Dějiny Rusínů (a)

PODKARPATSKÁ RUS V PRAVĚKU (do konce 5. století n. 1.)

Dějinný vývoj Podkarpatské Rusi byl již v pravěku určován jejími geografickými předpoklady. Podkarpatská Rus patří geopoliticky a zeměpisně do střední Evropy, je jejím východním regionem a dotýká se pomyslné historické civilizační hranice rozdělující svět západní a svět východní kultury. V pravěku bylo území součástí kulturně homogenního regionu nazývaného Horní Potisí. Jeho specifičnost byla určována zeměpisnými podmínkami, otevřeností dunajské kotliny z jihu, západu a jihozápadu uzavřené obloukem Karpat. Rytmus pravěkého období v dějinách Podkarpatské Rusi se vyznačoval střídáním dob ledových a teplejších dob meziledových. Ledovec sice nikdy nepřekročil oblouk Karpat, přesto podnebí na území Podkarpatské Rusi mělo drsný ráz arktické tundry. Hřebeny Karpat, zvlášť v pohoří Huculských Alp na jihu, pokrývaly menší ledovce. Potiská nížina a karpatské předhůří přilákalo člověka už v době starého paleolitu. Navzdory velkým klimatickým výkyvům dob ledových a meziledových člověk už území Podkarpatské Rusi nikdy neopustil. Na zdejších stanovištích se vystřídaly poslední vývojové typy paleolitického člověka: vzpřímený (Homo erectus), neandertálský (Homo sapiens neander-thalensis) a kromaňonský, tedy člověk dnešního typu (Homo sapiens sapiens). Lidé v období paleolitu (1 milion-8 000 let před n. 1.) byli lovci a sběrači, kteří se zdržovali na celém území Horního Potisí v údolích řek Tisy, Latorice, Uže a Bodrogu. Okolní pahorky Vihorlatsko-hutinského vulkanického pásma poskytovaly pračlověku vhodnou surovinu pro výrobu kamenných nástrojů: pěstních klínů, sekáčů, škrabadel a dalších. Lid mladšího (též pozdního) paleolitu (40 000-10 000 let před n. 1.) zanechal první doklady o svých náboženských představách: sošky z kostí zvířat zobrazující ženu. Tyto sošky svědčí o existenci kultu matky jako bohyně plodnosti i o prvních výtvarných projevech mladopaleolitických obyvatel Podkarpatské Rusi. Paleolitické lokality na území Podkarpatské Rusi (Korolevo) představují nejstarší kulturu pěstních klínů a Štípané kamenné industrie ve střední Evropě. Ve střední době kamenné čili mezolitu (10 000/8 000-6 000 let před n. 1.) ledovec definitivně ustupuje a klimatické podmínky v karpatské kotlině se zlepšují. Oteplení vyvolalo velké změny ve vegetaci. Zmizela arktická tundra a spolu s ní i velká zvířena. V lesích předhůří Karpat a Potiské nížiny se objevila menší zvěř. Pro její lov stačily menší skupiny lovců. Ti už používali nové zbraně: luky a šípy a také pasti. Velký význam si stále udržovalo sběračství, ale také lov ryb. Lidé mezolitu svá stanoviště zakládali v údolích řek na vyvýšeninách, budovali i dočasné proutěné chaty. Malé skupiny lovců a sběračů byly v neustálém pohybu, proto se archeologům jen zřídka podaří najít jejich sídliště.

Zásadní změnu způsobu života člověka přinesla mladší doba kamenná, neolit (6 000-3 500 před n. 1.). Končí výhradně přisvojovací činnost člověka. Domestikací zvířat, jejich chovem, obděláváním půdy, pěstováním obilovin a dalších užitkových rostlin člověk začíná výrobní činnost, kterou si opatřuje dostatek potravin. Tato výrazná změna ve vývoji pravěké společnosti dostala název neolitická revoluce. Na rozhraní 6. a 5. tisíciletí před n. 1. se neolitická zemědělská kultura rozšířila i v karpatské kotlině. Podkarpatská Rus se stala nejvzdálenější okrajovou oblastí zemědělských kultur Středomoří. Člověk neolitu, usedlý zemědělec, si budoval už stálá sídla. Zdařením a klučením rozšiřoval obdělávanou půdu, která se ale bez hnojení brzy vysílila a musela čas od času odpočívat. Pro uchování obilí, ale k i vaření a dalším účelům využíval keramiku. Pěstoval skot, kozy, ovce, prasata (ta se tehdy spíše pásla) i drůbež a z hospodářských zvířat získával nejen maso, mléko (a následné produktyjako sýr či smetanu), vejce, ale i kůže, peří, vlnu a podobně. Tělo ochraňoval už nejen kožešinami a kůžemi, ale i upředeným a utkaným oděvem. Novou náplň dostává kult ženy jako bohyně úrody. Na neolitických sídlištích bylo archeology nalezeno velké množství keramických ženských figurek a nádobí s antropomorfními motivy.

V pozdní době kamenné neboli eneolitu začaly velké sociální a hospodářské změny spojené už s počátky metalurgie a orbou půdy pomocí oradla, taženého dobytkem. Nové poznatky do zemědělství přinesly na rozhraní 3.-2. tisíciletí před n. 1. indoevropské kmeny z Balkánu. K přepravě používaly nejnovější vynález civilizace Předního východu - čtyřkolový vůz. V té době vyvolalo sušší klima pokles výnosů v zemědělství, a to vedlo k upřednostňování pastevectví. Posiluje postavení mužů, které vede ke vzniku pastýřské rodové aristokracie, k přechodu od matriarchátu k patriarchátu, k rozpadu starých rodových vztahů a vzniku rodin. Moc vůdců posiluje domestikace koně a užívání mědi pro výrobu zbraní. Zápas o lepší pastviny vedl k válkám, vzniku opevněných sídlišť (Kvasovo, Podhorb, Berehy, Dědovo).

Počátkem 2. tisíciletí před n. 1. přinesly do karpatské kotliny indoevropské kmeny nový kov - bronz (slitinu mědi a cínu), čímž začala doba bronzová (2 000-800 let před n. 1.). Řemeslnické výrobky z bronzu nesou výrazné stopy vlivu Balkánu, respektive tamější vyspělé mykénské civilizace. Vývoj kultur doby bronzové byl dočasně přerušen vlnou nájezdníků ve 13. století před n. 1. Jejich vpád byl pravděpodobně součástí prvního velkého stěhování národů, které zasáhlo střední Evropu, Balkánský poloostrov, střední a celé východní Středomoří (tzv. mořské národy). Tuto neklidnou dobu na Podkarpatské Rusi dokumentuje velké množství nalezených pokladů (depotů). Kolem roku 800 před n. 1. se v karpatské kotlině objevuje nová technologie, tavení železné rudy a výroba železa. Nastává starší doba železná (tzv. halštatská kultura). S použitím železného pluhu se zvyšuje produktivita v zemědělství, rodová aristokracie hromadí bohatství, jednotliví vůdci se obklopují početnou družinou, dobře ozbrojenou účinnými železnými zbraněmi.

Stálým řemeslem družin i jejich vůdců se stávají kořistnické výpravy proti sousedům. Zároveň vznikají opevněná hradiště rodové aristokracie - vůdců a jejich družin. V 6. století před n. 1. Potiskou nížinu a předhůří Karpat obsadily severotrácké kmeny, které vytvořily kulturu iráckého halštatu. Prostřednictvím lidu této kultury se do regionu dostávají výdobytky egejské civilizace, hlavně výroba keramiky na hrnčířském kruhu. Z východu přes karpatské průsmyky do střední Evropy pak vtrhly kmeny nomádských jezdců, Skytů, íránského původu. Skytové, respektive Sarmati, obsadili střední část území Podkarpatské Rusi. Ve stejnou dobu se přes severní průchody v Karpatech na jejich jižní svahy dostala část kmenů lužické kultury. Kulturní vlivy všech těchto proudů se spojily a vytvořily na Podkarpatské Rusi novou symbiózu, kuštanovickou mohylovou kulturu (6.-4. století před n. 1.). Začátek mladší doby železné neboli laténské (400-1. století před n. 1.) se v karpatské kotlině spojuje s příchodem Keltů. Kolonizace Podkarpatské Rusi se zúčastnily keltské kmeny Anartů a Tavrisků (Taurisků). Tavriskové jsou známí jako spojenci českých Bojů v bojích s Dáky v 1. století před n. 1. Keltové dosáhli vynikajících úspěchů ve výrobě a zpracování železa i jiných kovů (včetně ražby mincí), v hrnčířství a dalších odvětvích včetně zemědělství. Na území Podkarpatské Rusi Keltové vybudovali velkokapacitní huť na výrobu železa (Botar, Novo-Klinovo) a řemeslnické centrum na jeho zpracování (Mukačevo, Galliš-Lovačka). Kapacita této huti a dílen na zpracování kovových výrobků a nářadí uspokojovaly poptávku v širokém prostoru střední Evropy. Keltská rodově kmenová společnost byla už značně diferencovaná. Moc a majetek měla ve svých rukou rodová vojenská aristokracie. Další privilegovanou vrstvou byli kmenoví kněží, pověstní druidové. Nejnižší vrstvu tvořil prostý lid, řemeslníci, obchodníci a zemědělci. Vedle vesnického osídlení vznikají opevněná centra moci, obchodu a řemeslné výroby, tzv. oppida. Nejvýchodnější známé keltské oppidum vzniklo na karpatských pahorcích Galliš a Lovačka u dnešního Mukačeva. Představovalo velmi důležité politicko-hospodářské opevněné středisko Keltů, pravděpodobně bylo i sídlem místního keltského vládce. Vývoj keltské kultury na Podkarpatské Rusi byl náhle přerušen ve druhé polovině 1. století před n. 1. vpádem tráckých (dáckých) kmenů z jihu (z oblasti dnešního Rumunska) a zároveň Germánů ze západu a severu. Pádem oppida Galliš-Lovačka končí mocenský a politický význam Keltů na Podkarpatské Rusi. Jejich hospodářské zkušenosti však převzaly severotrácké kmeny.

Ve druhé polovině 1. století před n. 1. se Podkarpatská Rus ocitla pod nadvládou severotráckých kmenů, kteří jsou známí jako Dákové. Kolem roku 60 před n. 1. se celá oblast stala součástí mocného dáckého království pod vládou legendárního vůdce Burebisty. Na hlavních spojovacích cestách v údolí Tisy a jejích přítocích Dákové vybudovali systém opevněných hradišť, z nichž nejvýznamnějšími byly na Podkarpatské Rusi Solotvino-Četatia a Malá Kopaná. Dákové obchodovali s římskými provinciemi v Podunají, s Panonií (lat. Pannonia) a Norikem. Mírové obchodování se střídalo s loupeživymi útoky dáckých družin na římské provincie. Dynamičtí barbarští sousedé znepokojovali Řím. Výpravu proti Dákům plánoval už Caesar. Jeho násilná smrt (44 před n. 1.) a následná občanská válka v Římě oddálily mocenský střet mezi Římem a Dáky. Shodou okolností byl ve stejném roce 44 před n. 1. v důsledku spiknutí kmenových vůdců zavražděn i dácký král Burebista. Jeho rozsáhlé panství se rozpadlo, jednotu zachovalo pouze jádro dáckého státu zhruba na území Sedmihradska. Nový vzestup dácký stát zaznamenal až na rozhraní 1. a 2. století n. 1. v době panování králů Diurpanea a Decebala. Růst moci Dáků podnítil římského císaře Marca Ulpia Traiana k rozhodujícímu úderu proti jejich karpatskému království (105-106 n. 1.). Dákové byli poraženi, v závěrečné expedici římské legie dobyly a vypálily opevněná hradiště Dáků i na Podkarpatské Rusi a východním Slovensku. Na dobytém území pak byla císařem Traianem zřízena římská provincie Dácie (též Dákie, lat. Dacia). Její severní hranice se táhly podél horního toku Tisy. Území Podkarpatské Rusi se tak stalo přímou kontaktní zónou se světem antických římských provincií. Po několika desetiletích poválečného neklidu ve druhé polovině 2. století n. 1., kdy probíhaly tzv. markomanské války (během nich pobýval císař Marcus Aurelius Antoninus na území Slovenska u Trenčína), nastává konsolidace poměrů v dunajské kotlině. Obnovují se obchodní styky obyvatel Horního Potisí s římskými provinciemi. Na území Podkarpatské Rusi v tu dobu sídlili tzv. svobodní Dákové, nejspíš kmen Kostoboků. Ve druhé polovině 2. století n. 1. do Podkarpatské Rusi vtrhl ze severu lid pševorské kultury. Byly to nejspíš germánské kmeny Vandalů-Astingů. Do střední části území pronikají ve stejnou dobu kmeny sarmatsko-íránského původu - Jazygové. Ve 3. století n. 1. nápor germánských kmenů v karpatské kotlině zesílil, jejich systematické loupeživé nájezdy znemožňovaly účinnou obranu limes imperii Romani na úseku provincií Dácie a Panonie. V roce 271 byl císař Aurelianus přinucen evakuovat provincii Dácii, posléze i Panonii. Tím byla zásadně porušena mocensko-politická a etnická rovnováha v karpatské kotlině. Germánské, sar-matské, trácké a možná už i slovanské kmeny se tu dostávají do nekonečných vzájemných šarvátek a válek. Všeobecná válečná řetězová reakce vyvrcholila útokem Hunů z východu (375), který vedl ke známému stěhování národů. Poražené germánské kmeny Gótů (usazených tehdy na Ukrajině a v Černo-moří), Vandalů, Gepidů a Kvádů panicky ustupovaly na západ. Hunové zřídili po překročení Karpat hlavní ležení svého vojska v Potisí. Až po porážce v proslulé bitvě národů na Katalaunských polích v roce 451 a náhlé smrti vůdce Attily (453) se zbytek Hunů rychle stáhl ze střední Evropy do černo-mořských stepí a splynul s místními nomádskými turkickými kmeny. V Potisí zůstali především bývalí nedobrovolní spojenci Hunů - germánské kmeny Gepidů. Ty však koncem 5. století zdecimovali germánští Langobardi, kteří náhle opustili údolí Labe a vypravili se na jih.

prof. Ivan  Pop


part II : http://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-b/