byly ihned po tzv. osvobození, které se rychle transformovalo do tvrdé okupace, přísně zakázány. Porušení tohoto zákazu se kvalifikovalo jako protistátní, protisovětská činnost, za niž následoval trest 10 až 15 let vězení. V tomto případě tvrdě zasahovalo NKVD (předchůdce KGB-FSB). V stalinském režimu měly byt lágry GULAGu pořad naplněny.
 
V „osvobozeném“ Podkarpatsku bylo ihned po obsazení regionu zřízeno 6 těchto lágrů. Taková „národní“ politika sovětského režimu vedla k tomu, že na Podkarpatsku vyrostly téměř tři generace, které do rozpadu SSSR nevěděly, kým vlastně jsou. Tuší a znají, že nejsou Maďary, nejsou Němci, nejsou Rumuny, nejsou ani Slováky. Kdo však tedy jsou, jaké jsou národnosti – to nevědí. Proč taková proukrajinská horlivost Moskvy v době války, a zvlášť pak po válce? To byla hra, namířená na západní mezinárodní společenství, které mělo spolknout anexi východní provincie ČSR jako akt, který „ukončil proces soustředění ukrajinských území v jednotném státě“ – totiž v sovětské Ukrajině.
 
Západní politici, zejména Churchill, pochybovali o správnosti a pravdivosti podobného zdůvodněni, ale veřejně proti anexi nevystoupili. Potřebovali totiž kremelského diktátora k tomu, aby jim pomohl ukončit válku v Evropě i válku v Tichomoří a východní Asii proti Japonsku. Navíc, „diplomacii“ Kremlu horlivě tleskali západní levičáci všeho druhu, označení Stalinem jako užiteční idioti.
 
Příprava anexe
Vraťme se ke kronice události v letech 1943–1944. Na jaře 1943 Rusíni tvořili 90 % celkového počtu záložního čs. pluku v SSSR. Téměř všichni přišli do Buzuluku ze sovětských pracovních táborů, tj. fakticky z kriminálu. V letech 1939-1940 hledali útěkem z domova, tj. z Podkarpatí, svobodu v SSSR, ve „vlasti všech pracujících“. A našli ji v táborech za polárním kruhem. Právě na ně zaměřili svou pozornost tzv. osvětoví důstojnici, ve skutečnosti čeští a rusínští komunisté, nasazení do jednotky, a rozpoutali „ukrajinskou agitaci“. Toho si ihned všiml náčelník čs. vojenské mise v SSSR H. Pika. Upozorňoval vládu v Londýně, že v otázce Podkarpatské Rusi jsou určité tendence nebo úmysly, případně i nároky na přivtělení Podkarpatské Rusi k sovětské Ukrajině.
 
Po vítězství u Stalingradu Moskva zahájila přípravu anexe Podkarpatské Rusi. Stalin, který se už cítil byt vítězem, dal zřídit v září 1943 Komisi pro otázky mírových dohod a poválečné uspořádání pod vedením zkušeného diplomata M. Litvinova. Už dne 9. září 1943 byla ve vyčtu otázek, jimž se bude třeba v souvislosti s jednotlivými zeměmi zabývat, u „položky“ Československo uvedena – Podkarpatská Rus! V listopadu 1943 rozpracovalo ministerstvo obrany spolu s čs. vojenskou misi v SSSR plán bojového nasazení čs. brigády v prostoru mezi Podkarpatskou Rusí a Slovenskem. Jenže sovětské vedení mělo zcela jiné plány.
 
12. prosince 1943 byla v Moskvě během návštěvy Beneše podepsána Československo – sovětská spojenecká smlouva. Při Benešově schůzce se Stalinem se rovněž projednávala otázka budoucnosti Podkarpatské Rusi. Během jednání v Moskvě Beneš vyjádřil přání, aby se po válce Podkarpatská Rus kulturně a jazykově přidružila k sovětské Ukrajině. Stalin Benešovi však s náznakem neodvolatelnosti v hlase řekl: Podkarpatská Rus bude Československu vrácena. Uznali jsme předmnichovské hranice Československa, a tím je to jednou provždy vyřešeno.
 
Podle Stalinovy verze, uvedené v dopise z ledna 1945, tedy prezident Beneš při této schůzce Podkarpatskou Rus Sovětskému svazu přímo nabídl, ale Stalin jeho návrh ještě nepřijal. Předseda moskevské Komise pro otázky mírových dohod a poválečného uspořádání M. Litvinov 9. března 1944 konkretizoval ve svém rozboru pro lidového komisaře zahraničních věci V. Molotova, týkajícím se poválečného osudu Německa, i problém Podkarpatské Rusi: Pokud by Československo bylo ochotno odstoupit SSSR „Podkarpatskou Ukrajinu“, mohlo by za to být odškodněno určitou částí Horního Slezska.
 
Příznačný je i posun v pojmenování země. V prvním seznamu hraničních úprav Litvinova (září 1943) bylo ještě použito pojmenování Podkarpatská Rus, tentokrát už Podkarpatská Ukrajina. Sovětské tajné služby také už značně pokročily v přípravě anexe území. Beneš se dozvěděl o „posunu“ názoru Moskvy v otázce Podkarpatské Rusi. V důvěrném rozhovoru s britským autorem svého životopisu C. Mackenzim prohlásil, že konečné řešení problému Podkarpatské Rusi vidí v jejím splynutí se Sovětským svazem. A dodal: Žádáme jenom morální satisfakci, aby se nás na to předběžně zeptali. Touto větou Beneš jen potvrdil, že vůbec nepochopil povahu a charakter diktátora Stalina, ale také to, že právo národů na sebeurčení sám chápal jen jako planá slova.
 
Koncem července 1944 bylo dokončeno formování 1. čs. armádního sboru v SSSR. Sbor měl přes 16 000 lidí, z toho 3177 Rusínů. Náčelník čs. vojenské mise generál Píka se obrátil na velení Rudé armády s žádostí, aby byly jednotky co nejdříve nasazeny do bojových operací směrem na Užocký průsmyk v Karpatech. Sovětské velení však nijak nespěchalo s nasazením sboru, zejména pak nepospíchalo s osvobozováním Podkarpatské Rusi. Agitační služba Rudé armády vydala brožuru určenou pouze pro sovětské důstojníky. Její autoři pojmenovali východní provincii ČSR jako Karpatskou Ukrajinu, která patřila bez jakýchkoliv politických, historických, geografi ckých a etnických důvodů uměle vytvořené Československé republice. Obyvatelé území jsou Ukrajinci, tedy národem, jehož větší část žije v SSSR. Nikdo kromě Sovětského svazu nemá právo rozhodovat o osudu tohoto území. Až bude Karpatská Ukrajina sovětskou, stane se účinnou překážkou vzniku protisovětského bloku v jihovýchodní Evropě.
 
Zde byl také jasně naznačen geopolitický důvod připravované anexe rusínského území. 1. čs. armádní sbor v SSSR byl nasazen v rámci sovětské 38. armády 1. ukrajinského frontu do bojů karpatsko-dukelské operace, která však byla sovětským velením špatně připravená. Při závěrečné poradě štábních důstojníků přítomný maršál Koněv, když podepsal mapu budoucí operace, pronesl významnou větu: Nu, tam budět boľšoj bardak. A taky byl! Nezdařená operace si vyžádala životy desítek tisíc sovětských a kolem 2 tisíc československých vojáků, hlavně Rusínů a volyňských Čechů. To velmi vyhovovalo sovětským tajným službám, které nechtěly připustit, aby se vojíni čs. sboru rusínského původu, bývalí vězni GULAGu, dostali jako osvoboditelé do rodného kraje. Není proto zcela od věci názor některých historiků, že „vykrvácení“ (podobně jako u Varšavského či Slovenského národního povstání) bylo dokonce úmyslně naplánováno z nejvyšších míst SSSR.
 
Osvobození
Okupace Sovětská propaganda nám Rusínům desítky let vnucovala myšlenku o velkých obětech Rudé armády v bojích o osvobození Podkarpati. Byla to také lež. Začátkem září 1944 velení maďarské armády a také regent Miklós Horthy pochopili, že obrana východních Karpat na tzv. „Arpádové linii“ je beznadějná. Bojeschopné jednotky byly staženy z hor do Chustu, posléze do Berehova. Jejích velení se dokonce stáhlo do města Sátoralyajújhely. To znamenalo, že Podkarpatsko opustila nejenom maďarská administrativa, ale také armáda. Do Moskvy odjela maďarská vojenská delegace v čele s generálplukovníkem Gáborem Faragho, která podepsala příměří a přislíbila otevření frontové linie na 250-ti kilometrovém úseku Podkarpatska. Avšak německá výzvědná služba tento plán odhalila a uskutečnila 16. října převrat v Budapešti. Regent byl izolován, generálové zatčeni, vládu uzurpovali nacisté Szálasiho. Pro Podkarpatsko to už nemělo žádný význam. V kraji nebyla už ani maďarská administrativa, ani armáda.
 
Dne 18. října 1944 začala karpatsko-užhorodská operace 4. ukrajinského frontu. Sovětská armáda poměrně snadno, během necelých 10 dnů obsadila Podkarpatskou Rus. Moskva třikrát oslavovala ohňostrojem úspěchy Rudé armády na Podkarpatsku: překročení Karpat (18. října), obsazení Mukačeva (26. října) a Užhorodu (27. října). Jednotky, které se zasloužily o tyto úspěchy, získaly pojmenování „karpatské“, „mukačevské“ a „užhorodské“, jakoby se jednalo již o sovětské území. Československá vládní delegace v čele s ministrem F. Němcem a generálem A. Hasalem přijela 27. října na Podkarpatskou Rus do Chustu, jenž byl sovětským velením určen za sídlo vládního delegáta. Delegaci byl přidělen jako politický poradce osvětový podporučík 1. čs. armádního sboru I. Turjanica (podkarpatský komunista, původním povoláním kominík, agent NKVD s krycím jménem Tureff). Ministr F. Němec byl nepříjemně překvapen rozdělením země na sovětskou a československou „zónu“. Čs. delegaci byla svěřena jen asi třetina území, a to jeho jihovýchodní hornatá část, která navíc neměla spojení se Slovenskem. Ale ani na tomto území neměl ministr Němec plnou moc, všude fakticky vládly sovětské „komandatury“, které prohlašovaly všechno, co se jim hodilo, za „válečnou kořist“, hlavně sklady, sila plna obilovin, administrativní budovy. V Užhorodu byly určeny známé městské části Malý a Velký Galago jako bytová rezerva sovětské administrace, v Mukačevu zabrali obytné domy na korzu, budovu obchodní akademie, učitelského ústavu, družstevní palác, zámek Rákoczyů – Schönbornů; totéž udělali v Berehovu, Sevljuši, Chustu. A samozřejmě byla zabrána kasárna ve všech městech.
 
Bylo to do nebe volající porušení spojeneckých dohod, které stanovovaly, že válečnou kořistí může byt pouze to, co postavili nebo zanechali němečtí nacisté. Nový mocenský systém představoval jakousi pyramidu tvořenou sovětskou generalitou, na jejíž špičce byl velitel 4. Ukrajinského frontu generál Petrov. Ve skutečnosti měl nejvyšší pozici člověk bez vojenského vzděláni, generálplukovník L. Z. Mechlis, představitel Stavky (Hlavního štábu). Byl to nejbližší Stalinův důvěrník. Pozice Mechlise dokazuje, jakou váhu měl problém Podkarpatské Rusi v plánech Stalina. Ne náhodou už první telegram ministra Němce do Londýna a Moskvy, ve kterém použil ruského výrazu prinjal vlasť (převzal moc) na osvobozeném území Československé republiky, vyvolal ostrou negativní reakci Moskvy. Velvyslanec Z. Fierlinger byl „důvěrně upozorněn“, že zmínka v Němcově telegramu o převzetí administrativy, dokonce s použitím ruského výrazu, neodpovídá skutečnosti a podmínkám smlouvy.
 
Vedle problémů, které měl ministr Němec a jeho delegace, se o prosovětskou agitaci přímo staralo moskevské vedení KSČ. Na jeho pokyn, resp. NKVD, poslal generál L. Svoboda na Podkarpatskou Rus 36 vybraných „osvětových“ důstojníků v čele s nechvalně známým majorem Reicinem, aby tu agitovali proti Benešovi a Československu. Dne 3. listopadu 1944 na shromáždění v divadle v Mukačevu poprvé zazněla výzva ke sjednocení Podkarpatska s „bratrským ukrajinským národem“ na druhé straně Karpat. Následujícího dne sovětská vojenská administrativa zahájila na Podkarpatské Rusi kampaň „dobrovolného“ (ve skutečnosti organizovaného) náboru do Rudé armády, což bylo porušením československé ústavy, která nedovolovala vstup čs. občanů do cizí armády.
 
Čs. administrativu v Chustu náhle opustil „poradce“ ministra I. Turjanica. V Mukačevu se 19. listopadu 1944 konala konference komunistů Zakarpatské Ukrajiny, na které bylo vyhlášeno založení Komunistické strany Zakarpatské Ukrajiny (KPZU). Za svůj hlavní cíl prohlásili komunisté boj za vyřešení hlavního úkolu – spojení se sovětskou Ukrajinou. Za prvního tajemníka KPZU byl zvolen – či spíše dosazen – I. Turjanica. V noci na 19. listopadu NKVD a SMERŠ uskutečnily „velký zátah“, během něhož byly zatčeny desítky představitelů nekomunistické rusínské inteligence, mezi nimi senátoři E. Bačinský, V. Ščerecký, lingvista I. Harajda, bratři Klimpušové, soudci, advokáti, atd. V táboře ve Svaljavě bylo uvězněno 22 951 osob (nejen) německé a maďarské národnosti, de iure ještě pořad čs. občanů. Většina zatčených byla deportována do Donbasu, kde mnozí zahynuli na nucených práci pro obnovení dolů. 
 
Anexe
Dne 26. listopadu 1944 se sešel první (a poslední) sjezd národních výborů nyní už „Zakarpatské Ukrajiny“. Byl výsledkem usilovné „práce“ politických orgánů 4. ukrajinského frontu, hlavního komisaře generála L. Mechlise, jeho zástupců, plukovníka Leonida Iljiče Brežněva (ano, právě toho Brežněva, který rozhodl o sovětské okupaci Československa v r. 1968!), plukovníka I. Tjulpanova, partyzánského velitele, majora NKVD A. Tkanka a majora NKVD Levka. Z Kyjeva přijelo komando v čele s A. Čekanjukem, členem ÚV KS(b) Ukrajiny. V sále mukačevského kina zasedlo 663 delegátů a 126 hostů. Téměř každý delegát měl svého „patrona“ z řad sovětských politických důstojníků, agentů NKVD nebo stranických pracovníků z Kyjeva a Moskvy a „partyzánů“.
 
Účastníci sjezdu přijali – v Moskvě předem připravený – Manifest o opětovném sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou. Pokus některých delegátů zpochybnit oprávněnost 600 delegátů rozhodovat o osudu jednoho milionu obyvatel země byl ihned utlumen důstojníky NKVD. V manifestu použitý pojem „opětovné sjednocení“ samozřejmě neměl žádné opodstatnění. Podkarpatská Rus nebyla nikdy ve svých dějinách ve spojení ani s Ruskem, ani s Ukrajinou. Na sjezdu byla ustavena tzv. Národní rada v čele s I. Turjanicou jako vláda a zároveň dočasný zákonodárný orgán „státu“ nazvaného Zakarpatská Ukrajina. Tento loutkový státeček, vytvořený Moskvou, měl být jakýmsi nárazníkem mezi vládou SSSR a čs. vládou v Londýně. Dodatečně byla organizována mezi obyvateli Podkarpatské Rusi podpisová akce. Podpisy se získávaly všemi způsoby: dobrovolně, nátlakem, výhrůžkami, oklamáním (část obyvatel byla stále negramotná). Mnozí občané podepisovali listinu hned třikrát či čtyřikrát: na úřadech, ve škole, na pracovišti, na schůzích...
 
Dne 1. prosince 1944 Turjanica osobně předal jménem Národní rady ministru F. Němcovi ustanovení sjezdu o vystoupení Zakarpatské Ukrajiny ze svazku Československa a ultimátum, aby čs. delegace do tří dnů opustila zemi. Vládní delegát odmítl vyhovět požadavku „Národní rady“ a poukázal na to, že jeho činnost je v souladu s československo-sovětskou dohodou. Generál H. Píka ve svém hlášení do Londýna mohl pouze konstatovat: Podle mnohých hlášení a protokolů od velitelství osvobozeného území se dá jasně usuzovat, že obrat na Podkarpatské Rusi byl směle a násilně vyvolán sovětskými orgány NKVD, trpěn a podporován armádním velitelstvím a prakticky veden komunisty a sovětskými agitačními důstojníky.
 
5. prosince 1944 se tzv. Národní rada Zakarpatské Ukrajiny usnesla na přerušení veškerých styků s čs. vládní delegací i velitelstvím osvobozeného území. Zároveň zaslala dopis prezidentu Benešovi, ve kterém ho informovala o manifestu, který přijal sjezd národních výborů 26. listopadu, a vyjádřila přesvědčení, že prezident uzná jeho oprávněnost. Prezident však v tuto chvíli odmítl uznat právoplatnost mukačevského manifestu. Celou válku vedl zápas o uznání Československa v předmnichovských hranicích a ještě před osvobozením republiky měl tuto zásadu opustit? Rozpadala se tak celá jeho koncepce o poválečném uspořádání střední Evropy. Přesto stále ještě důvěřoval Stalinovi. Postup sovětských úřadů na Podkarpatské Rusi vysvětloval tlakem ukrajinských nacionalistů na Stalina! Naivně soudil, že hlavní obtíže vyvolaly místní orgány, které postupovaly bez ohledu na skutečné zájmy SSSR a Československa. Podle jeho názoru bylo nutné ze zásadních důvodů setrvat na stanovisku, že až do mírové konference musí platit integrita předmnichovského státu a o definitivních hraničních úpravách bude možno jednat až po válce.
 
Vynucený ústup
Ministr Němec nicméně uznal, že jeho pobyt na Podkarpatské Rusi už nemůže být nijak užitečný a 8. prosince 1944 odletěl do Moskvy. Tím skončil pokus o působení čs. administrativy v zemi. Moskevské vedení KSČ ovšem pochopilo dříve než F. Němec, exilová vláda i prezident, že pro Moskvu je věc anexe již vyřízená. Vedle dosavadní pomoci s protičeskoslovenskou propagandou na Podkarpatské Rusi vystoupil 21. prosince Gottwald s požadavkem, aby Československo ihned a bez dalšího jednání odstoupilo „Zakarpatskou Ukrajinu“ Sovětskému svazu. Komunistům se dostalo v této otázce podpory i ze strany členů Slovenské národní rady, kteří prohlásili, že Zakarpatská Ukrajina je historickým problémem sjednocení všech Ukrajinců.
 
Ti, pokud to nebyli komunisté, se totiž velmi obávali, aby Stalin nerozšířil své „nároky“ i na Slovensko. Sověti ukousli také ze slovenského území 14 vesnic podél železnice Užhorod-Čop a samotný Čop. Prezident Beneš už koncem roku 1944 pochopil, že Podkarpatská Rus je pro Československo ztracena, a tak musel konkretizovat své stanovisko. Kromě důrazu na dodržování smluv a předmnichovských hranic zaznělo: Prezident a vláda mohou jen konstatovat, že nemají možnost provádět státní svrchovanost na Podkarpatské Rusi, ale nemají právo se jí vzdávat. Stalinovi se však pozice čs. vlády a prezidenta v otázce Podkarpatské Rusi zdála být váhavou a nedůslednou. Proto se rozhodl zasáhnout do problému osobně. Dal se informovat K. Gottwaldem o názorech čs. vlády v případě Podkarpatské Rusi. Pozvání Gottwalda, z hlediska diplomatického protokolu soukromé osoby, nebylo náhodné. Přitom během celé války Stalin nevěnoval žádnou pozornost čs. komunistům. Pozváním Gottwalda sovětský diktátor chtěl upozornit Beneše, že má v záloze i jiného československého lídra.
 
23. ledna 1945 pak poslal Stalin Benešovi varovný dopis, v němž vyslovil údiv nad zkreslenou představou československé vlády a prezidenta o pozici SSSR v otázce Zakarpatské Ukrajiny. Opakoval známou tezi svých diplomatů, že SSSR nemohl zakazovat tamním obyvatelům, aby vyjádřili svou „národní vůli“. Zároveň připomněl Benešovi jeho ochotu odevzdat Podkarpatskou Rus SSSR, vyslovenou přímo jemu, Stalinovi. Na závěr Beneše ujistil, že sovětská vláda nemá v úmyslu jakkoliv poškodit zájmy Československa a jeho prestiž.
 
Beneš odpověděl na Stalinův dopis za týden. Potvrdil, že v otázce Podkarpatské Rusi nezměnil své stanovisko, jak je vyjádřil I. Majskému v září 1939. Navrhoval variantu ze svého hlediska přijatelnou: řešit záležitost po skončení války dohodou mezi oběma státy, jakmile bude zajištěno obnovení předmnichovských hranic Československa s Německem a Polskem. Dále Stalina ujišťoval, že záležitost nebude předmětem diskuse s jinými mocnostmi, ani sporu mezi oběma státy. Výměna dopisů mezi Stalinem a Benešem byla faktickou tečkou za problémem Podkarpatské Rusi.
 
Beneš bez reptání (a zdá se, že i bez většího vzrušení, ne-li s úlevou) uznal sovětskou anexi. Za svého pobytu v Moskvě ve dnech 21.– 24. března 1945 potvrdil prezident Beneš ještě jednou písemně svou ochotu odevzdat Generál Heliodor Píka Podkarpatskou Rus SSSR. V rozhovorech se Stalinem a Molotovem mluvil o Rusínech a Podkarpatské Rusi s pohrdáním a despektem a zdůraznil, že v průběhu dvaceti let nikdy nepovažoval otázku Karpatské Ukrajiny za definitivně vyřešenou. Ve své podlézavosti vůči kremelskému diktátoru neváhal ani lhát, když tvrdil, že v roce 1919 byla „Karpatská Ukrajina“ připojena k Československu nikoli na základě požadavků Československa, ale na návrh Američanů. Československo se cítilo být přinuceno (?!) připojit Karpatskou Ukrajinu ke svému území. K tomu ještě dodal, že Československo se považovalo pouze za pověřené správou Karpatské Ukrajiny a bylo nuceno přijmout dozor Společnosti národů. Beneš ujišťoval Stalina a Molotova, že Češi jsou ti nejrozumnější lidé a chtějí uzavřít smlouvu o tom, jak bude Sovětskému svazu Karpatská Ukrajina předána. Sovětští činitelé však měli stále jakési podezření, že Benešův závazek není tak jednoznačný, jak by si Moskva přála. Proto 23. března pozval Molotov Beneše na schůzku, jejíž náplní byla výhradně otázka Podkarpatské Rusi.
 
Rozhoduje Moskva
Molotov měl připravený kompletní fascikl, obsahující zprávy o všech rozmluvách, které Beneš vedl se sovětskými státníky a diplomaty. Demonstrace této „sbírky“ měla posloužit jako argument, kdyby Beneš váhal vyhovět sovětskému naléhání a nechtěl písemně potvrdit ochotu vzdát se Podkarpatské Rusi. Prezident však potvrdil své dřívější rozhodnutí. Přesto Molotov považoval i takové konstatování za nedostatečné a doporučil Benešovi, aby své návrhy formuloval v dopise Nejvyššímu sovětu SSSR. Také s tímto ponížením Beneš souhlasil. V dopise potvrdil své dřívější prohlášení o tom, že připojení „Zakarpatské Ukrajiny“ (prezident upravil k obrazu svého „nejvěrnějšího spojence“ i svůj slovník) k SSSR považuje za samozřejmé, a zároveň opakoval, že bude provedeno až po projednání s domácími politickými činiteli. E. Beneš svým dopisem porušil ústavní pravomoc prezidenta (jakoukoli změnu hranic státního celku mohl odhlasovat jen parlament republiky).
 
V politické kariéře prezidenta to nebylo poprvé (obdobně postupoval po Mnichovu), a proto si byl jist, že v Československu se nenajde politická sila, která by tento svévolný čin vetovala. Pro něj to byl dobrý obchod: za Stalinův souhlas s vyhnáním Němců, mu „daruje“ jiný národ, Rusíny. Kde zůstaly všechny Benešovy proklamace o demokracii a úcta k Ústavě ČSR, na kterou přísahal?
 
Československá vláda Národní fronty ve svém programu, vyhlášeném v Košicích 5. dubna 1945, prohlásila, že se postará o to, aby otázka Zakarpatské Ukrajiny, nastolená obyvatelstvem tohoto území, byla řešena co nejdřív. 29. června 1945 byla uzavřena smlouva mezi ČSR a SSSR o odstoupení Podkarpatské Rusi – Zakarpatské Ukrajiny Sovětskému svazu. Smlouvu podepsali ze strany SSSR lidový komisař zahraničních věcí V. M. Molotov, ze strany ČSR předseda vlády Z. Fierlinger a státní tajemník ministerstva zahraničí V. Clementis. Představitelé tzv. Zakarpatské Ukrajiny pozváni samozřejmě nebyli, čímž Stalin i obě strany jen potvrdili její loutkový ráz.
 
O Rusínech se jednalo podle hesla, které i českým uším zní od Mnichova 1938 po Moskvu 1968 jednoznačně: O nás – bez nás. Anexe Podkarpatské Rusi, uskutečněná koncem roku 1944, byla konečně posvěcena diplomatickým dokumentem, který je také často označován jako „rusínský Mnichov“. Marné byly i protesty rusínského exilového politika v USA G. Žatkoviče, který požadoval, aby Podkarpatská Rus byla i nadále součástí Československa.
 
prof. IVAN POP (Podkarpatská Rus č.1-2,  2016)